Wanjiru Koinange: Knihovny renovujeme, abychom zemi vrátili její příběhy

Věřím v sílu umění a kreativity

Kdo je Wanjiru Koinange?

Jsem žena z Keni, je mi téměř čtyřicet let. Pocházím z velké rodiny, vyrůstali jsme na farmě na okraji Nairobi. Jsme si velmi blízcí, jsem nejmladší a mám mnoho sourozenců. Jsem dcera farmářů, mám silný vztah k půdě. Vyrostla jsem s opravdu silným smyslem pro komunitu – a to je jádrem většiny věcí, na kterých mi záleží. Ráda se představuji jako spisovatelka a restaurátorka knihoven. Užívám si život a baví mě, že mě moje psaní zavádí na různá místa, a to jak obrazně, tak doslova.

Jste spisovatelka, aktivistka, restaurátorka knihoven, podnikatelka. Jak se vám daří najít mezi všemi těmito aktivitami rovnováhu?

Nemyslím si, že se mi to daří moc dobře. Ale všechny tyto činnosti, i když mají různé názvy, jsou pro mě součástí jednoho procesu. Instinktivně nepotřebuji rovnováhu, protože vše, co dělám, je součástí toho, kým jsem. Skutečnou krásu a sílu nacházím v rutině a struktuře. I když jsem tady v Praze, píšu. Moje dny jsou velmi volné, ale také velmi strukturované. Ráno vstanu, dám si notebook do tašky a jdu 20 minut pěšky. Najdu si lavičku a hodinu píšu. Pak jdu zase na procházku. Myslím, že jde o to najít rutiny, které slouží projektu daného dne. Ať už je to psaní, fundraising, publikování nebo sázení stromů, myslím, že rutina je moje spása. V jádru jsem však spisovatelka, a to především vypravěčka. Kdybych se musela zbavit všeho, co dělám, a dělat jen jednu věc, bylo by to psaní.

Hodně cestujete. Sbíráte zkušenosti jiných zemí a jejich knihoven?

Ne primárně. Moje práce v Book Bunk mimo jiné znamená, že jsem často zvána, abych mluvila o projektu. Pak mám možnost navštívit místní knihovny. V každé zemi, kam se vydám, vždy chodím do knihoven a také jazzových barů, což jsou pro mě dobré způsoby, jak poznat nové město.

Začínala jste v hudebním průmyslu, je to tak?

Ano, vystudovala jsem sice žurnalistiku, ale první zkušenosti jsem sbírala v hudebním průmyslu. Pracovala jsem pro Erica Wainainu, který byl v té době jedním z nejvýznamnějších keňských hudebníků a současně aktivistů. A myslím, že právě tehdy jsem objevila, nejen že je možné být kreativní, ale také že kreativita může něco změnit. Hudební průmysl mě v mnohém formoval. A stále ho mám velmi ráda. Ať jsem kdekoliv, najdete mě pravděpodobně na nějakém hudebním vystoupení.

Je to důvod, proč věříte, že umění může změnit společnost?

Rozhodně, viděla jsem to na vlastní oči. Viděla jsem to na začátku své kariéry a vlastně ve všem, do čeho jsem se od té doby pustila. Můžete vymýšlet nejrůznější letáky a reklamy, jaké jen chcete, nebo můžete prostě vyprávět opravdu krásný příběh o tom, co se snažíte změnit. Věřím v umění jako hlavní katalyzátor společenských změn v jakékoli komunitě. Když se daří umělcům, daří se i zemi.

Knihovny mají v našich srdcích zvláštní místo

Myslíte si, že knihovny, které jste pomohla obnovit, podporují tuto kreativitu a vnímání umění mezi lidmi?

Book Bunk přetváří knihovny na centra kulturní kreativity, a to zejména naší vlastní kulturní kreativity. Neříkám, že v keňských knihovnách není místo pro Kafku. Říkám, že Kafka má své místo vedle keňské literatury a umění. Jakmile nejprve pochopíme, kdo jsme, pak můžeme rozumět tomu, jak se vidíme ve světle Kafkových názorů. Problém s tím, jak knihovny v Keni dříve fungovaly, spočíval v tom, že přinášely cizí vlivy, aniž by nejprve shromáždily to, co máme doma.

Co si odnášíte z českých knihoven?

Jedna věc, kterou mají Keňa a Česká republika společnou, je to, že Česká republika má nejhustší síť knihoven v Evropě (na světě – pozn. red.) a my máme nejhustší síť knihoven na africkém kontinentu. To znamená, že lidé dávají prioritu znalostem a kreativitě. Když začnete propojovat lidi s informacemi, které potřebují ke změně svého života, nemusí toho vlády už dělat zase tolik. Lidé už mají to, co potřebují. Myslím si, že knihovny jsou velmi snadným způsobem, jak propojit lidi se znalostmi, jejich kulturou, uměním, kulturním dědictvím. A pak můžete jen sledovat, jak vzkvétají. Miluji knihovny. Upřímně řečeno, jsou jednou z nejmocnějších kulturních infrastruktur, které máme.

Zmínila jste Kafku, pravděpodobně proto, že se setkáváme v jeho rodném domě nedaleko Staroměstského náměstí v Praze. Co o něm víte?

Jako teenager jsem četla Proměnu, protože to byla součást doplňkové četby ve škole, a teď ji čtu znovu. Čtu také Dopisy otci. Cítím velkou zradu ze strany jeho přítele, který vydal jeho rukopisy. Pokaždé, když něco čtu, přemýšlím, jestli chtěl, abychom to četli. Mám pocit, že velmi pečlivě zvažoval, co zveřejní. Vím také, že měl velmi komplikovaný vztah se svým otcem a byl možná trochu melancholický. Přemýšlím, co by si asi myslel o dnešní podobě této země. Protože mi připadá jako kotva tohoto města a zajímalo by mě, jestli by se mu dnes líbilo, nebo jestli by se mu raději vyhnul.

Co dalšího víte o Česku? Co vás sem přivedlo?

Má návštěva souvisí s konferencí Knihovny současnosti. Byla jsem pozvána už loni. Nemohla jsem jet, ale mé kolegyně přijely. Byla to pro ně úžasná zkušenost. Letos jsem hostem Ministerstva kultury ČR, abych podpořila další tvůrčí výměnu. Myslím, že obě naše země si uvědomily, že knihovny mají v našich srdcích zvláštní místo. A chceme společně dělat mnohem víc. Příští týden strávím návštěvami knihoven, abych se dozvěděla, jak jste dokázali vyřešit věci jako digitalizaci archivních materiálů nebo restaurování historických budov. Budova, na které právě pracujeme, je totiž stará 97 let. Musíme přijít na to, jak ji zachránit.

Vše důležité v Keni řídí ženy

Ale jsou tu i rozdíly. Co je obvykle těžké pochopit pro ty, kteří nepocházejí z Afriky?

Uvedu vám velmi dobrý příklad z knihovního světa. Používáme Deweyho desetinnou soustavu. Je to nejrozšířenější klasifikační systém pro knihovny po celém světě, protože je nejflexibilnější. Ale já ho v našich knihovnách nepoužívám. DDS má kód pro všechny jazyky světa, konkrétní číslo pro každý jednotlivý jazyk. Ale pokud jde o africké jazyky, má jen jeden. Přitom máme více než 2 600 afrických jazyků. To mi vadí. Je důležité tyto rozdíly vnímat.

Když mluvíme o Africe, máme na mysli kontinent, který se skládá z mnoha různých zemí. Také vaše země sama o sobě je velmi rozmanitá. Jak byste popsala Keňu?

V Africe je více než 50 zemí a více než 2 000 jazyků, které jsou si všechny podobné, ale zároveň velmi odlišné. Keňa je často popisována jako jakási vstupní brána pro cizince, protože je uzpůsobena pro turistiku. Myslím, že jsme velmi vstřícní. Někdy jsme k cizincům vstřícnější než k sobě navzájem. Žiju v Keni, protože tam si chci vydělávat na živobytí. Vždy je tam spousta příležitostí, ale také spousta výzev. Je to neustálý pohyb, je tam rušno, je tam spousta kreativity. Ale také spousta korupce. Řekla bych vám, abyste byli v noci opatrní, řekla bych vám, abyste nechodili po ulicích a neukazovali svůj telefon, protože o něj můžete přijít. Ale také bych vám řekla, že jsme jednou z nejštědřejších zemí na světě. Je to můj domov, miluji ho. Jsem díky němu připravena na vše.

Jaké je to být dnes ženou v Keni?

To je moje oblíbená otázka. Myslím si, že Keňa je jedním z míst, kde patriarchát stále funguje. Připomíná se nám každý den, ale ženám to ve skutečnosti nebrání v tom, aby dělaly, co potřebují. Všechno významné, co se v Keni děje, řídí ženy. Nedávno se mě někdo zeptal, proč v dokumentárním filmu How to Build a Library (měl premiéru na festivalu Sundance v lednu 2025 – pozn. red.), ve kterém vystupuji, nemluvíme o feminismu. Odpověděla jsem, že je to způsob života, že o tom nemusíme mluvit. Žijeme ho. Boj za feminismus je důležitý, ale ještě důležitější je žít feministicky. Neříkám, že neexistují žádné problémy; v Keni se odehrávají některé z nejhorších případů vražd žen. Muži zabíjejí ženy jen proto, že jsou ženy. Je to takový dvojsečný meč, kdy máme velkou skupinu velmi silných žen, které mění Keňu v mnoha ohledech, ale máme také mnoho mužů, kteří se tím cítí ohroženi, a proto jim ubližují. Taková je realita. Často se musíme rozhodovat, kdy zvednout hlavu a být silné, a kdy se naopak podřídit. S přibývajícím věkem si sama čím dál tím více uvědomuju, že to asi není něco, s čím bych někdy mohla přestat. V Keni všechno řídí ženy, jen o tom nemluvíme nahlas.

Píšu, o čem nechceme mluvit

Ve svém prvním románu Havoc of Choice jste se zabývala událostmi v Keni v roce 2007. Proč jste si vybrala tak obtížné téma?

Rozhodla jsem se o tom psát, protože jsem rok 2007 prožila. V Keni žije více než 40 kmenů. Tento často sjednocující faktor byl během voleb použit jako zbraň. Lidé si pamatují, ke kterému kmeni patří, jen kvůli volbám, po zbylých pět let to neřeší. Všichni jsme jedna země, ale během voleb se zdůrazňují rozdíly. A v roce 2007 to bylo nejhorší. Byly to mé první volby, bylo mi něco přes dvacet let. Během voleb jsem pomáhala, snažila jsem se přimět mladé lidi, aby šli volit. Když došlo k násilí, byl to šok. Ani ne tak to, že k němu došlo, ale to, jak rychle jsme se přes něj přenesli. Násilí se mě přímo nedotklo, žila jsem v části, která byla docela daleko od centra, ale moje země mi připadala k nepoznání. Byly to asi dva týdny neustálého násilí a nešlo o to, že by nás napadala jiná země nebo jiní lidé, ale že se lidé navzájem zabíjeli. A poté nám vláda řekla: je po všem, vraťte se do práce, přijměte, co se stalo, a jděte dál. Pro mě to bylo nepřijatelné. Lidé zemřeli. Ztratili jsme svou lidskost. Proto jsem o tom napsala knihu. Nechápala jsem, jak jsme mohli prostě přejít okamžik, který nás tak zásadně změnil.

Myslím, že když teď máme volby, mnoho Keňanů se bojí. Pro každou zemi, která se nazývá demokracií, ať už to znamená cokoliv, by to měl být čas, kdy jste rádi, že můžete jít volit, protože je to šance vyjádřit názor. Ale my se bojíme. Protože jsme se nevyrovnali s tím, co se stalo v roce 2007. Není to kniha, kterou jsem chtěla napsat, je to kniha, již jsem napsat musela. Hluboce miluji svou zemi. Jsme jedni z nejvíce politicky angažovaných lidí, které znám. Chci, aby si lidé uvědomili, že pokud se nevyrovnáme s bolestí, ztrátou a utrpením z roku 2007, bude se to stále vracet. A budeme stále překvapení, stejně jako poprvé. Pro mě je to velmi osobní román. Myslím si, že jako země tím opravdu trpíme a nechceme se dotknout své bolesti. Touto knihou se snažím lidi přimět, aby to udělali.

Na druhou stranu lidé neradi vzpomínají na své temné chvíle. Nezapomínají špatné věci, aby se chránili před bolestí?

Myslím, že je v pořádku zapomenout, pokud se tak rozhodnete. Jenže si nemyslím, že jsme měli možnost to vůbec zpracovat. Asi 1 800 rodin přišlo o někoho blízkého a nemají kam jít, pokud se chtějí společně vyplakat. Neexistuje žádný památník, žádná budova, nic. Neříkám, že musíme truchlit po celá léta, jen říkám, že musí dojít k přijetí toho, co se stalo. Někdo se musí omluvit, někdo musí říct, že jsme se mýlili. To se v Keni nestalo. Nechte mě zapomenout, protože vzpomínky jsou příliš bolestivé. Ale nechte mě, ať se tak rozhodnu sama. Nerozhodujte za mě. To je důvod, proč ta kniha pro mě tolik znamenala a stále znamená pro Keňany. Proto vychází stále dál, protože Keňané ji prostě nemohou přestat číst.

Setkala jste se při přípravě knihy a při výzkumu s nějakými obtížemi?

U prvních několika verzí jsem uvažovala o napsání non-fiction knihy. To znamenalo, že jsem musela opravdu důkladně provést výzkum. Z té doby existuje spousta reportáží, spousta očitých svědků. YouTube se právě stal populárním, takže jsem měla starší zprávy k dispozici. Trvalo mi asi rok, než jsem si opravdu detailně připomněla, co se stalo. A důvod, proč jsem se nakonec rozhodla napsat beletrii, je ten, že forma non-fiction mi neumožnila se vyjádřit. Musela bych se držet faktů a nemohla bych říci to, co jsem potřebovala, a ukázat to, co bylo třeba ukázat. Beletrie mi umožnila pracovat s velmi bolestivým příběhem.

Takto se z novinářky stala spisovatelka?

Myslím, že ano. Vždycky jsem věděla, že jsem spisovatelka. Ale neviděla jsem způsob, jak si psaním knih vydělat peníze, tak jsem se původně věnovala žurnalistice. Své novinářské dovednosti dál využívám i mimo psaní, dokonce i při získávání grantů. Ale vždycky jsem věděla, že chci vyprávět příběhy. Také miluji filmy. Ráda bych někdy napsala scénář k filmu. Momentálně mě však nejvíc baví psát dlouhé texty, tomu se teď věnuji.

Recyklace je náš způsob života

Slíbila jste, že za každou prodanou knihu zasadíte strom. Kolik stromů to už je?

Zatím zhruba 16 000 výtisků, ale stromy sázím průběžně, takže mi jich zbývá ještě asi 8 000. Doufám, že to stihneme do konce roku, jinak to nikdy nedoženu. To množství je nemožné zvládnout bez pomoci, takže budu spolupracovat s organizacemi, které mají programy výsadby stromů. Některé z nich zasadím sama.

Což nás přivádí k environmentálním aspektům. Je ve vaší zemi běžné, že lidé pečují o životní prostředí?

Myslím, že důvodem, proč jsem se rozhodla stát se klimatickou aktivistkou, je právě to, že jsem dcerou farmářů. Naučila jsem se respektovat a ctít zemi ve všem, co dělám, a vracet jí to, co mi dává. A snažím se to promítnout do celé své práce. Proměňujeme naše knihovny tak, aby mohly řešit co nejvíce problémů, a klima je skutečným problémem pro všechny, všude. Všechny naše ostatní programy jsou úspěšné, naše umělecké programy fungují dobře, naše programy pro dospělé v oblasti občanského vzdělávání fungují dobře, ale naše programy týkající se ochrany klimatu vždy selhávají. Přesto když se rozhlédnu kolem, vidím, že každý den všichni znovu používají, co se dá. Myslím si, že ochrana klimatu není v Keni populární, protože se jmenuje ochrana klimatu. Ale recyklace a snižování množství odpadu jsou náš způsob života. Teď to vím a jsem ráda, že to mohu vyjádřit slovy.

Takhle vznikla Climate Change Library?

Moje další kniha je o klimatické změně. Když něčemu nerozumím, napíšu o tom. To mě donutí provést výzkum, který potřebuji, abych problému porozuměla. A při výzkumu klimatických opatření v Keni jsem zjistila, že se toho děje opravdu hodně. Climate Change Library jsem vytvořila, protože jsem chtěla shromáždit vše na jednom místě. Trvalo mi asi šest měsíců, než jsem vytvořila tabulku se všemi informacemi týkajícími se recyklace, environmentálních informací nebo politik v oblasti životního prostředí.

Pomáháme způsobem, který je autenticky africký

Váš hlavní projekt, Book Bunk, je velmi působivý. Existují podobné aktivity, nebo jste byli první, kdo něco takového v Keni realizoval?

Naše partnerství s vládou bylo v té době první svého druhu. Nikdo předtím nic podobného neudělal. Lidé uzavírají partnerství s vládou na velké projekty, jako jsou nemocnice, silnice, školy, ale nikdy na kulturní projekty. Když lidé slyší o Book Bunk, máme velký respekt, protože není snadné jako kulturní organizace spolupracovat s vládou. To se prostě nikdy nestává. Ale my to děláme!

Projekt na převzetí a obnovu knihoven jste založily s Angelou Wachuka. Jak jste přesvědčily vládu, aby se zapojila?

Upřímně věřím, že zastupitelé Nairobi prostě nevěděli, co s těmito prostory dělat, když jsme o ně požádaly. Přišly za nimi dvě ženy, které měly vizi, byly zapálené a neustále se vracely. Náš plán byl jednoduchý: dejte nám budovu a my vám ukážeme, co s ní dokážeme. Nežádaly jsme o peníze. Jen o to, aby pokračovali v tom, co dělali dosud – v podstatě udržovali provoz. Vše, co jsme přidaly navíc, jsme financovaly z darů. Pro ně to byla velmi výhodná dohoda. Přesto vyjednávání trvalo dva roky, protože pro tento druh spolupráce neexistoval žádný vzor. Tak jsme jeden vytvořily a teď si myslím, že jsme jim ukázaly, co naše knihovny dokážou.

A jak se daří vašemu projektu nyní?

Právě jsme v opravdu kritické fázi, kdy jsme s týmem obnovili dvě knihovny, sbíráme finanční prostředky na třetí, ale také si uvědomujeme, že musíme přemýšlet o dalším růstu. Book Bunk oslaví brzy osm let. Takže osm let, dvě knihovny, mnoho zaměstnanců, mnoho úspěchů, velká viditelnost. A lidem v Keni i mimo ni jsme dokázali, a proto jsem také tady v Česku, že existují důvody pro renesanci knihoven po celém světě. Na této planetě není země, která by nepotřebovala knihovnu, která by spolupracovala s komunitou, byla udržitelně financována, prosperovala a nenesla sebou rizika, jimž knihovny aktuálně všude čelí. K tomu můžeme přispět způsobem, který je autenticky africký a který zakořeňuje komunity všude, i mimo Afriku.

A vaše aktuální největší výzva?

Snažíme se vybrat peníze pro McMillan Memorial Library, budovu velmi podobnou té, ve které spolu dnes mluvíme (Kafkův dům – pozn. red.), která potřebuje stejnou péči, jakou dostává interiér tohoto domu. Je to náročné období, protože to také znamená, že musíme začít být upřímní ohledně toho, v čem pokračovat, a s čím přestat. Těším se na to, v čem se chystáme pokračovat. S hrdostí vidím v budoucnu organizaci, ve které už přímo nepůsobím. Vidím ty, kteří ji povedou v budoucnu. Vidím fázi, kdy budu psát na plný úvazek a knihovny budou všude pokračovat v růstu díky zkušenostem Book Bunk.

Co byly ty největší těžkosti a lekce na vaší cestě?

Peníze, peníze, peníze. Financování. Díky grantům můžeme dělat úžasnou práci, ale přála bych si, aby Book Bunk byl od počátku více komerčně zaměřený. Pak se nikdy nedostanete do situace, kdy nemáte žádné grantové financování. Druhou věcí, kterou jsem se naučila, je, že viditelnost je užitečná pouze tehdy, pokud ji využijete velmi, velmi brzy a velmi, velmi efektivně. Book Bunk je hodně vidět. Ale jedním z mých největších ponaučení a současně tím, na co jsem opravdu hrdá, je to, jak jednáme s lidmi. Pokud zajistíte peníze na to, abyste lidem slušně platili, je možné všechno ostatní. I když sháníme peníze na obnovu budovy, vím, že peníze, které na budovu potřebuji, jsou sice důležité, ale peníze, které potřebuji na to, abych zaplatila lidem, kteří budou budovu udržovat v chodu, jsou naprosto zásadní. Pokud peníze na budovu nevyberu, ale budu mít peníze pro lidi, pak bude vždy otevřená. Dokázali jsme toho hodně s velmi málo prostředky a to, co se nemění, je sdílené nadšení, které nás všechny pohání. Je to pro mě každodenní inspirací.

Nenese s sebou komercionalizace riziko, že knihovna ztratí svou veřejnou funkci, že nebude otevřena veřejnosti?

Myslím, že toto riziko již existuje. Nemůžeme pořád žádat o dotace. Musíme dělat kompromisy. Musíme vyzkoušet jiné modely, nemůžeme se spoléhat na vládní financování. Knihovny jsou vytížené. Otázkou není hodnota z pohledu uživatele. Kdyby vláda tuto hodnotu podporovala, Book Bunk by neexistoval. Existujeme jen proto, že vláda tyto prostory nefinancovala (systém knihoven je v Keni decentralizovaný, jsou v kompetenci jednotlivých krajských samospráv a zatím nespolupracují – pozn. red.), ale lidé je přesto využívali, a dokonce stavěli nové. Mnoho knihoven v Keni je postaveno jednotlivci nebo společnostmi. Postaví je, ale nemohou je provozovat, protože si uvědomují, že to vyžaduje peníze a další zdroje. Možná jedním z řešení je přimět vládu, jako jste to udělali vy, aby zakotvila veřejnou funkci knihoven do zákona. Pak by se snížilo financování z grantů a zvýšilo financování ze strany vlády. Protože pokud se spoléháte na to, že vám někdo dá nějaké peníze, existuje možnost, že to může být spojeno s politikou.

Pokud tomu správně rozumím, jednou z hodnot, které ve svých knihovnách podporujete, je jejich nezávislost na politické reprezentaci?

V našich programech nejsme straničtí. Nemáme například žádné náboženské programy, protože nechceme nic, co by bylo exkluzivní. Máme programy, které oslavují myšlenku toho, co je Keňa, ale ne, co je ta či ona politická strana. Pokud chce přijít prezident a uspořádat akci v knihovně, nemůžeme mu v tom bránit. Ale pokud Book Bunk ten program financuje, musí se řídit našimi pravidly. Je to tanec, který nám jde zatím velmi dobře. Během provozu Book Bunk nepovolujeme žádné politické ani náboženské shromáždění. Je to však budova, která patří místní samosprávě. Když tedy lidé vidí, že guvernér přijde pronést projev, velmi dobře vědí, že přijde jen proto, aby využil výhod tohoto prostoru. Ale jako organizace jsme v souladu s našimi hodnotami nezávislí. Jsme zcela inkluzivní. Lidé vidí, kde končí Book Bunk a kde začíná vláda, a díky tomu máme důvěru komunity.

Knihovna mých snů je prostorem pro všechny

Jedním z vašich cílů je posílit sebevědomí keňského lidu. McMillan, jehož knihovnu restaurujete, byl kolonista. Jak vyvažujete minulost a současnost?

Ano, byli jsme kolonií. Tato budova nebyla určena pro Keňany, byla to britská infrastruktura. I když je to už 64 let, co jsme získali nezávislost, stále nám mnoho věcí připomíná, že jsme byli v područí. Moje matka si to stále pamatuje. Knihovna se jmenuje McMillan Memorial Library a nachází se uprostřed Nairobi. Sbírka knih je stále stejná jako ve 30. letech. Zakladatelé netušili, že někdy nastane den, kdy budou mít Keňané k těmto knihám přístup… Umístili tam ty nejlepší skvosty. Jsou mezi nimi i některé rasistické knihy. Jediným způsobem, jak pochopit historii a s ní spojenou bolest, je pokusit se to vyvážit našimi vlastními pohledy. Zahájili jsme crowdsourcingový program s názvem The Missing Bits a začali vytvářet vyváženější verzi naší historie. Neříkám, že to znamená zapomenout na dědictví kolonialismu, to nemůžeme. Já nemůžu. Jsem produktem skutečnosti, že Keňa byla kolonizována. Nelze to vymazat. Existuje však mnoho drobných, nenápadných způsobů, jak můžeme lidem připomínat, kým jsou, a to pomocí knihoven a vyprávění, které je spojuje s jejich dědictvím. Byli jsme vedeni k přesvědčení, že si zasloužíme jen zbytky, to je bolestná realita. Velká část mé práce obnáší lidem v Keni vysvětlovat, proč si zaslouží skvělé knihovny, že je to jejich právo. Mohou tam trávit čas a je to bezpečné místo. Nejlepší způsob, jak někoho přesvědčit, že si zaslouží něco lepšího, je ukázat mu to a dát mu to. A přesně to děláme.

Čtou lidé stále rádi knihy?

Myslím, že nikdy nepřestali. Když jsme se lidí ptali, co by si přáli, mnoho z nich odpovědělo, že knihy. Nejčastější odpovědí však bylo wi-fi. Druhou nejčastější odpovědí byly toalety, protože v té době nebyly k dispozici žádné veřejné toalety. Třetí nejčastější odpovědí byla delší otevírací doba, protože mnoho lidí využívá knihovnu jako coworking. Čtvrtou nejčastější odpovědí byla nabídka knih. Knihy v knihovně už sice byly, ale byly zastaralé. Jakmile jsme přidali nové knihy, nikdy dlouho nevydrží v regálech. Pokud se podíváte na naše data, vypadá to, že Keňané moc nečtou. Ale zeptal se jich někdo, jaké knihy by chtěli číst? Pokud půjdete do našich knihkupectví, zjistíte, že knihy jsou opravdu drahé. V Keni máme 16 % DPH na knihy, což je nejvyšší sazba na světě. Knihy jsou pro většinu Keňanů nedostupné. To znamená, že pokud chcete mít přístup ke knihám, musíte si buď koupit pirátské kopie, nebo jít do knihovny. Knihovna však nemá knihy afrických autorů, protože jsme jim v minulosti nedávali prioritu. Teď to ale děláme a lidé je čtou.

Je ale důležité zmínit, že v Keni máme historicky ústní tradici vyprávění příběhů. Naše kultura je orální, založená na sdílených příbězích. Je třeba je zaznamenat a nabídnout čtenářům. Ráda bych viděla scénář, ve kterém by naše rozpočty vypadaly tak, že utrácíme stejně za audioknihy jako za papírové tituly. Jsem spisovatelka. Chci strávit svůj život psaním knih. Ale také vím, že skupina lidí, kteří je budou číst, bude vždy malá. A nemyslím si, že správným řešením je snažit se tuto skupinu zvětšit. Je třeba se snažit oslovit více lidí se stejným obsahem. Už nemůžu psát jen knihy. Musím teď přemýšlet o psaní knih, ale také o produkci audioknih, divadelních her a filmů se stejným obsahem. A potřebuji také digitální dosah. Myslím, že to dohromady přesněji odráží způsob, jakým lidé konzumují informace.

Objevuje se nový problém digitálních závislostí. Uvažujete také o programech na omezení času stráveného před obrazovkami?

Rozhodně. Ale nejde jen o omezení času stráveného online, jde o aktivity, které vás od digitálního světa odvedou. Existuje tolik jiných věcí, které můžete dělat. Můžete hrát šachy, můžete se naučit správně dýchat, můžete číst knihu. Snažíme se lidi od obrazovek odlákat a čtení je jen jednou z těchto aktivit. Slovo „knihovna“ je odvozeno od slova „kniha“. Ale když se zamyslíte nad znalostmi jako takovými, otevírá se vám mnoho dalších dimenzí.

Když se vás někdo zeptá, jestli jste teď knihovnice, co odpovíte?

Kéž bych byla knihovnice! Nestudovala jsem knihovnickou školu a velmi si této profese vážím. Myslím, že spíše prostě pracuji v knihovně. Knihovníky miluji. Myslím, že jsou to nejvynalézavější lidé na světě. Nejsem knihovnice – zatím. Jednou doufám, že se tak budu moct nazývat. Prozatím mě opravdu baví renovovat staré knihovny. V Book Bunks nestavíme nové knihovny, renovujeme ty stávající, hlavně proto, že jich je v Keni tolik. Knihovna mých snů by byla prostorem pro všechny, kde by se dalo modlit, psát, diskutovat i tančit. Prostorem, který by co nejvíce přinášel pocit svobody. Takový prostor je třeba vybudovat od základů. Ráda bych vytvořila prostor, který oslavuje svobodu a umožňuje lidem testovat hranice své kreativity a představivosti.

---

Ptala se MICHAELA DOMBROVSKÁ