Díky akreditaci Erasmus+ konsorcia Sdružení knihoven ČR měly tuto metodu možnost vyzkoušet nejen kolegyně a kolegové z knihoven, ale také všichni ti, kdo se v Praze zúčastnili 34. výročního zasedání rady a konference EBLIDA, konaných ve spolupráci se Sdružením knihoven ČR, Národní knihovnou ČR a Městskou knihovnou v Praze.
Přijíždíte z Finska, ale obě mluvíte švédsky. Prozradíte k tomu víc?
Anneli Haapaharju: Žiji ve Finsku, v menším městě Vaasa. Je to dvojjazyčné město, kde se mluví finsky i švédsky a kde můžete v každodenním životě slyšet lidi hovořit oběma jazyky. V současné době pracuji na projektu v oblasti umělé inteligence pro Městskou knihovnu v Helsinkách, díky čemuž mohu poměrně často pracovat na dálku.
Mia Karvonen: Moji rodiče jsou původem z Finska, ale já jsem vyrůstala ve Švédsku a mluvila švédsky. Ve Finsku jsem poté chodila do švédské školy. Máme tu velkou švédsky mluvící menšinu, což znamená, že máte právo zvolit si výuku ve švédštině od základní školy až po univerzitu. Během celé své kariéry jsem téměř vždy pracovala ve švédském jazyce. Pracuji také v Městské knihovně v Helsinkách, konkrétně v Ústřední knihovně Oodi, kde působím jako specializovaná knihovnice pro mládež a děti ve švédštině.
Obě jste také členky Finsko-švédské asociace knihoven. Jaká je její role ve Finsku?
Anneli: Ve švédštině to je Finlands svenska biblioteksförening. Myslím, že jde spíše o lidi v knihovnách, kteří mluví švédsky – v podstatě pracujeme pro ně. Poskytujeme jim podporu a snažíme se budovat sítě, které jim usnadní práci. Mnoho knihovnic a knihovníků, kteří mluví švédsky, totiž ve svých obcích pracuje osamoceně a nemají nikoho, s kým by si mohli popovídat o svých konkrétních pracovních potížích. Proto příští měsíc pořádáme Knihovnický den. Je to prostor, kam mohou přijít, setkat se a navázat kontakty. Je důležité vědět, že pokud máte nějaký problém, lze najít odpovědi v Helsinkách nebo třeba v jiných menších obcích.
Metoda sdíleného čtení pochází z Liverpoolu ve Velké Británii, kde ji vyvinula charitativní organizace The Reader.
Metoda sdíleného čtení, kterou jsme společně vyzkoušeli – je to něco, co zavádějí konkrétně švédské knihovny, nebo tuto metodu používají všechny knihovny ve Finsku?
Anneli: Dnes ji používají všichni, ale ve Finsku si nejprve získala pevné místo mezi švédsky mluvícími knihovnicemi a knihovníky. Metoda jako taková pochází z Liverpoolu ve Velké Británii, kde ji vyvinula charitativní organizace The Reader. Ve Švédsku se objevila dříve, než se dostala do švédsky mluvícího knihovnického prostředí ve Finsku. Knihovnictvo hovořící švédsky projevilo o tuto metodu velký zájem a výslovně požádalo o toto školení. Sdružení je chtělo podpořit a pomohlo jim s organizací. Dnes také udržuje síť sdíleného čtení pro vyškolené průvodce, která nabízí pravidelné příležitosti k setkávání, výměně zkušeností a vzájemné podpoře.
Přirozenou úlohou knihoven je podporovat menšiny a mezikulturní výměnu. Přispívá tento přístup ve Finsku k integraci švédské menšinové komunity a k lepšímu porozumění švédsky mluvícímu obyvatelstvu?
Mia: Ano. Pokud mám skupinu lidí, kteří nemluví švédsky, mohou se připojit a naučit se jazyk. Začnou číst ve švédštině, což jim dává příležitost přijít do knihovny a seznámit se s tím, jak náš systém funguje. Mnozí z nich netuší, že knihovny ve Finsku jsou zdarma nebo že v nich mohou najít knihy ve svém rodném jazyce. V pobřežních oblastech si mohou vybrat, zda se chtějí učit švédsky, nebo finsky. Mnoho lidí volí právě švédštinu jako způsob, jak se integrovat do společnosti.
Anneli: Švédština je o něco snazší než finština; jako jazyk je mnohem přístupnější. Tuto metodu však můžete použít i v angličtině – jedna z mých kolegyň to tak dělá. Pracuje s přistěhovalci a využívá anglické texty, ale lekce přirozeně vedou k rozhovorům o Finsku, o jejich důvodech k emigraci a o jejich zážitcích. I toto pomáhá při integraci.
Jak byste vlastními slovy popsaly sdílené čtení těm, kdo by o něj mohli mít zájem?
Mia: Příběhy vždy vybírá vyškolený průvodce – na tuto roli je nutné absolvovat speciální školení. Text vybíráme podle skupiny, se kterou pracujeme. Příběhy a básně čteme nahlas společně, proto je důležité, aby se všichni cítili vítáni. Když sdílíme, jaké pocity v nás slova vyvolávají, musí to být v bezpečném prostředí. Všechny sdílené myšlenky či vzpomínky zůstávají v místnosti. Také nikdo nikoho nenutí, aby něco četl nebo o něčem diskutoval. Můžete prostě sedět a poslouchat, jak ostatní mluví a čtou text.
V čem spočívá hlavní rozdíl mezi touto metodou a biblioterapií, nebo naopak čtenářským klubem?
Anneli: To je trochu složitější, protože sdílené čtení se občas blíží biblioterapii. Biblioterapie může být dost náročná; tohle je její lehčí forma. Nejsme terapeutky, takže jako průvodkyně musíme poznat, kdy se rozhovor dostává do příliš hlubokých vod. Musíme vědět, jak diskusi nasměrovat jinam. To je to důležité. Nejsme terapeutky a takovou práci dělat nemůžeme. Naopak v knižním klubu se obvykle mluví o samotné knize. Tady ale vlastně nemluvíme o knize; mluvíme o pocitech – o myšlenkách, které se nám při čtení vynořují. Řekla bych, že to leží někde mezi tím. Je to trochu jako biblioterapie a trochu jako knižní klub, ale nakonec je to něco úplně jiného. Myslím, že sdílené čtení je pro knihovnice a knihovníky přístupnější, protože se nejedná o terapii v odborném smyslu.
Mia: Sdílené čtení je skutečně způsob, jak se setkávat s lidmi jako rovný s rovným, přičemž se všichni navzájem učíme. Kdybych měla text nebo knihu k dispozici předem, už bych věděla, o čem je řeč, ale když se sejdeme, jsme všichni na stejné úrovni. Nikdo neví, co budeme číst, takže se nemusíme předem na nic připravovat. Stačí jen přijít. Podporujeme se navzájem, máme tenhle skvělý příběh a každý dostane prostor. Neexistuje správná ani špatná odpověď; nemusíme analyzovat text, stačí jen pocity nebo vzpomínky, které v nás vyvolává.
Není tu riziko, že lidé ve skupině sdílí příliš mnoho informací nebo odhalují traumatické zážitky?
Anneli: To se samozřejmě může stát, pokud jde o velmi citlivá témata. Právě v takových situacích hraje průvodce klíčovou roli. Musí vědět, jak rozhovor přesměrovat na jiné téma.
Mia: Jde o dovednost vést skupinu a vědět, jak pokračovat dál. Pokud se něco stane, můžete si s danou osobou promluvit později, ale neměli byste to nutně probírat s celou skupinou. Ve svých skupinách jsem se s tím vlastně nikdy nesetkala, ale kdyby se to stalo, pokusila bych se přejít k jinému tématu a později se té osoby zeptat, zda má podporu, nebo zda potřebuje odbornou pomoc. Skupina není terapie. Pokud někdo řeší něco opravdu těžkého, měl by vyhledat odborníka.
Jaký mají lidé ve Finsku vztah ke knihám?
Mia: Jsme čtenářský národ. Čteme všem, od kojenců až po seniory v pečovatelských zařízeních. Dbáme na to, aby se knihy dostaly úplně ke každému. I když je knihovna daleko, máme bibliobusy a další služby, které knihy doručují přímo do domovů pro seniory. Každý má stejnou příležitost číst. Finský knihovní systém patří skutečně k nejlepším na světě.
Anneli: Jsme bezpochyby vášniví čtenáři; čteme opravdu hodně. Umíme však být poněkud kritičtější, a to jak ke knihám, tak k autorům. Pokud pořádáme besedu o knize, vždy se najde někdo, komu se ta kniha nelíbí. Celkově jsme však opravdu zapálení čtenáři. Knihovníci také pořádají mnoho besed o knihách pro všechny věkové skupiny.
Podporuje veřejnost knihovny? Chápou lidé, jak důležitou roli hrají?
Mia: Úroveň čtenářství a počet čtenářů ve skutečnosti stoupá, což je zejména u dětí a mládeže úžasné. Lidé čtou čím dál tím více. V knihovně se rodiče často ptají, zda mohou pro své dítě získat průkazku. Když jim řeknu, že samozřejmě ano, jsou někdy překvapení. Jakmile dítě dostane vlastní průkazku, začne si knihy půjčovat ještě více. Všechny opravdu povzbuzujeme, aby si ji pořídili. Je zdarma, umožňuje přístup ke všem službám a je to skutečně jedna z nejdůležitějších karet, které můžete mít.
Jaké místo zaujímají finské knihovny v rámci vzdělávacího systému? Spolupracujete se školami a dalšími institucemi?
Anneli: Význam vzdělávací funkce knihoven stále roste. Nyní máme pedagogické koordinátory, jejich úkolem je výhradně tato spolupráce. Často se jedná o bývalé učitele, kteří toužili po změně a přešli do knihovnictví. Zaměřují se na navazování kontaktů se školami a na posilování těchto vazeb.
Mia: U většiny skupin, které k nám do knihovny přicházejí, se předem spojíme se školou, abychom společně domluvili workshopy nebo konkrétní aktivity. Samozřejmě k nám stále chodí mnoho skupin, které se zastaví bez předchozí domluvy, ale tento systém funguje velmi dobře. Každá škola ví, která knihovna je jí nejblíže, a pravidelně ji využívá.
Anneli: I v Ostrobotnii, kde bydlím a kde jsem dříve pracovala, jsme pro školy pořádali besedy o knihách. Uspořádali jsme velkou online besedu, které se současně zúčastnilo 133 tříd. Byl to obrovský úkol, protože jsme museli velmi pečlivě zvažovat, které tituly vybereme – věděli jsme, že spousta tříd zamíří rovnou do knihovny a bude chtít právě tyhle knihy. Byla to docela výzva.
A co ostatní specifické skupiny uživatelů?
Anneli: Hodně spolupracujeme s lidmi, kteří trpí dyslexií nebo ADHD, a zaměřujeme se na jejich konkrétní potřeby v rámci knihovny.
Mia: Máme knihovníky, kteří se specializují na služby pro dospělé a organizují akce pro starší dospělé. Například v mé knihovně Oodi jsme pozvali švédsky mluvící návštěvníky, abychom si je mohli vyslechnout. Zeptali jsme se jich: Co pro vás můžeme udělat? Jaké služby potřebujete? Ve Finsku považujeme za velmi důležité ptát se lidí, co si přejí, jako by neexistovala žádná omezení. Když nabídnete kávu a čaj, přijdou a podělí se o své nápady. Stačí je jen pozvat. Zeptejte se jich a opravdu jim naslouchejte.
Považujeme za důležité ptát se lidí, co si přejí, jako by neexistovala žádná omezení.
V digitálním světě mají někteří lidé obavy z dopadů moderních technologií. Například mnoho starších lidí se bojí používat mobilní telefony nebo aplikace, což je někdy vylučuje z přístupu k sociálním službám. Snaží se finské knihovny pomoci?
Anneli: Téměř každá knihovna má skupiny pro seniory – a dokonce i pro mladší lidi –, kam mohou přijít diskutovat o těchto tématech nebo získat pomoc například s internetovým bankovnictvím. V rámci své práce jsem se vždy věnovala odbornému vzdělávání knihovníků. Právě teď pracuji na vzdělávání v oblasti umělé inteligence pro knihovny. Zaměřujeme se na to, abychom je naučili, co je bezpečné, co je nesprávné, jak rozpoznat fake news a podobně. Pokud jsou knihovnice a knihovníci dobře proškolení, mohou tyto znalosti předávat a učit další.
Mia: Spolupracujeme také s neziskovou organizací Enter. Její zástupci k nám do knihovny chodí každé úterý a čtvrtek. Kdokoli – senioři, dospělí nebo třeba přistěhovalci – si může přinést vlastní notebook, telefon nebo tablet a nechat si přímo v knihovně poradit. Enter je zejména v hlavním městě a okolí velmi aktivní.
Anneli: V jiných částech země najímají knihovny lidi přímo pro tento účel, jiné využívají osoby, které místo vojenské služby vykonávají náhradní civilní službu. Například ve Vaase máme vždy někoho na roční stáž, kdo pomáhá všem návštěvníkům s podobnými dotazy.
Myslíte si, že sdílené čtení může představovat určitou alternativu k digitálnímu světu?
Anneli: Myslím, že ano. Je to prostor, kde si můžete v klidu posedět, jen poslouchat nebo se podělit o své myšlenky.
Mia: Během sdíleného čtení telefon vlastně nikdo nepoužívá. Nikdy jsem o to ani nemusela žádat, protože lidé chápou, že je to prostor, kde se lze soustředit jen na to, že tu prostě jste. Nechcete být někde jinde.
Možná to zní trochu jako sdílená mindfulness?
Anneli: To je hezké. Myslím, že by to mohl být náš slogan.
Mia: Vlastně jsem lektorka mindfulness, už více než 20 let. Ten nápad se mi moc líbí a vidím, že se dá uplatnit i při sdíleném čtení. Funguje to opravdu podobně jako meditace všímavosti.
Spolupracujete také na podpoře čtení a čtenářství, třeba prostřednictvím celostátních akcí nebo iniciativ?
Anneli: Ano, i když možná méně prostřednictvím asociace a spíše prostřednictvím samotných knihoven. Ty často spolupracují s influencery, aby oslovily veřejnost a propagovaly čtení moderními způsoby.
Mia: Úkolem naší asociace je poskytovat školení a vzdělávání, které tyto aktivity umožňují. Pořádáme semináře věnované aktuálním tématům, ať se jedná o jednodenní workshop o umělé inteligenci, nebo jakékoli jiné relevantní téma.
Ohrožuje podle vás umělá inteligence naši schopnost číst?
Anneli: Ne, to si nemyslím. Vlastně si myslím, že naopak pomáhá. Je ale třeba se na to dívat z trochu jiného úhlu. Je to užitečný nástroj jak pro čtenáře, tak pro knihovnice a knihovníky. Ti ale zůstávají nejdůležitějším prvkem při představování knih, doporučování a provázení skupin knihovnou. A samozřejmě ústřední roli hrají samotné knihy. I přes vzestup elektronických knih věřím, že lidé stále chtějí fyzické knihy, které mohou držet v rukou.
Mia: Souhlasím. Lidé mi také často říkají, že nemají rádi audioknihy, pokud je namlouvá umělá inteligence; chtějí skutečného člověka nebo ještě lépe samotného autora. Všichni už začínají být trochu unavení z poslouchání umělých hlasů. Například když posloucháme zprávy online, často je to hlas umělé inteligence a mnoha lidem se to nelíbí – diví se, proč nečte skutečná osoba. Informace jsou všude a můžete si vybrat, jak je konzumovat, ale lidský prvek stále hraje důležitou roli.
Anneli: Umělá inteligence se samozřejmě neustále zdokonaluje, až do té míry, že je stále těžší rozeznat, zda jde o skutečnou osobu, nebo ne. Ve Finsku se o knihách vytvořených umělou inteligencí zatím moc nemluví, ale ve Švédsku se o nich diskutuje hodně. Je to trend, který rozhodně sílí. Vím dokonce o jednom velkém finském nakladatelství, které nyní začíná vydávat knihy vytvořené umělou inteligencí. V budoucnu to bude velmi obtížná diskuse – jaký to bude mít dopad na knihovny? Můžeme věřit knize, když vše vytvořila umělá inteligence: text, obrázky i strukturu? Věřím, že k finálnímu rozhodnutí, kontrole obsahu a dohledu nad celým procesem je stále zapotřebí člověk.
Co podle vás čeká knihovny v budoucnosti?
Anneli: Bude to dobré. Vlastně si myslím, že po nich bude ještě větší poptávka. Potřebujeme knihovnice, knihovníky a knihovny, protože zajišťujeme přístup nejen k informacím. Mnoho lidí nemá peníze na nákup drahého vybavení, knihovna může tyto věci vlastnit a půjčovat je. Jejich role se možná mírně změní, ale knihovny budeme potřebovat vždy.
Mia: Rozhodně. Při práci v knihovně, jako je Oodi, vidím, jak moc lidé potřebují prostory, jako jsou třeba naše hudební studia. Kam jinam by mohla kapela jít nahrávat svou hudbu, pokud nezná nikoho s nahrávacím studiem? Můžete si tam dokonce půjčit kytaru, takže si nemusíte nosit vlastní. Naše knihovny mají různá studia a tvůrčí prostory pro nejrůznější potřeby – i když si třeba jen potřebujete před rande vyžehlit sako, můžete to udělat v knihovně. Knihovna je vždy na vaší straně a připravena pomoci.
Shared Reading
V rámci metody Shared Reading (sdíleného čtení) čte vyškolený průvodce skupině nahlas plynulý text, zatímco účastníci se zapojují a diskutují o něm. Podpůrné a interaktivní čtení podporuje porozumění textu, rozšiřuje slovní zásobu a rozvíjí náklonnost ke čtení. Sdílené čtení lze využít jako nástroj k zapojení zúčastněných na emocionální i kognitivní úrovni, může vytvořit pocit ukotvení v přítomnosti, vzájemného propojení a začlenění.
Ptala se MICHAELA DOMBROVSKÁ
