ANNA ŠTIČKOVÁ se věnuje výzkumu knižního trhu a nezávislé literatuře. Působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde získala doktorát v oboru Digitální kultura a kreativní průmysly. Pracuje v Národním institutu pro kulturu, je aktivní v Asociaci malých nakladatelů a knihkupců a podílí se na literárním provozu, a to i organizováním festivalů a psaním vlastních publikací.
V posledních letech se český knižní trh značně proměňuje. Jaké změny považujete za nejzásadnější?
V poslední dekádě jsme v socioekonomickém vývoji českého knižního trhu zaznamenali několik klíčových milníků. Jedním z nich byla pandemie covidu-19. Ačkoliv nebyla pro trh jako celek tak devastující, jak se zpočátku očekávalo, výrazně poznamenala pracovní a finanční podmínky knižních profesionálů. Dalším zlomem bylo výrazné zdražení papíru kolem roku 2022. Pandemie a papírenské krize výrazně prodražily výrobu knih, což se skokově promítlo do jejich cen. Zdražení o desítky, někdy i stovky korun bylo na našem trhu do té doby nemyslitelné. České knihy byly – a do jisté míry stále jsou – levné v porovnání se zahraniční produkcí.
Od 1. ledna 2024 platí pro knihy nulová sazba DPH. Jak to ovlivnilo ceny knih?
Nulová sazba DPH pomohla zastavit další nárůst cen. Ukazuje se ale, že Češi a Češky dnes do knih investují zhruba stejný objem peněz jako dříve, jenže si za ně pořídí méně knih. Odbyt je nižší a vyvstává otázka, zda by nemělo vycházet méně titulů. O přesycenosti českého knižního trhu se mluví dlouhodobě. Ale není shoda na tom, co by tedy „nemělo vycházet“, víme však, že je současný stav neudržitelný.
Zároveň musím dodat, že nulová sazba DPH se nijak nepromítla do pracovních podmínek a honorářů lidí pracujících v knižním provozu, ty se naopak meziročně spíše zhoršují.
Když mluvíme obecně o fungování knižního trhu, proč by nás to vlastně mělo zajímat? Je to podle vás i otázka veřejného zájmu?
Knižní trh nelze chápat jako běžné hospodářské odvětví. Spadá do oblasti kulturních a kreativních průmyslů a aspoň jeho část můžeme označit za kulturní statky, jež jsou přímo spojeny s kulturní politikou státu. Kulturu můžeme definovat různými způsoby, nikdy by ale neměla být redukovaná pouze na maximalizaci zisku. Jaké knihy v České republice vycházejí, kdo je vydává a za jakých podmínek – to jsou celospolečenské otázky.
Bibliodiverzita ustupuje komerčním zájmům
Dá se říct, že společnost něco ztrácí ve chvíli, když se literatura začne řídit především tržní logikou?
Z mého pohledu určitě ano. Podle konceptu bibliodiverzity si knižní trh můžeme představit jako pole, na jehož jedné straně stojí nekomerční nezisková literatura a na té druhé ta komerční. Každá z nich plní jinou funkci a obě jsou nezbytné pro fungování celého systému. Jenže když se to pomyslné pole vychýlí na jednu stranu, systém nemůže správně fungovat.
V současnosti se stále více prosazuje tlak na maximalizaci zisku. Literatura je pak chápána především jako zboží, čímž se do pozadí dostávají její další hodnoty – umělecké, kulturní, společenské nebo vzdělávací.
Nezávislá knihkupectví a knihovny jsou jedinečné – mohou zohlednit, jací lidé v daném místě žijí.
Tím se dostáváme k bibliodiverzitě, kterou se dlouhodobě zabýváte. Kde má tento koncept kořeny?
Termín se poprvé objevil v 90. letech mezi nezávislými nakladatelstvími v Chile, ačkoliv k jeho vzniku se hlásí více různých iniciativ. Na přelomu tisíciletí koncept definovala a začala prosazovat Mezinárodní aliance nezávislých nakladatelů. Později ho výrazně rozpracovala Australanka Susan Hawthorne ve své knize Bibliodiverzita: Manifest nezávislé nakladatelky.
Můžete přiblížit, v čem tento koncept spočívá?
Bibliodiverzita vychází z analogie s biodiverzitou. Knižní provoz chápe jako komplexní systém, který má vnitřní dynamiku, jsou v něm dané vazby mezi aktéry a platí v něm určitá pravidla, podobně jako v přírodním ekosystému. Aby mohl dlouhodobě fungovat, potřebuje rovnováhu a je nutné vyvažovat silnější i slabší členy.
Rozmanitá literatura dostupná všem
Jedním z aktérů literárního prostředí jsou také veřejné knihovny. Jakou úlohu dnes mají?
Veřejné knihovny jsou nedílnou součástí knižního provozu. Česká republika má dlouhodobě jednu z nejhustších sítí knihoven na světě v přepočtu na obyvatele, což z nich činí naši nejsilnější a nejrozsáhlejší kulturní infrastrukturu. Knihovní síť má díky vysokému počtu poboček mimořádný dosah, na jaký nedosahují ani divadla nebo kina. To s sebou samozřejmě nese jak řadu výhod, tak i určité limity a odpovědnost.
Je jejich hlavní výhodou dostupnost literatury pro obyvatele?
Jistě, knihy jsou dostupné více méně všude a všem, což je v souladu s myšlenkou bibliodiverzity. I když otázkou zůstává, zda se do knihoven všichni a všude dostávají tak, jak bychom si asi představovali.
Jaké problémy jsou naopak s provozem knihoven spojené?
S tak rozšířenou infrastrukturou se pojí velké mandatorní výdaje zřizovatelů. Nicméně součástí konceptu bibliodiverzity je vytváření lokálních center, které nabízí různorodou literaturu, nejen hlavní proud, a zaměřují se na místní komunity a jejich potřeby. Susan Hawthorne mluví především o nezávislých knihkupectvích, ale v českém prostředí takovou úlohu mohou velmi dobře zajistit právě knihovny.
Když přijdete do řetězcového knihkupectví, dostanete všude stejnou nabídku bestselerů, vše je řízeno centrálně a pobočky nemohou reagovat na potřeby místních. V tom jsou nezávislá knihkupectví a knihovny jedinečné – mohou zohlednit, jací lidé v daném místě žijí.
Knihovny jsou často nuceny podřizovat se ekonomickým ukazatelům. Zřizovatelé často sledují především počet výpůjček nebo návštěvnost.
Můžeme tedy říct, že knihovny jsou jedním z mála míst, kde se tržní logika a komerčnost aspoň částečně vyvažují i jinými hodnotami?
Ráda bych odpověděla jednoznačné ano a vím, že takové knihovny existují. Jenže když jsem debatovala s různými knihovníky a knihovnicemi, dělala jsem s nimi například řadu kulatých stolů, ukazovalo se, že i oni jsou často tlačeni do podřizování se ekonomickým ukazatelům. Zřizovatelé často sledují především počet výpůjček nebo návštěvnost. Další přesah knihoven pak zůstává stranou. Nemůžeme však knihovny tlačit do tržní logiky, to přece nedává smysl. Nelze očekávat, že knihovny si samy na sebe vydělají, nejsou firmami.
Co dalšího knihovnám brání v naplňování jejich nekomerční funkce?
Limity jsou vidět například v akviziční politice. Knihovny jsou často nuceny pořizovat knihy podle nejnižší ceny. Mluví se o „péči řádného hospodáře“, která je ale v praxi často redukována na nejlevněji a nejrychleji. Přitom skutečná péče zahrnuje i kvalitu, dlouhodobost a vztah k prostředí.
Co by pomohlo ke změně?
Větší důraz na neekonomická kritéria hodnocení, například jaký má knihovna sociální dopad, jak pracuje se znevýhodněnými skupinami, jak rozvíjí čtenářství a kritické myšlení. Knihovny se dnes na mnoha místech proměňují v komunitní a kulturní centra – a bylo by dobré to systematicky podporovat. Některé přístupy, které jsou v zahraničí už běžné, se do českých metodik teprve postupně dostávají.
Bezesporu by změny usnadnilo společenské a politické porozumění tomu, jak významnými centry knihovny jsou a jak důležitou práci knihovníci a knihovnice odvádějí.
Většina knihovnic a knihovníků má jasnou představu o knihovně 21. století a sami nejlépe vědí, co mají dělat.
Knihovny se mění
Proměňuje se dnes role knihovníků a knihovnic?
Nechci mluvit za obor, nejsem knihovnice, zabývám se socio-ekonomickou stránkou knižního provozu, ale je zřejmé, že se jejich role posouvá směrem ke kurátorství. Mám s tím zkušenost z nezávislých knihkupectví, kde promyšlený výběr literatury formuje vkus a rozšiřuje obzory zákazníků. To je jistě přenositelné i do knihoven.
Zároveň rozumím tomu, že nabízet „nemainstreamové“ tituly bývá obtížné. Proto bych chtěla připomenout, že čtení má vždycky smysl. Osobně zastávám názor, že každá přečtená kniha se počítá. Myslím si, že rozdělení na kvalitní a, řekněme, méně kvalitní literaturu leckde nedává smysl. Zpřístupňováním literatury všem odvádějí knihovny obrovskou službu.
Zaznamenáváte už dnes posun k lepšímu v knihovnické praxi?
Situace se pomalu mění – i díky iniciativě samotných knihovnic a knihovníků. Myslím si, že většina z nich má jasnou představu o knihovně 21. století a sami nejlépe vědí, co mají dělat. Knihovna dnes už nemůže být pouhou půjčovnou knih. Prostory by se měly přizpůsobovat potřebám uživatelů.
Například při svém výzkumu jsem ve Švédsku navštívila knihovnu s vyhrazenými místnostmi pro dospívající, kam dospělí, kromě školených pracovnic a pracovníků, nesměli. Zaznamenala jsem, že se něco takového objevuje i v některých českých knihovnách, ne tak striktního, ale knihovny vytvářejí bezpečné prostory pro zranitelné skupiny.
Dále oceňuji, že se v našich knihovnách pořádá víc a víc knižních akcí a rozrůstá se jejich programová nabídka. Knihovny se naučily nabízet kvalitní kulturní program, a to je velmi důležité.
Když se na závěr zaměříme na akademické knihovny, v čem je jejich postavení v knižním provozu odlišné oproti těm veřejným?
Je odlišné zkrátka už tím, že nejsou veřejné. Zaměřují se na specifický typ literatury a jiné publikum – především studující a akademické pracovníky. Z vlastní zkušenosti, zejména z humanitních a sociálně-vědních knihoven, vnímám velmi pozitivně, jaké budují různorodé a kvalitní fondy. Oceňuji i snahu některých akademických knihoven zahrnovat do fondu vedle odborné literatury i beletrii, která někdy bývá v akademickém prostředí opomíjená.
Ptala se ALŽBĚTA NEPOROVÁ / alzbetaneporova@seznam.cz
