Po 30 letech od otevření nového sídla na břehu Seiny a po nedávné rozsáhlé rekonstrukci historického Site Richelieu se pařížská knihovna představuje v nové, inspirativní podobě. Moderní komplex i obnovené historické prostory ukazují, jak lze propojit špičkovou obslužnost a digitální inovace s respektem ke kulturněhistorickému dědictví, obohaceným o kulturní program.
Díky tomu se Bibliothèque nationale de France stává nejen centrem uchovávání a zpřístupňování vědění, ale i nástrojem francouzské kulturní diplomacie, a tudíž výrazným prvkem evropské „soft power“. Příklad může být inspirací i pro české knihovnictví, zejména při úvahách o modernizaci historických prostor Klementina v Praze.
Od královské knihovny k národní instituci
Vznik ústřední knihovní instituce sahá do roku 1368, do doby vlády krále Karla V., kdy byla pod názvem Bibliothèque royale umístěna v prostorách Louvru. O deset let později již obsa-hovala více než 900 kodexů. Tím se zrodila tradice, kterou francouzští panovníci předávali z generace na generaci.
V dějinách knihovny se objevily tři klíčové okamžiky. První nastal v 16. století za vlády Františka I., kdy došlo k výraznému rozšíření fondů. Nařízením z 28. prosince 1537 byl zaveden tzv. zákonný depozit, tiskaři a knihkupci byli napříště povinni odevzdávat exemplář ze všech prodávaných titulů. Praxe přetrvala do dnešních dnů a postupně se rozšířila i na další média, včetně počítačových her! Fondy knihovny tak nepřetržitě rostou.
Druhý zásadní moment nastal za ministra Colberta roku 1666 v době vlády Ludvíka XIV. Knihovna byla přemístěna do pařížské čtvrti Vivienne, v níž sídlí dodnes. Královský knihovník abbé Bignon zde v roce 1719 zavedl mimo jiné dosud platné členění sbírek. Instutice se také poprvé otevřela veřejnosti. Ze zachovaných návštěvních knih víme, že mezi její čtenáře patřili i Voltaire a Rousseau.
Třetí proměna přišla v době Francouzské revoluce, kdy se knihovna stala národní veřejnou institucí. V exponované době rušení mnohých klášterů a kostelů se její sbírky rozšířily o dokumenty, které přestaly být v radikálním republikánském duchu považovány za náboženské předměty, ale staly se kulturním svědectvím historie. Naštěstí se tak mnohé zachránilo a přeneslo do dnešní doby. Neustálý růst sbírek si v polovině 19. století vyžádal reorganizaci. Pod vedením Prospera Mériméeho byla v roce 1858 vypracována zpráva, jejíž doporučení později realizoval Napoleon III. a architekt Henri Labrouste. Právě jejich zásluhou vznikla v roce 1868 monumentální čítárna tištěných knih.
Expanze i ve 20. století pokračovala. Vznikly pobočky ve Versailles, Sablé a Provins, avšak problém nedostatku prostoru a potřeba modernizace přetrvávaly. S příchodem audiovizuálních médií a později digitálních dokumentů se otevřely nové výzvy spojené s uchováváním a zpřístupňováním sbírek a realizace nové výstavby se stala nevyhnutelnou.
Od kodexů ke cloudům – Site François-Mitterrand
Emblematická nová budova Národní knihovny, Site François-Mitterrand, byla otevřena roku 1996 a představovala vrcholnou manifestaci moderní národní knihovny. Projekt architekta Dominiqua Perraulta, který vzešel z mezinárodní soutěže, byl od počátku mimořádně ambiciózní. Měl pojmout obrovské fondy, nabídnout nejmodernější technologické zázemí pro digitalizaci a zpracování audiovizuálních dokumentů a zároveň vytvořit reprezentativní prostor otevřený široké veřejnosti. Ambiciózní počin patřil k velkým prezidentským zakázkám, které proměnily Paříž a nesou dodnes podpis svých iniciátorů: vedle Centre Pompidou prezidenta Georgese Pompidoua či Musée du quai Branly Jacquesa Chiraka se knihovna stala symbolem éry Françoise Mitterranda.
Projekt byl pro Perraulta průlomovým dílem, které ho zařadilo mezi přední architekty své generace. Mimo sledovanou budovu navrhl později například velodrom a olympijský plavecký stadion v Berlíně, dále rozšíření Evropského soudního dvora v Lucemburku a v blízkosti českých hranic především Donau City Tower 1 ve Vídni. Ve své tvorbě dlouhodobě od počátku zkoumá vztah mezi prostorem, technologií a společenskou funkcí. Témata, která se v knihovně Site François-Mitterrand odráží s mimořádnou intenzitou.
Čtyři věžovité bloky, připomínající rozevřenou knihu, se staly symbolem architektonické odvahy i otevřenosti instituce. Knihovna vyrostla v tehdy periferní čtvrti plné opuštěných skladů a továren, čímž se stala impulzem pro rozsáhlou revitalizaci východní levobřežní Paříže. Dnes se zde nachází dlouhé řady kancelářských prostor, sídlí tu univerzita, kina i restaurace; z okrajového pásma města vzniklo jedno z jeho nových kulturních center. Dřevěné schodiště před knihovnou se proměnilo v oblíbené místo k posezení a prosklené fasády paradoxně ožily i jako scéna pro současný tanec. Často se zde konají zkoušky a performance. Odlesky v oknech slouží jako překvapivé zrcadlo.
V březnu 2025 budova oslavila 30 let od otevření, což poskytlo příležitost k očekávané bilanci. Hodnotící komentáře se shodovaly, že většinu původních cílů se podařilo naplnit. Nové depozitáře s moderní klimatizací, flexibilní čítárny a místnosti pro badatele umožnily knihovně překonat limity starších lokalit, kde dlouho chyběl prostor i technické zázemí. Instituce se stala centrem digitalizace národního fondu: od rukopisů přes mapy a tisky až po audiovizuální sbírky. V rámci projektu Gallica zpřístupňuje Bibliothèque nationale de France online desítky milionů dokumentů, čímž se stala jedním z největších digitálních archivů na světě a současně symbolem vstupu do 21. století.
Současně se však projevily i limity monumentální stavby. Interiéry, byť vizuálně působivé, mohou návštěvníka odradit svou neosobností a betonovým chladem. Vnitřní zahrada (rez-de-jardin), původně zamýšlená jako klidný park, nikdy plně nefungovala a prostor zůstal uzavřený. Některá řešení obslužnosti se ukázala být méně operativní, než se předpokládalo, a vysoké náklady na údržbu či degradace materiálů zůstávají pro management dlouhodobou výzvou. V neposlední řadě kritici připomínají, že architektura převládla nad funkčností a obslužností, že monumentální forma nemusí vždy odpovídat každodenním potřebám badatelů, veřejnosti či vlastním knihovníkům.
Přesto zůstává Bibliothèque François-Mitterrand inspirativním příkladem propojení technologické modernizace a architektonické odvahy. Moderní knihovna není jen prostorem pro knížky, ale především místem pro čtenáře, který přichází proto, aby nasytil svůj hlad po vzdělání. K tomu slouží také vynikající doprovodné výstavy, debaty a filmové projekce. Site François-Mitterrand tak i po třiceti letech zůstává živým a pulsujícím prostorem.
Site Richelieu – historie v dialogu s modernitou
Richelieu, „mateřská instituce“ Francouzské národní knihovny, představuje srdce kulturní paměti Paříže. V historických prostorách se dodnes nacházejí nejstarší sbírky a čítárny oddělení rukopisů, map a plánů, mincí a medailí, fotografií a daguerotypií. Od roku 1993 je zde umístěna také knihovna Národního institutu dějin umění (INHA), nově se sem přestěhovala i Bibliothèque de l’École des Chartes. Kulturně historický „šperk“ v centru Paříže tak sdružuje tři prestižní instituce, tvořící unikátní střed excelence umění a historie. Nachází se jen několik set metrů od Louvru, a přesto si sem turisté nenajdou cestu tak často, jak by si místo zasloužilo.
Na počátku 21. století se ukázalo, že stavba, jež se postupně rozrůstala od 17. věku, již neodpovídá současným požadavkům na bezpečnost, přístupnost, pracovní podmínky ani ochranu sbírek. Nezbytným se ukázalo zajištění rozsáhlé renovace celého komplexu.
Práce, zahájené v roce 2011, byly rozděleny do dvou fází, aby bylo možné současně zajistit chod staveniště i částečný provoz knihovny. Architektonické studie umožnily identifikovat jednotlivé „stavby uvnitř stavby“, neboť jak bylo řečeno, budova se postupně rozrůstala od 17. století. Zásady pro obnovu respektovaly především historickou kontinuitu, aniž by bránily moderním funkcím knihovny. Technické prvky budovy, jako jsou nové výtahy, klimatizace či bezpečnostní instalace, nejsou vždy skryty, ale často jsou naopak včleněny do estetického pojetí interiérů.
Klíčovým prvkem renovace byly sál Labrouste a Salle Ovale, kde byly zachovány původní barvy, struktury a detaily. Nezměněn, s nutnou modernizací zůstal centrální knižní sklad, sestávající z 11 podlaží dřevěných a litinových regálů. Nově vzniklé čítárny, například pro umělecká oddělení a École des Chartes, kombinují historickou architekturu s moderní funkcionalitou. Studovny jsou často vnořené přímo mezi regály sbírek, což čtenářům umožňuje pohybovat se „uvnitř“ hledaných knih.
Site Richelieu tak dnes představuje unikátní symbiózu historie a modernity. Jde současně o prostor významné kulturní paměti, inovativní architekturu přívětivě zpracovanou pro veřejnost (kavárna, park), ale i zasvěcené čtenáře. Současně se jedná o výjimečné reprezentativní prostory, které mohou přirozeně nabízet jinou než jen badatelskou funkci.
Bibliothèque nationale de France a evropská „soft power“
V kontextu dokončených oprav a současně s nástupem nového ředitele Gillese Pécouta – historika 19. století, bývalého rektora Sorbonny a francouzského velvyslance ve Vídni – nabízí Bibliothèque nationale de France v budově Richelieu také nový a ambiciózní výstavní program. Právě současná expozice je předmětem poslední části.
Výstava Europes en partage (Sdílené Evropy) probíhá až do 6. září 2026. Téma ukazuje promyšlený způsob, jak prezentovat univerzálnost sbírek, jejich přesahy a historickou kvalitu a zároveň se profilovat jako významná instituce mezinárodní kulturní diplomacie. Právě takovou roli by mohly v kontextu střední Evropy plnit i nejvýznamnější knihovny v Čechách a na Moravě.
„Evropa je v srdci sbírek francouzské Národní knihovny,“ zdůrazňuje ředitel knihovny, čímž připomíná, že instituce je nejen národním pokladem, ale i zásadním dokumentárním zdrojem pro celé evropské dějiny. Výstava je ke shlédnutí v Galerii Mazarin, výjimečném příkladu barokní architektury. Expozice propojuje různé okamžiky „Evropy“ skrze tematické okruhy a představuje více než tisíc let evropského umění a myšlení prostřednictvím zhruba 150 mimořádných exponátů. Síla prezentovaných děl spočívá ve výjimečnosti jejich kvality a silné narativní pozici. Od karolinského rukopisu – Theodulfovy bible – a byzantských slonovin ze středověkých kodexů sleduje výstava vznik společné kulturní tradice.
Pozornost si zaslouží Breviář ze Sainte-Chapelle, který původně patřil do knihovny Karla V., stojící zcela na počátku sledované historie. Byl do fondu získán roku 2024 díky celonárodní veřejné sbírce. Význam knihtisku připomíná originál jedné z Gutenbergových biblí.
Do pomyslného koncertu idejí vstupuje i skutečná hudba: prezentovány jsou originální partitury Mozartova Dona Giovanniho či Beethovenovy Sonáty č. 23 „Appassionata“. Pro období osvícenství a romantismu nechybí rukopisy Montesquieua a Victora Huga.
Závěr výstavy je možná až příliš rychlý: plakáty Alfonse Muchy, vědecké objevy Marie Curie dokumentované fotografiemi i rukopisy jejích prací či tvorba Soni Delaunay a předměty ze života Édith Piaf ilustrují překotnost a revolučnost moderní doby i sílu ženskosti v ní.
Z důvodu ochrany exponátů – neboť životnost papíru se světlem výrazně snižuje – je výstava pravidelně obměňována. Návštěvník tak získá příležitost během roku zhlédnout tři různé výběry exponátů.
Evropské téma nebylo vybráno náhodou. Ředitel G. Pécout k tomu dodává: „Tato forma diplomacie propojuje Bibliothèque nationale de France s jejími protějšky v zemích Evropské unie a silně přispívá k upevnění naší evropské kulturní suverenity v době velkých digitálních změn a rozmachu umělé inteligence.“
Ambice je tedy dvojí: ukázat současnou strategickou roli národní knihovny jako kulturně-diplomatické platformy a zároveň podtrhnout význam instituce knihovny a materiality knihy jako základu a pilíře našeho evropanství v rozvířené a komplikované současnosti.
K výstavě proběhlo dne 3. listopadu 2025 výjimečné setkání, ještě více akcentující evropský rozměr projektu. Za přítomnosti vedoucích jednotlivých sbírek bylo prezentováno 27 zcela výjimečných sbírkových předmětů, reprezentujících každou ze současných zemí EU. Ministryně kultury Rachida Dati ve svém úvodním slově upozornila, že „je nezbytné vytvořit z evropské kultury atraktivní a přitažlivý nástroj. Jen tak lze vybudovat svébytnou evropskou kulturní diplomacii.“ O jaké předměty konkrétně šlo a jak byl jejich výběr koncipován, by vydalo na další samostatný text. Na okraj zmiňme, že české zastoupení obstaral originální rukopis Slavnostního pochodu č. 54 Antonína Dvořáka, slovenské pak vinylový disk nahrávek lidových pohádek a dřevěná fujara z počátku 19. století. Výběr byl stejně rozmanitý, jako je kulturní diverzita Evropy sama.
Akce se konala pro diplomatické zástupce Evropy a klíčové osobnosti mezinárodních kulturních institucí – v úzkém, avšak velmi vlivném rozhodovacím kruhu. Neformální setkávání jsou jedním z důležitých nástrojů veřejné diplomacie a z tohoto pohledu byl cíl akce zcela naplněn.
Výborným rozhodnutím také bylo, že jednotlivé exponáty prezentovali sami vedoucí příslušných sbírek. Dostali tak příležitost vystoupit ze skrytu svých pracoven a s nadšením představit poklady, které znají ze všech nejlépe.
Bibliothèque nationale de France dnes představuje instituci, která dokázala proměnit uchovávání paměti v aktivní a angažované kulturní gesto. Setkává se zde péče o historické dědictví s vizí evropské spolupráce a otevřenosti k výzvám současnosti. Rekonstruované prostory Site Richelieu i moderní komplex François-Mitterrand odkrývají dvojí tvář knihovny. Díky tomu se tato knihovna stává nejen symbolem francouzské kulturní identity, ale i důležitým aktérem evropské kulturní diplomacie. Ukazuje, že kniha, rukopis či digitální archiv nejsou jen předměty minulosti, nýbrž nástroje vzájemného porozumění a kolektivního evropského sebevědomí. Přístup může být inspirací i pro střední Evropu, kde instituce často hledají rovnováhu mezi tradicí, modernizací a evropským rozměrem své činnosti.
JIŘÍ HNILICA se vedle česko-francouzských vztahů badatelsky věnuje dějinám krajiny. Mezi lety 2018–2024 vedl České centrum v Paříži. Publikoval desítky článků a tři monografie. V současnosti připravuje mimo jiné knihu Poetické eseje o jiné Francii pojednávající o tématu spontánního umění a art brut.
