Průměrný Čech by asi řekl, že tato charakteristika pasuje právě a jen na jeho národ, ale s trochou snahy by se našly v Evropě i další. V jisté míře platí také pro prostorově dosti vzdálené etnikum – Finy. Těmi, kdo v jejich případě ovládali jejich města a třeba v Helsinkách i početně převažovali, byli Švédi. Vladař, který pomohl s obnovou vyhořelé instituce, byl u nich ruský car Mikuláš I. Nešlo ovšem o zničení Národního divadla jako u nás, nýbrž o Královskou akademii v Turku, univerzitu a zároveň největší knihovnu ve Finsku, tehdy součásti Ruského impéria.
Knihovna švédsko-rusko-finská
Při požáru 4. září 1827 shořelo téměř kompletní kulturní dědictví, tedy i valná většina knihovních fondů, sbírek a archivu (včetně prakticky všech materiálů ze středověku). Po katastrofě byla univerzita přemístěna do Helsinek, které se staly hlavním městem autonomního Finska už roku 1812. A tam byla také založena Knihovna Carské Alexandrovy univerzity, která se dnes jmenuje Národní knihovna Finska, ovšem institucionálně navazuje na knihovnu v Turku. Zmíněný car financoval výstavbu nové knihovny, jejíž budova byla navržena v imperiálním novoklasicistním stylu a stavba dokončena v roce 1845. Složení fondů této instituce se přitom v čase měnilo. Během švédského období, tedy od roku 1640 do roku 1809, knihovna v Turku jako součást Švédského království měla právo povinného výtisku na švédské tisky. Když se Finsko stalo autonomním velkoknížectvím Ruského impéria (1809–1917), získala knihovna právo povinného výtisku na všechny publikace tištěné na území Ruské říše. Během tohoto období se tak stala domovem jedné z nejkomplexnějších sbírek knih vydaných v Ruské říši mimo Rusko. Až po získání nezávislosti (1917) se zaměření na finský národní tisk a kulturní dědictví stalo jejím ústředním a prvořadým úkolem, což platí dodnes. (Podobně se u nás, i když ne tak výrazně, posouvalo, co všechno spadá pod povinnost odevzdávat povinný výtisk, pro knihy ze Slovenska a Podkarpatské Rusi platila jen přechodně.)
Zde ale paralely končí: u nás znovuvybudování Národního divadla sice výrazně podpořil císař František Josef I., což ale bylo dlouho zamlčováno, aby mohla rakouská monarchie být vykreslována co nejčerněji. Ne tak ve Finsku, kde sice byly centralizační aspekty vlády Mikuláše I. vnímány kriticky, nicméně jeho podpora rozvoje knihovny byla hodnocena velmi pozitivně, takže nebyla zatajována ani potlačována. A i proto se dodnes v centru Helsinek pod katedrálou a Národní knihovnou nachází socha cara Alexandra II., syna Mikuláše I., který projekt dokončil, protože období jeho vlády je ve Finsku pojímáno jako relativně harmonické.
Z Prahy byli ( i německy mluvící) Židé deportováni a Němci po druhé světové válce vyhnáni/odsunuti, zatímco Helsinky stále mají svoji dříve dominantní švédskou menšinu, švédština je druhý úřední jazyk Finska, povinný jazyk ve školách i v dopravě, takže například zastávky MHD se v Helsinkách oznamují ve dvou verzích, finské i švédské. Švédština je mateřský jazyk pro méně než 5 % občanů, z této minority ale pochází někteří významní finští spisovatelé píšící přirozeně švédsky, například autorka slavných muminků Tove Jansson (1914–2001). Vzhledem k počtu těchto Švédů je jejich podíl na vydávané literatuře nadproporční, důvodem je zřejmě i to, že, jak jsme naznačili, tito finští Švédové patřili k privilegovaným vrstvám a nadále si uchovávají vysokou míru kulturního i finančního kapitálu. Patrné to je i na helsinském knižním veletrhu, kde dominují knihy ve finštině, ale možná desetinu tam tvoří knihy finsko-švédských literátů.
Dva „chrámy“
Budova Národní knihovny stojí hned vedle helsinské katedrály a spojuje je mnohem více než společná lokalita. Obě budovy v jejich základní podobě ( s velmi podobným tvarem kopulí) navrhl tentýž architekt, Carl Ludvig Engel (1778–1840). A dají se trochu chápat jako dva paralelní „chrámy“, náboženský a kulturně vědecký. Což prý v současnosti někdy dostává konkrétní podobu: když se koná zahajovací ceremoniál akademického roku na Helsinské univerzitě, v jednom okamžiku se průvod studentů a profesorů rozdvojí: jedna část zamíří do katedrály a druhá právě do Národní knihovny, podle toho, kde chtějí, aby byl obřad završen. Někteří jdou na ekumenickou bohoslužbu do katedrály, další na sekulární obřad, který se odehrává v historické Kupolové hale.
Jak můžou být funkce vzdělávací/umělecká/sakrální zaměnitelné, dokládá to, že se občas v katedrále pořádají výstavy. Během mé návštěvy Helsinek tam byla umístěna site specific instalace Mars: Válka a mír britského umělce Lukea Jerrama. Šlo o obří kouli představující Mars, která byla zavěšena pod kopuli chrámu. Ve stínu sedmimetrového modelu planety se vedly veřejné debaty významných odborníků a osobností o otázkách války a míru.
Knihovní instituce, o níž pojednáváme, v letech 1919 až 2006 nesla název Helsinská univerzitní knihovna a až pak se přejmenovala na Národní knihovnu. Oficiálně přitom nadále zůstává součástí univerzity a pořizuje pro tamní studenty knihy. V budoucnu prý chtějí posílit právě onen národní aspekt a spíše umenšovat ten univerzitní, jak by odpovídalo aktuálnímu názvu.
Většina fondu je uložena v podzemí pod budovou, v jakémsi obřím bunkru vyvrtaném do pevné skály. Tato „knihovní jeskyně“ není běžně přístupná veřejnosti, ale v Helsinkách oproti tomu stojí a je návštěvníkům k dispozici kostel Temppeliaukio, který je vytesaný do žulové skály.
Čtenářsky vstřícné, inovativní, krásné
Finsko je obecně známé díky inovativnosti a vysoké úrovni svých knihoven. Jen v Helsinkách přitom mají skoro 40 poboček městské knihovny. Některé pochází už z 19. století, nejstarší Rikhardinkatu byla otevřena v roce 1882. Byla to první veřejná knihovna v severských zemích postavená speciálně pro knihovnické účely. Dnes funguje jako jedna z poboček. Ať jsou z kterékoli doby, přizpůsobují se novým požadavkům. A ovšem vznikají nové, až futuristicky působí Kaisa-talo, hlavní budova Univerzitní knihovny Helsinské university.
Z vizuálního hlediska jsou velmi atraktivní. Odráží se v nich to, že finská architektura klade důraz na propojení prostoru, pohybu a světla, kterého si Finové cení o to více, že po některé měsíce ho mají zoufale málo. Významnou roli přitom hrají schodiště, která jsou často komponována jako sochařský nebo symbolický střed budovy. Protože jsou obvykle umístěná poblíž velkých oken nebo atrií, umožňují až dramatické využití světla.
Uživatelé se v helsinských knihovnách ale současně chovají značně nenuceně, nemají problémy si zout boty a dát si nohy na protější židli nebo se prostě natáhnout jako ve vlastním obýváku.
Oodi: prosklená loď, stěna ledovce nebo vyříznutý vzorek dvou geologických vrstev?
Nejvíce je zmíněný princip rozvinutý ve slavné ústřední budově městské knihovny Oodi z roku 2018, která je koncipována jako „multifunkční kulturní prostor, jehož hlavním cílem je nabídnout lidem místo k setkávání v moderním kulturním prostředí a ve společnosti tisíců svazků knih“.
Jak o ní napsali Zdeněk Franěk a Libuše Foberová v časopisu Duha, knihovna seshora působí jako „prosklená loď s usazenými mračny na střeše“, ovšem vidět v ní ze stran můžeme třeba i vyklenutou stěnu ledovce nebo jakoby vyříznutý a vypreparovaný vzorek dvou silně zprohýbaných geologických vrstev. Vnitřní prostor je členěn tak, aby si v něm každý mohl najít svoji vlastní „niku“ a stupeň soukromí či odhalení, který mu vyhovuje: místnosti pro setkání uzavřených skupin; klasické stoly a židle určené pro studium nebo práci na notebooku; kukaně ve volném prostoru, v nichž má dotyčný jakési polosoukromí; prostranství s několika víceúrovňovými plošinami, na nichž se dá nonšalantně posedávat nebo polehávat. Knihy v ní převáží robotická vozítka nazvaná Tatu a Patu podle hrdinů stejnojmenných finských dětských knih, které jsou zásluhou překladatelky Lenky Fárové dostupné i česky.
V Oodi nakonec nebude plánovaná sauna, ale jinak v jejích třech patrech najdeme skoro všechno. Přízemí je pojato jako hlučná zóna, v níž se nachází kino, kavárna a restaurace či multifunkční sál (pro koncerty či semináře). Půjčit je možné míče a další sportovní náčiní na hřiště před budovou. Nejvyšší patro bylo koncipováno jako relativně tichá zóna: na jednom konci funguje dětské hřiště, na druhém zrovna probíhala skupinová meditace, ale navzájem se dotyční nerušili. Prostřední patro je určeno pro tvoření. Obsahuje prostory s roztodivným vybavením pro kreativní tvorbu a kutilství, včetně 3D tiskáren, laserových řezaček, šicích a vyšívacích strojů, velkoformátových tiskáren, pracovních stanic pro elektroniku, dále nahrávací a hudební studia, video a fotoateliéry, herní zóny a místnosti pro konzolové hry.
Tím vším knihovna přímo vybízí k aktivnímu životnímu stylu, poznávání a objevování světa. Což je v souladu s výzkumy literárního vědce Jiřího Trávníčka, podle kterého typický konzument knih rozhodně není žádný „pecivál“. Častý čtenář podle Trávníčka výrazně zaostává za nečtenářem jen v pasivní návštěvě sportovních akcí. Aktivně se ale věnuje sportování či různým koníčkům včetně zahrádkaření a chalupaření. „Pravidelný vztah ke knihám tak nevykazuje jen příznivou korelaci s příbuznými aktivitami, jako je návštěva kulturních akcí, nýbrž i s těmi, u nichž bychom předpokládali, že jdou jednoznačně proti čtení“, tvrdí Trávníček.
V nejvyšším patře rostou živé stromy, což spolu s umělými oblaky vytváří dojem prostoru skoro přírodního. Což se ostatně týká i mnoha dalších veřejných staveb ve Finsku včetně nádraží, kde mají stěnu vyzdobenou mechem, nebo helsinského letiště. Takto nadšeně ho popsal cestovatel Ladislav Zibura:
„S Finskem se tu můžete rozloučit tak, že posedíte na kameni a posvačíte u toho žitný chléb nebo skořicovou rolku. Chápete to? Na letišti sedíte na šutru a koukáte do stromů a kapradí. Neosvětluje je přitom zářivka, ale díra ve stropě. Když si pak odskočíte, na čisťounkém záchodě vám k tomu bude hrát zpěv ptáčků… Podobné detaily výborně vystihují celou tuhle báječnou zemi.“
Chování návštěvníků Oodi se má řídit následujícími pravidly: Každý má právo být v knihovně. Příležitostné pobývání bez cíle je dovoleno, dokonce vítáno. Rasismus a jakákoli diskriminace do knihovny nepatří. Pamatujte na to při jednání s ostatními. Vždy berte ohled na ostatní. Každý má právo navštívit knihovnu bez obtěžování. Oodi je náš společný obývací pokoj. Každý by měl dbát na pohodlí a pohodu ostatních. Chovejte se s tímto vědomím. Proti nežádoucímu chování zakročíme. K vykázání jedinců například pod vlivem alkoholu někdy dochází, ale jsou to spíš výjimky, v nejrušnějších dnech se přitom v Oodi vystřídá přes 20 000 návštěvníků.
Komunitní setkávání a EU
I v tomto směru jsou ovšem finské knihovny součástí obecnějšího finského trendu vytvářet podmínky pro neformální komunitní setkávání v městském prostředí. Příkladem je Den restaurací, mezinárodní gastronomický karneval, který vznikl v Helsinkách a uvádí se jako příklad nové městské kultury. Jeho základní myšlenkou bylo, že kdokoliv (amatér, přátelé, rodina) mohl na jeden den otevřít kavárnu, bar nebo restauraci, a to doslova kdekoliv. Dočasné restaurace přenesly život a aktivitu do méně tradičních nebo přehlížených částí města (dvorky, parky, prázdné budovy), čímž oživily ulice. Lidé začali vnímat své město jako prostor pro hru a kreativitu. A současně navzájem posilovali komunitní vazby. Podobný efekt měl mít projekt Výstava v obýváku, jenž měl bořit tradiční hranice mezi soukromým a veřejným prostorem a mezi institucionálním uměním a lidmi. Během jednoho víkendu se soukromé byty (obýváky, ložnice, dokonce i koupelny, sklepy nebo výtahy) obyvatel Helsinek proměnily v dočasné umělecké galerie a prostory pro performance. V dalším projektu zase byli lidé a spolky vyzváni, aby svoje soukromé/uzavřené sauny na den otevřeli veřejnosti. Jak uvádí Jaakko Blomberg, finský urbanistický aktivista, kulturní producent a zakladatel podobných iniciativ, tato nová městská kultura se zmocňuje městského prostoru s cílem jeho společného využití a současně přechodně mění soukromé prostory ve veřejné.
Součástí komplexu Oodi je také informační centrum Europa Experience. Ve všech jazycích zemí Evropské unie podává informace o této instituci a jejích projektech (jedním z nich je Erasmus+, díky němuž jsem Helsinky mohl navštívit). Zpravuje také o členech evropského parlamentu, a to opravdu aktuálně: jen pár dnů po českých parlamentních volbách už interaktivní obrazovka správně uváděla, že Filip Turek není europoslancem a znala jméno jeho nástupce.
České osobnosti na veletrhu… a v restauraci
Někteří Češi se v Helsinkách také aktivně účastnili zmíněného knižního veletrhu: překladatel Michal Švec veřejně debatoval se spisovatelkou jménem Emmi Itäranta, jíž do češtiny přeložil knihy Strážkyně pramene a Dopisy měsíčního dne. A Žítkovské bohyně, první svoji do finštiny přeloženou knihu, tam uváděla Kateřina Tučková.
Česká přítomnost se tím ovšem v Helsinkách rozhodně nevyčerpává, naopak. Přímo v centru, vedle hlavního vlakového nádraží, najdeme svéráznou hospodu Zetor, která je pojmenovaná podle brněnské značky výrobce traktorů, jež se i ve Finsku hojně používaly. Několik jich najdeme přímo v interiéru, obestavěné lavicemi. Tématem hospody z roku 1991 je prý nostalgický a současně humorně nadsazený pohled na venkovské Finsko 50. let, jak bylo zobrazováno v tehdejších finských filmech. Vnímat ji můžeme jako sebeparodii Finů, z nichž většina pocházela právě z venkovského prostředí, na stereotypní představy o životě na venkově. (Zahraniční turisté ji navštěvují, když údajně chtějí zažít něco jedinečně finského a neformálního.)
A z druhé strany nádraží, směrem k finskému parlamentu a knihovně Oodi, leží v historicky významné secesní budově restaurace s názvem Vltava. Nejde přitom o finské slovo, které by se náhodně shodovalo s českým hydronymem, ale opravdu o podnik hlásící se k české gastronomii i kultuře. V názvech jednotlivých pater i tematické výzdobě najdeme podivuhodnou směsici představující zřejmě z hlediska Finů kvintesenci české kultury: Milan Kundera, Havel, Dubček, Kafka, Alfons Mucha, Smetana, Jan Nepomucký. Existuje už dvacet let a zdá se, že prosperuje. Primárně jde samozřejmě o důkaz toho, že Finové mají rádi české pivo, případně i jídlo. Ale hlouběji bychom se mohli ptát, nakolik to svědčí o tom, že mezi Finy a Čechy nepanuje žádná historická křivda ani politické napětí (pokud nedojde na hokejový zápas), že oba národy jsou spíše malé, neokázalé, sekulární a mají podobný smysl pro sebekritiku i humor, i když Finové asi černější. Při budování knihoven, ale i občanské společnosti či politické kultury by ale bylo lepší, abychom se my snažili podobat Finům, nikoli obráceně.
Použité zdroje a odkazy:
AHONEN, Michaela. Sníh, sauna, Suomi. Překlad Milena Machalová. Brno: Jota, 2024.
DLASK, Jan. Dějiny finsko-švédské literatury v perspektivě bourdieuovské sociologie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2018.
ŠVEC, Michal a SNOPEK, Lukáš, eds. Suomi a my: sborník k 90. výročí nezávislosti Finska: sborník příspěvků a bibliografie překladů finské, finsko-švédské a sámské literatury do češtiny a publikací o Finsku v češtině. Moravská Třebová: Občanské sdružení Aegyptus, 2007.
TAIPALE, Ilkka, ed. 100 inovácií z Fínska: ako sa Fínsko stalo Fínskom: vynálezy v politike, sociálnej sfére a každodennom živote. Bratislava: Petrus, 2022
FOBEROVÁ, Libuše a FRANĚK, Zdeněk. Ódou na radost je nová knihovna v Helsinkách Oodi, zhmotněná vize budoucnosti. Duha: informace o knihách a knihovnách z Moravy, 2021, 35(3), s. 49–53. ISSN 08621985. Dostupné také z: duha.mzk.cz/clanky/odou-na-radost-je-nova-knihovna-v-helsinkach-oodi-zhmotnena-vize-knihovny-budoucnosti.
FÁROVÁ, Lenka. Knihovna jako obývák města. Online. ILiteratura. Dostupné z: iliteratura.cz/clanek/47774-ilipodcast-knihovna-jako-obyvak-mesta [citováno 2025-12-10].
JAN LUKAVEC je publicista, knihovník Národní knihovny ČR a redaktor časopisu iLiteratura.cz.
