Ve Středočeské knihovně jsme tuto mezeru přijali jako výzvu. Naším cílem není suplovat výuku, ale vytvořit prostor, kde si děti a mladí lidé mohou moderní dějiny zažít tak trochu na vlastní kůži. Třeba prostřednictvím workshopu Cesta k Sametu. A jak to v praxi vypadá?
Časové osy plné otazníků
Deset hodin. Začínáme. Dnes přišli prváci ze Střední školy designu a řemesel. Po krátkém úvodu čekají na stolech tři identické časové osy. Každá z nich zahrnuje pět dekád od čtyřicátých do osmdesátých let a celkem dvacet obrázků, které mají zaplnit prázdná místa. Převážně dobové fotografie se vztahují jak k historickým událostem, tak ke konkrétním osobnostem. Ujišťuji studenty a studentky, že pokud nějaký obrázek nezařadí správně, nic se neděje. Pro většinu je to potřebný impulz pustit se do práce. Na prvním slidu vždy bezpečně poznají Adolfa Hitlera, většina také povědomého parašutistu: „To je ten… Gabčík? Nebo Kubiš?“ zaznívá váhavě od jednoho z účastníků. Pak začíná řada z nich na ose tápat, vědomostní nůžky se rozevírají. Znají tvář Milady Horákové i Jana Palacha, někteří si vzpomenou i na jméno, kontext už je slabší. O Janu Patočkovi neslyšel nikdo. Nakonec společně časovou osu procházíme, někdo je překvapený srpnovými událostmi, ti, kteří viděli film Vlny, jsou orientovanější. Znají i okolnosti demonstrace Chceme světlo. Na poslední kartě událostí jako vždy rezonuje Černobyl, většina o havárii slyšela. Bavíme se o rozdílu, jak informovaly o katastrofě státy svobodného světa a jak východní blok. Ptám se své skupiny, kdy se narodili jejich rodiče — většinou na začátku osmdesátých let. „Aha moment“ je patrný. Doba, o které mluvíme, najednou přestává být tak vzdálená.
Občanky jsou vrženy
Historický kontext máme za sebou a můžeme si „hrát“. Tentokrát se dělíme do menších skupinek. Každá z nich bude vystupovat za jednu osobu. Šestice červených občanek ukrývá jméno a první kousek příběhu: „Jmenuješ se Václav po tátovi. Narodil ses do hodně bohaté rodiny. Tvůj otec je stavební inženýr a podnikatel, máma Božena je výtvarnice a designérka.“ Rok narození je záměrně vynechaný, „žijeme“ tady a teď.
Účastníky a účastnice raději předem upozorňujeme, že v rámci hry občas můžeme od lektorování přepnout do jiných rolí. Za chvíli tím některé možná trochu zaskočíme.
První skupinky se hrnou do obchodu nakoupit věci z mámina seznamu. Tvoří se žádoucí fronta. Vtáhnout do hry také paní učitelku nám nedá velkou práci. Role prodavačky v socialistickém obchodě jí sedne, nezapře osobní zkušenost. Jak sama říká: „Ještě si to pamatuju.“ A tak se podivuje nad požadavkem neznámého ovoce kiwi, jeden ze dvou toaletních papírů schová pod pult pro známou a upřímně se vysměje žádosti o slevu na banány.
Druhá část účastníků namíří do základní školy Československo–sovětského přátelství. Tam mají za úkol připravit se na zkoušení z textu reálné učebnice občanské nauky z roku 1980. Polovina třídy tuší, co chci jako socialistická učitelka slyšet. Druhá půlka trochu tápe: „Vždyť v tý učebnici píšou něco úplně jinýho, než co jsme si říkali u časové osy… “ Ať už naše postavy uspějí u zkoušky jakkoli, všechny dostávají druhý kousek příběhu a někdo je i nemile překvapen. „Šárko, tys to sice uměla na jedničku, ale s tím tvým kádrovým profilem buď ráda, že tě necháme vyučit.“
Na kádrovém profilu záleží
Čas poskočil ve hře i ve skutečnosti. Někdo ještě studuje, někdo pracuje, ale všechny postavy dostávají k rozluštění šifru, aby se mohly dostat na koncert Plastiků. Osobnost Petra si vyhlédne příslušnice StB v podání kolegyně Kristýny. Ve výhružkách ohledně vyhazovu ze školy a postihu rodiny je dost přesvědčivá, a tak se skupinka hrající za Petra rozhodne po rychlé diskuzi spolupráci podepsat.
Jsem ráda, v jaký době žiju, protože tenhle život musel být strašný. Je hustý, jak byli lidi statečný a dokázali vzdorovat.
Následuje část věnovaná undergroundu a už nastává čas na představení jednotlivých postav. Každá parta dostává třetí kousek svého příběhu do občanky a také kartu s doplňujícími informacemi. Po jejich přečtení jednotlivé skupiny prezentují svou osobnost ostatním. Někteří se do svých postav tak vžili, že je představují v první osobě: „My jsme se narodili…“
Už je zřejmé, že všechny příběhy a postavy v našem workshopu jsou skutečné. Některé jsou známé, jiné účastníci znát nemohou. Vedle Václava Havla, Marty Kubišové a Anny Šabatové jsme představili také příběh mého táty, který zastupuje většinu. S režimem nebyl spokojený, ale také se proti němu nijak aktivně nevymezoval. Nechceme, aby si studenti a studentky odnesli mylný dojem, že většina lidí žijících v komunistickém Československu byla aktivními odpůrci režimu.
Druhým z osobních příběhů je život Šárky, maminky naší kolegyně Týny. Jeden dědeček byl živnostník, druhý odmítl odevzdat svoje hospodářství JZD a nakonec jí emigroval strýc. Šárka je výborným příkladem toho, jak člověk mohl upadnout v nemilost režimu bez jakéhokoli osobního přičinění.
Fotka ženy s typickým osmdesátkovým účesem jako vždy budí úsměvy. Ty ale rychle mizí, když se účastníci dozvědí, že ji ve školní ředitelně vyslýchala StB a kvůli kádrovému profilu se nedostala na vysněnou oděvní průmyslovku.
Neméně důležitou postavou je Petr. Nebyla náhoda, že jsme potřebovali, aby spolupráci s StB podepsal právě on. Pod pseudonymem Petr Berounský svěřil svůj příběh projektu Paměť národa organizace Post Bellum. Popsal v něm, jak se dostal k dlouholeté spolupráci se Státní bezpečností. Post Bellum jeho svědectví zařadilo do výjimečné sbírky komiksových příběhů Ještě jsme ve válce, která přibližuje osudy lidí čelících nesvobodě.
Tři stovky vzkazů
Workshop se chýlí ke konci. Následuje poslední úkol: zaznamenat bílým fixem na černou kartičku dojem z prožitého tématu. Tentokrát už každý za sebe. Loučíme se.
Ve ztichlém sále si jako vždycky kartičky pročítáme:
- Obdiv všem, kdo v té době žili a nezbláznili se.
- Jsem ráda, v jaký době žiju, protože tenhle život musel být strašný. Je hustý, jak byli lidi statečný a dokázali vzdorovat.
- Já osobně nemám ráda historii (dějepis), ale toto mě bavilo. Bylo to hezky promyšlené. Je super, že to bylo udělané jako hra, která nám něco i dá. Líbilo se mi, že jste tam daly vaše rodiče.
- Za mě nemoct dělat hudbu, která mě naplňuje, a být za ni souzen, je naprosto strašný. Umění je důležitá součást historie a toto jen dokazuje, že nikdy nezemře a není možno ho zakazovat a manipulovat.
Počet černých kartiček se vzkazy se blíží třem stům. Těšíme se, až je v listopadu na výročí sametové revoluce vystavíme. Pokud vás láká workshop uspořádat i u vás, neváhejte se na nás obrátit nebo se inspirovat přiloženou metodikou. Cesta k Sametu je otevřená. Vydejte se na ni i vy!
Cesta k sametu metodika ke stažení zde:
Použité zdroje:
Výuka moderních dějin České republiky v základních a středních školách (Tematická zpráva ČŠI) – csicr.cz/CSICR/media/Elektronicke-publikace/2023/TZ_Vyuka_modernich_dejin/html5/index.html?pn=13
Stav výuky soudobých dějin (Výzkumná zpráva ÚSTR) – ustrcr.cz/data/vyzkum-vyuky/vyzkumna-zprava.pdf
VENDULA HUMLOVÁ je edukátorkou Středočeské knihovny v Kladně.
