TOMÁŠ ŠTEFEK sbíral zkušenosti dlouhou praxí v knihovnách) jako metodik, lektor, při práci s mládeží, v marketingu a designu služeb. Jako vyučující a garant studijní profilace Design informačních služeb působil na Katedře informačních studií a knihovnictví MU, dále jako organizátor a facilitátor inkubačních a vzdělávacích programů pro knihovny. V současnosti pátým rokem vede Městskou knihovnu v Bratislavě.
Pane řediteli, v listopadu loňského roku byly známy výsledky architektonické soutěže na modernizaci prostor pro veřejnost v budovách na nároží ulic Kapucínská a Klariská, jejíž zadání jste tvořili participativní metodou. Proč jste se rozhodli jít touhle cestou?
Abych řekl pravdu, my jsme ani jinou cestu než participativní nevyhodnotili jako správnou, protože pokud chceme přizpůsobovat naše prostory konkrétním skupinám, tak je potřebujeme a chceme důkladně poznat; ať už to, co samy od prostoru očekávají, nebo kde vidíme nějakou příležitost – a třeba to i předčí jejich očekávání. Takže participace byla jasná volba. A když jsme se rozhodovali, jestli jít cestou soutěže, bylo to taky bez pochyb, protože maximum veřejných prostor a jejich zkvalitňování jde a má jít přes veřejné soutěže. Alespoň město Bratislava, tedy náš zřizovatel, to tak má nastavené. Navzdory tomu, že to samozřejmě něco stojí. Taky jde o to, že knihovna nebo jakákoliv jiná organizace může z té soutěže dostat daleko víc než jen vítězný návrh. Ať už perspektivy ostatních, nevítězných návrhů, nebo sladění týmu knihovny při spolupráci na tvorbě zadání soutěže a na dotváření návrhu s architekty.
Můžete přiblížit celý ten proces? Jakým způsobem jste na to šli a koho a proč jste zapojili?
Měli jsme relativně dost dat z výzkumů, pomocí kterých jsme před časem nastavovali naši organizační identitu.
A získaná data jsme rozšiřovali i s ohledem na nějaké, řekněme, naše strategické persony, abychom si řekli, komu chceme, aby náš prostor sloužil primárně. Na tyto skupiny obyvatel jsme se zaměřili formou hloubkových rozhovorů s jejich konkrétními zástupci nebo se zástupci klíčových skupin našich současných či potenciálních uživatelů. Zároveň jsme uskutečnili i řadu rozhovorů se zaměstnanci knihovny a hodně nám pomohla naše už zmíněná existující organizační identita.
Příprava architektonické soutěže v tomto formátu rozhodně není jednoduchá. Pokud se navíc jednalo o první svého druhu, jistě vás v jejím samotném průběhu mohlo napadnout, že šlo něco udělat jinak, lépe. Měl byste nějaké doporučení, na co při přípravě nezapomínat, na co je třeba si dát pozor?
Nebyla to naše úplně první soutěž, tu jsme před pěti lety připravovali společně s magistrátem, protože byla velmi náročná. Ale ano, svého druhu v podstatě první samostatná.
Rozhodně napodruhé bychom začali dřív, než bychom si mysleli, že je vhodné začít. Což souvisí s nějakými administrativními průtahy. Obzvlášť pokud je potom samotná realizace navázaná na nějaké konkrétní termínované financování. Takže určitě se dá doporučit: začít, co nejdřív to jde.
Myslím, že data z výzkumu, z té vlastní participativní fáze, to je něco, co podle mě může mít knihovna připravené neustále v šuplíku a případně to aktualizovat pro případ soutěže nebo jiného využití. A pokud jde o to, co konkrétně nás zdrželo, tak to byla komunikace se Slovenskou komorou architektů. Ne že by nefungovala, byla vstřícná. Jen byla obsáhlejší, než jsme si mysleli, protože jsme chtěli, aby to byla z jejich strany ověřená soutěž, a tak bylo administrace v téhle souvislosti víc, než jsme čekali.
A na základě soutěže nás potom stála hodně času příprava následné veřejné zakázky. To je asi to hlavní, co mě napadá. Jinak nám soutěž vlastně probíhala velmi hladce a příjemně – ze strany účastníků i ze strany poroty. Takže v tom ohledu jsme to zvládli docela dobře, bez větších ponaučení.
Co rozhodně můžu jen doporučit, je dvoukolový koncept soutěže. Toho si u všech našich soutěží cenili všichni zúčastnění. I proto, že do zadání prvního kola nemusí investovat příliš svých zdrojů s nejistým výsledkem.
Kolik soutěží jste tímto způsobem připravovali a kolik jich ještě hodláte připravit?
V tomhle máme docela jasno. Máme za sebou jednu opravdu velkou mezinárodní architektonickou soutěž na rekonstrukci historických lázní Grössling, kde bude součástí objektu kromě lázeňského vybavení i 2 000 m2 knihovních prostor a přilehlá kavárna. To byl velký projekt a příprava realizačního návrhu trvala v podstatě čtyři roky. Hlavní část spočívala v připomínkování a vývoji návrhu spolu s architekty.
Pak jsme ještě realizovali takovou menší soutěž, ne architektonickou, ale designérskou, na naši novou vizuální identitu. To bylo taky relativně úspěšné, čehož důkazem může být i to, že vítězný návrh byl nominovaný na slovenskou Národní cenu za design v kategorii identita. V komunitě grafických designérů ta soutěž velmi příjemně rezonovala vzhledem k její férovosti a transparentnosti. A taky k tomu, že v porotě zasedají a převažují renomovaní odborníci, nikoli úředníci. Stejně jako v ostatních našich soutěžích.
Aktuálně máme za sebou architektonickou soutěž, kterou jste zmiňoval a která má řešit, když to řeknu zjednodušeně, facelift našich interiérů. Ta už je tedy hotová a realizační projekt je též nakreslený. Co nás čeká v horizontu pěti až deseti let, je příprava soutěže na komplexní rekonstrukci již zmíněných budov v ulicích Kapucínská a Klariská. Při její přípravě budeme využívat z velké části data a poznatky z našeho aktuálního procesu nastavování dlouhodobé strategie rozvoje knihovny.
V tuto chvíli tedy interiéry obou budov procházejí faceliftem. Jak náročná je v tomto ohledu komunikace, ať už s veřejností/komunitou, která se podílela na přípravě soutěže, nebo s architekty, zkrátka se všemi zúčastněnými?
Hlavní těžiště komunikace prozatím bylo hlavně se zúčastněnými architekty, ze začátku samozřejmě hlavně s architekty v porotě. To spočívalo v několika setkáních, kdy jsme se probírali jedenácti návrhy. Je dobré nepodcenit komunikační cíl, protože přece jenom architekti nejsou jen členové aktuální poroty, ale jsou to prostě lidé, kteří mají nějaký dosah do svého oboru. Tím, že připravíme kvalitní, férovou a pro architekty jako pro obor zajímavou soutěž, také přispíváme k dobrému jménu naší organizace v architektonické komunitě.
A potom už hlavně následovala komunikace s konkrétními architekty, kteří byli autory návrhu. Šlo zhruba o půlroční proces připomínek a spoludotváření finálního projektu, kdy jsme si zkoušeli třeba i namodelovat konkrétní kusy mobiliáře fyzicky v prostoru nebo používat i různé způsoby, které nám pomohly představit si tu prostorovou budoucnost efektivněji než z pouhých výkresů.
Veřejnost informujeme především o tom, co chystáme, co se bude dít. V jejím případě si zatím dáváme pozor hlavně na to, abychom nevyvolávali nějaká neodpovídající očekávání, ať už jde o rozsah úprav, nebo hlavně o termíny. Zkrátka, aby se lidé netěšili, že za rok bude nová knihovna, když je to naplánované na roky dva až tři.
A jak u tohohle typu projektů funguje spolupráce se zřizovatelem?
V našem případě, a troufnu si říct, že i obecně v případě Bratislavy jako města, komunikace na úrovni projektů a projektové přípravy funguje velmi dobře. V projektové kanceláři magistrátu jsou profesionálové, kteří nám byli vždy připravení a ochotní s čímkoliv pomoct.
Budoucí koncepci knihovny hodláte připravit stejným způsobem. Jakou máte o koncepci představu, co by se mělo změnit, vylepšit a jak by v rámci této koncepce měla knihovna a všechny její budovy vypadat?
Konkrétní opatření, co změnit a vylepšit, vyplynou z práce na koncepci samotné, která je teď v procesu. V této chvíli máme představu o tom, že chceme být, řekněme, co nejužitečnější některým konkrétním návštěvnickým skupinám, jako jsou třeba lidé pracující na dálku, kteří knihovnu můžou využívat jako svou kancelář, anebo rodiče s dětmi. Na partnerské úrovni chceme být užiteční subjektům a tvůrcům v oblasti kultury, jež v knihovně také můžou najít místo pro své aktivity a pro svoji prezentaci. A ano, i při přípravě koncepce postupujeme stejným participativním způsobem.
Při přípravě strategie knihovny se o nás stará jedna společnost, která se vyloženě zabývá nastavováním strategií, takže jsme v jejích rukách a výzkumy v tomto ohledu realizují její zástupci, ať už jde opět o zaměření se na klíčové skupiny, nebo potom o ověřování získaných informací dotazníkovou formou. Představu o tom, jak by pak měla knihovna reálně vypadat, samozřejmě máme, ale pořád to je jen naše představa a teprve budeme zjišťovat, na kolik se bude prolínat s představami veřejnosti a partnerů.
Knihovny v Evropě jsou klíčovými institucemi při naplňování 17 Cílů udržitelného rozvoje. Když jsem nahlédl do historie aktivit vaší knihovny, viděl jsem tam třeba sbírku oblečení pro lidi bez domova, workshopy nakládání s odpadem nebo swap rostlin. Jak se vám daří tyto cíle naplňovat a jaké způsoby (kromě enviromentálního) jste pro jejich uskutečnění zvolili?
Abych řekl pravdu, my nějak intenzívně nepracujeme s definovanými cíli udržitelného rozvoje nebo na jejich plnění. Ano, rádi se podíváme, který a nakolik splňujeme, jestli je to v nějaké rovnováze, ale není to tak, že by cíle udržitelného rozvoje byly naší prioritou.
Spíš než cíle udržitelného rozvoje se snažíme naplňovat některé strategické cíle města jako takového nebo toho, co město potřebuje. Prioritně chceme být součástí naplňování městských cílů. Pokud nám do toho zapadají i některé cíle udržitelného rozvoje, tím jenom lépe.
Ale abych nebyl jenom nekonkrétní. Jako organizace se chceme a už se i nějaký čas profilujeme výraznějším způsobem jako vzdělávací instituce. Což je pravděpodobně i vidět na našem programu nebo i na některých našich vyhodnoceních, kdy vzdělávací aktivity už dávno početně převyšují, řekněme, ty kulturní a společenské.
V jednom z našich strategických cílů, který vychází z naší identity a z hodnotového pilíře soudržnosti a sounáležitosti, se odráží zase třeba skupina aktivit, které se zaměřují na zranitelné skupiny obyvatelstva, na zviditelňování jejich problémů a také na zviditelňování organizací, které se jim věnují. To je příklad cíle nebo pilíře, který sledujeme jako knihovna v rámci města, ale zároveň se tam promítají i konkrétní cíle udržitelného rozvoje, ať už jde o cíl méně nerovností, či rovnost mužů a žen.
Dovolím si otázku vycházející ze současné politické situace na Slovensku a vyžiji citátu Lady Bird Johnsonové, který uvozoval téma Knihovny a demokracie v letošním třetím čísle Čtenáře: „Snad žádné místo v obci není tak demokratické jako knihovna, jedinou podmínkou pro vstup do ní je zájem.“ Mestská knižnica v Bratislave se otevřeně hlásí k podpoře menšin, LGBTQ+, svobody projevu a kultury, zkrátka ctí demokratické principy. Projevuje se současná politická situace ve vaší knihovně? Má vliv na její chod?
Projevuje se na čistě praktické rovině, kdy úplně stejně jako ostatní knihovny aktuálně přicházíme o některé státní dotační příležitosti, na které jsme byli zvyklí, a musíme si s tím všichni nějak poradit. V našem případě, naštěstí, ty dotační výpadky řešíme s chápajícím zřizovatelem (Magistrátem hlavného mesta SR Bratislavy, pozn. red.).
Pak se ta situace projevuje v rovině, řekněme, hodnotové, kdy chceme právě využít toho, že naše praktická nebo finanční situace není tak dramatická. Protože nespadáme pod Ministerstvo kultury SR, ale pod město, nemusíme se obávat nějakých přímých škrtů anebo nějakých sankcí, takže se chceme i otevřeně stavět na stranu organizací (a nejen v oblasti knihovnictví, ale kultury jako takové), které poškozené jsou, a poukazovat na to, že tady je v tom systému významný problém.
A nakonec mají ty projevy ještě rovinu týmovou, která se projevuje atmosférou mezi zaměstnanci knihovny. Spousta kolegyň a kolegů v knihovně jsou opravdu rádi a spokojení, že jsme, řekněme, knihovna s názorem, jak si to někdy zjednodušujeme formulačně, s nějakým hodnotovým profilem. A většina zaměstnanectva je s touto naší pozicí v souladu a jsou vlastně velmi rádi za to, že se naše knihovna pořád a neochvějně hlásí k podpoře menšin, k podpoře svobodného projevu nebo k podpoře ostatních organizací, které mají smůlu a současná situace na ministerstvu kultury je jim ke škodě.
A máte představu, jaká je situace v regionálních knihovnách, které spadají pod Ministerstvo kultury SR? Jsou nějakým způsobem kontrolovány nebo omezovány?
Nemám ze své pozice mandát ani data k tomu, abych mluvil za slovenské knihovnictvo ani za konkrétní knihovny. Máme zprávy o tom, že v některých knihovnách, zřizovaných ministerstvem kultury, dochází k náhlým, tak významným rozpočtovým škrtům, že musejí propustit desítky zaměstnanců a zaměstnankyň a nějak si s tím poradit.
Nicméně na knihovny v regionech současná situace dopadá tak, jak už jsem zmiňoval. Knihovny přicházejí o své klíčové dotační zdroje, což je historicky Fond na podporu umenia. Ten během posledního roku prochází tak výraznou transformací, že z jeho programových schémat úplně vypadávají nejen knihovny, ale i celé jiné segmenty kultury. Pro některé menší a regionální knihovny to v podstatě znamená významně omezené financování akvizice dokumentů nebo programu pro veřejnost.
Nevím o tom, že by ze strany ministerstva kultury docházelo k přímým ideologickým pokynům nebo příkazům. Myslím, že ministerstvo spíš pracuje s nástrojem právě toho odřezávání zdrojů.
Mestskou knižnicu v Bratislave vedete od srpna 2020. Když si promítnete uplynulých pět let, jak byste je zhodnotil? Co vše se podařilo?
Dlouhodobě se nám daří skládat tým velmi kvalitních, zapálených lidí, kteří mají na srdci rozvoj knihovny, její užitečnost, dobrou použitelnost, upřímnou péči o návštěvnictvo, o některé existující komunity. Daří se budovat obraz knihovny, který je podle všeho přitažlivý pro veřejnost i partnery. A také jsme hodnotově ukotvená organizace a snažíme se, aby to bylo poznat.
Těch pět let bylo za mě velmi rozvojových. Až si člověk někdy říká, jestli bychom si neměli dát nějaké období spokojené stagnace a sklizně. (úsměv) Jenže projekty jsou nastavené na další tři až čtyři roky a pořád se něco děje. A je to moc dobře, protože naše okolí se taky nezastavuje. A měli bychom se o něj dál zajímat.
Ptal se: KRYŠTOF ČEŘOVSKÝ
