Na záměru vést ke knihám a čtení již děti v útlém věku se shodnou asi všichni knihovníci. O něco složitější je to ale ve chvíli, kdy děti začnou dospívat. Pak záleží na dvou faktorech. Zaprvé: má knihovna kvalitně navázanou spolupráci se základními školami? A zadruhé: Má knihovna co nabídnout dětem v tomto věku, které se rozhodnou přijít i mimo školní vyučování? Oba body jsou stejně důležité. Splnění prvního nám umožní dostat do knihovny i ty děti, jež by jinak o knižní svět „ani nezakoply“. Ale když už je v tom našem prostředí máme, je setsakra důležité, aby byl splněn i bod druhý a děti knihovnu nevnímaly jen jako nudnou součást školního programu – chceme je přece nalákat, aby se do knihovny rády vracely.
Pro tuhle dětskou kategorii se toho v knihovnách pořádá mnoho. Inspiraci můžete nalézt mimo jiné i v Databance vzdělávacích programů, kterou již dlouhou dobu spravuje Knihovna Jiřího Mahena v Brně. Rozhodně ale stojí za zmínku, že existují dokonce knihovny, v nichž fungují přímo kluby pro teenagery (se slzou v oku vzpomínám na návštěvu Městské knihovny v Poděbradech, jejichž T-klub je tak skvělý, že mě mrzelo, že už jsem dospělá… a že nejsem z Poděbrad).
Tak to bychom měli. Knihovníky to stálo mnoho sil, ale můžeme říct, že děti školou povinné máme po knihovnické stránce „obstarané“. A pak jim padne 15. rok, dostanou občanku, opustí základní školu a často opouštějí i svět knihoven. Mnozí středoškoláci pak najdou cestu zpět ve čtvrtém ročníku, kdy vybírají (ideálně co nejtenčí) četbu k maturitě. Ale co studenti nematuritních oborů? Ti už nepřijdou nikdy? Nemůžeme ignorovat právě věk, v němž se do velké míry utváří osobnost a upevňují se hodnoty člověka. Dovolte mi nabídnout návrhy na možná řešení a budu ráda, bude-li text vnímán spíše jako inspirace.
Jelikož čtete tento článek, lze předpokládat, že o možné spolupráci s touto věkovou kategorií přemýšlíte. A existují také důvody, proč jste s ní nespolupracovali doposud. Možných bariér existuje celá řada:
Co nám brání pracovat se středoškoláky
Generační propast – ačkoliv se nejedná o nijak nový problém, je nutno uznat, že s prudkým rozmachem technologií dochází k jeho umocnění. Životní realita současných mladých lidí může být skutečně zcela jiná než realita jejich rodičů (o prarodičích už ani nemluvě). Pocit, že mladým lidem nerozumím a nechápu, co ve svém životě řeší, je tedy zcela legitimní. Buďme ale velmi opatrní na předsudky vůči současným teenagerům („Stejně jen koukají do mobilu.“, „Nic je nezajímá.“, „Nečtou.“). Ráda bych řekla, že do mobilu velkou část dne koukají všichni, kdo ho vlastní (schválně si někdy zkuste nainstalovat aplikaci měřící čas strávený u obrazovky. Jsem si jista, že budete překvapeni), není tedy fér z toho obviňovat mladou generaci. A vyvrátím i další dva uvedené předsudky – každého něco zajímá (jen se nám s tím nemusí mít potřebu svěřovat) a všichni čtou, dostane-li se jim do ruky něco, co jim bude připadat zajímavé. Tak dobře, poslední tvrzení je přehnané. Skutečně nečtou všichni, ale to přece nevadí. Stejně jako nevadí, že všichni nehrají fotbal nebo nemilují vaření. Knihovna tu ale může být i pro ty, kteří „občas rádi jen tak čutnou do balonu nebo uzobnou něco dobrého v kuchyni“.
Abych to shrnula – životní realita teenagerů a knihovníků, kteří by se jim rádi věnovali, se samozřejmě liší. To ale není důvodem rezignovat na hledání spojujících prvků a stavění mostů. Jakkoliv se mohou děti v tomto věku (které už téměř lze považovat za mladé dospělé) jevit jako „nečitelná skupina“, při bližším pohledu je možné zjistit, že řeší úplně stejné problémy jako my v jejich věku. Pouze jim do toho vstoupily technologie – se všemi pozitivními i negativními důsledky.
Při pořádání programů pro mladší děti může knihovník spoléhat na svou „autoritu“ a do spolupráce s teenagery se mu často nemusí chtít kvůli obavě, že tuto autoritu ztratí. Je totiž pravdou, že teenageři mívají – zcela pochopitelně a správně – potřebu zpochybňovat zaběhnuté pořádky a chtějí se prosadit. Pohled knihovníka, pro něhož je toto důvodem danou skupinu opomenout, si tedy můžeme shrnout jako obavu z práce se skupinou, která už nechce být vedena jako děti, ale zároveň ještě není klasickým dospělým publikem. Osobně se mi osvědčilo jednat s nimi jako s dospělými, ale nepouštět ze zřetele, že ještě neměli šanci posbírat dostatek zkušeností. Je dobré ale nezapomínat, že v některých oblastech mohou mít naopak větší přehled než knihovník. Počítejme s tím a neberme to jako ohrožení. Můžeme se nechat obohatit – jiným pohledem na svět, nezvyklými zkušenostmi, originálními nápady. Vzdělávací proces nemusí (a neměl by) být jednosměrný.
Dejme tomu, že jste se nechali natolik namotivovat, že už se této cílové skupiny nebojíte. Co by vás mohlo ve vašem rozletu přitáhnout zpět k zemi? S veškerou úctou ke všem knihovníkům a knihovnicím musím konstatovat, že brzdnou silou může být i nedostatek odborné erudice a určitá neochota učit se novým věcem. A přiznejme si, že školy mívají dostatek prostředků, aby si zaplatily odborníky pro spolupráci – takže chceme-li je dostat na program do knihovny (zdarma), musí mít jistotu, že jim to něco skutečně přinese. Času je málo, aktivit mnoho, což vám potvrdí kterýkoliv pedagog. Přistupme k tomu tedy zodpovědně a vzdělávejme se, jak to jen jde. Zejména oblast digitálních kompetencí bychom neměli zanedbávat, pozornost však věnujme i mediální gramotnosti. Jinak se nám může stát, že budeme zvát studenty na dobrodružnou cestu vlakem (alias návštěvu knihovny) a nevšimneme si, že náš vlak stojí stranou ve stanici a je poněkud zaprášený.
S tím souvisí i nutnost aktualizovat nabízený program. Co „nadělalo parádu“ před pěti lety, může být dnes už zcela nepoužitelné. A to zvlášť v případě, že se zaměřujeme na aktuální témata, jako je například umělá inteligence. Určitou míru inovace ale zaslouží všechna témata. Je sice pohodlné jednou si „besedu“ připravit a pak už ji jen opakovat podle předem stanoveného scénáře, ale nemyslím, že by šlo o funkční způsob, jak přivést další generace k lásce ke knihovně… Současné technologie nám skýtají netušené možnosti, tak se nenechme zastrašit novostí a buďme otevření. Proč suše přednášet o Máchovi, když můžeme využít AI nástroj, který dětem umožní si s Máchou přímo popovídat? Připravit takový program zabere více času než nachystat klasickou přednášku, ale dopad na děti je také nesrovnatelný.
Ze dvou předchozích odstavců zaměřených na nutnost sebevzdělávání a aktualizování programů vyplývá jedna – velmi výrazná – bariéra: nedostatek času knihovníků. Je vůbec možné při vší další práci tohle všechno obsáhnout? Budu upřímná: jen velmi stěží. Ale není to nemožné. Knihovna nemusí nabízet 15 vzdělávacích programů, na které už roky „nikdo nesáhnul“ a realizují se pořád stejně. Místo kvantity vsaďme raději na kvalitu a popusťme uzdu fantazii. Studenti (i učitelé) si pak budou knihovnu pamatovat nikoliv jako statickou organizaci, kde byla nuda, ale jako inspirativní místo. Anebo si dovolme být skutečnými optimisty a pokusme se své zřizovatele žádat o zavedení nové pracovní pozice, pozice učícího knihovníka. Získáme-li ho, máme vyhráno. Pokud ale víme, že tudy naše cesta nevede, inspirujme se u knihoven, které mají spolupráci s touto věkovou kategorií dobře navázanou. Věřím, že s námi rády budou sdílet i konkrétní materiály. Jestli se totiž knihovníkům nedá upřít jedna konkrétní kvalita, je to oborová kolegialita. V jaroměřské knihovně můžeme podobnou sdílnost opravdu zaručit, stačí se ozvat.
Proč to stojí za to?
Knihovny zastávají velký objem práce, a proto je zcela pochopitelné, že nebývá chuť přidávat si k tomu něco dalšího. Navíc s nejistým výsledkem. Strach z neúspěchu hraje nemalou roli. A je to zcela pochopitelné. Jsem však přesvědčena o tom, že by se knihovny neměly zříkat možnosti mít vliv na dospívající. Ve školách je mnoho témat, která nedostávají tolik prostoru, kolik by si zasloužila. A proto je dobré nabídnout školám knihovnu jako cenného spolupracovníka, který vhodně zaplní „bílá místa“. Proti učitelům máme totiž velkou výhodu, že se můžeme pohybovat napříč předměty. A když se navíc trochu rozkoukáme v rámcových vzdělávacích programech, stáváme se pro školy rovnocenným partnerem, který jim může být oporou. (I v tomto směru vám může být Městská knihovna Jaroměř nápomocna.) Nikdy však nezapomínejme, že musíme udržet balanc mezi „potřebným z pohledu učitele“ a „užitečným z pohledu studenta“.
Snažíme-li se do knihovny přitáhnout mladé lidi, kteří ještě chodí do školy (ať už jde o maturitní obor či obor s výučním listem), můžeme se odrazit od navázání spolupráce s konkrétními pedagogy. Náš cíl může být zpravidla dvojí – udržet v mladých lidech zvyk navštěvovat knihovnu a zároveň jim předat informace, s nimiž by se jinde nemuseli potkat nebo by jim nevěnovali pozornost. Knihovník by si měl být vědom své role odborníka na práci s informacemi. Zkuste si na moment představit, že je vám 16 a dospíváte ve světě, který se v množství informací doslova topí. Není užitečné pravidelně navštěvovat programy, kde se dozvíte, jakým způsobem informace ověřovat? Jaké manipulační techniky se mohou objevit v médiích? Jaká rizika hrozí v online světě a jak se jim bránit? Jakým způsobem využít konkrétní digitální nástroje, aby vám zjednodušily orientaci v informační džungli?
Samozřejmě není možné očekávat, že po absolvování vzdělávacího programu, na nějž dospívající přišli se svou třídou, se nám budou před knihovnou tvořit fronty nadšených teenagerů, kteří touží dozvědět se víc, ale buďme si jisti, že alespoň v některých případech námi zaseté semínko vyklíčí. Vypněme své nastavení „takhle jsme to dělali vždycky“. Svět se mění a věřím, že právě pro knihovny je to obrovská příležitost, jak dokázat své nesporné kvality. Nemějme tedy strach a zkoušejme oslovovat nové cílové skupiny. Ze začátku se možná budeme pohybovat mimo svou komfortní zónu, ale to už tak bývá, když se pustíme do něčeho, co stojí za to.
Pokud se na spolupráci se střední školou, případně s učňovským oborem necítíte, není potřeba propadat panice. Zkuste se ale zamyslet nad tím, zda nejsou možnosti, jak této cílové skupině něco nabídnout alespoň zprostředkovaně. Pozvěte si do knihovny někoho, kdo pro danou školu zrealizuje program za vás. A třeba pak zjistíte, že byste to zvládli taky. Je úplně v pořádku, že raději připravujete programy pro školky. Byla by však škoda nechat kvůli tomu starší děti „ležet ladem“.
Jak to děláme v Jaroměři
V naší knihovně jsme šli cestou spolupráce s konkrétními pedagogy a navázali jsme poměrně úzký kontakt s místní Střední školou řemeslnou, která nabízí učňovské obory. Pravidelně se nám tu tedy objevují budoucí tesaři, truhláři, opraváři zemědělských strojů, ale také keramici nebo čalouníci. Jaká témata s nimi řešíme? Pro inspiraci zde vypíšu názvy našich „besed“, a pokud vás něco zaujme, podrobnosti můžete najít na našem webu knihovnajaromer.cz, případně kontaktovat mě osobně a na cokoliv se doptat:
Digitální stopy a osobní data: Co všechno o nás ví internet?;
Dezinformace + argumentační fauly;
Dezinformace v rodině;
Konspirační teorie;
Za oponou umělé inteligence;
Od jeskynních maleb k emoji;
Práce s tištěnými zdroji a kritické myšlení.
Naše nabídka pro SŠ je samozřejmě bohatší, ale věřím, že pro představu a případnou inspiraci to stačí. Zásadní však je způsob, jakým u nás dané vzdělávací programy realizujeme: snažíme se vyhnout prostému frontálnímu výkladu a studenty zapojujeme do dění. Technologie jsou v tomto směru nedocenitelným pomocníkem. Díky možnosti anonymních odpovědí přes Mentimeter nebo Slido můžeme zapojit i introvertní studenty, kteří by jinak do diskuze přispět nechtěli. Využití audiovizuálních ukázek nám pak umožní přitáhnout pozornost tam, kde by obyčejný výklad byl zbytečně suchopárný. K jakémukoliv tématu se dá najít spousta videí a není nic jednoduššího, než si je v případě potřeby předabovat do češtiny (pomocí AI). Online kvízy, které umožní v reálném čase ověřit (zábavnou formou), co si ze společného setkání studenti odnášejí, jsou už jen třešničkou na dortu. A jak nakonec zjistíme, jestli se nám vše daří podle představ? Můžeme si po skončení besed psát krátké reflexe – dříve, než se nám čerstvé dojmy vypaří z paměti. Ale velmi užitečné je i využití online anonymních dotazníků, do nichž nám své pocity a připomínky mohou sdělit právě studenti, jimž byl program určen. Nebojme se zkoušet nové věci.
Nemáme šanci oslovit všechny, ale přesto stojí za to se o to pokoušet. Drobná vzpomínka závěrem: Jednou jsem zažila, že mi studentka celou besedu prospala. V tomto směru jsem však jako knihovnice v komfortní pozici a mohu si dovolit to zkrátka neřešit. Nechala jsem to být a věnovala se dalším účastníkům. Při odchodu mi právě tato studentka řekla, že program byl moc zajímavý a že se omlouvá, protože se do noci učila na závěrečné zkoušky. V rámci svých možností však vnímala a z knihovny odcházela s pocitem, že jde o respektující místo, jež má co nabídnout. Kdyby však skutečně spala, neměnilo by se tím pro mě nic – prostě cílím na ty, kteří mi svou pozornost chtějí věnovat. Neberme si proto osobně, když to nejde hladce nebo se vše nedaří podle plánu.
Pokud bych měla definovat jednu zásadu, jíž je dobré se při práci s dospívajícími řídit, bylo by to: buďme na ně zvědaví. Nebudeme-li, můžeme si být jisti, že ani oni nebudou zvědaví na nás.
S chutí do toho.
TEREZA KARLOVÁ je edukátorkou Městské knihovny Jaroměř. | edukator@knihovnajaromer.cz
Foto: archiv Městské knihovny Jaroměř.
