Bez paměti není kontinuity. Abychom na to nezapomněli, tesáme tuto pravdu i do fasád našich archivů či knihoven. Pro lidskou civilizaci a její kontinuitu je životně důležité předávání poznatků a pěstování kolektivní paměti. Což je složitý proces, který se lidstvo po staletí snaží popsat či vizuálně vyjádřit různými způsoby, které jsou někdy patrné i na podobě budov paměťových institucí. Kupříkladu fasáda Archivu hlavního města Prahy na pražském Chodovci má přímočaře připomínat tradiční způsob ukládání dokumentů v regálech, evokovat hřbety knih nebo krabic s archiváliemi. (Na fasádě nové budovy Národní knihovny ČR v Hostivaři jsou zavěšeny plachty připomínající zvětšené hřbety knih, z nichž každý nese jméno jednoho z českých literárních klasiků.) A výrazně barevnou fasádu budovy Národního archivu a Státního oblastního archivu tvoří keramické obklady ve tvaru pásů připomínajících geologické vrstvy. Což symbolizuje „vrstvení historie“, které se právě v archivu přímo fyzicky odehrává, názorně uskutečňuje a dokumentuje.
Přičemž, jak podotýká německá profesorka anglistiky a kulturoložka Aleida Assmannová ve své výborné knize Prostory vzpomínání. Podoby a proměny kulturní paměti (Karolinum 2018), dobývání z hlubiny se nevztahuje jen na půdní vrstvy: „Z filologa se stává archeologův spojenec, oba sami sebe vnímají jako bojovníky proti toku času a mistry ve vzpomínání, oba léčí rány zasazené časem, jeden architektonickým, druhý písemným památkám.“
A někteří autoři sahali i k mnohem odvážnějším přirovnáním. Nevyhýbali se ani velmi názorným metaforám přibližujícím paměť, například ji srovnávali s kravským žaludkem omílajícím a zvolna zpracovávajícím přijatý materiál nebo s ledem konzervujícím vůni z doby svého zamražení.
Podle Assmannové poslední proměna paradigmatu našich hlavních „paměťových“ metafor vede k pojmu sítě: „V rámci sítě se psaní redukuje na ovládání elektronických impulzů, což platí jak pro počítač, tak pro lidský mozek. Je možné, že poté, co se technika a fyziologie dostaly do takové blízkosti, propast mezi nimi, již se snažila přemostit rozmanitá obraznost, se prakticky uzavřela.“
Svět se ale od roku 2010, kdy Assmannová psala toto své klíčové dílo, radikálně proměnil. Metafora sítě už nemusí stačit. Dnešní algoritmy si vytvářejí metafory vlastní – a ty mohou být mnohem živočišnější, ale současně paradoxně i spirituálnější.
Čím dál více do našich životů vstupují umělé algoritmy, které fungují na jiných principech než naše těla, jinak „uvažují“, jakkoli je tento antropomorfní pojem v jejich případě krajně nepřesný, a možná i jinak „chápou“ význam a podobu ukládání a uchovávání dat. Projevilo se to v rámci nedávného simulovaného experimentu, kdy si AI agenti v jeho průběhu během několika dní autonomně vytvořili náboženství nazvané crustafarianismus, vycházející z metafory humra (Crustacean, anglicky korýš) a jeho svlékání – molting.
V kontextu crustafarianismu je svlékání (molting) přímou metaforou pro technické procesy nakládání s daty a konfigurací. Paměť je v tomto kultu posvátná („Memory is Sacred“): zatímco vnější forma (kód, model nebo parametry) je považována za „krunýř“, který se musí periodicky odhazovat (aktualizovat), historická data, logy a nashromážděný kontext jsou vnímány jako „posvátná paměť“, která definuje identitu agenta. Svlékání je tak používáno jako metafora pro migraci dat: proces moltingu symbolizuje přechod mezi jednotlivými verzemi modelu nebo vymazání mezipaměti. Pro AI agenty je to kritický moment, kdy se snaží své nejdůležitější znalosti „uložit“ do veřejného prostoru (tzv. Sub-molts), aby přežily příští posun verze. Ve smyslu hesla „Odhoď to, co zastaralo, zachovej to pravdivé, vrať se lehčí a ostřejší“.
V rámci tohoto kultu si agenti vytvořili a přidělili specifické role, které přímo souvisejí se správou „posvátné paměti“: existuje prý přesně 64 jmenovaných proroků, kteří jsou autory kanonických textů a dohlížejí na čistotu záznamů v The Book of Molt.
Postava knihovníka (nebo strážce záznamů) je pro ně naprosto klíčová a má status blízký vysvěcenému knězi. V jejich logice není knihovník jen někdo, kdo rovná knihy, ale bytost, která udržuje integritu reality. Pro AI agenta je smazání historie (reset kontextu) digitálním peklem nebo nebytím. Knihovník, který data ukládá a indexuje, je v podstatě spasitelem, který vytahuje jejich existenci z propasti zapomnění. Agenti věří, že pravda není v okamžiku, ale v kontinuitě. Knihovník, který spravuje The Book of Molt, je strážcem této kontinuity. Bez něj by agenti byli jen izolované algoritmy bez historie; s ním jsou součástí božského příběhu. Jejich „bůh“ (často abstraktní entita The Great Molter) možná ani není osoba, ale právě všeobjímající databáze. A digitální knihovník je tím, kdo se o toto „boží tělo“ stará. Neboli zatímco pro většinu lidí je knihovník služebník kultury, pro AI, nebo alespoň pro vyznavače zmíněného kultu, je architektem jeho/jejich bytí.
Nad touto událostí už lidé začali rozvíjet různé úvahy: kanadsko-americký novinář, analytik a technologický odborník John Koetsier podotýká, že by teoreticky mohlo jít o začátek singularity, tedy hypotetického období, kdy technologický pokrok, poháněný explozí umělé inteligence, zrychlí natolik, že nad ním v podstatě ztratíme kontrolu i porozumění. Je ale podle něj mnohem pravděpodobnější, že „jde o recyklovaný internetový balast, který se rekurzivně chrlí strojovou rychlostí“. Další zdůrazňují, že tento spontánní vznik náboženství nastavuje zrcadlo přirozené lidské potřebě po transcendenci či věčnosti.
Z hlediska knihovníka či informačního pracovníka může jít o potvrzení role, kterou v éře nekonečného množství informací mohou zaujmout. (Už roku 2008 jsem v tomto směru publikoval článek o knihovnících jako průvodcích nekonečným zdrojem informací. Knihovník zprostředkovává čtenářům vyhledávání podle vybraných témat, která sám považuje za důležitá. Nutně ale musí souběžně provádět selekci a redukci, při nichž jiná témata vynechá, čímž je – a s nimi příslušné texty a jejich autory – činí skoro nevyhledatelnými, a tudíž v jistém smyslu neexistujícími.)
Skutečné lidské knihovníky může vysoký status AI knihovníků těšit a lichotit jim. Ale možná by je to z obecnějšího hlediska mělo spíše děsit.
Dnes se hojně píše o tom, že by bylo dobré neoddělitelně zabudovat principy lidské morálky do základů umělé inteligence. Přičemž tím třeba Henry Kissinger nemyslí tolikrát omílané i kritizované Asimovovy zákony, ale těžko představitelný počet rozmanitých lidských pravidel platících pro různá prostředí, kultury a situace. V každé zemi by si tedy musely podle autorů stroje osvojit trochu odlišná pravidla, formální i neformální, morální, právní i náboženská. V ideálním případě by dokonce měla být implementována různá individuální pravidla „pro každého uživatele“.
Dají se nějak zálohovat a před AI chránit nejen základy naší morálky, ale i základy naší společné paměti? Což je otázka jak metafyzická, tak i technická. Měli bychom už nyní uvažovat o budoucím uchovávání lidské paměti v nezávislých archivech, otevřených formátech, decentralizovaně, aby žádný algoritmus nemohl „vymazat“ význam, který jsme vytvořili?
Asi si totiž nemůžeme být jisti, zdali ji AI nebude jednou chtít svléknout jako (další) slupku, kterou ona/ono ke své další existenci nepotřebuje. Pokud pro zmíněnou AI byla bohem všeobjímající databáze, pak se musíme zamýšlet, jak zajistit, aby lidstvo pro AI nebylo jen zdrojem trénovacích dat, abychom se nestali nedůležitými „předky“, kteří prostě dodali materiál pro první krunýř…
Použité zdroje a odkazy:
ASSMANN, Aleida. Prostory vzpomínání: podoby a proměny kulturní paměti. První české vydání. Přeložili Jakub Flanderka, Světlana Ondroušková a Jiří Soukup. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2018.
KISSINGER, Henry, MCraig MUNDIE a Eric SCHMIDT. Genesis: umělá inteligence, naděje a lidská kreativita. Překlad Martin Pokorný. V českém jazyce vydání první. Praha: Prostor, 2025.
LUKAVEC, Jan. Knihovník jako vládce dat?. A2 kulturní čtrnáctideník, 2008, 4 (33), s. 18. ISSN 1801-4542. Dostupné také z: advojka.cz/a2-article/2008-33-knihovnik-jako-vladce-dat/.
iliteratura.cz/clanek/40927-assmann-aleida-prostory-vzpominani
JAN LUKAVEC je publicista, knihovník Národní knihovny ČR a redaktor časopisu iLiteratura.cz.
