Bez jakékoli předchozí zkušenosti jsem tak skočila do pomyslné vody a hned moje první hodina byla památná. Pracuji se dvěma skupinami a každé dělám jiná témata a trochu jiné pracovní listy. A tak jsem po předchozím poučení, jak na ně, připravila první hodinu na téma Pejsek a kočička a Alchymisté Rudolfa II. Nastal den D a já vyhlížela u našeho bezbariérového přístupu skupinu na Pejska a kočičku. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že mi přišla ta druhá na Alchymisty. Byla jsem tak nervózní, že se mi pomíchaly v hlavě termíny. Nevadí, vše bylo hotové, jen jsem tedy sáhla po druhých deskách a dorazila na naše dětské oddělení. Po úvodu, kdy všichni řešili hlavně moje modré vlasy, a ne pozdní příchod, jsem se dala do práce. Nervozita velmi rychle opadla a moji noví studenti mě přijali bez jakékoli křeče. Naopak si myslím, že jsme si krásně sedli.
Tehdy začala má bezmála šestiletá práce s klienty místního denního stacionáře Mateřídouška. Od té doby se ledacos změnilo, upravila jsem některé pracovní listy a od začátku hledám a zpracovávám témata, která zajímají i mě. V tom mám volnou ruku a zatím jsem vybrala vždy něco hezkého. Ale občas se stane, že téma nesedne. I takové dny jsou. To k této práci prostě patří.
Vybrané téma zpracuji a předám je dál snad zábavnou formou. Mé fantazii se v tomto směru meze nekladou. Od slavných spisovatelů přes zajímavosti o pouštích, dešti až po historii tetování nebo slavné literární postavy. V rámci přípravy jsem vymyslela skvělou mnemotechnickou pomůcku na zapamatování, kdo je kdo ze tří mušketýrů.
V rámci témat besed se tedy nedržím zkrátka. Jednou jsme měli Historii tetování, která měla poměrně velký úspěch. Hlavně pikantní fakta. Nesmírně mě třeba překvapilo, když jsem dělala Taje středověku a mluvila o Le Mont-Saint-Michel a jeden klient se o něm rozpovídal. Ukázalo se, že tam byl s rodiči, a začal nám o tom vyprávět. V takový moment, prosím, zaduste v sobě tu socialistickou úču, co by ho okřikla, ať mlčí. Naopak, nechte ten okamžik volně plynout dál. Uvidíte, že nastane nečekané souznění, které jen utuží vaše vztahy. Besedy jsou o společně stráveném čase, který si chceme hlavně užít.
Co je ale důležité, spousta lidí na klienty pohlíží jako na malé děti. To prosím ne. Jsou to dospělí lidé, kteří mají své životní zkušenosti, radosti i trápení. Proto se nebojím upustit i o něco ostřejší zajímavost nebo vtípek. Ostatně ty nejlechtivější je baví nejvíc. Máloco je krásnější, než když je rozesměju. Zároveň jsou někteří klienti kontaktní a rádi se objímají, což například mně naprosto vyhovuje, protože jsem také objímací typ.
Jen je nutné počítat i s tím, že mají silnější emoce, a když je něco nebo někdo rozzlobí, tak to stojí za to. V takovém případě je důležité být empatický, ukázat, že se vám na besedě nebudou hádat, a zkusit je rozptýlit. Ne vždy to zabere, ale takových momentů je jako šafránu. Stejně tak, když mají radost, tak vám to dají najevo. Nebo se vás během besedy chtějí držet za ruku. I s takovou klientkou pracuji. V rámci besedy mi nic neřekne, ale drží si mě celou dobu a pustí jen, když rozdávám listy. Pak se k ní vrátím, nabídnu ruku a obě jsme spokojené. A pak spolu kroužkujeme, spojujeme a prostě jsme.
Pokud jsem měla někdy pocit, že dělám něco správně, tak to bylo před třemi lety. Mám ve své skupince klienta s poruchou autistického spektra a takový vás jen tak do svého světa nepustí. A tehdy, po třech letech, se na mě podíval a řekl mi, že spolu budeme vybarvovat. Tak jsem vzala fixku a začala jsem vybarvovat a ptát se, jestli to dělám dobře. Prý ano. Tuto památnou chvíli mám dokonce zdokumentovanou. Z tohoto okamžiku žiju dodnes. V současnosti náš vztah vypadá tak, že když se vidíme, tak se ke mně žene a musíme hned něco vyprávět. A tak trpělivě naslouchám a raduji se z tohoto krásného přátelství.
Také pracuji s jedním klientem, který nevidí. Tehdy jsem mu pomáhala vybarvovat, a jak jsme drželi tu pastelku dvouruč, říkám: „Vítku, to sis nevybral dobrýho parťáka. Hrozně ti to kazím. Podívej.“ Hned mi to došlo, oba jsme se dali do smíchu.
Co je velmi důležité? Hlavně se klientů nebát. To je třeba něco, co mě stále velmi překvapuje. Spousta lidí se jich bojí, já je miluju a těším se na ně. Dokonce jsem se dostala do fáze dojímání. Zažila jsem už několik vánočních nebo jarních besídek a vždycky jsem byla naměkko, když jsem viděla, jak jsou šikovní a co všechno umí. Jsem pak vždycky nesmírně pyšná a dojatá.
Každou besedu začínám stejně. Vždycky se jich zeptám, jak se měli, když jsme se neviděli. Když mi to poví, tak o tom chvíli diskutujeme. Je to taková moje rozehřívací otázka, kterou jsem začala nakonec používat i na besedách pro základní školy. Protože všichni rádi sdílíme. Občas se to kapánek vymkne a rozkecáme se, ale i to je důležité.
Další věc, o které jsem přesvědčená, že je nadmíru důležitá, je přiznat, když uděláte chybu. Nedělat ze sebe dokonalého nadčlověka a prostě přiznat, že vám v tom zadání přistálo písmenko navíc a vaše provozní slepota ho tam neviděla. A taky si dělat legraci ze všeho i ze sebe. Právě tohle jsou totiž ty okamžiky, kdy se společně smějeme nejvíc a které si pak klienti i vy pamatujete nejdéle.
Nedílnou součástí těchto besed je v mém případě improvizace. Ano, mám nějaký teoretický základ. Vím, že chci své skupince předat co nejvíc zajímavostí, ale jinak nikdy nevím dopředu, co ze mě vypadne. Zároveň je nutné myslet na to, že ne vždy se vše zadaří. I klienti nemají své dny, a tak je občas beseda poněkud vlažnější. Jeden je smutný, druhý myšlenkami jinde a třetí se třeba špatně vyspal, a do toho se přiřítí šílená knihovnice s tím, že narazila na skvělej článek a na základě toho udělala celou besedu. Třeba když jsem zpracovala Velký bariérový útes, tak jsme si nakonec nejvíc užili to, že jsme mluvili velrybsky jako ve filmu Hledá se Nemo.
Co by vám mělo tohle povídání dát? Nebojte se pracovat s lidmi, kteří mají nějaký handicap nebo mentální onemocnění. Jsou skvělí a je s nimi legrace. Nebojte se zajímavých témat, nepodceňujte je a buďte sami sebou. Tohle je práce, která ve vás vyvolá pocit, že to má smysl.
Foto archiv Městské knihovny Chodov
Barbora Šmudlová je knihovnicí v Městské knihovně Chodov. Kromě klasické práce knihovníka ve výpůjčním protokolu se zaměřuje na vzdělávací lekce pro mentálně a fyzicky handicapované klienty Denního centra Mateřídouška a také pro žáky a studenty základních a speciálních škol. V roce 2023 absolvovala Kurz trénování paměti a stala se certifikovanou trenérkou paměti 1. stupně. Lektoruje Akademii volného času, pravidelné setkávání seniorů nad určitým tématem. Zapojuje se do celosvětové akce Týden mozku a v jejím rámci se knihovna zapojila do celorepublikové akce Pochod pro mozek. V roce 2024 získala cenu MARK za Karlovarský kraj. | barbora.smudlova@email.cz
