V tomto čísle Čtenáře se bavíme o vztahu knižního trhu (nakladatelů) a knihoven. Víme, že to různí aktéři vnímají různě. Můžete přiblížit váš pohled? Jsou knihovny a nakladatelé partneři, kteří se potřebují, nebo spíš protivníci na stejném trhu?
Obojí, že ano. Ale pokud otázka zní, co spíš, tak myslím, že jsou spíš partneři, kteří se potřebují.
Pojďme si na začátek říct a přiznat si, že jako knihovny jsme svým způsobem konkurencí pro knižní trh a pro komerční subjekty, které se na něm pohybují. A to, že nakladatelé a knihkupci musí strpět, že knihovny půjčují knížky, je zvláštní daň uvalená na knižní byznys, která se historicky nějakým způsobem vyprofilovala. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že to, co knihovny zpátky vracejí na trh, je mnohem víc, než kolik z něj odčerpají. Protože tato daň, kterou veřejnost vybírá od knižního trhu, tvoří jen poměrně malou část prostředků, které knihovny čerpají z veřejných zdrojů. A vlastně velká část toho všeho se přetavuje v podporu čtenářství.
Prostě knihovny kultivují a podporují čtenářské návyky veřejnosti, a to už od dětství a po celý život. A tohle je významná opora pak zpátky pro knižní trh nebo pro knižní průmysl. Takže za sebe říkám: ano, něco si bereme, ale myslím si, že víc vracíme.
Exaktní čísla jsou v tomto směru náročná, protože to je přesně druh ekonomie, která se neopírá o tržní principy. My jsme jako knihovna dělali 13 let výzkum na téma hodnota služeb veřejné knihovny a ekonomická návratnost služeb z pohledu veřejných rozpočtů.
A když tohle studujete, tak zjistíte, že vám vyjdou čtyři výrazně různá čísla, když použijete čtyři různé metody, které jsou všechny chápány jako „lege artis“. Takže otázka, jaký je podíl toho, co si knihovny z knižního trhu berou, a toho, co tam vracejí, je otázka, na kterou najít exaktní odpověď je extrémně těžké.
Někdo by to musel zafinancovat a ten výsledek by stejně byl do jisté míry diskutabilní. Ale tím, že knihovny víc dávají, než berou, tím jsem si dost jist.
To, že nakladatelé a knihkupci musí strpět, že knihovny půjčují knížky, je zvláštní daň uvalená na knižní byznys.
V říjnu loňského roku médii proběhla kauza, říkejme jí zjednodušeně autorka vs. knižní secondhand. A v té souvislosti se objevil názor, že mnohem více než nákup knih z druhé ruky knižnímu trhu škodí zaběhnutá praxe knihoven, které do svého fondu pořizují bestselery, ačkoliv by z povahy věci měly z veřejných peněz pořizovat spíš knihy, u nichž je riziko, že zmizí z trhu nebo skončí ve výprodejích. Jak to vidíte vy?
Na tohle téma jsme psali s Romanem Hájkem veřejné prohlášení, dopis, a posílali ho redakci (info.cz, pozn. red.). On jako předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků, já jako předseda Sdružení knihoven, tedy za dvě partnerské organizace, jsme napsali reakci, kde jsme tenhle pohled odmítli. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, co všechno je součástí role knihoven. A pokud by nějaká knihovna primárně stavěla na půjčování bestselerů a novinek, tak bych skutečně měl pocit, že se odchyluje od svého poslání. Ale to se reálně neděje a ani se dít nemůže.
Ten článek (viz info.cz/zpravodajstvi-a-komentare/co-ni-ci-knizni-trh-knihobot-knihovny, pozn. red.) byl jaksi nepro-myšlený a chyběl mu hlubší pohled. První věc je, že knihovny mají nějaké zákonné povinnosti. Představa, že něco nebudeme kupovat, protože to bude bestseler, a tím pádem bychom půjčováním mohli ohrozit knihovní trhy, je prostě absurdní. Jak dopředu poznáte, co bude bestseler? Vzpomeňte si na J. K. Rowlingovou, která obešla asi 18 nakladatelů, než Harryho Pottera udala. Protože těch předchozích 17 si myslelo, že to je tak nezajímavé, že to nikdo nebude číst. A pak se z toho stal megabestseler, pravděpodobně největší v druhé polovině 20. století.
A kdo dopředu v knihovně rozhodne, to bychom neměli kupovat, to bychom měli kupovat? Na základě toho se knihovny samozřejmě snaží o nějakou akviziční politiku.
Druhá věc je představa, že knihovny strašným způsobem ohrozí ty bestselery. Kolik toho knihovny u nás koupí a kolik lidí si to stihne půjčit v prvních třech měsících, když to má každý čtenář tři, čtyři týdny? Tohle je myslím lichá úvaha.
Samozřejmě jiná věc je přemýšlení o novinkách a bestselerech jako o něčem, čím se rozhodně knihovna nemá nechat hypnotizovat.
Pamatuju si na jednu americkou knihovnu, kterou jsem navštívil před 20 lety, kde udělali dvě rozhodnutí, které každé z nich mohlo vypadat samo o sobě docela logicky, ale dohromady vytvořily úplně tragickou kombinaci. Jedno rozhodnutí bylo, že si každá pobočka této velké knihovny dělala svoji akviziční politiku a nakoupila, co uznala za vhodné. Decentralizace, subsidiarita, pravomoc lokálního managementu, respekt k sociodemografickému okolí… Knihovně to všechno vlastně dává smysl.
Druhé rozhodnutí bylo typicky americké, protože ta knihovna si jako hlavní KPI (klíčový ukazatel výkonnosti, pozn. red.) dala počet výpůjček a šéfové poboček byli odměňováni podle toho, kolik za rok udělali výpůjček. To vlastně dává smysl – mám nějaké KPI, tak budu odměňovat manažery tak, abych KPI maximalizoval. A stalo se, že když vyšel nový Harry Potter, tak ta pobočka nakoupila třeba 180 výtisků a nekoupila v té době nic jiného, protože věděla, že na těch 180 výtiscích Harryho Pottera udělá zdaleka nejvíc výpůjček, že to je optimální strategie a manažer si optimalizuje své odměny. Pokud by se tohle u nás dělo, pak ten článek, na který reagujeme, začne dávat smysl.
Myslím si, že role knihovny není vyhýbat se bestselerům, ale zároveň role knihovny není poklonkovat bestselerům nebo podbízet se čtenářům tím, že se soustředíme na bestselery.
Právě prezentace novinek je v knihovnách vděčným tématem, třeba pro komunikaci na sociálních sítích, a v rámci volného výběru bývají novinky předsazené.
Já to nemám rád.
Můžu se zeptat proč?
Přesně z toho důvodu, který jsem teď popsal. Půjčovat novinky umí každý, k tomu nic dalšího nepotřebujete. Mnohem zajímavější je půjčovat věci, které jsou deset let na trhu nebo už tam dávno nejsou. A lidi už je neznají, protože už za nimi není masivní podpora, a přesto jim mohou poskytnout cennou službu.
Když novinky rozstrkáte do regálů, dáváte příležitost i starším knížkám. Kdysi jsem vymyslel takovou filozoficko-marketingovou úvahu, takový retail – tři knížky v knihově jsou nejdůležitější: ta, pro kterou jdete, a ta, která je vlevo a vpravo od ní. Protože těch si všimnete. Ty v tu chvíli tvoří kontext, který se vám nabízí a který vás může zajímat. Knihovna většinou knížky dává vedle sebe tak, že spolu souvisejí. Třeba je to stejný autor, stejný žánr nebo prostě nějak patří k sobě. Takže ty knížky, které jsou v bezprostředním okolí té jedné, o které víte a jdete si pro ni, zároveň tvoří tu zajímavou nabídku. Když necháte pohromadě novinky, jsou za chvilku pryč, protože se na ně všichni vrhnou a tím to skončilo.
Tři knížky v knihově jsou nejdůležitější: ta, pro kterou jdete, a ta, která je vlevo a vpravo od ní.
Takže vám dává větší smysl koupit novinku a vedle ní dát nový život knize, která je ve fondu už nějakou dobu a nikdo si na ni nevzpomněl, protože když byla pořízená nebo to byla novinka, nebyla tak zajímavá?
Protože to je jako včerejší noviny – nic staršího není. Máme kolegu, který kdysi udělal zajímavý experiment. Bral knížky z fantasy a strkal je mezi historickou literaturu. A nejednou tím přitáhnul, přes ten specifický žánr, pozornost.
Když si budete číst Pána prstenů, tak v tu chvíli máte našlápnuto přinejmenším k artušovské legendě a ke staré nordické mytologii. A to už je jenom kousek od historie skutečné, jak vlastně vypadala ta Anglie v artušovské době. Ale zatímco Pána prstenů někdo zfilmuje na megabiják a všichni o tom mluví, historii do artušovské doby, jako Ivanhoa Waltera Scotta, už dneska musíte lidem nabídnout rafinovaněji.
Jak byste se vypořádal s tím, že právě o bestselery a novinky je největší zájem?
To je skutečnost, a co? Knihovna je veřejná služba, placená z 90 procent z peněz daňových poplatníků. To znamená, že má konat nějaké veřejné blaho. A to má přednost před, řekněme, partikulárními zájmy jednotlivých uživatelů. Když jste čtenářem knihovny, dalších zhruba šest sedm lidí, kteří nejsou čtenáři knihovny, vám na to přispívají. Protože do knihovny chodí okolo 15 procent populace, ale platí to všichni.
A teď je otázka, kterou si kladete jako uživatel knihovny: na co je fér, aby mi těch šest až sedm dalších lidí přispívalo? Co po nich mám právo chtít? Jsem sociálně znevýhodněný, mám právo po nich chtít solidaritu? OK, to dává smysl. Jsem senior, mám nějaké postižení, jsem dítě, jsem prostě nějaká skupina, která si zaslouží pozitivní diskriminaci? To je fér. Jsem člověk, který se chce vzdělávat proto, aby mohl něčím dalším přispět společnosti? OK, to je fér. Jsou moje potřeby ekonomicky výhodné z pohledu celé společnosti? To znamená: chci číst věci, které už dávno na trhu nejsou a prostě já je chci nějakým způsobem vstřebat a tím obohatit svůj život a svůj potenciál? To je fér. Na to mi těch šest lidí asi má přispět.
Chci ušetřit čtyři stovky, abych si nemusel koupit nově vyšlý bestseler? No… Vydělávám, vydělávám slušně. Chci optimalizovat své náklady na úkor šesti dalších spoluobčanů. Hej, fakt?
Dokážete si představit variantu, že by se přistupovalo k novinkám třeba jako k hudebním nosičům – nepůjčovat novinky a držet nějakou dobu ochrannou lhůtu?
Asi si to umím představit, jenom si myslím, že to není dobrý nápad. A to proto, že tím vytvoříte novou agendu. Musíte to sledovat, musíte někde vytvořit skladovací kapacity, ve kterých to budete ukládat, a tak dále. Pak to někdo musí asi kontrolovat, když je to nařízení. Budeme tomu věnovat všichni poměrně velké úsilí a podle mě úplně jalově.
A tohle všechno jsou náklady, které zase daňoví poplatníci musí zaplatit. Troufnu si odhadnout, že kdybychom tohle udělali, tak se na tom trhu nestane nic. Když vyjde nějaká věc, o které se dá čekat, že o ni bude velký zájem, kolik tak velká knihovna, jako jsme my, může koupit? Třeba 20 kousků? A to by bylo opravdu hodně. Většinou nakupujeme podstatně menší počet.
Tak dobře, 20 kousků je v té knihovně, nevím, tři týdny poté, co to vyjde, protože to musíme technicky zprocesovat. Takže už tam máte nějaký odklad. První týden, kdy je to v knihkupectvích, to u nás na polici nebude. A pak těch 20 kousků… V Praze máme jeden a půl milionu obyvatel, tak těch 20 kusů strčíme do regálu a druhý den si je někdo půjčí a bude je mít doma tři nebo čtyři týdny. Fakt těch 20 knížek, které by předběhly tu karenční lhůtu jednoho měsíce, něco udělá s knižním trhem v Praze? A když to teda nebude jeden měsíc a budou to tři měsíce, myslím, že tolik je to u těch audiálů, přesně si to nepamatuju, je to šedesát knížek. Šedesát čtenářů si to v Praze nekoupí z toho jednoho a půl milionu lidí. Opravdu to něco s tím knižním trhem udělá? Asi ne. A to jsme vzali knížku, kterou bychom koupili skutečně ve velkém počtu.
No a měla by teda nějaká ochranná lhůta být?
Myslím si, že ne, protože benefit, který to přinese nakladatelům, rozhodně nebude vyvážený extra náklady, které to vezme těm daňovým poplatníkům.
A že by to knihovny poškodilo, tím odkladem jako takovým? Ne. Myslím si, že nepoškodilo, že by se nic hrozného nedělo. Tak jako u těch audiálů si myslím, že se nic hrozného nedělo, tehdy. Ale vytvořila se přesně agenda, která pro spoustu knihoven znamenala: my se na to vybodneme a vůbec to nebudeme dělat. Já prostě nerad mrhám lidskou prací pro nic.
Mají nakladatelé nějaké výstupy, na jejichž základě by řekli: když budete půjčovat novinky hned a nebudete držet nějakou ochrannou lhůtu, přijdeme o tolik a tolik?
Nevím, že by to měli spočtené. Kdysi jsem četl studii, kterou mi půjčil Martin Vopěnka (předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů, pozn. red.), která počítala, o kolik peněz knižní průmysl přichází, když knihovny půjčují knížky. Ta studie byla udělaná na zakázku Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Byla argumentační, byla advokační, ale nebyl to akademicky nezávislý pohled. Protože například vycházela z velmi nesamozřejmého, a dokonce velmi pravděpodobně chybného předpokladu, že všechny výpůjčky, které knihovny udělají, by si jinak někdo koupil.
Do knihovny chodí okolo 15 % populace, ale platí to všichni.
Ale to asi tak úplně není, protože knihovny nakladatelům vychovávají čtenáře – ten přijde do knihovny, půjčí si knížku a řekne si, to je skvělé, to si chci koupit. A zároveň si i díky tomu může koupit další knížky od toho samého autora…
O benefitech to nebylo vůbec, byly to jenom ztráty. Ale i ty ztráty byly z mého pohledu počítány nekorektně – třeba jdete do knihovny, protože studujete nějaké téma a půjčíte si 30 knížek, které proběhnete a řeknete si: jo, tohle mě nezajímá, tohle mě nezajímá, tohle mě nezajímá, z tohohle si udělám nějaké výpisky, tohle si pořádně přečtu, tohle mě nezajímá, ne, tohle je o něčem úplně jiném, to jsem se netrefil atd. Ale oni předpokládají, že kdyby neexistovala knihovna, tak byste šel do knihkupectví a tam jste si těch 30 knížek koupil. To byste jistě neudělal. Nehledě na to, že většinu z nich byste si ani nemohl koupit. Vůbec nejsou na trhu, protože jsou to třeba věci 20 let staré.
Tehdy jim vyšlo, že na knihovnách prodělávají, já nevím, kolik to bylo miliard, každý rok. A mimo jiné, tohle použili jako argumentaci, když bojovali za nulové DPH, což si mimochodem myslím, že je dobře, že ho vybojovali, a blahopřeju Svazu českých knihkupců a nakladatelů k tomuhle lobbingovému úspěchu. A myslím, že to je správně, protože podpora čtenářství a vzdělanosti a kultury je veřejný zájem. I tenhle způsob, jak ho podpořit, je správný. Ale nemyslím si, že jsou nakladatelé v postavení, že by měli křičet na knihovny.
A máte k dispozici nějaké srovnání se zahraničními knihovnami? Drží ochranou lhůtu? Vyplácí se jim to nějakým způsobem?
Já jsem se setkal s pravým opakem. Viděl jsem některé německé knihovny a myslím, že v Holandsku taky, kde naopak měli hezké výstavky novinek. A výpůjční doba byla zkrácená třeba na jeden, na dva týdny, aby se to na začátku co nejvíc točilo. A ještě zpoplatnění – výpůjčka novinky byla za euro. A tímhle si ty knihovny vylepšovaly rozpočet. Za mě je to špatně, já bych to nedělal.
Mělo by to být prostě v rámci veřejné služby.
No… Můj přístup k novinkám: je to dokument, pojďme s ním zacházet jako s každým jiným.
Takže by si podle vás knihovny měly určit samy, jak k tomu přistoupit?
Nepochybně. Respektive jejich zřizovatel. V naší knihovně máme nějakou politiku, kterou jsem jistě ovlivnil z pozice ředitele, ale jsem dalek toho, abych jiným knihovnám mluvil do toho, jak to dělají.
Může být třeba v akademických knihovnách ta situace trošku jiná?
Tak asi ano, hlavně akademické knihovny dneska mnohem víc žijí z elektronických dokumentů online. Já si pamatuju na návštěvu Copenhagen School of Business a jejich knihovny. Říkali: hele, vyhodili jsme 90 procent papírového fondu a zbylo deset. Udělali takovou věc, že do knih vkládali zelené nálepky. A každý, kdo chtěl zachránit knihu, nalepil do té knížky zelenou nálepku. Když tam byla zelená nálepka, tak tu knihu nevyřadili. 90 procent šlo pryč! Trvalo to asi rok a po roce knížky, které neměly ani jednu zelenou nálepku, protože celý rok nikomu nestály ani za zmínku, šly pryč. A ty uvolněné prostory předělali na studijní místa, která se okamžitě zaplnila, protože zrovna třeba ekonomie je obor, ve kterém reálně žijete z online, a ne z knih, které byly vydané před 20 lety.
A jak je to u e-knih? Tam odpadá doba, než se zpracuje, než se vydá a distribuuje. E-kniha by šla půjčit okamžitě po akvizici. Je v tom nějaký rozdíl? Protože elektronická forma novinek by do jisté míry také mohla hatit zájmy nakladatelů, kteří chtějí prodat.
Protože to vlastně neprodají. Tam je to ještě jinak. Tam především knihovny nemají vůbec žádná práva, jsou zcela rukojmími nakladatelů.
Když jsem říkal, že půjčování knih, nebo papírových knih, je svého druhu speciální daň uvalená na knižní průmysl, tak to vůbec neplatí o digitálních médiích. Tam naopak žádná taková daň není a veřejná moc celosvětově prokaučovala chvíli, kdy o tom měla přemýšlet a měla si být vědoma, že digitální média jsou přirozeným pokračováním knih, časopisů a vlastně tisku obecně, že tam by se ten veřejný zájem měl nějakým způsobem taky obhájit a taky by měla na tohle vzniknout nějaká pravidla. Na to veřejná moc rezignovala.
V případě e-knih si podmínky diktují držitelé nebo vykonavatelé autorských práv. Když řeknou, my vám to dáme, ale až půl roku poté, co to vyšlo, můžeme se vztekat, ale to je tak všechno.
Tam mají všechny trumfy v ruce oni a myslím si, že to je špatně, i tam existuje nějaký veřejný zájem, který by měl být hájen a který by měl být prosazován. Na úrovni Evropy se teď o tomhle hodně diskutuje, ale zatím to nemá žádné výsledky. Byť existují už třeba nějaké judikáty, třeba v Německu a podobně. Ale v tuhle chvíli mají všechny trumfy v ruce nakladatelé. Což je jeden z důvodů, proč jsme se už před mnoha lety rozhodli, že na tohohle koně nenasedneme.
V době, kdy tady byly knihovny nadšené z půjčování e-knih, za komerčních podmínek, jsme prostě šli proti proudu a řekli jsme: my to nebudeme dělat. Protože jsme si spočítali, že všechny trumfy mají v ruce nakladatelé. A tak jsme se stali nakladateli, začali jsme vydávat svoje vlastní e-knihy. My si diktujeme pravidla. A dneska jsme největším vydavatelem e-knih v republice, nebo nepochybně jedním z největších. Vydáváme zhruba jednu e-knihu každý pracovní den a ty jsou k dispozici všem zadarmo. To je veřejná služba očištěná na dřeň – a tam ta práva prostě máme.
Dneska jsme největším vydavatelem e-knih v republice, nebo nepochybně jedním z největších.
Existuje v tuhle chvíli ve vztahu knihoven a nakladatelů, potažmo knihkupců, nějaká debata, jak se k tomu postavit? Protože vlastně obě strany jsou protagonisty stejného odvětví kultury a primární zájem obou stran je, aby lidé četli.
Trochu chybí platforma pro takovou debatu. Občas někde probíhají diskuse na konferencích a tak dále.
Tohle je téma, o němž si myslím, že stojí za to se spolu bavit. Například s Martinem Vopěnkou se celkem pravidelně někde potkáváme a myslím si, že svoje pozice vzájemně docela dobře známe a jsme schopní komunikovat. Myslím si, že je důležitá širší osvěta v tomto směru, a to teď teda budu střílet do obou hnízd: aby knihovny rozuměly problémům, kterým čelí knižní trh, a chápaly, že všechno, co dělají, by nemělo podřezávat větev, na které taky sedí. A zároveň aby si knižní branže uvědomila, že knihovny jsou jejich přirozenými spojenci a že se mají o ně spíš opírat než jim lát, že zrovna teď klesají prodeje. To by jistě prospělo.
Existují platformy, kde se možná baví špičky, ale neexistují myslím moc ty, kde by si povídala střední decizní sféra těch branží.
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby obě strany našly shodu.
Ona se dá najít. Tak třeba Městská knihovna v Praze zastupuje Prahu jako město v síti kreativních měst literatury, v síti UNESCO. To je iniciativa, která vznikla zezdola, kde se potkali nakladatelé, knihkupci, vydavatelé časopisů, knihovny, literární instituce a dohromady si řekli, my tu Prahu do této sítě protlačíme. A do dneška tam ta kooperace je. Takže tady v knihovně míváme nejrůznější knižní festivaly ve spolupráci s nakladateli atd.
A takové věci dělá řada knihoven. Prostor pro spolupráci nepochybně existuje a věřím, že tam, kde na lokální úrovni tato spolupráce je, tyto výkřiky nevznikají.
Knihovny nemají být nekalou konkurencí knižního trhu, mají sledovat veřejný zájem.
Ředitelem Městské knihovny v Praze jste od roku 2002. Formoval se za tu dobu váš pohled na to, jestli držet ochrannou lhůtu, nebo novinky pouštět čtenářům hned? Nebo vycházíte z toho, že když knihovna lidem zpřístupní novinky, je to jedině dobře, protože se dostanou k informacím?
Myslím, že to byl Daniel Kahneman, který to popsal ve své behaviorální psychologii, že většinou si svoje dřívější postoje dodatečně přeformulujeme tak, aby odpovídaly našim dnešním postojům. Že si vytvoříme svoji vlastní mytologii konzistence a že pokud tam není nějaký velký aha moment, máme pocit, že jsme si vždycky mysleli to, co si myslíme dnes. Že tak lidská psýcha funguje. Mám pocit, že tam žádný zvláštní vývoj nevidím. Buď tam opravdu nebyl, nebo je to tenhle mechanismus.
Do nějaké strategie naší knihovny asi před deseti lety jsem dával větu, že knihovna nemá být nekalou konkurencí knižního trhu. Je to jen obecná teze, která říká: přemýšlejte o tom, co děláte, a nepodřezávejte větve, na kterých sedíte. Takže z tohohle pohledu.
A zrovna tak, když jsem před asi dvaceti lety byl součástí vyjednávací skupiny nad těmi audiálními dokumenty, kdy jsme se hádali hlavně s Intergramem. Tehdy ta karenční lhůta byla to, co mě na tom dráždilo v zásadě nejméně. Mnohem více mě dráždily ty platby za to a tak. Takže asi se v tomhle směru můj pohled nijak dramaticky neposunul.
Jenom znovu říkám, myslím si, že to je hloupost. Ale není to zároveň něco, co bych považoval za principiální záležitost.
Ať k tomu prostě přistupuje každý, jak chce.
Ať k tomu přistupuje s vědomím toho, že knihovny nemají být nekalou konkurencí knižního trhu, mají sledovat veřejný zájem a nemají se podbízet svým uživatelům. Tohle je možná docela důležitý princip: když budete čtenářem naší knihovny, moje primární loajalita není vůči vám, ale vůči těm šesti lidem, co vám to platí a do té knihovny nechodí. Protože těm já se zodpovídám. Oni jsou mí akcionáři. A těm bych měl být schopný zdůvodnit, že to, co jim poskytuju, je v jejich zájmu, když to platí. Většina knihovníků, a to jim fakt nemohu zazlívat, protože to je úplně přirozené, je primárně loajální vůči svým čtenářům. To jsou lidé, se kterými se potkávají, kteří do té knihovny chodí, se kterými se baví, jejichž radost v očích potkávají a tak dále. A tam je ta přirozená loajalita.
Ale ve skutečnosti management knihovny má být primárně loajální vůči těm, kteří to platí. Když jste generální ředitel komerční firmy, tak vaše primární loajalita není vůči vašim zákazníkům, ale vůči vašim akcionářům.
TOMÁŠ ŘEHÁK je ředitelem Městské knihovny v Praze od roku 2002. Dále je mimo jiné předsedou Sdružení knihoven, předsedou Garanční rady Národní knihovny a členem Ústřední knihovnické rady. Za významný přínos k rozvoji českého knihovnictví získal v roce 2014 Medaili Z. V. Tobolky.
Ptal se KRYŠTOF ČEŘOVSKÝ, šéfredaktor časopisu Čtenář
