Manifest nezávislé nakladatelky. Tak zněl podtitul knihy Bibliodiverzita, jejíž originál vyšel anglicky roku 2014 a česky ji o čtyři roky později v překladu Sylvy Ficové vydalo wo-men, které se deklaruje jako „nezávislé artové nakladatelství knih ambiciózních vzhledem i obsahem“. Její autorkou je Susan Hawthorne, australská spisovatelka, básnířka, feministická aktivistka, politická komentátorka a vydavatelka. Je známá především jako spoluzakladatelka a ředitelka Spinifex Press – významného nezávislého feministického nakladatelství, které vydává knihy s feministickým, queer a radikálně kritickým obsahem.
V článcích, které zatím u nás vyšly v Hostu (od básnířky a knižní aktivistky Anny Štičkové) nebo v časopisu Duha, byla kniha chválena. Však také druhý text napsala sama její česká nakladatelka Barbora Baronová, která navíc neskrývá, že se během svého studia v Austrálii se Susan Hawthorne osobně spřátelila.
Knižní trh jako ekosystém
Hlavním cílem autorky je podpora co nejrozmanitější knižní nabídky, která má přispívat ke zdravému ekosociálnímu systému, což dává do paralely ke kýžené biodiverzitě přírodní. Jak shrnuje Baronová: „Vedle mainstreamových knižních titulů vydávat i okrajové žánry a témata, experimentovat s jazykem, formou, přístupem, metodami nebo zpracováním publikací. A především dávat hlas autorům z názorově, věkově, genderově i národnostně rozmanitých skupin. Je důležité, aby se každý z nás mohl s něčím identifikovat, ať už jsme seniorka, kluk na vozíčku, Vietnamka středního věku… My všichni bychom měli mít v kultuře svou reprezentaci. Jen skrze přijímání odlišných perspektiv a čtení příběhů, které neodpovídají naší zkušenosti, můžeme poznávat svět komplexněji a chápat jinakost.“ Základem pro to je existence nezávislých nakladatelů, kteří si mohou dovolit vydávat knihy, které by pro velké domy byly „příliš riskantní“ nebo „málo komerční“. Proto by neměli přijímat finanční podporu od žádné politické strany, náboženské organizace ani univerzity. Výjimkou jsou granty, pokud ten, kdo je poskytuje, nerozhoduje o edičním programu nakladatelství a nijak do něj nezasahuje.
Ideologické brýle a černobílý svět
Což by mohlo znít sympaticky, nicméně toto poselství je součástí autorčina vyhraněně ideologického světonázoru, v němž na jedné straně stojí zlí kapitalisté ničící klima, a proti nim stateční, nezávisle myslící lidé, a skoro nic mezi tím.
Do své knihy Susan Hawthorne zahrnula leccos – od církví, prostituce a pornografie až po geneticky modifikované organismy. A v rámci svého černobílého vidění světa je s tím vším rychle „hotova“.
Tak lidé, kteří se zastávají geneticky modifikovaných plodin, jsou podle ní „ekologičtí skeptici, kteří své antiekologické poselství halí do boje proti chudobě a hladu“. Což je svérázné tvrzení: daných plodin se dnes zastává široká škála vědců, u nás snad nejvýrazněji biolog Jaroslav Petr, mimo jiné i autor řady znamenitých knih, včetně jedné oceněné Magnesií Literou, které mají zřejmý ekologický rozměr a rozhodně nejsou klimaskeptické.
Při charakterizaci role literatury autorka souhlasně cituje novozélandskou spisovatelku Eleanor Catton, která v roce 2013 napsala: „Literatura je v tom nejlepším případě ryzím setkáním: odolává spotřebě, protože ji nelze vyčerpat a nemá spotřební lhůtu. Pouta, jež se vytvářejí mezi čtenáři a autory, mezi čtenáři a postavami a mezi čtenáři a myšlenkami, mají smysl, jaký nikdy nemohou mít pouta vytvořená mezi spotřebiteli a produkty.“
To je velmi idealistický, zjednodušující a v něčem i elitářský pohled, který má (kvalitní) literaturu vyvázat z tržních či kapitalistických vazeb. Nicméně specifická pouta mohou vznikat i u řady dalších produktů, zvláště pokud budeme chtít hledat „nejlepší případy“. Někteří religionisté poukazují na to, že současná ekonomika není formální ekonomikou, ve které jsou produkty vyráběny tak, aby si racionálně konkurovaly, ale je to „duchovní“ a „symbolická ekonomika“, v níž to, co se prodává, je příslušnost k nějaké komunitě, kterou spojuje sdílená zkušenost, úcta a fascinace. Kolem „kultu značky“, který vyjadřuje klíčové hodnoty, se vytváří komunity přívrženců, kteří jsou pro získání daného výrobku schopni velkého sebeobětování, aby si koupili – třeba vysněný nový iPhone. Ano, pro milovníky literatury se přirozeně nic nedá srovnat s tím, když v tom jediném vhodném životním okamžiku přečetli tu správnou knihu, která je ovlivnila na celý život, ale možná mají v tomto ohledu omezenou fantazii pro to, co vše se může odehrávat v mentálních světech nečtenářů.
Jindy zase kniha inteligenci a samostatnost čtenáře spíše podceňuje. Autorka si kupříkladu stěžuje na to, že v jednom z reprintů románu Pod skleněným zvonem od Sylvie Plath globalizovaná obálka proměnila hlavní hrdinku v typickou americkou povrchní holku od vedle. Přitom protagonistka je ve skutečnosti „dívka bojující s depresí vyvolanou očekáváním doby, která nepřála feminismu“. Právě „k takové deformaci myšlenek přispívá kapitalismus“, konstatuje pochmurně autorka. Ovšem nemohli být noví čtenáři nalákáni obálkou a pak překvapeni/vyvedeni z míry/obohaceni tím, co našli uvnitř? A nemůže se i v každodenním životě ukázat, že na první pohled „povrchní holka od vedle“ je ve skutečnosti úplně jiná?
Na samostatnou úvahu by byla základní analogie diverzity přírodní a kulturní: pokud se v přírodě přemnoží nějaký druh, dojde mu potrava a jeho počty se zase takřka automaticky zredukují; v případě knih ale takové přirozené zákony nefungují. Menšinové knihy a názory potřebují podporu, ovšem je nutné zdůraznit, že asi ne všechny: knihy, které vyzývají k nenávisti a násilí a přispívají k polarizaci společnosti, zřejmě ne, jak naznačuje i autorka. Levicoví autoři přitom oslavují alternativy vůči jimi nenáviděnému západnímu poválečnému liberálnímu mainstreamu, ale často jaksi velkoryse přehlížejí, že existují i alternativy krajně pravicové, šířící konspirační teorie a podobně.
HAWTHORNE, Susan
Bibliodiverzita: Manifest
nezávislé nakladatelky
Překlad: Sylva Ficová.
Praha: wo-men, 2018.
ISBN 978-80-905239-9-9
Na samostatnou úvahu by byla základní analogie diverzity přírodní a kulturní: pokud se v přírodě přemnoží nějaký druh, dojde mu potrava a jeho počty se zase takřka automaticky zredukují; v případě knih ale takové přirozené zákony nefungují. Menšinové knihy a názory potřebují podporu, ovšem je nutné zdůraznit, že asi ne všechny: knihy, které vyzývají k nenávisti a násilí a přispívají k polarizaci společnosti, zřejmě ne, jak naznačuje i autorka. Levicoví autoři přitom oslavují alternativy vůči jimi nenáviděnému západnímu poválečnému liberálnímu mainstreamu, ale často jaksi velkoryse přehlížejí, že existují i alternativy krajně pravicové, šířící konspirační teorie a podobně.
Česká debata: exil a granty
Hlavní téma knihy, pestrost knižního trhu a malí nakladatelé, zůstává každopádně aktuální, nebo je dokonce stále aktuálnější: některá menší nakladatelství jsou pohlcována těmi většími (i když třeba Vyšehrad si, zdá se, i v rámci Albatros Media, a. s., drží svůj specifický profil), blíží se prý i úplný zánik významných nakladatelství. Vedou se polemiky ohledně toho, zdali vlastně knih nevychází příliš mnoho, což je i u nás oblíbené téma minimálně od knihy Překnížkováno od Jiřího Trávníčka, vydané v nakladatelství Host v roce 2014.1
A dále, jestli není dnešním převažujícím trendem, patrným zejména u nastupujících generací lidí „od kultury“ včetně nakladatelů, sebevědomě si nárokovat systémovou podporu od státu (na rozdíl třeba od manželů Škvoreckých a jejich exilového nakladatelství ’68 Publishers, kteří cítili povinnost obětavě sloužit literatuře). To alespoň tvrdil po smrti Zdeny Salivarové-Škvorecké publicista Josef Chuchma, se kterým pak polemizoval literární vědec Michael Špirit.2
Někteří oslovení nezávislí nakladatelé, jako Filip Tomáš z nakladatelství Akropolis, říkají, že „oba mají kus pravdy“. Podle něj by možná Škvorečtí taky žádali, kdyby měli kde, což potvrzuje i literární historik Michal Přibáň: Nadace Charty 77 svým příspěvkem pokryla odhadem 10–15 % nákladů u zhruba desítky titulů ’68 Publishers. Další souhlasí spíše s Chuchmou, ale problém vidí hlavně v přehnaných nárocích samotných autorů. Jan Šavrda z nakladatelství dybbuk uvádí, že vlastně přestali zcela vydávat současné české autory, protože mají zcela neadekvátní představy o honorářích a vlastní důležitosti. (Sám za sebe dodávám, že jako člen grantových porot na MK ČR i Magnesie Litery mám vlastně s některými autory trochu podobné zkušenosti. Jak silně úkorně někteří nesou to, že jejich dílo nebylo automaticky nominováno na Magnesii, ale bylo jen v long listu…) Podle Šavrdy by „omezení systémové podpory mohlo situaci jen prospět. Odpadl by průměr, a nakonec i ten, kdo vnímá knihu i jako zboží, může takovéto zboží vydat a vydělat si na kvalitu i tím. Ten, pro koho je kvalita důležitá, si cestu najde vždy, tak to bylo v každé době“.
Naopak podle Barbory Baronové řada nezávislých nakladatelských subjektů pracuje grantům navzdory za minimální peníze i dnes: „Granty totiž nejsou určené na provoz nakladatelství, natož na nějaké naše nakladatelské platy. Jdou vesměs na autorské honoráře, na úhradu tisku, překladů nebo grafické práce. Ve výsledku to neznamená nakladatelský profit, ale možnost snížit prodejní cenu knihy. To, že granty jdou nakladatelstvím, by se jednou provždy mělo přestat říkat, protože to prostě není pravda, my je obratem posíláme dál – z udělené podpory si nemůžeme nechat ani korunu. Já osobně jsem za jakoukoliv podporu ráda, protože když se chci v knižním ekosystému chovat férově a zlepšovat podmínky nás všech, nemůžu to pořád jen táhnout ze svých zdrojů. Ano, řada nás malých nakladatelství, ale také nezávislých knihkupectví, překladatelů a překladatelek, autorstva a dalších členů knižního ekosystému otročíme ve jménu kultury. Ale svým způsobem dost masochisticky, protože dobrovolně – naše práce nám dává smysl, naplňuje nás, tak jako určitě naplňovala i Salivarovou. Většina z nás budeme tuhle práci dělat s granty i bez nich – ale bez nich to čtenářstvo pocítí. A nás dost možná brzy trefí šlak – naše práce je nesmírně náročná fyzicky i psychicky. A ještě neustále posloucháme, jak natahujeme ruku. To jako vážně?“
K tomu, aby se zdejší nezávislí nakladatelé utvrdili, jak je jejich činnost důležitá, což v případně těch zmíněných i řady dalších je, může být kniha užitečná. Ovšem svým až manichejistickým viděním světa může současně leckoho odrazovat a štvát, protože místy nejde o manifest, ale spíše o hněvivý a ideologicky extrémně vyhrocený pamflet…
- Trávníček, Jan. Překnížkováno: co čteme a kupujeme (2013), Brno: Ve spolupráci s Národní knihovnou České republiky vydal Host, 2014.
Recenzováno autorem článku: LUKAVEC, Jan. Překnížkováno. iLiteratura. Online. 2015. [cit. 2026-02-19]. Dostupné z: iliteratura.cz/clanek/34277-travnicek-jiri-preknizkovano ↩︎ - Blíže: i-kanon.cz/2025/09/04/sloupkar-z-prava/ ↩︎
JAN LUKAVEC je publicista, knihovník Národní knihovny ČR a redaktor časopisu iLiteratura.cz.
