Vznik satirického časopisu Dikobraz je nutno chápat v kontextu doby po skončení druhé světové války. Prostor na trhu vzniklý po zastavení řady prvorepublikových titulů se rozhodlo částečně zaplnit nakladatelství Práce novým satirickým týdeníkem. Redakční radu vznikajícího periodika sestavil Jaroslav Vojtěch ve složení Zdeněk Ančík (1900–1972), od roku 1946 šéfredaktor, básník VáclavLacina (1906–1993) a ilustrátor Ondřej Sekora (1899–1967). První číslo vyšlo 25. července 1945. Kromě četných sugestivních kreseb věnovaných tematice válkou zdevastovaného Německa v něm byl také uveřejněn příspěvek „Poučení dikobrazovi“ známého herce a spisovatele Jindřicha Plachty (1899–1951). Zásadním společenským tématem prvních poválečných let, které se odráželo i na stránkách Dikobrazu, bylo pochopitelně vyrovnávání se s minulostí, problematika kolaborace a odboje proti německým okupantům. Satirickými kresbami byl tematizován i odsun německého obyvatelstva. Od počátku jasně proklamované levicové zaměření Dikobrazu pak směrovalo svůj satirický „osten“ proti vybraným politickým protivníkům, zvláště národním socialistům, což ilustruje dobře např. obálka č. 16 z roku 1945, a vůbec proti periodikům „nepřátelských“ politických stran (Vývoj nebo Svobodné slovo).
Na druhé straně bylo pozitivně hodnoceno postupné znárodňování, přítomnost Rudé armády na území Československa či proklamovaná úzká spolupráce slovanských národů, představovaná např. kresbou Miloše Nesvadby (1925–2020) „Slovanská paterčata“. Po únoru 1948 nastalo v Dikobrazu tzv. budovatelské období a kresby a příspěvky kopírovaly společenský a politický vývoj nebo spíš představy o něm. Terčem posměchu se tak stal např. jeden z nejvýznamnějších prvorepublikových novinářů a poválečný šéfredaktor Svobodných novin a Dneška Ferdinand Peroutka (1895 až 1978), ale i další osobnosti kulturního a politického života, které byly donuceny k emigraci. Například bývalý šéfredaktor Svobodného slova Ivan Herben (1900 až 1968) dokonce vedl před únorovým převratem s Dikobrazem soudní spor. V roce 1950 se šéfredaktorem časopisu stal angažovaný spisovatel Pavel Kohout (nar. 1928), který po skandálu s uveřejněním problematické ilustrace nahradil při nucené reorganizaci redakce výše zmíněného Zdeňka Ančíka. Kohout si s sebou přivedl i nové redaktory, např. spisovatele Zdeňka Jirotku (1911–2003). Ten však působil v redakci jenom krátce, třebaže se do Dikobrazu později vrátil a v letech 1966 až 1970 zde působil jako zástupce šéfredaktora. Jisté uvolnění obsahu a s tím související prohlubování tematické škály příspěvků nastalo v Dikobrazu opět v souladu se společenskou situací v 60. letech. Na významu získaly cestopisné příspěvky a podstatný prostor zaujímaly původní prozaické texty. Také se objevovaly přetisky literárních klasiků, např. v roce 1967 byla přetištěna jedna z Povídek pana Kočkodana od Karla Poláčka. Významným přispěvatelem Dikobrazu byl téměř po celou dobu jeho existence i spisovatel Miloslav Švandrlík (1932–2009). V sedmdesátých o osmdesátých letech se na obsahu časopisu pochopitelně podepsala probíhající normalizace. V listopadu 1989 došlo v souvislosti se změnou režimu i k podstatné proměně obsahu časopisu. Nicméně tento obrat politického a společenského uspořádání Dikobraz, stejně jako mnoho jiných titulů, již nepřečkal. Poslední číslo vyšlo 14. března 1990.
PERNES, Jiří. Dějiny Československa očima Dikobrazu: 1945–1989. Brno: Barrister & Principal – studio, s. r. o., 2003.
Slovník české literatury po roce 1945 [online], heslo Dikobraz (autor Richard Svoboda), dostupné z: slovnik-ceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=89
KATEŘINA SPURNÁ je vedoucí oddělení časopisů Národního muzea.
