Milé čtenářky, milí čtenáři, na prahu 77. ročníku otevíráte Čtenáře v jeho nové podobě. Je na první pohled větší, vzdušnější, objemnější a celobarevný. A ve své tištěné formě se proměnil v dvouměsíčník.
 

Obsah tohoto článku je uzamčen.

Těší mě pouštět se do nových projektů, i když pak přinášejí jistou nostalgii z toho, pokud třeba končí… V mém případě trvá pouto s časopisem Čtenář už více než čtyřicet let, a to z rozdílných stran.
Reklama

Buďte v obraze

Výběr ze Čtenáře každých 14 dní do vaší e-mailové schránky.

Podcasty

Mladá generace knihovníků. Sledujte nejnovější podcasty Mladého SKIPu.

K nahlédnutí

Nové knihovny: podívejte se na fotogalerie.

Po zdánlivém letním poklidu se bezpečně ocitáme ve druhé polovině letošního ročníku. Nechci slibovat nesplnitelné ani uvádět ještě definitivně do všech detailů neusazené představy, ale již teď mohu s předstihem prozradit, že Čtenář by se měl v příštím roce objevit v podstatně inovované podobě – po obsahové i formální stránce. Přežívající pocit letního nicnedělání je však u periodik nezřídka obdobím přípravy na nadcházejících dvanáct měsíců.
Otevírá se vám pomyslná brána letního dvojčísla. Redakce se opět snažila, aby bylo naplněno aktuálním děním z oblasti knihovnictví co možná nejplastičtěji. Tvorba rubriky „Od redakčního stolu“ je vždy poznamenána ohlížením, protože v době letní rekreace reflektuje to, co již proběhlo. Myšlenky uprostřed probíhajícího kvasu aktivit se ale většinou už točí kolem toho, co se chystá na konci roku a začátku toho následujícího.
Snad každý národ má mezi svými členy válečníky a násilníky, stejně jako umělce a filozofy. Některé, početné, ale trpí neustálou potřebou expanze, i když ve svém středu mají bezpochyby i skvělé literáty nebo výtvarníky, ale ti jsou do značné míry umlčeni, když ani nesmějí beztrestně používat přesného termínu „válka“. Asi to nedokážu jako příslušník středně velkého národa, který již tu expanzi na vlastní kůži a za pomoci vlísavých kolaborantů jednou prožil, domyslet a procítit do všech důsledků. Před zhruba deseti lety jsem si začal libovat, že země evropského sociokulturního okruhu nám blízké se začínají poměřovat spíše kvalitou svých hudebních, architektonických či literárních děl, koncertů a výstav než stále ničivějšími raketami a účinnějšími granáty. I když i ty do arzenálu odstrašení samozřejmě patří. A nedokázal jsem si představit, když mám tak unikátní příležitost žít v období tak relativně dlouhého míru, že by tomu mohlo být i jinak. Působím v oblasti, kde se vše spíše poměřuje znalostmi v kombinaci s kreativitou a nápady, jak předávat poznatky z minulosti i do budoucna včetně té mladší generaci. Nepřipouštěl jsem si změnu, protože lidstvo se již mnohokrát poučilo, že předsudky znásobené propagandou vedou mnohdy ke zničujícím konfliktům a konfrontacím pod stále stejně omílanými klišé záchrany. Možná o tom mnozí lidé málo čtou…
Reklama