Ptal se: Roman Giebisch
Publikoval jste více než 20 původních dětských knih, z nichž většina je populární u dětských čtenářů i literárních kritiků. Jakou roli podle Vás mají literární kritici u tohoto specifického žánru literatury?
Důležitou roli nepochybně mají. Dokáže-li kritik vyhmátnout podstatné vlastnosti knihy a zároveň ji zařadit do kontextu, hodnotit trendy nebo porovnávat zahraniční a domácí produkci, přináší něco, co zpravidla nenabídne stručná recenze či doporučení na sociálních sítích. Nicméně i sféra online recenzentů, a především recenzentek v této oblasti narostla v posledních letech nejen početně, ale i kvalitativně. Řada z nich má cenné zkušenosti knihovnic, knihkupkyň a nabízí velice kvalitní reflexe, které pomáhají rodičům a učitelům s výběrem dětské literatury. Nahrazují roli klasických médií, která dnes prostor pro literární kritiku dětské literatury téměř nenabízejí. Vidím ještě jednu aktuální úlohu literární kritiky: v době nastupující AI znovu ohledávat, co dělá dílo autenticky lidským a jak udržet lidský kontakt v oblasti válcované komerčně vytěžovanými stroji na odvozenou tvořivost.
Přeložil jste knihy Gertrudy Steinové, Lawrence Schimela, Paula McCartneyho, Julie Donaldsonové, Elli Woolardové, Nicoly Daviesové a Roalda Dahla. Které české autory/autorky knížek pro děti oceňujete a proč?
Myslím, že tu je dnes opravdu spousta skvělých tvůrkyň a tvůrců a je skutečně těžké z nich někoho upřednostnit. Můžu-li zvolit jen dva tipy za všechny, osobně mám velmi blízko například k nonsensové poezii Daniely Fischerové. S našimi dětmi v poslední době také začínáme sledovat dobrodružnou literaturu z české produkce, z níž bych rád jmenoval Martina Máje a jeho skvělou Kroniku lesa.
U svých knih spolupracujete s vynikajícími českými umělci – např. s Jaroslavem Rónou. Podle jakých kritérií si vybíráte autory/autorky ilustrací pro své knihy?
Někdy přijdeme za vydavatelem rovnou s výtvarnicí nebo výtvarníkem se společným nápadem, jako například u knihy Na pouti s Andreou Tachezy, jindy si rád nechám od redakce někoho nového doporučit. Skvělou propagátorkou mladých je Renáta Fučíková, která za poslední roky vychovala ve svém plzeňském ateliéru neskutečné množství talentů. Ta nás dala dohromady například s Barborou Burianovou nad knihou Ať žije královna nebo s Klárou Kozlovou, ilustrátorkou Ponorky – knížky, jejíž ilustrace byly letos mezi finalisty boloňské ilustrátorské soutěže. Snažím se ve svém psaní využívat různé polohy a považuju za veliké štěstí, že můžu své lyricky laděné verše pro děti spojovat s prací umělců, jako je Petr Horáček, Jaroslav Róna nebo Andrea Tachezy. Pro humornou polohu mi zase výborně sedí práce Marie Urbánkové nebo Ester Nemjó a takhle bych mohl ještě dlouho vyjmenovávat.
Vaše básnické sbírky určené dětem jsou opakovaně oceňované (Zlatá stuha, Magnesia Litera, Suk atd.). Jsou podle Vás české knížky pro děti konkurenceschopné v mezinárodním měřítku?
Myslím, že jsou, ale musejí mít kromě kvality i trochu štěstí a v neposlední řadě podporu od nakladatelů a institucí. Což je oblast, kde by se nepochybně dalo ještě dost přidat. Záleží také na žánru a tématu. Česká rýmovaná poezie pro děti to v tomto ohledu nemá právě snadné, paradoxně zvlášť tehdy, když je v češtině servírována v krásném výtvarném zpracování, drahém na výrobu. Moc mě potěšilo, když si moje verše dvakrát vybrala německá Internationale Jugendbibliothek do svého kalendáře dětských básní z celého světa. K publikaci překladu celé knížky do němčiny mi to ovšem zatím nepomohlo.
Jinde mi některé tituly vyšly, například Tonča a Krasojezdec v maďarštině díky Floře Peťovské, a několik dalších. O žádný mezinárodní průlom se ale nejedná a na překladatele do jazyků s velkým knižním trhem stále čekám.
Napsal jste celou řadu písňových textů pro takové hvězdy, jako je David Koller, Xindl X, Ewa Farna, Klára Vytisková, Tomáš Klus a Ivan Hlas. Máte nějaké oblíbené interprety, se kterými byste rád spolupracoval?
U většiny zmíněných interpretů se jednalo spíš o jednotlivé písničky v rámci našich vlastních projektů než o nějaký můj výraznější příspěvek do jejich repertoáru, snad kromě Ewy Farné. Nejraději píšu jako první text, který je až pak zhudebněn skladatelem, to nejde úplně dohromady s popem. Nejvíc mě baví psát písničky, které by se daly žánrově zařadit jako moderní šanson. Moc rád spolupracuji s dobrými interprety, kteří vědí o čem zpívají. Ty největší sny už jsem si v tomhle ohledu splnil: napsat text, který by zpíval Jiří Suchý a taky Rudolf Pellar.
Jste absolventem Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka, kde od roku 2011 působíte jako pedagog. Jaký je zájem o obor Tvorba textu a scénáře a baví vás práce se studenty?
Moc mě baví sledovat, jak se rozvíjejí básnické a scenáristické talenty, vidět, jak o generaci mladší lidé přemýšlejí o psaní a o jeho smyslu. Čím dál častěji se mladí autoři stávají performery svých textů, sahají k prolínání různých médií a podobně. Písničkami a divadelními dialogy to rozhodně nekončí a já jsem rád, že můžu být u toho. Tohle psaní AI nikdy nenahradí, protože jeho součástí je reálný osobní prožitek, který se čím dál tím víc prosazuje i do způsobu jeho prezentace. Zájem naštěstí je, i když si osobně myslím, že kdyby se o našem nenápadném pomaturitním literárním oboru víc vědělo, byl by zájem ještě mnohem větší. Stačí vyjmenovat několik kolegů, kteří nedávno rozšířili řady našich pedagogů. Patří mezi ně třeba skladatel a frontman skupiny Hm… Marek Doubrava, písničkář a hudební publicista Michal Bystrov nebo básnířka a redaktorka Olga Stehlíková.
Často se rozhodujete pro konkrétní básnické formy, se kterými následně experimentujete. Používáte např. limerik, což je krátká, vtipná básnička, často využívaná k vyprávění absurdních příběhů. V českém kontextu se limerik často používá ve vzdělávacích materiálech, využíváte jej při své výuce?
Historie limeriku je přitom spletitější, v anglosaské tradici funguje často taky jako drsná, někdy i dost vulgární básnička plná černého humoru. U nás se uchytil hlavně v dětské poezii, ale překvapivé pointy se nezříká. Já jsem se s ním poprvé setkal u Emanuela Frynty, až pak jsem objevil klasickou Learovu knihu Complete Nonsense. Právě překládání limeriků z angličtiny pro mě bylo skvělou školou. Ukazuje totiž, jak moc musí překladatel ustoupit od doslovného znění, aby se úplně jinými cestami přiblížil k duchu originálu. Právě k takovým cvičením ho používám při výuce nejčastěji.
Spolupracujete také s Divadlem Spejbla a Hurvínka. S Miki Kirschnerem jste připravil „noir“ muzikál pro dospělé Spejbl a město hříchu. Máte chuť na nějakou další divadelní spolupráci a s kým?
Zrovna jsem dopsal texty do dalšího Mikiho kousku Spejbl a elixír pošetilých myšlenek. Divadlo S+H prošlo velkou generační a uměleckou obrodou a já mám už teď v hlavě několik dalších projektů, na které se s nimi těším. Nedávno jsem také s potěšením napsal písňové texty do inscenace Ze života hmyzu, kterou v Národním divadle Brno režíroval Štěpán Pácl s hudbou Jakuba Kudláče. Písničky pro divadlo jsou jednou z mých nejoblíbenějších disciplín, člověk se tam může dotýkat něčeho živoucího, co roste a mění se pod rukama, a mít i přímou odezvu z publika.
Širokou mediální odezvu zaznamenal váš projekt Blázinec, na kterém jste spolupracoval se skladatelem Janem Lstibůrkem. Projekt prostřednictvím písňového cyklu mapoval celé spektrum psychických poruch, což je čím dál více aktuální téma. Uvažujete o nějakém pokračování?
Přímé pokračování Blázince se asi nechystá, ale s Honzou Lstibůrkem jsme na tuhle spolupráci navázali už několikrát. Nejintenzivněji knížko-deskou Ukolébavky, které v knižní podobě doprovodily ilustrace Jaroslava Róny. A Honza také napsal skvělou hudbu pod mé texty do noirového představení Spejbl a město hříchu, do veršované hry Hurvínek a král Blecha i do letošního jubilejního představení Kabaret Hurvajz. Od té doby, co máme oba malé děti, probíhá naše autorské setkávání bohužel spíš na dálku, ale spolupráci jsme nikdy nepřerušili. Byl bych moc rád, kdybychom na ni v příštích letech navázali znovu nějakým samostatným netradičním kouskem.
Pro Svaz knihovníků a informačních pracovníků připravujete na rok 2027 další knihu v rámci projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka. Na jaké téma se mohou děti a rodiče, knihovníci a učitelé těšit?
Knížka se bude jmenovat Kupé první třídy a samotný název ve spojení s obálkou už napoví, že se budeme točit kolem víceznačných slov a slovních spojení. Objeví se v ní několik desítek básniček, z nichž každá si pohrává se dvěma rozdílnými významy téhož slova: zámek pro princeznu / zámek u dveří, stopky třešní / stopky měřící čas a podobně. Na ilustracích právě pracuje výborná výtvarnice Olga Yakubovská, se kterou tak navazujeme na společnou knížku limeriků Jeden kluk z vesničky Květušín. Místo abych o konceptu knihy dlouze vyprávěl, připojím na závěr raději několik ukázek.
Pan Konůpek nemá srdce.
Je to s ním moc špatné.
Dneska prší nevyhraje
pan Konůpek z Blatné.
„Z vás by byl krásný páreček,“
vzdychla si paní řeznice.
A ti dva rychle utíkali
na druhý konec ulice.
Chudák pan Boček.
Promnul si u jídla víčka svých oček
a teď má polévku z kontaktních čoček.
Královna Anglie
vratkými krůčky tančí
na pavučině
moří.
Královské loďstvo vzplálo
a hoří
a všechny svírá strach.
Jen lodičky té staré dámy
se kloužou po vlnách.
