Komunikační téma, které by v letošním roce mělo začít od knihoven proudit směrem k veřejnosti, zní knihovny.digital. Téma je takto nezvykle formulováno záměrně, aby se pod ně vešlo vše od digitálních služeb knihoven po roli knihoven v digitální společnosti a představení digitálních služeb státu. Proč jsou z vašeho pohledu tyto oblasti nosné natolik, aby je knihovny měly jako svoje ústřední komunikační téma?
Ondřej Hudeček (OH): Za mě tou volbou říkáme, že jsme aktuální, protože řešíme něco, co se ve společnosti právě teď děje, ať už jsou důvody a kontext jakékoli. V knihovnách se digitalizace často spojovala hlavně s převodem analogových dokumentů do digitální podoby, tady se ale bavíme o něčem jiném, bavíme se o digitální transformaci, o digitalizaci agend, procesů, o celospolečenské změně, které se nemůžeme vyhnout. A přijde mi logické, že v jeden moment knihovny nahlas řeknou, co pro ně ta změna znamená a jakou v ní mají roli. A také, že se k té roli aktivně přihlásí.
Tomáš Foltýn (TF): Z termínu „digitalizace“ se u nás už před lety stal obecný, mnohdy všeříkající termín, který si každý vykládá nějak jinak. A ta převažující představa bohužel stále zůstává na základní úrovni, kterou před chvílí popsal Ondřej: že digitalizace znamená, hodně zjednodušeně řečeno, „nepracovat s fyzickým dokumentem, ale s daty v počítači.“ Za mě by tak jednou z ambicí knihoven v rámci komunikačního tématu mělo být edukování veřejnosti, že to není tak jednoduché a že význam a důsledky digitalizace jsou mnohem širší, pro každého z nás. Digitalizaci tak můžeme vnímat jako klíčový krok ke zlepšení veřejných služeb, zefektivňování komunikace mezi člověkem a státem; je také o bourání fyzických bariér k dostupnosti obsahu a podpoře vzdělávání – ale také o tom, že jako příslušníci digitální společnosti si potřebujeme osvojit nové kompetence, které nám umožní se plnohodnotně uplatnit v pracovním či osobním životě. Můj osobní názor je ten, že knihovny jsou v tomto vnímání dopadů digitalizace velmi silné, protože digitalizace je v našem pojetí od počátku vnímána jako celospolečenská záležitost. Už v době, kdy se digitalizovaly první staré tisky, se nad nimi budovala cílená nadstavba, ať už šlo o digitální knihovny, systémy umožňující propojení institucí, nebo další digitální služby. Naším problémem ale stále je, že digitální služby knihoven neumíme jednoduše a efektivně dostat mezi veřejnost, což je další příležitost, kterou u tohoto komunikačního tématu vidím.
OH: A ještě bych doplnil, že téma knihovny.digital nespadlo z nebe. Do určité míry navazuje na předchozí témata – když jsme měli téma udržitelnosti, bavili jsme se o nerovnostech ve společnosti, které digitalizace může vytvářet. Další téma mediální gramotnosti také souvisí s digitálními dovednostmi. Svým způsobem se stále točíme kolem toho, jak mohou knihovny pomoci lidem vyznat se a fungovat v současném světě.
Hudeček: Svým způsobem se stále točíme kolem toho, jak mohou knihovny pomoci lidem vyznat se a fungovat v současném světě.
Neposílat lidi na úřad
Trochu bych se zastavil u jedné výseče toho tématu. Z řady prohlášení a kroků nejen Národní knihovny, ale i dalších velkých knihoven to vypadá, že se knihovny pasují do role aktéra, který veřejnost naučí pracovat s digitálním státem. Není to pro knihovny moc velké sousto? A nemá to být práce někoho jiného?
OH: Já to zkusím zeširoka. Samozřejmě jsem mockrát slyšel argument: „Když stát digitalizuje svoje služby, měl by se postarat o to, aby jim lidé rozuměli a aby je používali.“ Já bych s tím polemizoval… Myslím, že můžeme začít už u toho, že v knihovním zákoně je bod, že knihovny zprostředkovávají informace z vnějších informačních zdrojů, zejména ze státní správy a samosprávy. Kdysi když se zákon psal, se tím asi myslelo, že v knihovně bude dostupný místní zpravodaj nebo že knihovnice bude umět uživatele navést na sbírku zákonů. Dneska to daleko spíš může znamenat to, že umíme lidi nasměrovat na e-Sbírku a poradíme jim, jak si založit datovou schránku. To znamená, že knihovník musí být vybaven jinou sadou znalostí a kompetencí.
TF: Ale zároveň je potřeba říct, že samozřejmě nikdo nečeká, že se všichni knihovníci naučí ihned a mistrně ovládat všechny digitální nástroje státu a budou tyto kompetence masivně šířit mezi své uživatele. Někde to tak jistě bude, ale ve většině malých, zejména obecních knihoven určitě ne tak rychle a efektivně. A to je v pořádku. Podstatná je za mě změna vnitřní filozofie oboru: aby si knihovny vzaly za své, že toto je rovněž naše úloha. Že když přijde lehce zmatený uživatel s tím, že potřebuje pomoct s datovou schránkou, neuslyší odpověď: „Pardon, to si řeší stát, optejte se na úřadě,“ ale naopak: „Jasně, tady máte několik odkazů, kde jsou srozumitelné návody. A k přístupu na internet můžete použít náš počítač nebo naši Wi-Fi.“
Když si chvíli zahraju na skeptika, první, co mě napadá: mají na to knihovny kompetence?
OH: Vyšel bych z toho, že na rozdíl od jiných institucí mají knihovny slušné technické vybavení. Když to trochu přeženu, s internetem jsme se také učili pracovat mezi prvními a také jsme schopní – a to i v malých knihovnách – lidem poradit. Za mě dává smysl, abychom teď udělali ještě krok navíc a vybavili knihovníky novým typem informací, které budou umět předat dál. A zdroje těch informací se i díky spolupráci s Digitální informační agenturou, Úřadem vlády a dalšími institucemi celkem podařilo dát dohromady.
Druhá skeptická otázka: není to pro knihovny riziko? S ohledem na jejich důvěryhodnost a reputaci?
TF: Já na to – osobně i z pozice ředitele Národní knihovny – koukám spíš jako na příležitost. Když státním orgánům ukážeme, že jsme jejich přirozeným a potřebným partnerem, zvýšíme tím pravděpodobnost, že na nás, jako klíčové instituce podporující rozvoj naší společnosti, budou myslet, ať už při tvorbě legislativy, nebo při rozhodování o finanční podpoře či grantech. Měli bychom být ti, kdo umí poradit, ne přímí prodejci nebo propagátoři státních systémů. V téhle rovině mi to přijde bezpečné a dosažitelné. Nehledě na to, že velké množství knihoven je složkami obcí a to sepětí je u nich již dnes zcela logické a přirozené a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Dobře, ještě jedna skeptická: není knihovny.digital komunikační téma hlavně pro velké knihovny? I s ohledem na to, že mají přece jen víc lidských kapacit a víc knihovníků, kterým je digitalizace bližší?
OH: Myslím, že zrovna digitální služby státu jako určitá výseč toho tématu mají největší smysl právě na menších obcích. Z těch totiž osobní možnosti komunikace se státem zvolna mizí a nové technologie nabízejí určitá řešení. Podstatné je, že i tam, kde zavřeli poštu, často zůstává knihovna. A pokud má šikovného knihovníka, může vám poradit, že kvůli úředním záležitostem nemusíte trávit půl dne cesty autobusem do města, ale zvládnete je vyřídit online.
TF: A zdůraznil bych, že právě v knihovnách stále správně zůstává ten osobní přístup, knihovník, který vás vyslechne. Pokud má přehled nejenom o knižních novinkách, ale i o světě okolo sebe, je pro obec a místní komunitu pravým pokladem. V řadě obcí už na to přišli. Jak zmínil Ondřej, důležité je, abychom knihovníky dokázali vybavit základní sadou informací o tom, jak funguje digitální stát, jaké jsou hrozby v digitální společnosti, co se v té oblasti děje a proč je to důležité… Aby až za nimi přijdou lidé z okolí a budou poptávat pomoc, aby uměli správně reagovat a třeba je navést na další relevantní zdroje. Zkrátka byly oporou vize. „Pokud chceš, přijď do knihovny a my ti pomůžeme, abys mohl nebo mohla v tomhle světě lépe fungovat. A pokud nechceš, stejně přijď do knihovny, bude ti u nás dobře, třeba si vypůjčíš knížku, kterou by sis domů nekoupil, nebo se něco nového naučíš a dozvíš.“
Foltýn: Když státním orgánům ukážeme, že jsme jejich přirozeným a potřebným partnerem, zvýšíme tím pravděpodobnost, že na nás, jako klíčové instituce podporující rozvoj naší společnosti, budou myslet, ať už při tvorbě legislativy, nebo při rozhodování o finanční podpoře či grantech.
Stále mi ale připadá, že na knihovníky to klade nemalé nároky.
OH: Komunikační témata jsou vždycky postavená tak, že první rok je zaměřený na knihovníky, na jejich vzdělávání, získávání znalostí a dovedností. A až v druhém roce je mířené k veřejnosti. Cílem je, aby po tom prvním roce knihovníci měli určitou sebejistotu, mohli ve vztahu k tématu říct: „Já se nebojím!“ Nicméně u digitálního tématu se stejně jako u předchozího tématu mediální gramotnosti ukazuje, že ten náběh je pomalejší. I proto byla mediálka nakonec na tři roky a u „digitálky“ to možná bude stejně.
TF: Já bych asi ještě doplnil, že nejde jen o to, abychom z tématu neměli strach, ale abychom rozuměli tomu, proč jde o důležitou oblast našeho rozvoje. Těžko budeme prostřednictvím sítě knihoven někoho edukovat a přesvědčovat o něčem, v co sami nevěříme. A vlastně bych byl z hlediska cílů aktivit kolem námi diskutovaného komunikačního tématu ještě ambicióznější, podle mě by to nemělo zůstat jenom u: „Já se nebojím.“ Vidím to spíš jako tři stupně: „Já se nebojím. Umím vám ukázat, že to funguje. A pokud se mě zeptáte, tak vím, co odpovědět.“ Nebo možná ještě čtvrtý: „Ještě vám k tomu umím nabídnout něco dalšího – odkaz na veřejně dostupný kurz nebo digitální služby knihoven…“
Za mě je třeba také vnímat, jaký přínos to pro knihovny má. A teď nemyslím digitalizaci v užším slova smyslu jako převod analogových dokumentů, ale ve smyslu té celospolečenské změny. Co knihovnám z vašeho pohledu přinese?
OH: Kolegům a kolegyním u nás v knihovně často říkám, že rozvíjení digitálních dovedností bychom měli podporovat i čistě ze sobeckého zájmu. Protože když naučíme lidi se v digitálním prostředí dobře a sebevědomě pohybovat, budeme jim moct lépe nabídnout naše online služby, které teď – ruku na srdce – moc dobře k lidem dostat neumíme, a přitom jsme do nich investovali spoustu peněz a úsilí.
TF: V praktické rovině časem padnou některé bariéry, které teď vnímáme. Jakmile začnou efektivně fungovat elektronické identitní systémy, zjednoduší to knihovnám ověřování uživatelů. Umožní to oslovit segment lidí majících málo volného času, ke kterému se teď nedostaneme.
Což je asi zajímavé pro Národní knihovnu, ale malá obecní knihovna v Kostomlatech pod Milešovkou bude mít spíš strach, aby jí online neodebral čtenáře…
TF: Malá obecní knihovna vždycky bude mít své nezastupitelné místo jako centrum komunitních aktivit a v osobním přístupu při práci s uživateli či vlastním knižním fondem. To je její přirozená role – pro jasnou cílovou skupinu a její potřeby. Za mě je takový strach zbytečný. Pro mě osobně jsou knihovny v nejlepším slova smyslu hybridní instituce. Hybridní proto, že musí umět fungovat dobře online i offline. Každá může podle svého místního kontextu vynikat v něčem jiném – mít skvělý fond, skvělé vzdělávání, excelentní přístup k digitálním knihovnám a elektronickým zdrojům, kupu komunitních akcí. A všechno uvedené a celá řada nevyjmenovaných služeb je zcela v pořádku. Mrzí mě ale určitá „interní“ soutěživost právě v duchu té úvahy: „Oni mi přeberou čtenáře. Potřebuji, aby přišel právě ke mně.“ Myslím, že bychom se měli naučit hledět na knihovní služby jako na celospolečenskou záležitost. Což znamená mít radost z toho, že lidé konzumují služby knihoven, že je zajímá oblast, ve které působíme, že mají ambici si číst nebo se jakkoli vzdělávat. A je jedno, jestli to je uživatel můj, knihovny v Karviné nebo knihovny v Dolním Němčí, protože všichni společně pomáháme utvářet vzdělanější, kriticky myslící, odolnější společnost. Chápu, že celý systém statistického výkaznictví jde proti této ideji, ale tohle by vedení knihoven mělo umět ustát a do jisté míry kultivovat zřizovatele a dostávat jim nenásilně pod kůži tento širší společenský pohled.
Tomu rozumím. Nicméně můžeme se vrátit zpátky k přínosům digitalizace pro knihovny?
TF: Ono to s tou společenskou rolí knihovny úzce souvisí. V koncepci rozvoje knihoven máme vtělenou ambici budovat vzdělanou veřejnost, která je orientovaná ne do minulosti, ale do budoucnosti. A k tomu prostě snahy o efektivní způsob komunikace se státem a zjednodušení administrativy patří. Digitalizace má za cíl šetřit náš čas a informace činit dostupnějšími. Digitalizace musí umět zefektivňovat vnitřní procesy a uvolnit nám čas na individuálnější práci s uživateli nebo na jiné úkoly či výzvy, kterým čelíme. Ano – jde o dlouhodobý proces a víme, že je velmi komplexní a komplikovaný. Nicméně v zemích, které si musíme brát jako vzory, například skandinávské státy nebo Estonsko, jednoznačně můžeme sledovat, že roli vzdělavatelů společnosti hrají právě knihovny. Jejich role je významná právě zejména v péči o skupiny lidí, které jsou ohrožené digitálním vyloučením, jako jsou senioři, nízkopříjmové rodiny, menšiny a podobně.
Tím ukazují svůj význam pro stát a společnost, svou relevanci…
TF: Přesně tak. A relevantní instituce má smysl finančně a organizačně podporovat. To je podle mého správné uvažování směrem k budoucnosti.
OH: Já bych ještě poukázal na skutečnost, že nejsme „jen“ knihovníky, ale také informačními pracovníky, popřípadě specialisty. Být informačním specialistou znamená rozumět informacím, být schopen je adekvátně podat, být oporou těm, kteří se v informačním bludišti lehce ztrácí. V digitální éře bych měl mít ambici se dovzdělat tak, abych uměl informace poskytnout.
Není třeba se jen plísnit
Pojďme se chvíli věnovat tomu, jak jsou na tom knihovny samy s digitalizací agend. Jdeme příkladem?
OH: Stále i v řadě větších knihoven už na vstupu vyplňujete papírovou přihlášku a někde pak dostanete i papírový čtenářský průkaz s razítkem a podpisem knihovníka.
TF: Ale zase – když se podíváte na knihovny, které uspěly například v hodnocení Knihovna roku, na to, kolik knihoven se modernizuje, staví nebo rekonstruuje a jak jejich prostory a služby vypadají, děláme myslím obrovské kroky vpřed. Nezapomínejme, že v rámci přestaveb vždycky hrají důležitou roli i informační technologie a digitální procesy.
Asi se ale shodneme na tom, že v Estonsku zatím nejsme. Co vnímáte při digitalizaci procesů a knihovních služeb jako největší bolest?
TF: Ono je potřeba si říct, že knihovny podobně jako další organizace fungují v nějakém širším ekosystému a že celá Česká republika není s digitálními službami úplně na špici Evropy. Na druhou stranu v našem kontextu paměťových, kulturních a vzdělávacích institucí vycházejí knihovny velmi dobře. V nedávné době proběhlo šetření Národního kontrolního úřadu ve velkých knihovnách, které se zaměřilo na to, jak efektivně jsou vynakládané veřejné prostředky v oblasti digitalizace. Týkalo se to zejména nás jako Národní knihovny České republiky a také Moravské zemské knihovny a závěry jednoznačně potvrzují, že na rozdíl od jiných oblastí je digitalizace v knihovnách vysoce efektivní. Tím chci naznačit, že bychom se neměli jen plísnit, i když samozřejmě spousta věcí by šla dělat líp. V oblasti rutinní digitalizace a zpřístupnění digitálních objektů prostřednictvím digitálních knihoven hrajeme první ligu mezi evropskými zeměmi a máme data standardizovaná jako málokdo.
Dobře, asi se nemusíme plísnit, ale není od věci realisticky nahlédnout, kde nás tlačí boty. Kde by to bylo?
TF: I z naší zkušenosti v Národní knihovně je jednou z nejobtížnějších věcí změna nastavení myšlení. Třeba přijetí toho, že dokumenty nemusí organizací obíhat vytištěné na papíře. A druhý problém, který stále ještě vnímám, je specifický limitní systém resortismu. Pokud se máme jako společnost někam posunout, musíme se naučit být ještě více otevření interdisciplinární a meziinstitucionální spolupráci, včetně finančního krytí potřebných aktivit. Naučit se, že společný cíl je víc než úspěch na vlastním oploceném pískovišti. Také proto Národní knihovna uzavřela memoranda o spolupráci v oblasti digitálního vzdělávání s Úřadem práce nebo Úřadem vlády. Kompetentní, vzdělaná společnost má být cílem nás všech.
Když ale sestoupíme na trochu přízemnější úroveň, je potíž také v tom, že vývoj nebo nastavení digitálních služeb něco stojí. A že musí existovat někdo, kdo dokáže popsat potřeby a vytvořit dobré zadání. Většina knihoven je ale spíš ve vleku velkých dodavatelů různých softwarů a čekají, co jim nabídnou…
TF: Asi tuším, kam touto otázkou míříte. Nijak tento pohled nerozporuji, jde o dlouhodobou záležitost danou vnitřním vývojem. Neříkám, že je to správně, například ve využití knihovních systémů je české knihovnictví určitě mnohem méně efektivní než v oblast digitalizace…
Možná by pomohlo, kdyby byl zformulován nějaký vytyčený žádoucí směr, nějaká vize, jak knihovní služby a systémy mají do budoucna vypadat. Existuje něco takového?
TF: Za mě bychom měli směřovat k jednotné datové základně, na kterou se mohou napojit jakékoli systémy pracující s našimi daty. V souladu s vývojem ve světě bychom také měli směřovat k ještě širšímu využití nástrojů vyvíjených na komunitní open source bázi. Klidně s podporou komerčních subjektů. To je směr, který bychom měli sledovat. Tomuto se Národní knihovna České republiky i další klíčové knihovny intenzivně věnují, snaží se koordinovat své kroky, implementují základní prvky moderních přístupů do svých systémů, hovoří s vývojáři atd. Národní knihovna chce v tomto procesu hrát klíčovou roli a otevřeně komunikovat své kroky a změny základních oborových procesů či datových struktur.
OH: A zase se dostáváme k tomu, že klíčové bude pracovat s mindsetem lidí v knihovnách. Protože aby to fungovalo, budou muset přijmout, že řadu věcí obstarávají centrální služby, že některé agendy už tím pádem v jejich konkrétní knihovně nebudou potřeba a tak dále. Nestačí to umět technicky, musí to být také v hlavách.
Foltýn: Problém, který stále ještě vnímám, je specifický limitní systém resortismu. Pokud se máme jako společnost někam posunout, musíme se naučit být ještě více otevření interdisciplinární a meziinstitucionální spolupráci, včetně finančního krytí potřebných aktivit.
Což mě vede k otázce, jestli máme nějakou ucelenější představu o tom, jak na tom jsou čeští knihovníci z hlediska digitálních kompetencí a gramotnosti?
OH: Nejférovější odpověď by byla, že nemáme. Existují dílčí průzkumy, ale jejich problémem je, že jsou založené na sebehodnocení. A už vůbec nemluvím o tom, že nemáme pořádně nadefinováno, co vlastně digitálními kompetencemi rozumíme, které jsou ty základní, s čím se srovnávat.
TF: Také se to mění v čase. To, co před deseti lety byly základní digitální kompetence, už dnes z větší části není relevantní.
OH: Což je dost podstatná poznámka, protože když se bavíme, že chceme zvyšovat digitální kompetence knihovníků, znamená to, že vlastně musíme běžet rychleji, než jak běží inovace. Jinak si knihovníci kompetence nezvyšují, jen udržují ztrátu.
Stejné úkoly, jiný obsah
Už jsme se toho několikrát letmo dotkli, ale pojďme se ještě vrátit k úloze knihoven v digitální éře. Jaká by měla být?
TF: Záleží samozřejmě na typu knihovny. Ale myslím, že i knihovnice v obecní knihovně by měla být schopná vysvětlit základní principy fungování digitálního státu a společenské fenomény, jež nás obklopují, měla by se orientovat v základních fyzických i digitálních službách knihoven a měla by umět lidi nasměrovat k relevantním zdrojům informací. A přirozeně by měla znát naše hlavní oborové produkty jako Knihovny.cz, Českou digitální knihovnu, služby Děl nedostupných na trhu apod.
OH: Vnímám jako určitou metu, aby knihovny opravdu byly místem přirozeně otevřeným aktuálním trendům. Aby byly místem, kde se o těch trendech dá něco – ověřeného a relevantního – dozvědět. Což leckde deklarujeme, ale… To je taky jeden ze smyslů celostátního komunikačního tématu. Ono se vlastně úplně v základu nic nemění. Stále je naším cílem pomáhat lidem zorientovat se v měnícím se světě.
TF: Přesně tak. Naše klíčová role a silné postavení je stále ve světě poskytování informací. Návštěvník knihovny by od nás nikdy neměl odcházet s tím, že jsme mu nepomohli nebo že
dostal chybnou informaci.
OH: Rozdíl je asi v tom, že současná doba na nás klade mnohem větší nároky z hlediska průběžného vzdělávání. Což je také potřeba říct – komunikační téma není něco, za čím je na konci tečka. Měli bychom ho dál sledovat, dál rozvíjet, dál propisovat do činnosti knihoven a dál si v něm prohlubovat znalosti, i když hlavní kampaň kolem něj už nepoběží. ●
TOMÁŠ FOLTÝN vystudoval kulturní dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, od roku 2007 pracuje v Národní knihovně ČR, od roku 2021 je jejím generálním ředitelem. Dlouhodobě se věnuje problematice správy, ochrany a trvalého uchování novodobých knihovních dokumentů včetně digitálních dat a oblasti vědy a výzkumu. Na národní i mezinárodní úrovni se snaží propagovat knihovny jako skvělé, otevřené a moderní instituce mající jasnou vizi o svém směřování a pilíře občanské společnosti a demokracie.
ONDŘEJ HUDEČEK, vystudovaný antropolog, působí jako metodik Městské knihovny v Praze, kde se zaměřuje na mediální a digitální gramotnost a podporu udržitelného rozvoje. Od roku 2020 se podílí na koordinaci a propagaci komunikačních témat knihoven.
