Rozhovor s americkým spisovatelem Michaelem Shaheenem: Na Karla IV. jsem přinesl nový pohled

YVETTA HYNČICOVÁ yvetta.hyncicova@mlp.cz

Proč si myslíte, že je Karel IV. pro Čechy něco jako George Washington pro Američany?

O Georgi Washingtonovi platí v Americe nějaká obecná nedotknutelná představa, jaký byl. Tuto vizi zkrátka musíte přijímat. A myslím si, že Karel IV. je tady v Čechách v podobné pozici jako on v Americe.

V jednom ze svých předchozích rozhovorů jste řekl toto: Jako Američan jsem nikdy nemohl napsat román o Washingtonovi. Existuje příliš mnoho národních mýtů, kterými bych se cítil být svázán. Pro Američana je George Washington posvátné území. Ale Čech by o něm mohl volně psát. Jako cizinec jsem měl stejnou svobodu v přístupu ke Karlu IV. Řada mých českých čtenářů říká, že tento nový pohled je to, co je na knize tak bavilo. V čem myslíte, že spočívá tento váš nový pohled?

Tím, že jsem vůbec nebyl svázaný, jsem se mohl na Karla IV. dívat nejen z hlediska činů a toho, co dokázal, ale také jak myslel a přemýšlel, možná dokonce jakou úlohu hrál v jeho životě rozum. V tom můj nový pohled na něj spočívá. Jeden čtenář mi po přečtení napsal, že teď je dokonce víc přesvědčen o tom, že Karel IV. byl opravdu největší Čech.

Tohle mi přijde hodně zajímavé. Co jste přinesl nového, že to podtrhne naše přesvědčení, že byl Karel IV. největší Čech?

Než jsem začal psát, sbíral jsem všechny knihy, které jsem o Karlu IV. mohl najít. Staré kroniky: Zbraslavskou, od různých soudobých kronikářů z Itálie, práce od Čechury a různých jiných významných českých historiků. Díval jsem se na to a snažil se do něj vtělit, zejména do jeho hlavy. Proč udělal to, co udělal. Když se na něj člověk začne dívat takto, najednou se z Karla IV. stane člověk, nejen ten posvátný otec národa, ale člověk z masa a kostí. Myslím si, že to je ten nový prvek.

Jak vás mimochodem napadlo napsat knihu právě o Karlu IV.?

Mám rád umění a můj první byt tady byl blízko Pražského hradu. Večer jsem se chodíval dívat na Svatého Víta. Po večerech jsem obdivoval ten nádherný chrám, jak je promyšlený, a začal jsem se zabývat jednotlivými bustami – že tam je Karel a jeho rodina. Pak jsem si uvědomil, že byl Karel IV. úžasný mozek. Ten mozek byl pozemský, ale sahal výš, byl to totiž i duchovní člověk. A tak začala moje cesta ke Karlu IV.

Řekl jste, že než jste začal psát knihu, nastudoval jste si všechny dostupné prameny o Karlu IV. Předpokládám, že jste je studoval v češtině. Jak moc to pro vás bylo těžké?

Zajímavá otázka. Všechno bylo v češtině. I když mluvím se zvláštním americkým přízvukem, mám takovou jinou slovní zásobu. S kamarádem Čechem jsem se procházel po Karlově mostě a říkal jsem: Hele, to je pěkné sousoší. A ten kamarád se na mě koukal jako: Jo tak sousoší… Co čteš? Zkrátka jsem si osvojil spíše historickou slovní zásobu. Myslím si, že to bude i tím, že jsem začal s jednoduchými knihami od Čechury, který píše docela čistě. U starších zdrojů jsem pak byl pomalejší, ale problém to nakonec nebyl.

A rukopis knihy jste napsal původně v češtině, nebo v angličtině?

V angličtině. A měl jsem štěstí na skvělou překladatelku Veroniku Volhejnovou, která odvedla opravdu krásnou práci.

Když máte původní rukopis napsaný v angličtině, proč jste knihu vydal v Česku, a ne ve Spojených státech?

(smích) Rád bych ji vydal i ve Spojených státech. Se svou nakladatelkou Markétou Dočekalovou jsem se ale domluvil, že začneme tady v Čechách v češtině. Karel IV. tady má jméno a automaticky něco znamená. V Americe je známý méně. Doufám ale, že jestli kniha bude úspěšná tady na českém trhu, nakonec ji vydám i v Americe.

Michaele, co nového jste chtěl do poznání o Karlu IV. přinést? Neměl jste třeba nějaký vnitřní pocit, že vám to nepřísluší, když nejste Čech?

To mě nikdy ani nenapadlo. Musím říct, že tím, že k němu přistupuji s úctou, neměl jsem nikdy pocit, že dělám něco, co by mohlo být vnímáno negativně. Dokonce jsem od jedné české čtenářky dostal dopis, kde mi poděkovala za to, že jsem na něj přinesl nový pohled a že byla kniha napsána s úctou. Ke Karlovi a obecně k Čechům já mám velkou úctu.

Vy žijete v Česku od roku 1998, poprvé jste tu byl v roce 1990. Jak jste se do Česka dostal?

To bylo dobrodružství. (smích) Asi bych začal tím, že na univerzitě, kde přednášel můj otec, pracoval i Kamil Winter (pozn. red.: bývalý šéfredaktor Televizních novin Československé televize, od roku 1968 v emigraci v USA) a já jsem s ním vyrůstal jako s druhým otcem. Vyprávěl mi různé příběhy o Československu a vybudoval tak ve mně zájem o české prostředí. Díky němu jsem se zamiloval do Prahy. Je to opravdu nádherné město.

Co vám přijde na životě v Česku podobné, a co naopak jiné než na životě v USA?

(smích) Podobné v dnešní době je, že si tu můžeme opatřit víceméně všechno jako ve Spojených státech. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že je tady všechno menší a není to tak daleko. To se mi taky líbí. Veřejná doprava je fantastická, kultura je dostupná a výborná. V Americe samozřejmě také existuje, ale finančně je mnohem náročnější. A v neposlední řadě bych zmínil i architekturu, Praha je opravdu úplně jiná než Amerika.

A jak vás Češi přijali?

Přijali mě srdečně. Musím říct, že jsem se tady vždy cítil vítán a jsem za to moc vděčný. Mám mnoho českých přátel a kamarádů a žiju tady jako Američan dobře.

Zpět ke knize. Bavíme se tu o vašem historickém románu, který je zčásti detektivka. Jedna časová linka se odehrává v Praze v 90. letech. Proč jste se rozhodl napsat knížku ve dvou časových rovinách? Nezdá se vám to jako v poslední době poněkud častý přístup spisovatelů?

Nejste první, kdo mi tuto otázku pokládá. Devadesátá léta v Čechách pro mě byla výjimečná a já jsem chtěl zachytit duši této doby. A je to také blíž k roku 1968 a sametové revoluci, což jsou stále důležité body. Pro mě osobně jsou to zajímavá období, a to nejen kvůli Kamilu Winterovi. Chtěl jsem zaznamenat, jaké to tu v devadesátých letech bylo, a původně jsem ani nečekal, že se část knihy bude skutečně odehrávat v minulosti. A to se stalo tak, že jsem si nastudoval spoustu knih o Karlu IV., ze kterých jsem zjistil, jak důležitou úlohu hrály jeho ženy. A přitom se o nich tak málo píše. V kronikách je vidět, že každá byla úplně jiná. To je zajímavé. Ale jaké byly emocionálně, to se tam nedozvíte. Aby měly možnost obživnout a aby to bylo zajímavější pro čtenáře, věnoval jsem každé královně jednu kapitolu.

A co zajímavého jste o jednotlivých manželkách Karla IV. „vypátral“, jestli to můžete prozradit…?

Karlova první manželka Blanka z Valois byla velmi hrdá, možná až pyšná, dále byla chytrá a silné vůle. Druhá žena, Anna Falcká, byla trošku tajemná. Kronikáři píší o tom, že se snad Karla snažila otrávit, když mu chtěla podat nějaké kouzlo, aby ji miloval. Tak to bylo přímo napsáno v jedné kronice. Další byla Anna Svídnická známá v té době jako velice krásná a erudovaná žena. Dokonce si psala s Petrarkou. A pak jako poslední byla silná Alžběta Pomořanská. Kronikáři mluví o tom, že vlastníma rukama dokázala lámat meče. Karlovi také dala hodně dětí. Všechny jeho ženy byly zkrátka úplně jiné a Karlův vztah ke každé z nich musel být také rozdílný.

Když jste nám takhle krásně dodal základní charakteristiku každé z Karlových manželek, tak jak rozdílný k nim měl Karel vztah?

Řekl bych to takhle. Říkali jsme, že je to detektivka. Já jsem si na začátku stanovil tezi, že když měl čtyři ženy, jednu z nich musel skutečně milovat. Přečetl jsem tedy všechny kroniky a hledal v nich chování vybočující z normy. Třeba když Karel jednal emocionálně, rozplakal se nebo něco takového. To spíš bývá spojeno s láskou. A na základě toho jsem dospěl k závěru, koho nejspíš skutečně miloval. V knize popisuji všechny ty vztahy. Jeho pravou lásku jsem identifikoval na základě informací, které jsem sesbíral z kronik.

Asi chápu dobře, že si to mají čtenáři přečíst a zjistit sami. Vy jste za tuhle knihu získal ocenění Talent roku od literární agentury „Mám talent“. Ocenění jste převzal na předloňském Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Co na něj říkáte?

To ocenění mě hodně potěšilo. I vzhledem k mému věku. Nejsem nejmladší. Opět to beru s úctou. Několik lidí se mě už ptalo, jestli napíšu další knihu. A myslím, že zase začnu se čtením a rešeršemi. A jestli z toho něco bude, to uvidíme, ale doufám, že ano.

V tomto rozhovoru jste už uvedl, že jste tuto knihu původně napsal v angličtině. Říkal jste také, že ji plánujete vydat i v Americe. Myslíte si, že by tam mohla mít úspěch? Protože si vlastně neumím představit, jak moc tam Karla IV. můžou znát…

Několik lidí mi řeklo, že je kniha hodně čtivá a že jim připomíná styl Dana Browna. To já jako autor nemůžu posoudit. Myslím si však, že kdyby byla Pátá královna vydaná v Americe, úspěšná by být mohla, ale bez marketingu to tam nejde. Navíc Karel IV. tam není známý.

Myslíte si, že jako spisovatel musíte psát pro Američany a Čechy nějak odlišně, nebo to u těch dvou celkem různých kultur bude fungovat vlastně stejně?

Neřekl bych odlišně, ale člověk musí na některé věci dát pozor. Když jsem tu knihu napsal původně, čekal jsem, že bude pro Američany. V některých věcech jsem tedy musel být dost pečlivý, protože Američan neví, jak to v Česku chodí. Když vyšlo najevo, že knihu píšu pro český trh, musel jsem ji opět poupravit. Ale třeba Milan Kundera byl velmi úspěšný jak v Evropě, tak v Americe, takže bych v tom takovou vědu nehledal.

Dokázal byste porovnat čtenářskou situaci ve Spojených státech a v Česku?

Myslím, že tady je čtenářská kultura silnější. Stačí se podívat do knihkupectví před Vánoci. Češi rádi rozdávají knihy jako dárky, tak předpokládám, že je i čtou. Doufám.