Když se pohádka promění v architekturu
Takový je zhruba děj symbolistického dramatu Zlatý kůň z roku 1909 od lotyšského dramatika Rainise, napsaného na motivy estonské a lotyšské lidové pohádky. Dílo bylo vykládáno alegoricky, totiž jako vyjádření cesty národa ke svobodě. Princezna měla v této interpretaci představovat svobodu Lotyšska, která dlouho „spala“ pod nadvládou cizích mocností, Antiņš symbolizoval lotyšský lid – zdánlivě slabý a opomíjený, ale s obrovskou vnitřní morální silou a ochotou k sebeobětování. A Skleněná hora měla jinotajně odkazovat na překážky, které musel národ překonat na cestě k nezávislosti.
Proč to zde vyprávím? Protože právě motiv hory se stal inspirací pro vizuální podobu Lotyšské národní knihovny v Rize, kterou navrhl Gunnar Birkerts (1925–2017). Ten je někdy charakterizován jako americký architekt lotyšského původu, jindy jako světově nejznámější lotyšský architekt, který ovšem většinu své kariéry prožil a tvořil v USA.
Jitřenka a návraty k pohanským kořenům
Dodejme ovšem, že název budovy Hrad světla odkazuje na jiné literární dílo, stejnojmennou báseň „Gaismas pils“ z roku 1873, kterou napsal básník Miķelis Krogzemis (1850–1879), známý pod pseudonymem Auseklis. Ta odkazovala na lotyšskou pohanskou mytologii, kde prý šlo snad o božstvo. A hlavně o personifikaci jitřenky, tedy planety Venuše, když vychází před svítáním. V lidových písních mívala podobu ochránce proti zlým silám (temnotě či démonům) a symbolu naděje a obnovy. Jak uvádí lettonista Pavel Štoll, mezi Lotyši se křesťanství masově ujalo až ve druhé čtvrtině 19. století a jejich mytické myšlení podle některých odborníků „částečně existovalo ještě ve 20. století“. Ostatně v době lotyšské nezávislosti bylo dokonce vytvořeno jakési novopohanské „národní náboženství“ dievturība, a to podle Štolla na základě zejména mytologických a etických lidových písní. Tento výklad starolotyšského náboženství, spojovaného s dávnými indoevropskými kořeny, byl podrobně rozpracován v katechismu, navíc existovaly speciální zpěvníky a misály, které se užívaly při modlitebních shromážděních, organizace měla vlastní hierarchii a od roku 1926 dokonce působila se státním souhlasem.
Ale zpět k básníku Auseklisovi. Jeho báseň pojednávala o Hradu světla, symbolu moudrosti a identity národa, který se propadá do hlubin v čase cizí nadvlády, nicméně nezaniká, pouze zůstává skryt a má se znovu vynořit, až lidé dozrají ke svobodě. Tento symbolický výklad zřejmě lépe vyhovoval většině Lotyšů i proto, že text v roce 1899 zhudebnil skladatel Jāzeps Vītols a coby sborová skladba se zpíval masově, často s jasným podtextem protiruského či protisovětského odporu.
Knihovna bez domova: roztříštěná paměť státu
Cesta k současné reprezentativní budově knihovny přitom byla dlouhá. Původně Státní knihovna Lotyšska byla založena 29. srpna 1919, ovšem, jak uvedl v rozhovoru s Adolfem Knollem její tehdejší ředitel Andris Vilks, původně byla „rozmístěna v přibližně 30 objektech. Pro knihovní účely byly užívány celé budovy nebo jen jejich části.“ Pracoviště knihovny se nacházela v rezidenčních budovách, bankách, skladištních budovách, veřejných budovách (např. ve školách), a dokonce v továrnách. Proto se uvažovalo o stavbě velké samostatné budovy, ale přednost dostaly jiné projekty, jako Pomník svobody, který se nachází v centru Rigy a odhalen byl v roce 1935.
V roce 1968 bylo vybráno a rezervováno místo pro výstavbu budovy Státní knihovny Lotyšské SSR, což už byla tatáž lokalita na levém břehu řeky Daugavy, na které stojí nynější budova knihovny. Nicméně sovětský režim zřejmě neměl moc chuť podporovat kulturní svébytnost Lotyšů ani dalších podrobených národů.
Spojené ruce a zpěv: nenásilná lotyšská revoluce
Boj Lotyšů za nezávislost byl ale mírový, slavná byla tak zvaná Baltská cesta či Baltský řetěz, kdy se lidé v roce 1989 spojili proti sovětské nadvládě. Šlo o lidský řetěz táhnoucí se od Vilniusu přes Rigu až do Tallinnu, v němž se téměř dva miliony lidí solidárně držely za ruce. Přičemž o tomto hnutí se mluví také jako o Zpívající revoluci, ve které měla přední místo právě píseň Hrad světla, která se zpívala i navzdory zákazům.
Dojemný okamžik nastal v roce 1985. Sovětské úřady píseň opět zakázaly a legendárnímu dirigentovi Haraldsu Mednisovi, který byl symbolem národního ducha, nedovolily vystoupit. Na konci závěrečného koncertu však obrovský spojený sbor o tisících zpěváků odmítl odejít, začal spontánně skandovat Mednisovo jméno a vyžadovat píseň „Gaismas pils“. Mednis, který seděl jako řadový divák v publiku, byl davem doslova dotlačen na dirigentský stupínek. Pod jeho vedením pak sbor i celé publikum zazpívalo zakázanou píseň s neuvěřitelnou silou.
Lotyšsko a další pobaltské státy se osamostatnily v roce 1991, ale až 15. května 2008, po mnoha letech diskusí, byla podepsána smlouva o výstavbě nové budovy Lotyšské národní knihovny. Výstavba získala i mezinárodní podporu: roku 1999 vydalo 30. Generální shromáždění UNESCO rezoluci, ve které požádalo členské státy a světovou veřejnost o podporu projektu Lotyšské národní knihovny. Od té doby dohlížela na rozvoj a realizaci projektu mezinárodní skupina expertů z pověření UNESCO.
Nová budova byla slavnostně otevřena 29. srpna 2014. Stavba má asymetrický tvar připomínající skleněnou horu nebo pro někoho snad i ledovec. Fasáda je tvořena kombinací skla a kovu, což zajišťuje prosvětlenost interiéru a moderní vzhled. Budova dosahuje výšky 68 metrů a má 13 podlaží. Je navržena tak, aby pojala miliony svazků a poskytla moderní zázemí pro badatele i širokou veřejnost včetně knihovny dětské. Kromě čítáren a skladů knih obsahuje také koncertní sály, konferenční prostory, výstavní galerie a restauraci s panoramatickým výhledem na starou Rigu. Přímo před ní se nachází socha zmíněného dramatika Rainise.
Knihovna jako komunita, nejen jako instituce
Lidé před jejím otevřením opět vytvořili živý řetěz, tentokrát mezi starou budovou knihovny a novou. Akce nesla název Cesta světla – řetěz přátel knih, byla součástí zahájení roku 2014, v němž byla Riga Evropským hlavním městem kultury. Zúčastnilo se jí asi 14 000 dobrovolníků, kteří se předem registrovali na časové úseky cca 15–30 minut, aby se řetěz udržel plynulý. Stáli v souvislé linii dlouhé asi 2 km, od staré knihovny přes centrum až k nové budově přes řeku Daugavu, a z ruky do ruky si předávali předem vyčištěné, označené a zabalené knihy. Přenesly se tak tisíce knih, „zbylé“ miliony svazků byly přesunuty normální technikou, ale šlo hlavně o symbolické gesto, které záměrně navazovalo na zmíněnou Baltskou cestu.
Ovšem to, že knihovna má kolem sebe komunitu příznivců a sympatizantů, kteří jsou ochotni se pro ni nasadit nebo pro ni něco obětovat, trvá: obklopuje ji okruh lidí, kteří jí poskytují významné finanční dary. Usnadňuje to i existence aktivního Sdružení na podporu Lotyšské národní knihovny, které funguje jako most mezi knihovnou a soukromými dárci. Za dar v určité výši získá dárce plaketu se svým jménem přímo u vchodu do knihovny.
V Lotyšské národní knihovně dále existuje projekt, v jehož rámci lidé darují knihy, které pro ně mají osobní význam, nejlépe spolu s krátkým vysvětlením, proč je právě tato kniha formovala nebo proč je pro ně důležitá. Tyto svazky se postupně ukládají u jedné z velkých stěn hlavního atria knihovny. Tyto publikace „s osobním příběhem“ celkově tvoří zvláštní paměťovou vrstvu knihovny – nejde jen o jejich obsah, ale i o jejich intimní spojení s konkrétním člověkem. Zviditelňuje se a zdůrazňuje se tak, že knihovna není jen archivem textů, ale i místem kolektivní paměti národa.
Navíc současná budova působí trochu i jako muzeum knihy, které například seznamuje s tím, jak se vyvíjel tisk nejstarších lotyšských knih nebo kolika smysly potištěné stránky vlastně vnímáme (zdaleka nejen zrakem, ale i čichem, sluchem a hmatem).
A ještě více živo v ní je, když se v hlavním atriu koná knižní veletrh. Ten se dříve pořádal ve výstavnickém areálu, ale podmínky tam nebyly vyhovující, takže se následně přesunul právě do nové budovy knihovny. Mimochodem třeba prapočátek pražského Světa knihy někteří hledají zase v jakémsi předvánočním knižním jarmarku, který se roku 1991 konal za účasti asi čtyřiceti nakladatelů přímo v prostorách Národní knihovny ČR v Klementinu. Jak vzpomíná jedna z knihovnic: „Dali jsme dohromady stoly, pultíky, někdo přijel vyzbrojen vlastním skládacím nábytkem, kupodivu ani chvíli nechyběli prohlížející a kupující.“
Naopak pro ty, kteří hledají ztišení či pohroužení do sebe, se v knihovně nabízí meditační místnost, kterou střeží socha Mahátmy Gándhího.
Od F. L. Čelakovského a B. Němcové ke Švejkovi a zase zpět
V Lotyšské národní knihovně se nachází i velká kolekce českých knih, protože Lotyši opravdu hojně překládají české autory. V současnosti je vydává rižské nakladatelství Pētergailis, které se rovněž účastnilo veletrhu. Pētergailis publikuje hlavně díla současná, ale i některá starší, k těm nejprodávanějším prý patří třeba Babička Boženy Němcové. K té dodává Pavel Štoll, že Lotyše by mohla zaujmout skutečnost, že předlohou pro laskavou „paní kněžnu“ byla vévodkyně Kateřina Zaháňská, prvorozená dcera posledního kuronského vévody Petra Birona. Přičemž Kuronsko je jednou z pěti kulturně-historických lotyšských zemí, zmíněných i v lotyšském zákoně. V lotyšské kultuře mají navíc vlivnou pozici postavy lidí čistého srdce a „bezesporu nejproslulejší postavou člověka čistého srdce“ v české literatuře 19. století je podle Štolla hlavní hrdinka zmíněných „obrazů venkovského života“ od Boženy Němcové.
České působení je obecně v Lotyšsku dlouhodobé, od výrazného vlivu odkazu Jednoty bratrské přes inspiraci naší pravopisnou diakritikou až po oblibu Švejka, který se tam podle Pavla Štolla stal „jakousi novodobou folklorní mytickou postavou“. Vazby na Československo měl také zmíněný Rainis, který naši zemi navštívil v roce 1921 v rámci své cesty po Evropě. Mimo jiné se pravděpodobně zasloužil o uvedení Čapkovy hry R.U.R. v Lotyšsku, kde měla premiéru již v roce 1922. Šlo o jedno z prvních zahraničních uvedení tohoto díla.
Kuriózním příkladem vlivu české kultury na lotyšské národní obrození zůstane „hymna práce“ s názvem „Nevis slinkojot un pústot“, která se v Lotyšsku zpívá dodnes. Původní autor písně, kterou v roce 1860 přeložil zakladatel novodobé lotyšské poezie Juris Alunāns a k níž básník Auseklis přidal jednu sloku, byl dlouho neznámý. Až ve dvacátých letech bylo prokázáno, že jde o báseň „Ne horoucnost povalečná“ ze sbírky Růže stolistá od Františka Ladislava Čelakovského, mimo jiné jednoho ze zakladatelů české baltistiky.
Do Lotyšska často také zajíždí čeští autoři, poslední dobou tedy spíše autorky, jako vloni Viktorie Hanišová nebo letos Denisa Vostrá. Ta tam uváděla překlad knihy Výbuch bude v šest, kterou napsala její matka Alena Vostrá. Zatím asi poslední významná Češka, která Lotyšskou národní knihovnu osobně navštívila, byla manželka českého prezidenta Eva Pavlová. Také ona knihovně darovala svoji oblíbenou knihu, právě Babičku Boženy Němcové, tedy autorky, která sepisovala podobně laděné pohádky, jako byla ta, kterou jsem začal.
Použité zdroje:
VILKS, Andris a Adolf KNOLL. Národní knihovna Lotyšska. Online. Knihovna plus, 2014, roč. 10, č. 1. Dostupné z: wayback.webarchiv.cz/wayback/20201220154340/http:/oldknihovna.nkp.cz/knihovnaplus141/wilks_knoll.htm [cit. 2026-03-19]. ISSN 1801-5948.
ŠTOLL, Pavel. Lotyšská kultura a Jednota bratrská: české kontexty lotyšských kulturních tradic v 17.–20. století. Praha: Karolinum, 2013.
ŠTOLL, Pavel. Česko-lotyšská historická setkání. Online. Dostupné z: www2.mfa.gov.lv/cz/prague/cesko-lotysska-historicka-setkani.
ŠTOLL, Pavel a kol. Zkušenosti a vztahy: lotyšská a česká společnost ve 20. století. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2013.
LUKAVEC, Jan. Hlavní evropské knižní veletrhy: minulost a soudobé trendy. Online. Dostupné z: czechlit.cz/cz/feature/hlavni-evropske-knizni-veletrhy-minulost-a-soudobe-trendy/.
JAN LUKAVEC je publicista, knihovník Národní knihovny ČR a redaktor časopisu iLiteratura.cz / jan.lukavec@iliteratura.cz.
