Například v roce 1955, když Halldór Laxness získal Nobelovu cenu za literaturu, se Island stal zemí s nejvyšším počtem držitelů Nobelovy ceny za literaturu na hlavu. O toto prvenství přišel až v roce 1992, když se nobelistou stal Derek Walcott z dalšího ostrovního státu, ze Svaté Lucie.
Nicméně i tak si Islanďané Laxnesse považují, stejně tak i dalších svých starších i současných literátů. Případně těch, kteří se zasloužili o uchování či záchranu jejich textů. Podle knihy Jak Island změnil svět se nejuznávanějším islandským národním hrdinou stal „suchopárný, nevýrazný knihovník“ Árni Magnússon (1663–1730), významný sběratel rukopisů, z nichž navíc mnohé zachránil při požáru Kodaně v roce 1728. V oblasti sběru rukopisů spočíval Árniho nejvýznamnější přínos mimo jiné v jeho odhodlání schraňovat i zdánlivě nepodstatné kousky – jednotlivé stránky a neidentifikovatelné nálezy, ve srovnání s celými pergamenovými knihami domněle bezcenné. Připomínal prý „lovce pokladů, který kolem sebe neustále čmuchá a cpe si do kapes ošumělé cetky“. (Zmíněný Laxness jej ovšem v jednom svém románu vykreslil jako téměř posedlého sběratele. Když najde listy pergamenového rukopisu pod postelí jisté starší dámy, komentuje nedocenitelný nález slovy „tyhle stařenky schraňují prostě všechno“.)
Existuje i názor, že pokud je v mnoha zemích kulturní dědictví tvořeno hrady, sochami a obrazy, na Islandu spočívá hlavně v knihách a starých rukopisech, jak asi trochu přehnaně tvrdí kniha Island: život mezi živly. Islanďané každopádně svoje autory podporují: na Vánoce každý Islanďan dostane alespoň jednu islandskou knihu. A dokážou svoje literáty také skvěle prezentovat v zahraničí, jak ukázalo jejich velmi úspěšné hostování na Frankfurtském knižním veletrhu roku 2011.
Logu tehdejší islandské expozice dominovaly záběry skal a kamenů. Hřbety knih na něm tvořily jakoby přirozenou součást masivních čedičových bloků, případně z jiného pohledu mohly stránky rozevřené knihy obrovských rozměrů usazené do krajiny sugerovat představu vodopádu. Kontrast temnoty a intimního osvětlení vzbuzoval celkem domáckou, vlídnou a uvolněnou atmosféru. Působivá expozice Islandu byla mírně osvětlována obřími plátny, na která byly promítány videozáznamy Islanďanů zvětšených do nadživotní velikosti, usazených před svými knihovnami a nahlas či potichu čtoucích knihy.
V letošním roce jsem se v rámci programu Erasmus+ vypravil už přímo do hlavního města Islandu Reykjavíku, abych mimo jiné zjistil, jak o svoje písemnictví pečují v největší tamní paměťové instituci, Národní a univerzitní knihovně Islandu. (I když knihoven tam mají ovšem více, dokonce i jednu částečně českou.)
Na církevní půdě
V porovnání s Národní knihovnou ČR je ta islandská mladší: její počátky sahají do roku 1818 a první přírůstky tvořily dary. Od roku 1825 byla knihovna umístěna na půdě tehdejší reykjavické „katedrály“, která má ovšem podle našich měřítek rozměry středně velkého venkovského kostelíka. Navíc se tam musela dělit o prostor s národním muzeem. Dlouho to přitom byla na Islandu (luterská) církev, kdo kontroloval tištění knih.
A teď už univerzitní
Pak se islandská knihovna roku 1881 přestěhovala do budovy parlamentu, od roku 1886 přijímala povinné výtisky, které byly předtím zasílány do Dánska, jehož byl Island součástí. V současné budově, známé jako Þjóðarbókhlaðan, sídlí od roku 1994, kdy byla oficiálně otevřena. Výstavba budovy trvala 16 let. Tehdy vlastně vznikla nová instituce: 1. prosince 1994 byly sloučeny Národní knihovna Islandu a Univerzitní knihovna (založená v roce 1940). Odsud též plyne nový název Národní a univerzitní knihovna Islandu.
Knihovna je úzce navázána na Islandskou univerzitu, největší na ostrově (i když tam mají ještě asi sedm dalších). Její profesoři vybírají, které zahraniční knihy se mají nakupovat, její studenti mají čtenářskou legitimaci automaticky zdarma a také otvírací doba se přizpůsobuje semestrům a zkouškovým obdobím. (Jak zaznělo na přednášce, „knihovna dýchá s univerzitou“.)
Monstra a šachisté
Exkurze knihovnou byla současně i svéráznou procházkou po islandské kulturní historii: už samotná budova obehnaná kamenným valem a vodním příkopem, jejž překonávala moderní obdoba (padacího) mostu, odkazovaly k tradiční středověké architektuře. Uvnitř jsme si mohli mimo jiné prohlédnout i starobylou mapu z konce 16. století, která znázorňovala Island obklopený mořskými příšerami. Nenajdeme na ní žádné hrozivé obry, jejichž existenci si prý měli středověcí Islanďané vymýšlet, aby příliš ctižádostivé sousedy odradili od invazních výprav přes širé moře, ale ani elfy, kteří se začali více dostávat do „módy“ až s romantismem.
Na prominentním místě stojí v knihovně velké šachy, které jsou hravým návštěvníkům k dispozici. Společně s rozsáhlou sbírkou šachové literatury připomínají, že Island dlouhodobě byl a je šachově velmi aktivní zemí s bohatou historií a silnou kulturou šachu. A to už před slavným turnajem v roce 1972, kdy byl sovětský obhájce titulu Boris Spasskij v Reykjavíku poražen Američanem Bobbym Fischerem. Ten mimochodem roku 2004 obdržel azyl a občanství na Islandu, kde je rovněž pochován.
Knihovna, archiv i muzeum
Ale k praktičtějším záležitostem. Také na Islandu se potýkají s běžnými problémy, jako jsou nedostatek peněz a prostoru, případně nutnost aktualizace tamního zákona o povinných výtiscích. Navíc má knihovna jen kolem osmdesáti zaměstnanců, takže i když tam mají specialisty na různé oblasti, všichni musí umět (a také občas dělají) všechno.
Ovšem v tom, jak široce je hostující knihovna rozkročena a co vše sbírá, v ní jako by přetrvávalo dědictví toho, že její fondy původně sdílely společný půdní prostor s muzeem. Z našeho hlediska je totiž současně knihovnou, archivem a trochu snad i muzeem. Sbírá nejen knihy a audionahrávky, ale i filmy, věci osobní povahy či současné rukopisy. A že jich není málo. Ostatně se říká, že každý desátý Islanďan napíše za svůj život knihu. Kupříkladu archivaci audionahrávek mají na Islandu podchycenu lépe než u nás, i když i v Česku sílí hlasy, že „potřebujeme národní zvukové centrum“. V lecčems se přitom Islanďané inspirují severskými „příbuznými“ nebo využívají jejich systémů, kupříkladu pro digitální výzkumné či oficiální reporty skandinávský systém Lysa.
V rámci Národní a univerzitní knihovny Islandu fungují i složky jako Divadelní muzeum Islandu nebo Archiv ženské historie, které shromažďují vše, co s jejich tématy souvisí, včetně transparentů z feministických demonstrací.
Sebevědomé, tvůrčí, otevřené
V porovnání s většinou ostatních zemí by si přitom Islanďanky nemusely příliš stěžovat (i když vždy je co zlepšovat). Už v roce 1980 si země vybrala první demokraticky zvolenou ženskou hlavu státu na světě, Vigdís Finnbogadóttir, navíc rozvedenou matku samoživitelku s adoptovanou dcerou. Úspěšně zastávala úřad dlouhých šestnáct let, takže se prý na konci jejího mandátu některé děti ptaly: „Může se prezidentem stát i kluk?“ V roce 2009 se ujala funkce první šéfka parlamentu hlásící se otevřeně k lesbické orientaci. Nyní mají na Islandu ve funkci (další) prezidentku i premiérku, policie má vrchní velitelku a státní církev biskupku.
Také Národní a univerzitní knihovna Islandu měla už dvě ředitelky, a i když jsme v knihovně potkali i několik knihovníků, všechny přednášky proslovily knihovnice, z nichž některé nadšeně označovaly Vigdís jako svůj osobní vzor.
Ze zaměstnankyň se některé prosadily též jako aktivní literátky, jako Kamilla Einarsdóttir, která prý chystá knihu přímo z knihovnického prostředí, ale na Islandu se proslavila starším titulem Kópavogurské kroniky. Ten se dočkal uznání kritiky i divadelního zpracování. Podle Elizy Jean Reid je to „napůl autobiografický portrét váhavé mladé matky, která vysvětluje své dceři příčiny svého problematického milostného života a přiznaných životních nezdarů“. I její veřejná čtení vyvolávají zájem. „Na jednom místě, kde jsem byla předčítat, se průměrný věk posluchačů pohyboval zhruba kolem 96 let,“ vzpomínala Kamilla Einarsdóttir. „Byla jsem trochu nervózní, protože ta kniha je dost explicitní, ale všichni si mysleli, že to bylo zajímavé a zábavné. Tihle lidé samozřejmě celý život četli a já si uvědomila, že nejspíš dělali i všechny ty věci, které popisuji. Neviděli v tom vůbec nic skandálního.“
To, že instituce s kořeny na církevní půdě dnes dává prostor a zázemí takovéto autorce, nám může připadat paradoxní, ale je to přirozený vývoj, a snad i povzbuzující zpráva o emancipační síle literatury. A celkový dojem z Islandu? Malý, ale flexibilní a šikovný.
Pokud jsem začal u domácí paralely, na závěr zmíním, že by se jistě daly hledat další. Třeba ta, že Island získal omezenou samostatnost také v roce 1918 a jako Reykjavík sloužil pro setkání představitelů USA a SSSR, tak podobně později Praha k setkání Baracka Obamy a Dmitrije Medveděva.
A hlavně, hlavní sídlo naší národní knihovny je rovněž původně církevní budova, ovšem stala se jím až poté, co byl klášter zrušen. Nebo že se naše knihovna po roce 1935 a znovu po roce 1945 jmenovala úplně stejně jako ta islandská: Národní a universitní knihovna (a i dnes vlastní také fondy se zaměřením na potřeby vysokých škol univerzitního typu). Podobně to mají i ve Slovinsku, Bosně a Hercegovině a v Severní Makedonii, částečně v Dánsku, ale to už by byla témata na jiný článek.
Literatura a odkazy:
Bjarnason, Egill. Jak Island změnil svět: velká historie malého ostrova. Překlad Lucie Korecká. Vydání první. Praha: Argo, 2022.
Jónsdóttir, Nína Björk a Magnus, Edda. Island: život mezi živly. Překlad Zdeněk Galandr. [Brno]: Lingea, 2022.
Reid, Eliza. Tajemství sprakkar: jak mimořádné ženy Islandu mění svět. Překlad Alena Švomová. Vydání první. Brno: Jota, 2023.
vltava.rozhlas.cz/po-prodeji-supraphonu-panuji-obavy-o-dostupnost-nahravek-potrebujeme-narodni-9402581
iliteratura.cz/clanek/28955-frankfurtsky-knizni-veletrh-2011-in-ltn
iliteratura.cz/clanek/47361-scherf-filip-ztracena-zeme
iliteratura.cz/clanek/24941-johnson-daniel-bily-kral-a-ruda-kralovna
JAN LUKAVEC je český publicista, knihovník Národní knihovny ČR a redaktor časopisu iLiteratura.cz.
