Čtení a odolnost

Hřbitov ztracených iluzí

Čtení se ve druhé polovině 18. století stalo velkou civilizační silou, snad ještě větší než pára, kterou považujeme za synonymum technické revoluce. Západní populace se v té době stává většinově gramotná, přičemž počet těch, kdo tuto dovednost ovládají, se mezi polovinou 18. a polovinou 19. století zdesetinásobuje. Kdo umí číst, jako by získal klíč k individuální svobodě. A tuto svobodu mu už nemůže nikdo vzít, ani žádná instituce jako církev či stát. Takto si to mysleli osvícenci. Už v této době si však začínají uvědomovat, že to tak úplně snadné nebude. Proč? Protože lidé, jimž byl dán klíč ke svobodě, ho nevyužívají tím správným způsobem. Čtou romány, ne-li něco horšího. Thomas Jefferson, sám velký syn osvícenské doby, varuje: „Velkou překážkou dobrého vzdělání je nezřízená vášeň pro romány, čas ztracený tímto čtením, který by mohl být využit vhodněji.“ Aha, tak oni se ti noví čtenáři nechtějí vzdělávat. Divné.

Lid je tedy potřeba nějak usměrnit, navést do správných kolejí. K tomu měla sloužit hlavně škola a jiné osvětové instituce. Ani toto se ovšem tak úplně neukázalo jako cesta kulturní spásy. Proč? Protože mnohé z těchto institucí se v nedemokratických režimech staly nikoli nástroji osvěty, nýbrž indoktrinace. Jejich snahou bylo vybudovat „nového čtenáře“ jako toho, kdo zpřetrhá kontakty se vším minulým a stane se povolným objektem manipulace. V důsledku se tak šlo proti prvotní misi, tedy té, jež měla člověku poskytnout individuální svobodu. Zde má čtení sloužit jako disciplinační metoda.

Dále se soudilo, že bariérou je cena knihy (a tiskoviny). O její pokles se přičinila paperbacková revoluce ze třicátých let minulého století – nakladatelství Penguin Books. Paperbacky stály jen pět procent ceny vázané knihy. Ani tato mise se neukázala tak úplně spásonosnou. Naše civilizace se totiž postupně stále více a více zahlcovala množstvím – kulturní paralýza kvantitou. Gabriel Zaid vydal v roce 2003 knihu Tolik knih, kde za hlavního viníka tohoto stavu označil akademickou sféru. Tak jako tak od počátku 21. století roste „populace“ knih desetkrát rychleji než populace lidí. Dříve platilo, že mnoho z těch, kdo nečetli, tak činili, protože neměli knihy; dnes platí, že nečtou, protože knih je kolem nich příliš.

Neplatí ani to, že ti, kdo čtou hodně, jsou automaticky lepšími lidmi. Náruživými čtenáři byli například Hitler a Stalin… nebo třeba i Miloš Zeman. A také tak úplně neplatí, že když čteme dobrou literaturu, stáváme se lepšími. První ze jmenovaných coby osnovatel jedné z nejzrůdnějších rasových teorií moderní doby byl velkým obdivovatelem Karla Maye, tedy spisovatele hlásajícího sbratření různých ras.

Čtení a odolnost, to vše dnes

Žijeme v době nadbytků, navíc v době multimediální, to vše je zesíleno digitální revolucí. Číst umíme všichni, takže pro nás tato činnost ztratila svůj civilizační půvab. Zesamozřejmělo; už jím není možno dojít nikam dále. Jeho mise se jakoby vyčerpala. Navíc se stává jen jednou součástí takzvané mediální kompetence. Sklápíme tedy kopí a uchylujeme se k osvědčeným didaktickým samozřejmostem, že číst je dobré, protože to rozvíjí paměť a pozornost, buduje naši slovní zásobu, učí nás větší empatii, snižuje stres, sdílené čtení posiluje důvěru a tak dále.

 A přece jenom tady jedna nová mise je, a to je odolnost proti fake news a dezinformacím. Čtení má totiž několik rastrů a jedním z nich je i čtení hluboké. To podle Maryanne Wolf aktivuje mozkové okruhy pro logickou dedukci, argumentaci a odklad úsudku. Jinými slovy: čtení nás učí myšlenkové trpělivosti a argumentační zdrženlivosti. Je to jakýsi retardér naší „klikavě“ rychlé digitální doby. Přitom má na tuto dovednost exkluzivitu; žádná jiná mediální dovednost to neumí. Trpělivost stojí na třech sloupech: pomalosti, hloubce a délce (schopnosti číst delší texty). Dezinformace často cílí na rychlé emoční reakce, jako jsou strach, vztek, rozhořčení. Čtení naopak aktivuje parasympatický nervový systém, který tyto impulzivní reakce snižuje. Sem patří i jeho role empatická: takovéto čtení zmenšuje polarizaci, učí přijmout perspektivu jiného a tím i vystoupit z binárního vzorce „ano-ne“ či tribálního „my versus oni“.

JIŘÍ TRÁVNÍČEK je literární vědec a kritik, vysokoškolský učitel. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a částečně také na FF UK, externě učí i na FF MU. Zabývá se moderní českou a středoevropskou literaturou, interpretací a hermeneutikou, čtenářskou kulturou.