V tomto čísle Čtenáře se hlouběji věnujeme vztahu knihoven a nakladatelů (a částečně i knižních distributorů a knihkupců). Impulzem k volbě tohoto tématu jsou především vrcholící přípravy na spuštění Registru českých knih (ReČeK) jako ukázkového příkladu spolupráce mnoha zájmových skupin, jejímž výsledkem je přínos pro všechny.
Není to ale impulz jediný. Mezi nakladateli a knihovnami totiž není zdaleka vše zalité sluncem. Tu s větší, tu s menší intenzitou se setkáváme s argumenty, které v knihovnách vidí nežádoucí konkurenci odsávající potenciální zákazníky z knihkupectví a e-shopů, případně – jak je to popsáno v prioritách předsednictva Svazu českých knihkupců a nakladatelů – jako instituce, které nadměrně zpřístupňují digitální obsah.
Skladba článků na dalších stranách ukazuje, že skutečnost je o mnoho barvitější.
Naším záměrem rozhodně není rozdmýchávat polemiku o tom, jestli knihovny ohrožují nakladatelský byznys. Cílem je podívat se na knihovny jako na významné aktéry knižního trhu, což je perspektiva nepříliš obvyklá, protože knihovny se většinově jako „tržní aktéři“ neidentifikují. Do jisté míry je to logické – knihovní zákon i zřizovací listiny většinou akcentují informační, paměťovou či kulturní a společenskou roli knihoven.
Na druhou stranu pohled na dostupné statistiky ukazuje, že jen veřejné a vysokoškolské knihovny za nákup knih každoročně utratí mezi 600 a 700 miliony korun, což je nezanedbatelných 8–9 % celkových tržeb inkasovaných v Česku za nákup knih (v roce 2024 vykazoval knižní trh obrat cca 7,4 miliardy Kč1). To z knihoven výrazného hráče knižního trhu dělá, ať chtějí, či nikoli, a nese to s sebou také nezanedbatelnou odpovědnost.
Zmíněná perspektiva otevírá mnohé zajímavé otázky či oblasti. Pojďme se krátce zastavit u několika z nich.
Data? Spoustu jich nemáme
Začneme-li hned u kruciální otázky „Podporují knihovny knižní trh, nebo na něm spíš parazitují?“, je třeba si otevřeně přiznat, že v českém kontextu bude jakákoli debata opřená pouze o pocity a dojmy. Exaktní data o nákupním chování uživatelů českých knihoven nám chybí.
Na základě žité evidence je asi bezpečné říct, že pro část uživatelů slouží knihovny jako místa, kde hledají inspiraci – a vypůjčení knihy pro ně může být podnětem k pozdějšímu zakoupení, ať už pro sebe, nebo pro někoho jiného. Hlavně v případě dětských knih (a specificky třeba u interaktivních knih Kouzelného čtení) pak může knihovna sloužit pro ověření vhodnosti konkrétního titulu. Jenže o jak silný fenomén se jedná? Kolik procent našich uživatelů si na základě inspirace v knihovně koupí ročně dejme tomu třeba pět a více knih? Kolik procent dospělých uživatelů si ročně koupí více knih, než je český průměr? A kolik uživatelů si v případě bestselerů raději knihu koupí, než aby čekali ve frontě rezervací? Tato (a mnohá jiná) data nám chybí, tím pádem se v argumentaci nemáme o co opřít.
Studie provedené v zahraničí (ani těch není moc) nicméně naznačují, že velká část uživatelů knihoven si knihy zároveň kupuje.
Kanadský průzkum realizovaný neziskovou organizací BookNet v roce 2018 s oporou v datech konstatuje zcela jasně, že knihovny přispívají ke zvýšení prodejů knih.2 Podobně analýza Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW Berlin) potvrzuje, že lidé, kteří si v německých knihovnách půjčují knihy, zároveň utratí za nákup knih víc než průměrný německý občan (zajímavé je, že uživatelé fyzických výpůjček utratí o cca 20 % víc, než je průměr, zatím uživatelé e-výpůjček jen o 8 %).3
Data ze Spojených států amerických (reprezentativní pro populaci lidí, kteří v uplynulém roce četli knihu) pak ukazují, že 55 % registrovaných uživatelů knihoven si knihu, kterou opravdu chtějí, raději pořídí, než aby čekali, až bude v knihovně dostupná.4 Z britského výzkumu zaštítěného organizací Libraries Connected zase můžeme usuzovat, že jen menší část obyvatel si půjčuje knihy z čistě ekonomických důvodů – byť jde samozřejmě o velmi podstatnou roli knihoven, na ostrovech tvoří tuto skupinu cca 13 % uživatelů knihoven.5
Možná je tedy na místě uvažovat o tom, že vedle registru knih potřebují do budoucna aktéři knižního trhu také nová data o čtenářích i nečtenářích. Pokud by se podařilo propojit izolované průzkumy a analýzy realizované Svazem českých knihkupců a nakladatelů (reflektující hlavně ekonomický aspekt), Národní knihovnou ČR (zohledňující situaci v knihovnách) a Ústavem pro českou literaturu AV ČR (zaměřené na čtenářské zvyklosti a preference), mohli bychom získat zajímavá data pro řízení kulturní politiky v oblasti literatury a knihovnictví.
Akvizice je ekonomicky racionální. A společensky odpovědná?
Vzhledem k tomu, kolik peněz knihovny každoročně utratí za nákup svých fondů, je na místě se ptát, jak to dělají. Pozoruhodná analýza z Polska, o níž si více můžete přečíst na straně 27, dokládá, že knihovny svým přístupem k akvizici přispívají k upevnění oligopolu na poli knižní distribuce, čímž nepřímo přispívají k zániku malých nezávislých nakladatelství. A protože je trh úzce provázaný, nepřímý dopad má tento přístup i na nakladatele, zejména ty menší a nezávislé, kteří vzhledem k finančním podmínkám nechtějí své knihy velkodistributorům svěřit. Pro ty je pak logicky složitější své tituly do knihoven dostat – v důsledku čehož klesá bibliodiverzita knihovních fondů (o níž více píšeme v rozhovoru na straně 22).
Knihovny jsou jako instituce financované z veřejných prostředků vedené k tomu, aby svůj fond nakupovaly co nejlevněji. Pokud se ale hlásí ke společenské odpovědnosti a udržitelnému přístupu, neměly by stávající stav přecházet mlčením. Je totiž jejich nezpochybnitelným zájmem, aby nakladatelský trh byl co nejpestřejší a aby se i malým nakladatelům dařilo. V tomto smyslu by tak knihovny mohly podpořit zájmy nakladatelů – ať už jde o pevnou cenu knih (v podobě, která neohrozí objem knihovnami nakupovaného fondu), nebo třeba jednotný nákupní systém propojující knihovny napřímo s nakladateli, o němž se diskutuje v Polsku.
Marketing vytváří tlak na novinky. A tím i na knihovny
Knihovny jako aktéři knižního trhu samozřejmě nemohou stát stranou marketingem živených „knižních událostí“. Sílící role marketingu vybraných, potenciálně bestselerových titulů však u uživatelů knihoven živí přirozený „hlad po novinkách“ – a není divu, že knihovny odpovídají vytvářením samostatných regálů s novými tituly nebo že nové přírůstky ve fondu jsou jedním z nejčastějších témat ke komunikaci na sociálních sítích.
Pomineme-li skutečnost, že právě pozornost věnovaná knihovnami nově vydaným titulům nakladatelům z pochopitelných důvodů vadí, je nutné si uvědomit ještě jeden rozměr věci, totiž že při akceptování marketingové logiky aspekt novosti přebíjí aspekt kvality či relevance. I to je téma, o němž je do budoucna nutné přemýšlet.
Jestliže jsou knihovny vnímány jako veřejná služba, měly by být schopné komerční tlaky mírnit. Zároveň ale, mají-li si pro své uživatele udržet relevanci, potřebují s nimi do jisté míry držet krok. Ano, trochu to připomíná nekonečnou diskusi o tom, zda i mainstreamové pořady typu StarDance mají mít prostor v programovém schématu České televize – a určitý smysl dávají argumenty obou stran.
Jisté je, že pokud nemají být knihovny ve vleku trendů na knižním trhu, potřebují kompetentní pracovníky schopné sledovat knižní trh a pracovat s fondem knihovny kreativně tak, aby dokázali návštěvníky knihoven inspirovat či nadchnout. Ideálně pro tituly, pro které si původně do knihovny nepřišli. Minimálně ve větších knihovnách to vyžaduje změnu uvažování o způsobu prezentace fondu a kompetence vlastní spíše muzejním či galerijním kurátorům (a někdy možná i bookfluencerům). Zůstaneme-li na chvíli u paralely s veřejnoprávními médii: ve výloze knihkupectví kteréhokoli z velkých řetězců lze po právu očekávat největší kasovní trháky, stejně jako komerční televize nabídnou v hlavním vysílacím čase spíš reality show než náročnou kinematografii. Prominentní regály v knihovně by ale měly nabídnout větší vhled, pestrost, témata či formu prezentace s určitou přidanou hodnotou – tak jako to chceme od ČT 1 nebo ČT 2.
Digitální půjčování: neudržitelné, nedomyšlené, nevyvážené
V souvislosti se vztahem knihoven, nakladatelů, potažmo distributorů a autorů se nelze vyhnout ještě jednomu tématu – elektronickým výpůjčkám. To je téma natolik složité a košaté, že by si zasloužilo samostatné číslo Čtenáře. Na tomto omezeném prostoru se ale dotkněme alespoň hlavních výzev, které jsou před námi.
Na rozdíl od fyzických knih je oblast e-výpůjček zcela mimo kontrolu knihoven – nabídku jednotlivých platforem (ať už jde o Palmknihy, Bookport, Flexibooks či další) mají zcela pod kontrolou jejich provozovatelé, knihovny jsou v podstatě v roli zprostředkovatele výhodné slevy, kterou navíc za své uživatele hradí.
Při stabilním růstu zájmu budou e-výpůjčky vytvářet čím dál větší tlak na rozpočty knihoven a pro mnohé se stávající model může stát neudržitelným. Na to, co bude pak, zatím jako obor nemáme plán. Byznys ke svému fungování knihovny nutně nepotřebuje, ostatně globální služby jako Bookmate.com, Kindle Unlimited nebo Everand fungující na principu „Netflixu pro knihy“ dlouhodobě potvrzují komerční udržitelnost tohoto obchodního modelu. Nakladatelská produkce e-knih Městské knihovny v Praze má tak bez ohledu na „katastrofické scénáře“ pro obor cenu zlata.
Vývoj navíc nezadržitelně směřuje ke stavu, kdy velká část knih bude mít jen digitální podobu. Věřme, že trojnovela knihovního zákona již brzy zajistí, že tento typ kulturního dědictví bude díky digitálnímu povinnému výtisku aspoň zachován. Jak ale e-knihy bez tištěného protějšku půjčovat, jasné není. Soudní dvůr Evropské unie sice už v roce 2016 konstatoval, že poskytování e-výpůjček za stejných podmínek jako poskytování fyzických výpůjček je v souladu se zájmem veřejnosti na přístup k informacím, potřebné změny v infrastruktuře knihoven ani v přístupu vydavatelů či zprostředkovatelů licencí se ale zatím nerýsují.
Veřejná knihovní a informační služba…
Autoři polské studie Jeszcze książka nie zginęła? si trefně všímají, že v rámci fungování knižního trhu knihy přestávají být kulturním statkem a čím dál častěji jsou redukovány pouze na spotřební zboží. Viděno touto optikou je rolí knihoven zdůrazňovat právě přidanou hodnotu literatury jako nositele hodnot, identity (ať už národní, subkulturní, politické nebo třeba genderové) či jako pilíře vzdělanosti a základ kulturního kapitálu společnosti.
Ať tak, či onak, knihovny, nakladatelé, distributoři, autoři, správci kolektivních práv, čtenáři, bookfluenceři i tradiční média a do jisté míry i politici jsou nejen aktéry knižního trhu, ale také spolutvůrci něčeho, co knižní trh výrazně přesahuje – knižní kultury. A její rozkvět je nepochybně jak v komerčním, tak ve veřejném zájmu.
- Svaz českých knihkupců a nakladatelů (2026). Zpráva o českém knižním trhu 2024/2025, dostupné z: sckn.cz/file/wysiwyg/files/ Zprava_o_ceskem_kniznim_trhu_2024_25(1).pdf ↩︎
- BookNet Canada (2019). Borrow, Buy, Read: Library Use and Book Buying in Canada. ISBN 978-1-927655-39-9. Dostupné z: booknetcanada.ca/borrow-buy-read ↩︎
- DIV Berlin (2024). Politikberaturng Kompakt 201: The economic impact of e-lending in public libraries on the consumer book market, s. 43–44. Dostupné z: diw.de/documents/publikationen/73/diw_01.c.912941.de/diwkompakt_2024-201.pdf ↩︎
- Noorda, Rachel and Berens, Kathi Inman (2021). “Immersive Media & Books: Consumer Behavior and Experience with Multiple Media Forms” English Faculty Publications and Presentations. 74. ↩︎
- Independent Mind (2024). Baseline research report into ebook lending in public libraries for Libraries Connected, s. 14. Dostupné z: librariesconnected.org.uk/sites/default/files/2025-02/INDEPE~1.pdf ↩︎
ROMAN HÁJEK je ředitelem Středočeské knihovny v Kladně a předsedou SKIP.
