Může regionální historická událost sloužit jako vstupní brána k porozumění širším společenským otázkám a jakou roli v tom mohou sehrát knihovny? Tři kladenské paměťové instituce – každá s trochu jiným zaměřením – se na badatelsky orientovaném edukačním programu s názvem Na Bachra! snaží ukázat, že to jde.
Program vznikl z iniciativy Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně jako součást memoranda, které v roce 2025 podepsalo muzeum, Středočeská knihovna v Kladně a Státní oblastní archiv v Praze.
Je určen žákům druhého stupně základních škol a studentům středních škol, kteří v průběhu dopoledního programu navštíví všechny tři zapojené paměťové instituce. Seznamují se s jejich fungováním, agendou uchovávání písemných i hmotných pramenů, jejich specifiky, kritickým čtením zdrojů a možnostmi jejich využití.
Exkurzní návštěvy a úvodní obeznámení s institucemi a jejich fondy, zdroji či sbírkami směřují k zastřešujícímu badatelskému cíli. Úkolem žáků je rekonstruovat pro kladenské dějiny zásadní a zároveň emocionálně silné téma – velkou dělnickou stávku z roku 1889, jež vyústila ve vzpouru zaměřenou zejména proti řediteli Pražské železářské společnosti Gottfriedu Bacherovi. Po násilném zásahu státní moci tehdy zůstala řada zraněných, a především tři zastřelené děti. Tzv. krvavé Boží tělo se tím stalo podstatným předělem dobového sociálního konfliktu.
Účastníci programu pracují s dochovanými písemnými prameny z oblastního archivu, s filmovou prezentací událostí ve snímku Siréna (rež. Karel Steklý, 1947), natočeném podle stejnojmenného předválečného románu Marie Majerové, analyzují životní podmínky dělnictva na základě exponátů z muzea a dalších zdrojů. Celkově jsou vedeni k pochopení každodenní reality této sociální skupiny, která byla pro Kladensko konce 19. století zcela určující.
Záměrem je využít bohatství zdrojů paměťových institucí a umožnit žákům nahlédnout na minulost z různých perspektiv, rozvíjet jejich „historickou gramotnost“, tj. například schopnost posoudit jednání dobových aktérů a jejich motivaci s ohledem na jejich rovněž dobové myšlení. Cílem je kriticky pracovat s informacemi, v tomto případě hlavně písemnými a audiovizuálními prameny.
Žáci by po absolvování programu měli nahlížet na někdejší emancipační střety bez glorifikace, typické pro výkladový rámec uplatněný před rokem 1989, ale současně nemarginalizovat tristní sociální problémy charakteristické pro éru porevoluční a přistupovat k tématu s empatií, k níž jsou po celou dobu vedeni.
Abychom na historii nenahlíželi soudobýma očima
S hlavním autorem programu Janem Bártou jsem si povídala o tom, jak se historický výzkum a badatelská koncepce proměňují v konkrétní vzdělávací zkušenost a jak školáci reagují na témata sociální bídy, násilí či smrti. Protože jsem jako edukátorka součástí realizačního týmu, s Honzou si tykáme.
JAN BÁRTA (1982) je historik a edukátor Sládečkova vlastivědného muzea a pedagog na Gymnáziu Jana Keplera. Dlouhodobě se zaměřuje na kulturní dějiny, především dějiny československé kinematografie 50. a 60. let a na dějiny alternativní hudby a subkultur mládeže 80. a 90. let 20. století.
V programu Na Bachra! se žáci na jeden den promění v badatele, kteří mají možnost objevit, jaké typy zdrojů k určitému tématu se nacházejí v knihovně, archivu a muzeu. Když se ohlédneš za jeho vznikem, co pro tebe bylo při jeho tvorbě nejnáročnější – obsahově, metodicky nebo koordinačně?
Nejnáročnější pro mě byla už samotná prvotní fáze přípravy, tedy rešerše a následná heuristika. Dějiny Kladenska jsou bytostně spjaty s industrializací 19. století a mým záměrem bylo pojmout někdejší sociální dění co nejkomplexněji. Události roku 1889, včetně tzv. krvavého Božího těla, mají poměrně pevně daný historický rámec, ale výzvou pro mě bylo zasadit je do širšího společenského kontextu.
Z hlediska práce s žáky jsem chtěl poukázat nejen na otřesnou sociální realitu tehdejší doby – chudobu, dětskou práci či nebezpečné důlní provozy. Do té historické skutečnosti patřily také stinné stránky každodenního života dělníků a havířů, např. alkoholismus, domácí násilí nebo surové vztahy v rodině.
Obsahově pro mě bylo nejobtížnější vybrat z množství dostupných materiálů ty, které by vytvořily co nejbohatší mozaiku každodennosti a zároveň fungovaly didakticky a umožnily žákům se s nimi identifikovat. Specifickou výzvou pak bylo přetavit celý program do manuálu, který by byl skutečně použitelný pro knihovnu, archiv i muzeum – tedy promyslet, kde a v jaké fázi se děti dozvědí jednotlivé informace a kde se konkrétní motivy a témata dále rozvíjejí.
Z lektorské perspektivy je program dost náročný. Dá se na základě tvé zkušenosti říct, na co je při tvorbě podobných programů dobré myslet?
Pro mě byla základním vodítkem pestrost, jak tematická, tak v podobě nabízených činností. Jak jsi uvedla, program je náročný pro lektory i účastníky – děti navštěvují tři různé instituce, v mezičase jsou v pohybu a na každém místě plní dílčí úkoly. O to důležitější pro mě bylo, aby nebyly přehlceny a aby si spíše než velké množství faktografických informací odnášely porozumění tehdejším událostem a motivacím jednotlivých aktérů. Snažil jsem se je vést k tomu, aby nenahlížely na děje soudobýma očima, ale naopak přemýšlely jako lidé té doby, tedy k tomu, co označujeme jako historické myšlení.
Program jsme pilotně odzkoušeli na několika skupinách žáků druhého stupně základních škol. Díky tomu se postupně ukazovalo, které části jsou nadbytečné, jaké informace není nutné rozebírat příliš do šířky, a kde je naopak potřeba program lépe sladit, aby se téma netříštilo. Cílem bylo, aby žáci směřovali k úvodní badatelské otázce, co se stalo v létě 1889 a proč.
V programu se pracuje také s ukázkami z filmu Siréna, který je dnes už téměř 80 let starý a svou dynamikou, herectvím i filmovým jazykem je současným dětem hodně vzdálený. Co podle tebe může takový snímek dnešním žákům ještě nabídnout, a kde jsou naopak jeho limity?
Obecně v práci s filmovým obrazem vycházíme z krátkých ukázek a z jednoduchých otázek typu „co jsme viděli“ nebo „co se na plátně odehrálo“. Samozřejmě, že pro soudobého mladého diváka jde o film neatraktivní – tempem, stylizací, tématem, délkou, tím, že je černobílý. Siréna patří k titulům, k nimž se běžný divák téměř nevrací, u mladé generace to pak platí tím spíše. Jako didaktický materiál je ale snímek naopak mimořádně cenný, protože umožňuje jasně postihnout vztahy mezi postavami a interpretovat je jako širší sdělení, zejména při klipovém využití krátkých ukázek. Navíc je doplněn o vizuálně mimořádně vyspělé části. A stejně jako u historických materiálů z našich fondů a sbírek se snažíme zasadit jej do kontextu a přiblížit dobové souvislosti jeho vzniku.
V jednom momentu programu se žáci a žákyně dozvídají o smrti dětí při zásahu četnictva. Jak jsi u této části přemýšlel o odpovědnosti vůči historickým faktům, obětem i způsobu jejich interpretace a zároveň o pedagogické citlivosti vůči mladším účastnicím a účastníkům?
Toto je asi nejsilnější moment celodenního seznamování s příběhem z roku 1889. Literární adaptace Marie Majerové a její filmový přepis sice soustředí pozornost jen na jednu dívku, dceru jedné z ústředních postav, z historických pramenů ale máme doloženo, že po přestřelce s policisty zemřely tři děti a řada rebelantů utrpěla vážná zranění.
Žáci při návštěvě archivu pracují se soudním protokolem, pro nějž místní lékař pořídil soupis osob a jejich zranění, včetně zranění smrtelných. Do té doby přitom o tomto tragickém rozměru událostí nic neslyšeli. Nové zjištění se jich dotýká, posouvá totiž celý problém z abstraktní roviny směrem ke konkrétním lidem, kteří mají jméno a příjmení, známe jejich věk a víme, co se jim přihodilo.
Jako u jakéhokoliv jiného emočně těžkého tématu, jimiž v dějepisném vzdělávání mohou být např. chmurné kapitoly 19. století, tak i v tomto případě je žádoucí, aby nebyli žáci nijak citově vydíráni. Zvolili jsme proto vyvážení mezi empatickou linkou, citlivým zacházením s emocí, ovšem bez patosu a vynucované lítosti. Současná generace žáků a studentů je i díky překotnému technologickému vývoji z podstaty jiná, neznamená to ale, že by to byla generace chladná nebo necitlivá. Jinak řečeno, spolupracující žáci sedmých a osmých tříd jsou schopni vlastním jazykem pojmenovat tragický rozměr těchto událostí anebo bez větších obtíží dospět k závěru, že po událostech spojených s „Božím tělem“ se atmosféra ve městě vyhrotila natolik, že návrat k nějaké podobě smíru už nebyl možný.
Pohybuješ se mezi rolí historika a pedagoga v terénu. Co ti pomáhá udržet obě tyto role v rovnováze?
Pro mě se obě tyto role vzájemně doplňují. Ztotožňuji se dlouhodobě s tím, že popularizace je důležitou součástí vědecké práce a v tomto ohledu mi práce v muzeu velmi vyhovuje. Umožňuje mi přinášet odborné sdělení přímo a srozumitelně k veřejnosti, především prostřednictvím výstav. Role edukátora je v tom specifická, protože zahrnuje práci s žáky a studenty. Je nutné promýšlet nejen to, co sdělit, ale i jakým způsobem, aby informace byly srozumitelné, smysluplné a aby vedly k co nejefektivnějšímu naplnění stanovených cílů.
Program je zakončen závěrečnou reflexí, která někdy otevře témata, s nimiž by člověk předem nepočítal. Jaké momenty nebo otázky v dětech podle tvé zkušenosti nejvíc rezonují? Vzpomeneš si na něco, co tě na reakcích překvapilo?
Mimo zmíněné tematizace zabitých žáci viditelně reagují a mají potřebu vyjádřit se i k jiným částem filmu. Silnou odezvu vzbuzuje moment, kdy se hlavní hrdinka, ztvárněná Marií Vášovou, postaví uzurpátorskému a opilému manželovi, což jasně odráží feministickou angažovanost knižní předlohy. Těší mě, že zvláště dívky přirozeně čtou jednání muže jako neakceptovatelné.
Zaujme je také krátká scéna z dobového seriálu Černá země (1985), kde asi čtrnáctiletý hrdina utratí první výplatu ve vítkovické ocelárně za pochutiny a následně si v dělnické hospodě koupí pivo. Situaci souběžně doprovázejí obrazy žen, které se snaží pití svých manželů zabránit. Děti vnímají alkohol jako problém a každé takové jejich pojmenování je cenné.
Jednou z alternativních forem ukončení v muzeu je dle atmosféry také sumarizace prostřednictvím písně Siréna od kladenské skupiny Kolektivní halucinace. Píseň emotivně shrnuje děj, který žáci po programu znají, a ten je převyprávěn pomocí tohoto působivého uměleckého sdělení. Celodenní téma tím necháváme doznít, domyslet, dochází k určitému vnitřnímu ztišení.
Kdybys měl program Na Bachra! shrnout ne jako historik, ale jako pedagog, který sleduje reakce dětí, co je podle tebe jeho nejdůležitější sdělení?
Program vede žáky a žákyně do prostředí, která řada z nich nezná. Archiv je v tomto směru specifickou institucí, ale pro muzeum a přirozeně ještě více pro knihovnu platí, že jde o místa otevřená dětem a mladým lidem, jež jsou bezpečná a kde mohou trávit čas. To by mělo být jedním z těch zjištění, jež má pro nás všechny svou značnou hodnotu samo o sobě. O „historickém“ obsahu programu již toho dost zaznělo. Badatelsky zpracovaný příběh roku 1889 nám ale například ukazuje, jak cenná je lidská důstojnost. Myslím, že jde o jeden ze společenských aspektů, který je nadčasový a současně není vždy dostatečně doceňován.
Redakčně kráceno.
VENDULA HUMLOVÁ je koordinátorkou vzdělávacích programů a edukátorkou Středočeské knihovny v Kladně.
