Na konferenci zaznělo celkem dvanáct příspěvků týkajících se buď přímo osobnosti Z. V. Tobolky, nebo témat z historie československého i evropského knihovnictví. Konferenci uváděla Michaela Dombrovská ze Slezské univerzity v Opavě.
První den jsme začínali odpoledne setkáním v Regionální knihovně Karviná a návštěvou zámku Fryštát. Poté jsme se přesunuli do Univerzitní knihovny Karviná – Obchodně-podnikatelské fakulty Slezské univerzity v Opavě, kde nás vedoucí knihovny seznámila s jejím chodem, fondem, uživateli a vůbec historií její budovy.
Na úvod vystoupil Vít Richter s medailonkem Zdeňka Václava Tobolky, ve kterém ho představil jako vizionáře, politika, knihovníka, ředitele knihovny. Popsal ho také jako složitou osobnost, editora spisů i politických dokumentů a iniciátora zákona o povinném výtisku, současně jako člena spolků, rad apod. Vizionáři to ovšem nemají jednoduché, proto je hodnocení jeho osobnosti skutečně různorodé.
V hodnocení Tobolkovy osobnosti pokračoval Jan Pišna v příspěvku Je nutné vidět Tobolkův stín: pohled do dějin archeologie knižní kultury, v němž se zaměřil na Tobolkovy práce z oblasti dějin knihy, výzkumu prvotisků, bibliografie, tiskařů a dějin knihoven. Nebylo to jen představení jeho odborných zájmů, ale především odhalení zakladatelské role jeho studií a knih, jež teprve několik desetiletí po Tobolkově smrti nakonec vyústila v nový obor – dějiny knižní kultury (book studies).
Dušan Katuščák v dalším příspěvku Jak ovlivnil Z. V. Tobolka slovenské knihovnictví popsal vliv Tobolkových aktivit a myšlenek na slovenské knihovnictví. Pro Slovensko má velký význam rok 1848, ve kterém se konal sjezd slovanských národů, na němž se Tobolka zastal slovenského národa. Přednášející dále popsal tehdejší situaci, ve které se nacházelo slovenské knihovnictví.
První přednáškový blok zakončil Jiří Trávníček a jeho příspěvek Čtenářská kultura za první republiky, v němž charakterizoval tehdejší gramotnost obyvatelstva v závislosti na sociálních podmínkách. Současně také představil prvorepublikové oblíbené čtenářské tituly. Upozornil také na fenomén Aloise Jiráska, který rezonoval tehdejší společností. Popsal dobové veřejné diskuse na téma čtení – vzorec vlastenecký versus vzorec měšťanský.
Druhý přednáškový blok zahájil Grzegorz Nieć příspěvkem Polsko-československé vztahy v oblasti knihy v meziválečném období. Stejně jako v Československu se i v Polsku po roce 1918 uskutečnila modernizace knihovnictví a knižní trh se dynamicky rozvíjel. Jakkoliv nebyly politické vztahy mezi oběma zeměmi dobré, rozvíjely se hospodářské a kulturní kontakty. V Polsku se překládali a vydávali čeští a slovenští spisovatelé, v Československu naopak spisovatelé polští.
Dále vystoupil Petr Kaleta k tématu Hórnikova lužickosrbská knihovna v Praze jako součást multikulturního prostředí první československé republiky. Hórnikova lužickosrbská knihovna je neodmyslitelně spjata s pražským Lužickým seminářem, otevřeným ve druhé polovině dvacátých let 18. století. Sbírka lužickosrbských publikací se začala vytvářet po roce 1846, kdy byl v semináři založen mládežnický lužickosrbský spolek Serbowka. Kaleta popsal další významné mezníky, které vedly ke vzniku Hórníkovy lužickosrbské knihovny v Praze. V meziválečném období došlo k rozkvětu této nové knihovny, k čemuž přispěl tehdejší knihovník (a pozdější předseda spolku) Vladimír Zmeškal.
Následoval Miroslav Lenart a jeho Studenti z Čech, Moravy, Polska a Slezska na univerzitě v Padově v raném novověku. Padovská univerzita, která v roce 2022 oslavila 800. výročí založení, patřila zejména v 16. a 17. století k akademickým centrům, jež navštěvovali zejména studenti při svých vzdělávacích cestách. Její bohatá historie, doložená nejen jmény význačných přednášejících, ale především absolventů, ovlivnila v odborné literatuře vznikající přesvědčení o zvláštní roli této instituce pro vzdělávání elit.
Tento blok zakončila Iwona Pietrzkiewicz s příspěvkem Knižní kultura řeholních řádů jako základ moderního systému vědeckých knihoven ve střední Evropě. Autorka ve svém příspěvku popsala historické události 18. a 19. století ve střední Evropě, které vedly ke zrušení mužských a ženských církevních řádů. Nakonec se klášterní komunity ve střední Evropě rozpadly a majetek a veškeré další kulturní statky patřící klášterům, včetně archivů a knihoven, se staly základem pro budování státních institucí (muzeí, archivů, knihoven, škol). Právě klášterní knižní sbírky, rukopisy a staré tisky, shromažďované po staletí, byly využity k budování státních knihovnických institucí.
Třetí blok otevřel Richard Papík s Akademickým vzděláváním knihovníků u nás a ve světě. Na úvod příspěvku zazněla historie oborového knihovnického vzdělávání ve světě, s přihlédnutím k československému a později českému prostředí. Přednášející dále zmínil začátky akademického knihovnictví v Československu od 20. let minulého století v kontextu osobnosti Z. V. Tobolky, aby pak příspěvek zaměřil na akademické vzdělávání po 2. světové válce až po současnost a také na pojetí optimálních kurikul, které budoucí knihovnice a knihovníky a informační profesionály připraví. Byly zmíněny kontextové milníky, historické, politické i vědecké, až po vývoj kurikula s dělením na informační vědy a knihovnictví v praxi i v teorii. V příspěvku se autor dotkl slabin i předností studijních programů knihovnictví a informační vědy. Současně také zazněly otázky, kam se mohou ubírat školy knihovnictví a informační vědy (tzv. library and information science schools, LIS education) a co by bylo dobré očekávat od tohoto oboru v realitě vysokoškolského studia ve světě a v ČR.
Dále jsme se přenesli do historie Ostravy, a to s Janou Brožovskou Onderkovou a s jejím příspěvkem Činnost vybraných ostravských knihovníků v období meziválečného Československa a za 2. světové války. V roce 1921 v Moravské Ostravě zahájila činnost Obecní knihovna a čítárna Horního města Moravské Ostravy. Podobně jako v okolních obcích navazovala na starší veřejně přístupné knihovny, které existovaly pod záštitou národních nebo stavovských organizací. Po roce 1924 se Ústřední knihovna a čítárna Moravské Ostravy stala centrální zastřešující institucí koordinující činnost všech veřejných knihoven působících na území Velké Ostravy. I v prostředí ostravské veřejné knihovny se odrážel multietnický charakter města a také sociální složení jeho obyvatelstva. Příspěvek se především zaměřil na osobnosti knihovníků, kteří byli spjati s ostravskou veřejnou knihovnou v období meziválečného Československa a v průběhu 2. světové války.
Následoval Michal Rogož a jeho Česká a slovenská literatura pro děti a mládež v Polsku za druhé světové války. Autor objasnil, že blízký původ obou slovanských jazyků a existence početných národnostních menšin na pomezí Slezska, Spiše a Oravy navzdory politickým sporům ovlivnily literární produkci a vedly k intenzivním literárním kontaktům. Od konce 19. století až do současnosti, a to s několika výjimkami například v 90. letech, na celém teritoriu vycházely a vycházejí dětské knihy slovenských a českých autorů ve vzájemných překladech. Dokonce byly natočeny kreslené filmy na motivy českých a slovenských pohádek.
Končili jsme příspěvkem Reflexia predchádzajúceho režimu v slovenských a českých prvorepublikových učebniciach dejepisu, který přednesl Pavel Matula. Reflektoval v něm zajímavou skutečnost, a to obraz rakousko-uherské monarchie v československých dějepisných učebnicích. Autor se snažil odpovědět na otázku, zda to byl vždy objektivní obraz, či obraz, jenž měl podpořit myšlenku rozpadu habsburské monarchie a vznik Československé republiky.
RENÁTA KREJČÍ SALÁTOVÁ je šéfredaktorkou časopisů Knihovna: knihovnická revue a Knihovna plus, pracuje v Knihovnickém institutu Národní knihovny ČR a je členkou redakční rady časopisu Čtenář. Zabývá se redaktorskou a publikační činností v knihovnách, přípravou mladých autorů apod.
