Snad každý národ má mezi svými členy válečníky a násilníky, stejně jako umělce a filozofy. Některé, početné, ale trpí neustálou potřebou expanze, i když ve svém středu mají bezpochyby i skvělé literáty nebo výtvarníky, ale ti jsou do značné míry umlčeni, když ani nesmějí beztrestně používat přesného termínu „válka“. Asi to nedokážu jako příslušník středně velkého národa, který již tu expanzi na vlastní kůži a za pomoci vlísavých kolaborantů jednou prožil, domyslet a procítit do všech důsledků. Před zhruba deseti lety jsem si začal libovat, že země evropského sociokulturního okruhu nám blízké se začínají poměřovat spíše kvalitou svých hudebních, architektonických či literárních děl, koncertů a výstav než stále ničivějšími raketami a účinnějšími granáty. I když i ty do arzenálu odstrašení samozřejmě patří. A nedokázal jsem si představit, když mám tak unikátní příležitost žít v období tak relativně dlouhého míru, že by tomu mohlo být i jinak. Působím v oblasti, kde se vše spíše poměřuje znalostmi v kombinaci s kreativitou a nápady, jak předávat poznatky z minulosti i do budoucna včetně té mladší generaci. Nepřipouštěl jsem si změnu, protože lidstvo se již mnohokrát poučilo, že předsudky znásobené propagandou vedou mnohdy ke zničujícím konfliktům a konfrontacím pod stále stejně omílanými klišé záchrany. Možná o tom mnozí lidé málo čtou…
