Ne, že by tu nebyla předtím, nebo ne, že by tu nebyly starší modely ChatGPT, ale tehdy poprvé se prostě o této problematice začalo mluvit všude. A vlastně to ani nepřestalo.
Z dnešního pohledu je ChatGPT 3.5 zastaralý, jak jen může být. Asi jako stará „dva-osm-šestka“ s černo-žlutým monitorem (tenhle počítač neuměl skoro nic z toho, co zvládají dnešní stroje – snad jen s výjimkou schopnosti pokazit se v tu nejméně vhodnou dobu). Ale tehdy jsme to vnímali jako něco neuvěřitelného. A zároveň s tím se objevily i články na témata, co všechno se změní. Komu počítače (zase) seberou práci. A s pocitem objevování neznámého začala i panika.
Od té chvíle uplynulo tři a půl roku. Kde jsme? A jak jsou na tom knihovny?
Příběh nade vše
Když jsme tehdy umělou inteligenci začali řešit v naší knihovně (Městská knihovna v Praze, pozn. red.), postupoval jsem jako správný knihovník: nejdřív jsem si shromáždil všechny možné dostupné zdroje (a musel jsem být rychlý, protože těch informací začalo strašlivým tempem přibývat strašlivé množství) a informace z nich porovnal. Zjistil jsem, kolik toho nevím (a od té doby, jak toho přibývá, vím, že toho nevím mnohem, mnohem víc). Ale celou dobu jsem měl pocit, že mi něco uniká.
Čas na příběh!
Chodil jsem od jednoho odborníka k druhému a dozvídal se stále víc a víc novinek, ale černý mrak pochybností někde nad mou hlavou stále rostl. A čím víc rostl, tím větší byla frustrace, že skrz něj nedokážu prohlédnout. Až jsem se jednoho dne rozhodl vzít to z opačného konce. Pokud by za nás měla umělá inteligence myslet a třeba i vyprávět příběhy, možná má smysl mluvit s někým, kdo není počítačový odborník, ale profesionál přes příběhy.
Tím člověkem byl Martin Hak, kterého znám z několika knihovních akcí jako skvělého vypravěče a lektora storytellingu. Seděli jsme asi hodinu v kavárně a povídali si o lidské kreativitě a o vyprávění příběhů, o tom, co dělá lidi lidmi. A Martin si celou dobu čmáral něco na papír, a když jsme končili, tak mi ten obrázek ukázal. To, o čem jsme mluvili, zakreslil do jednoduchého diagramu. A bum!
Můj černý mrak se rozplynul. Tohle byla ta věc, kterou jsem hledal. A vlastně tak jednoduchá věc, že mě měla napadnout samotného, ale znáte to – někdy je člověk tak ponořen do detailu, že nevidí celek.
Jak vypadá živá knihovna
Onen diagram vlastně neříkal nic jiného, než že bychom neměli řešit „knihovnu“ zvlášť a AI zvlášť. Nemá cenu do detailu řešit, co zrovna který model zvládne a jestli je Gemini zrovna o půl procenta úspěšnější než Claude.
Pokud chceme přemýšlet o tom, jaké budou knihovny zítra, tenhle detail není až tak důležitý. I proto, že co platilo včera, dnes už platit nemusí. Není to tak dávno, kdy někteří prorokovali, že vysněným povoláním budoucnosti bude „prompt
inženýr“. Stačilo pár měsíců a překotný vývoj velkých jazykových modelů a všichni, kdo jeli tuto linku, dnes rádi na toto své období zapomínají a tvrdí, že vysněným povoláním budoucnosti bude „správce agentních systémů“. Schválně, s čím přijdou zítra…
Pokud chceme přemýšlet o tom, jaké budou knihovny zítra, musíme se dívat z mnohem větší perspektivy. Jedině tak, si myslím, máme šanci nejenom se tímhle vlakem svézt, ale sedět rovnou v kabině.
Takže co na tom obrázku vlastně bylo? Ve své podstatě třírychlostní knihovna.
Knihovny musí AI akceptovat, adaptovat a „umět“. Knihovna, aby byla úspěšná, před touhle technologií nesmí zavřít oči. Už proto, že žijeme ve světě, kde AI existuje a funguje, ale i proto, abychom naplno využili všechny její výhody.
Moderní knihovna využívá technologie k tomu, aby uživatelům v co nejkratší době dodala co nejkvalitnější službu. Zdroje informací musí být hned, jednoduše a uživatelsky příjemně. Naše služby musí být rychlé. Reklamní slogan jedné firmy „Do půlnoci objednáš, druhý den ráno máš“ začíná být pro mnoho lidí dnes už příliš pomalý. Pokud knihovna chce obstát, musí umět co nejvíc těchto služeb nabízet online, na počkání, bez zdržování (a kacířsky klidně řeknu i „bez zdržování nějakým knihovníkem“).
Jenže kdyby knihovna uměla jen tohle, nebude to fungovat. Pro každého, kdo se potřebuje ponořit hlouběji, tu musí být knihovna pomalá. Taková, ve které už jen „nepopadnu a nevypadnu“, ale s knihou si můžu na chvilku sednout a pročíst si ji, jestli si ji opravdu chci půjčit. Knihovna, kde mi odborníci poradí, jestli si nechci půjčit nějakou jinou knihu. Kde si dám kafe a chvíli si odpočinu, než vyrazím dál…
Ale pak tu je ještě ta třetí knihovna: živá knihovna. Taková, kde je možné potkat další lidi. Seznámit se. Něco se naučit. Knihovna, kde můžu v klidu odložit moderní technologie a poznávat nové lidi, nová témata.
Přirovnat to jde třeba k trojici supermarket (mají všechno, ale málo druhů a nikdo se tam se mnou moc nebaví), vesnický obchůdek (mají toho málo, ale prodavač mě zná a schová mi i věci pod pultem a dozvím se, kdo ke komu zrovna potají vlezl oknem a co tam dělal) a poctivá vesnická hospoda (kde zná každý každého a cokoliv, co potřebuji vyřešit, tam vyřeším).
Že to není nic nového? Že taková živá knihovna je dnes samozřejmou součástí každé pořádné knihovny?
No jasně, že ano! A pokud ano – není právě tohle naše evoluční výhoda?
Trumfy máme v rukou my
Dnes, stejně jako před třemi a půl lety, se každou chvíli objeví nějaký článek nebo studie, která popisuje, kdo všechno přijde o práci. A přehledy, kdo už o práci přišel. Programátoři, korektoři, překladatelé, redaktoři… Ale třeba i herci, protože audioverze novinových článků už zvládá dělat AI zdarma a není tak potřeba platit někoho živého… Spisovatelé a ilustrátoři se zatím drží zuby nehty, stejně jako řada dalších, ale jestli vydrží týdny, měsíce nebo roky, ještě netušíme – jen tušíme, že nejspíš nevydrží a změní se i to.
A co knihovnictvo?
Přemýšlím nad tím každý den, a zatímco na spoustu věcí jsem za ty tři roky změnil vlivem okolností a nových faktů názor, o nás se pořád nebojím – stejně jako tehdy. Právě kvůli tomu, že je strašně snadné stát se třírychlostní knihovnou.
Proč? Protože AI může nahradit řadu aktivit, které v knihovně děláme: vyřeší administrativu, může pomoci v oblasti PR a propagace, může za nás psát výroční zprávy nebo grantové žádosti, může pomoci s přípravou vzdělávacích akcí, odpovídat na e-maily, katalogizovat, může vyřešit spoustu věcí spojených s automatizací… Jenže to přece není to jediné, co knihovna dělá.
Hlasem ďáblova advokáta se zeptám: A co když o knihy nebude zájem a všichni budou číst e-knihy vygenerované pomocí AI přímo na míru? Ani to knihovnu neohrozí! Podruhé v tomto textu se dopustím kacířského pokrčení rameny. Nemyslím si totiž, že půjčování knih je hlavním smyslem knihovny. Myslím si, že půjčování knih je jen tím nejdůležitějším prostředkem k naplňování mnohem důležitějších funkcí. Jaké jsou tři hlavní pilíře knihoven podle koncepce jejich rozvoje? Ani v jednom se explicitně nepíše nic o půjčování knih – přestože jsou knihy (a ještě nějakou dobu budou) stále tím nejdůležitějším, nízkoprahovým, nejzdravějším a nejpřístupnějším médiem.
Ale už dnes knihovny pořádají řadu akcí a aktivit, které bychom mohli souhrnně nazvat komunitními službami. Knihovna je bezpečný a férový prostor pro setkávání. Pro střetávání různých názorových proudů i generací. Mnohdy nad knihou, samozřejmě (vidíte, nejsem až tak velký kacíř). Ale i jakákoliv jiná dovednost je znalost.
A tohle je to, co nám nikdo nevezme. Pokud přistoupíme na pesimistickou vizi budoucnosti a AI nahradí drtivou většinu toho, co děláme na počítačích, nenahradí to, v čem jsou lidé nejlepší: prostě být lidmi. Ti, kdo nabízejí lidský kontakt, zůstanou nenahraditelní.
Jako knihovníci a knihovnice.
Třeba když jde o spolupráci se školou. AI mi může připravit vzdělávací lekci. Může vyhodnotit výsledky. Může udělat spoustu věcí, ale nakonec to vždycky musím být já, kdo otevře dveře. Ne proto, že by to technika třeba nezvládla, ale protože ty dveře chci otevřít já osobně, abych mohl studenty přivítat, popřát dobré ráno a být průvodcem celé lekce. To žádná AI nesvede.
AI klidně napíše takový článek, jako právě čtete. Bylo by to rychlejší, levnější a snazší. Ale stejně jako v předchozím případě i tentokrát je důležitý fakt, že za těmito písmenky se skrývá živý člověk. Každé slovo tohohle textu jde ze mě, protože chci a potřebuji vybudovat vztah důvěry. Protože nejde o písmenka, ale o sdílení jednoho člověka směrem k druhému. AI radši využiju na jinou práci, abych měl čas v téhle chvíli být s vámi, osobně a upřímně.
Na mnoha místech lze najít jednoduchý bonmot – budoucnost nebude soupeřením mezi lidmi a AI. Ale bude soupeřením mezi lidmi a lidmi, kteří umí ovládat AI.
Ani knihovnictvo, které si nechá od umělé inteligence pomoci tam, kde to má smysl, o práci nepřijde – získá jen víc času, jak být se svými čtenáři.
A o to by nám v knihovnách mělo jít především, no ne? Aby knihovny byly plné spokojených uživatelů a aby příběhy dál žily.
Zatím máme v ruce všechny trumfy: knihovny se nebojí moderních technologií, mají skvělou pověst a už teď umí pracovat s tím, aby se lidé mohli potkávat.
Teď už to jen nezaspat…
MILOSLAV LINC je inovativní knihovník a spisovatel sci-fi/fantasy, působící v Městské knihovně v Praze. Specializuje se na moderní technologie, jako je virtuální realita a umělá inteligence v knihovnictví. Stojí za projektem virtuální Ústřední budovy MKP a pořádá kurzy tvůrčího psaní či o AI pro veřejnost.
