Nečekejte zázraky a prostě dělejte, co má smysl. Rozhovor s Janem Becherem

Na webu festivalu a stejnojmenného spolku jsem se dozvěděl, že jste skupina lidí, kteří společně pořádají happeningy ve veřejném prostoru, v jejichž hlavních rolích je vždy kniha a její čtenář. Kdo jsou členové spolku, jací lidé jej tvoří?

Členové spolku jsou všichni dobrovolníci a je to taková pestrá směs lidí. Jsou mezi nimi velcí čtenáři i ti horší, ale všichni chtějí přispět ke zlepšení komunitního života u nás. Nadchli se myšlenkou dělat festival a happeningy, které budou komunitní i vtipné a zároveň se budou týkat knih a čtenářství.

A do jaké míry spolupracujete s knihovnami? Z povahy věci se to přímo nabízí.

To ano, ale vznikli jsme opravdu naprosto spontánně. První festival jsme nazvali „první čtenářský festival“ a udělali ho sami na koleně asi za dva měsíce. Nebyl čas se na někoho obracet, protože bylo hodně práce a instituce potřebují čas, aby se zapojily. Zároveň jsme chtěli vybudit komunitu ve městě a okolí, udělat to bez institucí a zapojit obyčejné lidi jako my, bez jakýchkoli bariér, vstupného a psychologických překážek. Vnímali jsme to tak, že pro někoho by i knihovna byla bariéra a nechtěl by přijít.

Ale nic proti knihovnám. Všichni si vážíme toho, co dělají. Mnozí z nás je navštěvujeme, protože dělají obrovský kus leckdy nedoceněné práce. Šli jsme zkrátka vlastní cestou.

Rozrůstá se tým dobrovolníků, kteří se podílejí na festivalu a na akcích v průběhu roku?

Ve spolku je nás stále stejně. Máme oficiální aktivní členy, jež podepsali přihlášku kvůli případným budoucím dotacím. Dále máme dobrovolníky, kteří se účastní akcí, pomáhají, ale nechtějí být formálně členy spolku, a občasné pomocníky. Ti se přidají jen někdy, ale rádi. A pak tu jsou ještě pasivní podporovatelé, kteří nám fandí, když je třeba, vypomůžou, ale aktivně se neúčastní, protože na to nemají kapacitu.

Při pročítání archivu festivalu a dalších akcí jsem si hned říkal, že to není možné, tohle fakt někdo dělá? Namátkou vybírám třeba Čtení Lysé hoře, Vyvenči svoji knihu, Čtení pod dekou, Den čichání ke knihám. Neopakujete se, což není vždy jednoduché. Jak vymýšlíte náplň? Kde berete inspiraci?

Musím se přiznat, že jsem mnohdy tím bláznem s nápady, protože knihami žiju a přicházím s nimi do styku každý den. Ostatní mě ale skvěle doplňují a inspirují a třeba vymyslí ještě lepší akci. Často děláme brainstorming neboli bouři mozků, což se mi líbí daleko víc, a z nápadů vybíráme ty nejlepší. Vzniká zásobník, z něhož čerpáme.

Když skončil festival, rozhodli jsme se, že uděláme druhý ročník a do té doby budeme dělat akce zhruba jednou za měsíc, abychom třeba nabalili další lidi během roku a zároveň nějakým způsobem přitáhli pozornost. Když pak vyhlásíme další ročník, lidé už budou víc vědět a budou možná víc reagovat.

Můžete některé z akcí pro inspiraci popsat?

Některé nápady se zatím neuskutečnily. Chtěli jsme udělat knižní štafetu městem. Člověk by vyrazil s knihou z jednoho okraje města ke druhému a když by cestou na ulici potkal někoho jdoucího správným směrem, požádal by ho, aby převzal knihu, a ten zase požádal dalšího, kdo by knihu poslal dál. Ukázalo by se, jestli kniha doputovala až na druhý konec města. Před Vánoci jsme zabalili knihy a roznesli je na různá místa po městě a kdokoliv si je mohl vzít jako vánoční dárek.

Velkou akcí, ze které jsme měli ohromnou radost a úžasně se povedla, bylo Knihkupectví snů. Díky laskavosti majitelky jsme měli pár týdnů k dispozici pěkný prostor v historickém centru Místku a z pozůstalosti rodinnou knihovnu. Vytvořili jsme knihkupectví, kam si lidé mohli chodit vybírat a odnést si jakoukoli knihu, jakékoli množství a splnit si tak sen, po němž snad každý v knihkupectví touží.

… potkal jsem chlapce, měl u sebe knihu a řekl mi: „Já jsem viděl plakáty a přišlo mi to jako velmi zajímavá akce, a tak jsem se rozhodl, že se jí zúčastním.“ To člověku dodá energii…

Při Mezinárodním dni darování knih jsme lidem na ulicích nutili knihy jako dárek, a při “Vyvenči svoji knihu” lidé venčili mazlíčky a k venčení si vzali knihu a četli si.

Když jsme dělali „Čtu si v autobusi“, což byla jízda přes město, vyzvali jsme lidi, ať si vezmou knížku a že společně pojedeme z Místku do Frýdku a každý z nás ji bude jen číst, potkal jsem chlapce, který měl u sebe knihu a řekl mi: „Já jsem viděl plakáty a přišlo mi to jako velmi zajímavá akce, a tak jsem se rozhodl, že se jí zúčastním.“ To člověku dodá energii a řekne si, že to má smysl. Tím autobusem s námi takhle jelo asi deset lidí, ale důležité je být i za tohle vděčný a jít dál. A když se pak na Čtení Pod svícnem vystřídalo 70 lidí, bylo to velké zadostiučinění, velká nádhera.

Teď je před námi veliká akce, na kterou se těšíme a zároveň netušíme, jak dopadne. Kromě komunitních aktivit, čtení knih a zábavy bychom chtěli dělat i něco jako Paměť míst ve městě, propojit historii města s pamětním místem.

Než byla vypálená a zbouraná, stávala do roku 1939 ve Frýdku synagoga, na jejímž místě je dnes pouze trávník. Uděláme tam takové sousedské posezení, které jsme nazvali Shalom Shabbat. Zažijeme šabat i s košer jídlem, písněmi a klezmerem a s přednáškou historika Daniela Baránka o historii Židů a jejich osídlení Frýdecko-Místecka. Je to pro nás opravdu velká akce, očekáváme nejméně okolo 50 lidí u jednoho stolu.

Kolik lidí se vašich oslav čtenářství účastní? Máte nějaké srovnání, třeba právě kolik lidí přišlo na festival a kolik jich chodí na ty jednotlivé akce? Mění se to v čase?

Nedá se to přesně srovnávat, protože akce jsou různé; některé individuální, jiné hromadné. Zatím nejsme moc schopni to nějak změřit, ale loňský festival a návštěvnost jednotlivých akcí nás až zaskočila. A vidíme, že nám přibývají sledující na Facebooku.

U tematických akcí na jednom místě nás potěšila obrovská odezva. Když začínáte a na akci přijde 70 lidí, tak je to veliká návštěvnost. U „rozptýlených“ akcí po městě to nejde změřit vůbec. Spíš je to jako při Dni nošení knih: lidé ve městě u sebe celý den nosili knihu, aby s ní byli viděni, a když se dva s knihou potkali, začali se na sebe usmívat, protože věděli, proč to tak bylo a proč to dělali.

Největší ohlas mělo Knihkupectví snů – plánovali jsme to na týden, skončili u tří a rozdali asi 2 500 knih. Byl to krásný ohlas. Kromě účastníků, kteří si vybírali knihy, přišlo asi deset těch, kteří nám chtěli darovat své knihovny se slovy: já mám doma knihovnu, kterou jsem budoval celý život, nikdo o ni nemá zájem. Tak bych vám ji rád daroval, abyste ji tady mohli rozdat.

A to byl moment, kdy lidé chtěli, aby vzniklo nějaké místo, kam by mohli nosit knihy a zároveň si třeba odnést jiné. Místo, jak se říká teď moderně, swap, kde se vyměňují věci. Nás ta myšlenka zaujala, ale je mimo naše možnosti, protože na to potřebujete prostor na dobrém místě, který musíte ufinancovat a dořešit to logisticky a personálně.

A jakým způsobem loňský festival a další naše aktivity u lidí zarezonovaly, ukáže letošní září.

Které akce se nejvíce líbily a návštěvníci je chtějí zopakovat?

Vedle Knihkupectví snů to bylo Čtení Pod svícnem – večerní čtení ve stejnojmenném antikvariátu a před ním, v obývákové atmosféře. Také Kniha a kafe, kdy jsme se dohodli s majitelkou a rezervovali si v kavárně dvě hodiny v čase, kdy tam moc lidí nechodí, abychom ji „obsadili“ a v tichu si četli, což se podařilo. Jestli si dobře pamatuju, tak tam bylo asi 50 lidí. Na Čtení pod dekou přijeli celé rodiny. Bylo nás tam asi 40. Sedli jsme si večer na trávu v parku, přetáhli jsme si deky přes hlavy a četli si s baterkami.

Lidé si je přáli zopakovat, takže letos to možná uděláme.

V čem je váš festival jiný?

Ostatní pořádají literární festivaly zaměřené na autory. My jsme to obrátili a řekli si, že centrem našich aktivit nebude autor, ale čtenář. Možná v budoucnu zapojíme i autory, ale spíše jako součást akce.

Chtěli jsme, aby se zúčastnili čtenáři a ti, jež akce přitáhne, osloví je a třeba právě kvůli tomu znovu vezmou knihu do ruky, nebo možná poprvé. Nebo si někdy připadají trochu osamělí a zúčastní se akce, kde to mají ostatní stejně. Užívají si ty spiklenecké úsměvy a pomrkávání, jo, já jsem taky čtenář.

Jsou to akce koncentrované do čtyř dnů, aby to vypadalo jako festival. Označení festival je vlastně trošku nadsázka.

Narážíte při přípravách na nějaké problémy? Máte doporučení pro ostatní?

S nápadem na festival jsem oslovil kamaráda Marka Vlčka, grafika a odborníka na marketing, zároveň nadšence a frýdecko-místeckého patriota. Věděl jsem, že potřebuju někoho, kdo mi pomůže, protože nejtěžší bude PR. Hned se do toho nadšeně vrhnul a rozjeli jsme to. Nevím, jestli by to vůbec bylo, nebýt jeho. Odvedl obrovský kus práce a stejně jako já a všichni ostatní to dělal zadarmo.

Měli jsme štěstí, že jsme začali bez peněz, což nás zároveň limitovalo, donutilo být kreativní a dělat akce téměř bez nákladů. Neřešili jsme dotace ani instituce.

Zásadní je najít správné lidi, kteří do toho půjdou se stejným nadšením, a nefixovat se na peníze. Nečekat na začátku hned velkou odezvu a být vděčný za každého účastníka, být nadšený z toho, že se někdo přidal, někdo to viděl.

Jak propagujete akce? Děláte něco jinak na sociálních sítích?

Od začátku jsme věděli, že těžiště propagace bude na sociálních sítích, právě proto, že jsme neměli finance. Ale přiznávám, dělat to nějak zajímavěji, to nám zatím moc nejde, to potřebujeme zlepšit.

Na festival jsme měli plakáty po celém městě, protože jsme dostali výraznou slevu od majitele ploch, a tiskárna nám sponzorsky vytiskla plakáty, záložky a pozvánky, protože se jim akce zalíbila.

Druhý ročník bude náročnější. Víme, že všechno nepůjde zadarmo, a proto hledáme financování. U konkrétních tematicky zaměřených akcí (jako Shalom Shabbat) vyzveme lidi, že budeme rádi za nějaký příspěvek. Protože nemůžeme chtít, aby to například grafik a markeťák na volné noze dělal úplně zadarmo, i když to dělá rád.

Z koncepce je patrné, že je vše nadsázka, recese a hlavně zábava. Zaznamenali jste i negativní reakce?

Ne. Od začátku jsme si řekli, že chceme zůstat pozitivní. Nechceme provokovat, nikoho zesměšňovat ani být ironičtí. Když nás napadne něco, co by mohlo vyvolat konflikt, raději to neděláme. Chceme do městského prostoru vstupovat mile a nechceme v něm vzbuzovat nějaké kotroverze. Když vám někdo na ulici jen tak dává do ruky knihu zabalenou v dárkovém papíru, první reakce bývá samozřejmě podezření. Doufám, že jsme se zatím nikoho nedotkli, neurazili ho nebo že jsme nikomu nepřekáželi.

Máte už plán na letošní ročník festivalu?

Plánujeme například čtení v kostele – chceme se domluvit s faráři, aby lidé mohli přijít a dvě hodiny si číst v atmosféře ztišeného chrámu. Dále letní akci Čtu si na Riviéře – na sídlišti stejného jména v Místku chceme navézt na chodníky písek, připravit plážová lehátka a slunečníky a vyzvat lidi, ať přijdou s knihou v plavkách a s ručníkem. Určitě v rámci festivalu zopakujeme Knihu a kafe, tentokrát v jiné kavárně. Řekli jsme si, že to uděláme každý rok jinde, abychom podpořili i další kavárníky.

V tuto chvíli ale veškerou energii věnujeme Shalom Shabbat (akce se uskutečnila po uzávěrce čísla, 13. 6., pozn. red.). Až skončí, budeme zase plánovat festival, na nějž teď ještě tolik nemyslíme.

Jelikož jste de facto tváří spolku, je nasnadě otázka, jak moc to vše dohromady přiláká lidi do Kapitoly a pomáhá vašemu podnikání?

Tyhle věci dělám, protože mě to opravdu baví. A pokud si někdo uvědomí, že za tím stojí naše místní nezávislé knihkupectví a o to raději k nám budou chodit, budu rád. Protože dneska je složité udržet nezávislé knihkupectví. Ale festival není jedinou akcí, v knihkupectví pořádáme výstavy, besedy, debaty, občas i nějaký koncert, i divadlo jsme měli. Lidé jsou zvyklí, že něco pořádáme, takže to není ani nic výjimečného.

Proč je pro vás osobně čtenářství tak důležité?

Vidím odklon od čtení knih – a to je chyba. A poslouchání namluvené knihy není to samé jako její čtení. Čtenářská gramotnost je nesmírně důležitá pro život a celou společnost a klíčová je i pro demokracii jako takovou. Často se mluví o kritickém myšlení. A to bez četby prostě nejde.

Kvůli digitálnímu světu ztrácíme schopnost delší koncentrace, což je jediná věc, kterou po nás kniha vyžaduje. Je to špatný trend, který se snažím zvrátit i jako knihkupec, ale především jako bibliofil, milovník literatury a čtenář.

Rád bych doplnil, že jsme při přípravě festivalu snili o tom, že si ho všimnou lidé v jiných městech či regionech a budou to chtít zopakovat. Jsme asi jediný festival, který chce, aby ho ostatní kopírovali, respektive, aby udělali ještě lepší čtenářské festivaly. Zachytil jsem dvě nebo tři reakce, že o tom někdo uvažuje – a o to nám šlo.