Můj pohled na spolupráci s Jiřinou Kádnerovou bude nutně subjektivní a rovnou se omlouvám, že při vzpomínce na naše společné roky strávené ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně a případně i mimo knihovnu budu mluvit více o sobě než o ní. Má to ale své zdůvodnění. Paní ředitelka Kádnerová, či Jiřina – po určité době mi nabídla, abychom se oslovovali křestními jmény, i když mezi námi zůstalo zdvořilé vykání – dokázala své podřízené a kolegy motivovat k práci, a když o tom tak zpětně přemýšlím, za spoustou aktivit, které mě v profesním životě potkaly, stála právě ona. Zkrátka, dalo by se říci, správná šéfová.
Na přelomu let 1996–97 jsem jako bibliograf Ústavu pro českou literaturu Akademie věd (ÚČL) seděl ve studovně kladenské knihovny, paní ředitelka mě pozvala na chodbu a zeptala se, jestli bych neměl chuť starat se u nich o nově zaváděný knihovní systém. Myslím, že dodnes netuší (a já to teď prozradím), že se v tom skrývala drobná ironie. Jen o pár roků předtím jsem jí jako pro ni neznámý člověk volal, zda bych se v knihovně nemohl podílet na automatizaci, ale tehdy bylo místo programátora obsazené. Teď však bylo pozici potřeba posílit, já už jsem byl mezi knihovníky trošku známý, nabídka padla, zlákala mě, a tak jsem od bibliografické databáze v ÚČL přešel k systému Rapid Library a k práci v místě bydliště.
Jiřina nezapomněla na mou bibliografickou minulost a poté, když byla v roce 1997 obnovena setkávání českých, moravských a slovenských bibliografů, známá později jako bibliografická kolokvia, trvala na tom, abych se jich také zúčastňoval. Jako předsedkyně bibliografické sekce Sdružení knihoven ČR (SDRUK) se výrazně podílela na přípravě jejich programu, a tak se rozumělo, že moje účast bude časem spojena i s nějakým příspěvkem. Tuším, že poprvé jsem byl na semináři v Mikulově v roce 2000, a jistě vím, že na kolokviu v Rožnově pod Radhoštěm v roce 2003 jsem přednesl již i referát. A přiznávám, že brzy jsem v tom našel zalíbení a že referáty zveřejňované ve sborníku SDRUK tvoří významnou část mé publikační činnosti.
Podobně tomu bylo s exkurzemi do českých a zahraničních knihoven, kam mě paní ředitelka ochotně vysílala a díky nimž se má osobní bibliografie rozrůstala také o cestovní zprávy publikované ve Čtenáři. Jiřina mi dala volnost při rekonstrukci budov knihovny, takže jsem mohl uplatnit i některé poznatky z dob svých studií na stavební fakultě. Když se pak v roce 2012 chystala do důchodu, postavila mě před rozhodnutí, jestli se budu ucházet o místo po ní. Nevím, zda jsem poznal knihovní procesy důkladněji, když jsem se podílel na jejich automatizaci, nebo z pozice různých funkcí, kterými jsem v knihovně prošel, ať tak či onak, jisté je, že na začátku toho pokaždé byla Jiřina Kádnerová, proto jsem se nakonec přihlásil i do výběrového řízení a posledních několik let své profesní dráhy jsem prožil jako ředitel krajské knihovny.
S paní ředitelkou (pořád jí tak občas říkám) jsem v kontaktu i teď, když už jsem sám také v důchodu. A zase se přihodilo něco nečekaného. Přestože jsem nepočítal s tím, že bych se někdy zabýval editováním Wikipedie, s Jiřinou, která se tomu naopak pilně věnuje a je autorkou téměř stovky článků v této encyklopedii, jsem se dostal i k tomu. Nejdřív jsem s ní probíral některá regionální témata, jež zpracovávala, a pak jsem na jedno z takových témat napsal i svoje první heslo.
Při svém odchodu do důchodu jsem od Jiřiny dostal grafiku kladenského nádraží od Jiřího Boudy. Často jsem se teď na ni díval, když staniční budovu bourali a s ní odcházel kus kladenské industriální historie. Napadá mě, že hlavní předností Jiřiny Kádnerové v kontaktu s lidmi možná bylo, že dokázala vyhmátnout, co člověka zajímá, baví, pro co má předpoklady, a na základě toho mu pak pomohla rozvinout jeho kariéru. Loni v říjnu oslavila své kulaté životní jubileum.
Foto: archiv J. Miky
