V Íránu jste vystudovala archivnictví a knihovnictví, ale v Česku se věnujete perskému jazyku a literatuře. Jak k této změně země, kultury a vlastně i oboru došlo?
V Íránu jsem pracovala v národním archivu. Pak jsem ale potkala svého muže a rozhodla se přestěhovat do České republiky. V té době jsem si naivně myslela, že knihovny a archivy fungují všude na světě stejně. Plánovala jsem, že se prostě naučím základy jazyka a budu pokračovat ve své profesi. Jenže po příjezdu mi v Česku neuznali vysokoškolské vzdělání, což se u humanitních oborů stává. Stála jsem před volbou: buď se vrátit do školy a vystudovat celý obor od nuly, nebo se vydat jiným směrem. Rozhodla jsem se využít příležitost a obor změnit. Když emigrujete, ocitnete se bez domova a bez vlasti. Vaší jedinou skutečnou vlastí se pak stává váš jazyk. Přála jsem si neztratit kontakt se svými kořeny, a tak jsem zvolila cestu perského jazyka a literatury. Nebyl to plán, spíš souhra okolností.
Když emigrujete, ocitnete se bez domova a bez vlasti. Vaší jedinou skutečnou vlastí se pak stává váš jazyk.
Dnes žijete na pražském Žižkově a občas jeho energii srovnáváte s Teheránem. Co vám pomáhá cítit se jako doma? Bylo těžké si zvyknout?
Bylo to hodně těžké. A upřímně si myslím, že jsem si ještě pořád úplně nezvykla. Žižkov, konkrétně ten horní, kde bydlím, sice mohu s Teheránem srovnávat díky jeho živé energii, hospůdkám, kavárnám a lidem v ulicích, ale zvyknout si na novou zemi je hlavně o lidech. Povaha, mentalita, pohled na svět a reakce na běžné věci jsou tady a v Íránu nesmírně odlišné. Když se stěhujete v rámci Evropy, rozdíly nejsou tak propastné, jako když odejdete z tradiční země Blízkého východu přímo do srdce Evropy. Najít společný jazyk a pohled na svět s novým okolím je proces. Myslím, že to bude trvat až do konce mého života, než budu moci s naprostou jistotou říct, že jsem tu doma.
Co pro vás bylo po příchodu do Česka nejtěžší, a co si naopak nejvíc užíváte?
Z profesního hlediska bylo nejtěžší smířit se se ztrátou nezávislosti. V Íránu jsem byla zvyklá pracovat samostatně, měla jsem svůj obor, který mě bavil, a nikým jsem se nenechala omezovat. V Česku pak trvalo skoro osm let, než jsem začala opravdu vážně pracovat na fakultě, do té doby jsem byla buď nezaměstnaná, nebo jsem měla jen částečné úvazky. Další je komunikace s lidmi. Jazyk, povaha i pohled na svět jsou úplně jiné a najít si své místo v cizí společnosti je pro mě těžké dodnes. Češi jsou povahou hodně uzavření a opatrní, proniknout do jejich bubliny je vyloženě umění. Nedůvěřují lidem hned na první dobrou a cizincům se neotevírají snadno. Na druhou stranu velkým pozitivem bylo, že jsem nepřišla jako imigrantka, která nikoho nemá. Měla jsem tu zázemí, manžela a jeho rodinu, která mě podporovala. To mi hlavně v prvních letech nesmírně pomohlo.
A pokud jde o tu pozitivní stránku života v Česku?
To je jednoznačně politická a společenská situace. Přišla jsem ze země, která žije pod tlakem tradičního, náboženského řádu. Být ženou na Blízkém východě a v Íránu není snadné. Musíte tam bojovat za každý centimetr své svobody, za to, jak chcete žít. Ten pocit bezpečí, rovnoprávnosti, sounáležitosti a vědomí, že vás stát podpoří a nemusíte se ničeho bát, je pro mě nejcennější. Když se ohlédnu zpět, toto bezpečí je pro mě tím největším přínosem.
V Íránu jsou překvapivě populární české filmy a česká literatura. Čím si to vysvětlujete?
Je to díky podobným historickým zkušenostem, kterými si oba národy prošly. Represe, cenzura, chybějící demokracie a boj o svobodu. To vše vytváří mezi Íránem a Českem společnou řeč. Oba národy zažily hrůzy druhé světové války, oba zažily útlak koloniálních nebo cizích mocností, které jim bránily v cestě ke svobodě. V Česku to byl nacismus a komunismus, v Íránu zase islámská revoluce a vleklá osmiletá válka. Íránci jsou navíc velmi sečtělý a zvědavý národ, nejsou ignoranti. Chtějí se vzdělávat a skrze literaturu odedávna poznávali svět. Prostředí 20. století, které ukazuje česká literatura a specificky Praha, je nám velmi blízké. Čeští autoři nabízejí texty, ve kterých Íránci dokážou najít sami sebe.
Učíte o Blízkém východě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jak u svých studujících podporujete odolnost vůči zkratkám, dezinformacím a mediální manipulaci?
Pomáhá to, že jsem v Íránu prožila třicet let života. Mám informace z první ruky a dokážu studující vyvést z omylu. Společně s kolegyněmi a kolegy se snažíme nabourávat narativy a dezinformace, které si lidé často přinášejí z rodinného prostředí nebo z médií. Ukazujeme jim jiný pohled na věc. Učíme je, že realita není černobílá a jednostranná. Často k nám přicházejí mladí lidé, kteří jsou Íránem okouzlení třeba jen na základě jednoho zhlédnutého filmu, ale vůbec netuší, do čeho jdou. Mnohdy pro své studium nemají ani podporu v rodině. Když pak ale z univerzity odcházejí, jsou z nich jiní lidé. Studium jim úplně změní pohled na svět. Pro mě je to hlavní poslání. Chci jim ukázat, jak to u nás opravdu chodí a jací Íránci ve skutečnosti jsou, protože díky svému životu v Česku už rozumím oběma stranám.
Z Íránu jste odcházela v roce 2011. Opouštěla jste tamní knihovní systém v době, kdy se ambiciózně modernizoval a digitalizoval. Jaké byly tehdy hlavní cíle Národní knihovny v Teheránu?
Poslední dva roky před odjezdem z Íránu už jsem v Národní knihovně nepracovala. Z politických a rodinných důvodů mě odtamtud vyhodili a já musela odejít do soukromé sféry. Pokud jde o samotnou knihovnu, během deseti let, kdy jsem v ní působila, prošla neuvěřitelnou proměnou. Z malých, pochmurných a nemoderních prostor, které sloužily spíše jako sklady, se stala obrovská instituce. Dnes je to jedna z největších knihoven na Blízkém východě. Náš tým se tehdy snažil novou budovu nejen naplnit, ale především zavést světové trendy. Když jsem odcházela, měla knihovna opravdu vysoký standard, co se týče služeb i technologií.
V Íránu neexistuje jednotný knihovní zákon. Jak se v takové situaci daří udržovat spolupráci a společné standardy?
Knihovny v Íránu se dělí do čtyř hlavních skupin. Národní knihovna má zcela výjimečné postavení, spadá přímo pod kancelář prezidenta jako samostatný orgán. Pak existuje celostátní síť veřejných a městských knihoven, které mají svou jednotnou politiku. Školní knihovny spadají pod ministerstvo školství a vedle toho fungují specializované odborné knihovny. I když je správa rozdělená, standardy jsou pevně dané. Odborné a univerzitní knihovny, včetně Národní knihovny, využívají mezinárodní systém katalogizace americké Knihovny Kongresu. Veřejné a školní knihovny naopak používají Deweyho desetinné třídění. Centralizovaný je také nákup knih. Regionální knihovny posílají své požadavky do centrálního skladu, který jim knihy zajišťuje. Stejně tak systém půjčování a rezervací běží na jednom velkém celostátním webu. Detaily v řízení si sice každá knihovna určuje sama podle svého vedení, ale ty hlavní profesní pilíře jsou jednotné.
Knihovna plná tajemství
Jaké jsou hlavní úkoly Národní knihovny Íránu?
Národní knihovna Íránu má tři hlavní pilíře. Prvním je archivace naprosto jakéhokoliv materiálu, který v zemi vyjde. Každý vydavatel má zákonnou povinnost poslat do Národní knihovny dva povinné výtisky každé knihy, časopisu, ale i hudebního nosiče nebo filmu. Druhým pilířem je oblast, ve které jsem pracovala já, sekce íránistiky, tedy národní archiv. Naším úkolem bylo vyhledávat a nakupovat jakékoliv materiály vydané kdekoliv na světě, které se týkaly Íránu, jeho historie, jazyka, kultury nebo umění. Budovali jsme globální centrum íránistiky. Třetím úkolem je správa a přidělování kódů ISBN. Navíc máme Asociaci knihovníků a knihoven, která úzce spolupracuje s Národní knihovnou a sídlí přímo v její budově. V jejím čele stojí rada odborníků, volí se každé čtyři roky. Jsou to špičky v oboru, často naši univerzitní profesoři. Asociace vydává specializovaný odborný časopis pro knihovnictví a archivnictví a pořádá pravidelná měsíční setkání. Tato organizace má v Íránu velkou váhu, zásadním způsobem se spolupodílí na vytváření celostátní knihovní politiky a ovlivňuje chod institucí po celé zemi.
Zmínila jste, že asociace sídlí v Národní knihovně. Ta je ale pro běžnou veřejnost, a dokonce i pro studenty bakalářských oborů uzavřená, je to tak?
Ano, to je velký rozdíl oproti České republice. Íránská Národní knihovna slouží primárně jako výzkumné centrum. Přístup do ní mají pouze studenti magisterských a doktorských programů, akademici, vědci a vybraní odborníci. Běžný člověk z ulice nebo studující v prvních ročnících vysoké školy se do jejích studoven nedostane.
Jaký vliv má taková exkluzivita na formování vědecké a profesní generace? Nevzniká tím určitá informační kasta?
Já si myslím, že ano. Když jsem poprvé navštívila Národní knihovnu tady v Česku a viděla, že dovnitř může přijít v podstatě kdokoli z ulice, zařídit si čtenářský průkaz a jít studovat do sálu, byla jsem v šoku. Vůbec jsem netušila, že to takhle může fungovat. Když žijete v autoritářském režimu, stát se pochopitelně snaží jakýkoli proud informací omezit a podřídit své vlastní politice. Vedení nám sice nikdy oficiálně neřeklo pravý důvod, ale osobně se domnívám, že ta uzavřenost souvisí s obsahem fondů. Národní knihovna v Teheránu shromažďuje obrovské množství materiálů od svého založení v roce 1937 až po současnost. Obrovská část těchto knih, časopisů a historických dokumentů je však z pohledu současného íránského režimu zakázaná. Tyto fondy jsou proto zamčené v depozitářích, nikdo se k nim nedostane a stát zkrátka nechce dát lidem volnou ruku k tomu, aby v nich mohli svobodně bádat.
Běžný člověk z ulice se do studoven Národní knihovny Íránu nedostane. Podle režimu je příliš vzácná, skutečným důvodem je ale strach z informací.
Jak režim toto omezení oficiálně obhajuje před veřejností?
Tvrdí, že běžný čtenář, který potřebuje literaturu, může jít do městské nebo školní knihovny, kde má všechno dostupné. Národní knihovna je podle nich příliš vzácná a vytížená na to, aby sloužila všem, a proto musí být vyhrazena pouze pro specializované výzkumníky a doktorandy. Skutečným důvodem je ale strach z informací.
Může být tím důvodem i to, že po islámské revoluci v roce 1979 knihovníci zachraňovali zakázané knihy z veřejných knihoven a ukrývali je právě v Národní knihovně?
Přesně to jsem měla na mysli. Hned v prvním roce po revoluci, kdy v zemi panoval obrovský chaos, přišel vládní rozkaz, že veškeré kulturní materiály, tedy knihy, filmy, časopisy, které neodpovídají islámskému narativu, musí být zakázány nebo spáleny. Naši profesoři nám vyprávěli, jak tehdy do knihoven vtrhly revoluční gardy, vyházely knihy, odvezly je do Teheránu a spálily. Někteří z mých profesorů tehdy tajně o půlnoci chodili do skladů a snažili se zachránit to nejcennější. Tyto knihy pak tajně shromažďovali a nakonec skončily v depozitářích Národní knihovny. Najdete tam proto necenzurované časopisy, politické knihy kritické k současnému i předchozímu režimu nebo filmy, které byly tehdy prohlášeny za nevhodné. Všechno to tam sice je, ale pod přísným zámkem.
Jakým způsobem vlastně v Národní knihovně probíhá vyřazování nebo znepřístupňování takových dokumentů? Existuje vůbec nějaká evidence?
Na to existuje zvláštní odborná komise. Její členové jsou ale vybíráni mimo knihovny, dosazuje je přímo politické vedení. Ti lidé mají dvojí úkol: hodnotit staré dokumenty a určovat, co smí být dostupné, a zároveň fungovat jako cenzurní úřad, který ve spolupráci s ministerstvem kultury schvaluje či zakazuje nové knihy před vydáním. Co se vyřadí, putuje do speciálního depozitáře, který je uzavřený i pro samotné zaměstnance. Pokud tam vědec potřebuje přístup, musí projít složitým úředním procesem a své důvody písemně obhájit. Navíc se setká s tím, že režim existenci těch knih prostě zapírá. Když jsem psala magisterskou práci o ženských právech na začátku 20. století, hledala jsem velmi kritické dobové časopisy. Věděla jsem, že v budově fyzicky existují, protože jsem tam pracovala. Když je ale zadáte do vyhledávacího systému, ukáže se nula. Předstírají, že byly zničeny. Neexistuje žádná veřejná ani interní evidence, takže člověk má neustále strach, zda ty prameny za zavřenými dveřmi jednoho dne nezmizí úplně.
Číst mezi řádky
V Íránu kvůli tomu existuje paralelní síť vydávání zakázaných knih. Jak tento undergroundový trh funguje? Připomíná náš předlistopadový samizdat?
Princip je podobný, ale distribuce se liší. Pokud jsem to správně pochopila, v českém samizdatu si lidé knihy půjčovali a předávali z ruky do ruky. V Íránu je to mnohem masovější a otevřenější. Tyto zakázané knihy, takzvaný ofset, má někdo doma a tajně je kopíruje. Pak s nimi lidé normálně sedí v koutě v metru nebo na ulici a prodávají je. Represivní složky je sice občas zatknou a knihy zabaví, ale prodejci se okamžitě objeví o kus dál. Pro naši generaci, která vyrůstala hned po revoluci během války s Irákem, to byl dar z nebe. Neměli jsme internet, nebylo moc možností zábavy ani svobody, takže jsme byli hladoví po čtení a tyhle undergroundové knihy byly naší jedinou cestou k informacím. Dnes je situace trochu jiná, spousta zakázaných knih se dá sehnat na internetu. Přesto je tištěný ofset v Íránu stále aktuální a lidé ho kupují. Kontrolovat proud informací u devadesátimilionového národa, kde jen v Teheránu žije čtrnáct milionů lidí, je pro vládní aparát zkrátka nemožné.
Síť knihoven nejrůznějšího typu je v Íránu velmi hustá a má dlouhou tradici, což máme vlastně společné. Nemá ale ta všudypřítomná cenzura vliv na to, jaký mají lidé ke knihovnám vztah? Věří jim?
Věří, protože knihovna je vnímána jako služba. Já sama jsem měla v Íránu současně pět nebo šest členství v různých knihovnách. Knihy jsou u nás totiž drahé a v dnešní strašné ekonomické situaci se z nich stalo vyloženě luxusní zboží. Ne každý si je může dovolit koupit, takže knihovny lidi opravdu zachraňují. Samozřejmě je tu jedno velké ale. Lidé si moc dobře uvědomují, že oficiálně vydané knihy v regálech prošly cenzurou a nenajdou tam všechno. Tahle omezenost tu je, ale není tak zásadní, aby kvůli ní lidé přestali do knihoven chodit. Funguje to v podstatě úměrně: čím jsou knihy na trhu dražší, tím víc se čtenáři do knihoven vracejí. Ti, kteří si knihu nemohou dovolit, buď zamíří tam, nebo čtou volně dostupná PDF online. Cenzura tedy vztah ke knihovnám jako takovým neničí. Hlavně u odborné literatury hrají univerzitní, institucionální knihovny nebo Národní knihovna stále naprosto zásadní roli.
Je tedy tato čtenářská kultura pevnou součástí života v Íránu?
Nemohu mluvit za celých devadesát milionů lidí. Mohu popsat situaci ve svém okolí a ve velkém městě, odkud pocházím. Vyrostla jsem ve vzdělané střední třídě, moji rodiče i všichni známí hodně četli. Sama jsem chodila do knihovny pro děti už od svých čtyř let, takže pro mě osobně to znamenalo hodně. Pokud ale mám být upřímná, kultura čtení a vztah ke knihám byly v Íránu ze strany státu vždy silně propagovány, a to i současným režimem, kterému jinak můžeme vytknout téměř cokoli. Je to velmi rozporuplná situace. Stát čtení podporoval skrze školy, nejrůznější spolky, a knihovny vznikaly dokonce i v mešitách. Knihovny byly zkrátka všude a lidé do nich chodili. Samozřejmě nevím, jak přesně to funguje na venkově, kde je jiná úroveň negramotnosti, jiné možnosti vzdělávání i odlišné zájmy. Ve velkých městech však knihovny hrály a hrají zásadní roli.
V Íránu funguje například specifická národní knihovna pro děti nebo Institut pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže. Má stát tak mimořádný zájem o rozvoj nejmladší generace, nebo jde o další nástroj ideologického ovlivňování?
Určitě obojí. Tyto instituce jsou ale mnohem starší než současný teokratický režim. Byly založeny už v 60. letech 20. století za předchozí vlády dynastie Pahlaví, kdy se Írán začal výrazně modernizovat a kladl se obrovský důraz na gramotnost a vzdělanost. Tehdy se otevřela hustá síť knihoven, a dokonce existovaly i pojízdné knihovny, které vozily knihy dětem do odlehlých vesnic. V posledním desetiletí monarchie byla snaha o vzdělávání mládeže obrovská. Současný režim Islámské republiky tento fungující systém jednoduše zdědil. Když představitelé nového řádu viděli rozvinutou síť knihoven a organizací, které nejen vydávaly knihy, ale pořádaly pro děti kurzy, divadla a točily filmy, řekli si: proč toho nevyužít? Pochopitelně z toho ale udělali masivní propagandistický nástroj. Knihy, které tyto instituce začaly vydávat během války s Irákem a později, už neodpovídaly původním moderním myšlenkám, ale přísnému náboženskému a teokratickému systému. Skrze školy a knihovny se stát intenzivně snažil a snaží formovat myšlení dětí a vychovávat je v duchu, který potřebuje. Írán se sice v poslední době politicky uzavírá do sebe, ale zároveň se opírá o hlubokou tradici kolébky kultury a civilizace, kde hraje vzdělanost výraznou roli. Ostatně i íránská knihovnická asociace je stále členem mezinárodní federace IFLA, takže neztrácí srovnání se světem.
Jak se vlastně knihovníkům v takovém paradoxu žije?
Je to stejné jako v jakémkoli jiném aspektu íránského života. Celá naše každodenní realita je plná protikladů a paradoxů. Musíte se zkrátka naučit v těchto mantinelech pohybovat, obcházet zákazy a najít způsob, jak v systému fungovat a vést dialog. A Íránci jsou v tom, díky desítkám let zkušeností, nesmírně dobří. Když jsem v Národní knihovně pracovala já, byla situace přece jen o něco svobodnější. Do roku 2009 byl Írán pod vedením reformistů otevřenější světu. Jezdili k nám hosté z USA i z Evropy, pořádali jsme mezinárodní workshopy a nákup zahraničních materiálů nebyl tak komplikovaný. Jak přesně to v knihovnách vypadá dnes, už zvenčí nedokážu posoudit, ale odhaduji, že situace bude o dost horší, složitější a rigidnější.
Chodí lidé stále do knihoven hledat odpovědi na otázky, o kterých se na veřejnosti nesmí mluvit? Mají šanci je tam najít?
Většina světové i odborné literatury v Íránu normálně vychází, jen s tím rozdílem, že je cenzurovaná. To znamená, že z knihy třeba zmizí padesát stránek nebo jsou vyškrtané konkrétní řádky. Jenže pokud jste sečtělý a vzdělaný člověk, naučíte se číst mezi řádky. Já sama jsem takhle četla celý život. Vždycky si v textu dokážete najít to své. I když nemáte v ruce stoprocentní originál, ta podstatná informace tam částečně zůstane a zbytek si dokážete domyslet. Íránští čtenáři jsou v tomto umění číst mezi řádky naprostí mistři.
Ženské paradoxy
Zmínila jste svou diplomovou práci, kde jste se zabývala emancipačním hnutím v Íránu. Postavení tamních žen je v současnosti složité. Jak je to dnes s jejich společenským a profesním uplatněním?
Záleží na tom, co přesně pod pojmem uplatnění rozumíme. Pokud se podíváme na veřejný a společenský život žen v Íránu, ten se vůbec nedá srovnávat s jinými státy Blízkého východu nebo arabského světa. V Íránu už posledních dvacet let trvá stav, kdy na univerzity nastupuje více žen než mužů. Ženy jsou vzdělané a pracují jak ve státním, tak v soukromém sektoru. V tomto ohledu mohou dělat v podstatě cokoli, mají profesní práva a jejich každodenní život se od toho evropského v zásadě neliší. Když se podíváte na ženy v Íránu zvenčí, tak kromě šátku na hlavě neuvidíte oproti Češkám žádný rozdíl.
A jak je to s jejich přístupem do vedoucích pozic? Podílejí se na řízení kulturních a společenských institucí?
V tom také není problém. Když jsem kdysi v Teheránu byla na stáži v knihovně na Akademii umění, moje nadřízená byla žena. Žádné genderové omezení pro kariérní postup neexistuje, žena může klidně vést i celé ministerstvo. Samozřejmě tu, podobně jako v Česku za komunismu, hraje roli politická loajalita vůči režimu. Čím výše chcete jít, tím víc musíte jít režimu na ruku. Čistě z hlediska genderu vám ale nikdo ve vedení instituce nebrání. Skutečný problém spočívá v ústavním a právním systému. Podle zákonů je totiž žena v Íránu občanem druhé kategorie. V ústavě jakákoli rovnoprávnost mezi muži a ženami naprosto schází.
V čem konkrétně se tato právní diskriminace projevuje nejcitelněji?
Například v rodinném právu. Žena podle zákona nemůže sama požádat o rozvod. A pokud k rozvodu přesto dojde, děti automaticky připadnou otci. Mnoho žen proto zůstává v tyranských svazcích, protože se bojí, že už své děti nikdy neuvidí. Stejně tak má nad ženou absolutní moc její zákonný zástupce, tedy otec, manžel, případně dědeček nebo strýc. Pokud se tento opatrovník rozhodne, že žena nesmí studovat nebo pracovat, tak zkrátka studovat ani pracovat nebude. Společnost se ale naštěstí mění a íránští muži jsou stále otevřenější a tolerantnější, takže v běžném životě se tyto extrémy tak často nedějí. Jakmile se ale dostanete k soudu nebo řešíte jakékoli právní spory, dopadne na vás ta legislativní nespravedlnost v plné síle.
Dočetla jsem se, že v Íránu jsou knihovny vnímány jako výrazně ženský prostor a že v nich pracují převážně ženy. Myslíte, že to má vliv na to, jak tyto instituce fungují?
Určitě ano. Obecně v celé kulturní sféře, ať už jde o školství, muzea, nebo galerijní instituce, pracují v Íránu spíše ženy než muži. A v knihovnách to platí dvojnásob. V Národní knihovně jsme sice měli za nejvyššího šéfa muže, ale zbytek osazenstva tvořily téměř výhradně ženy. Tento fakt vytváří velmi specifickou energii. Prostředí je díky tomu tolerantnější, přátelštější a pro nás to bylo takové město žen, ve kterém se člověk paradoxně cítil svobodnější a mohl být víc sám sebou. Samozřejmě to má i svou druhou stranu a tou je izolovanost. Já jsem pracovala v oddělení katalogizace, kde člověk celý den zpracovává knihy a v podstatě nikoho jiného nepotká. Jste od rána do večera v čistě ženském kolektivu, což s sebou přirozeně nese výhody i nevýhody. Já osobně jsem to ale měla ráda. Pro řadu íránských žen je to velmi oblíbená práce, protože jim poskytuje klid a bezpečné zázemí.
V kulturní sféře pracují v Íránu spíše ženy než muži. Tento fakt vytváří velmi specifickou energii.
Když ženy obsazují pozice v kulturních a vzdělávacích institucích, nemůže to z dlouhodobého hlediska pomoci ke skutečné změně v otázce ženských práv? Tyto pozice mají určitý společenský vliv.
Pokud jde o emancipaci a vzdělávání společnosti, tak ano, tam to obrovský vliv má. Íránská společnost je dnes úplně jiná, než byla před lety. Myšlení lidí se proměnilo. Vidíme mnohem otevřenější přístup, a to i ze strany mužů. Jejich chování k manželkám nebo k vlastním dcerám v rodinách dnes funguje na daleko lepší úrovni. Pokud se ale ptáte na změnu samotného politického systému, jsem skeptická. V tom knihovny ani kultura nic nezmohou, protože problém leží úplně jinde. My jsme sice v knihovně mohli lidem zprostředkovat knihu, která ženám i mužům ukázala, jaká práva mají lidé jinde na světě nebo jak se dá nahlížet na lidskou svobodu. Ale ty zásadní věci, jako je ústava, legislativa a oficiální státní podpora žen, tím nezměníte. V historii už sice bylo několik nadějných pokusů o reformu zákonů, ale režim je na poslední chvíli pokaždé zablokoval. Proto v tomto ohledu nejsem optimistka.
Jazyk jako kulturní most
V Česku mimo jiné pracujete na persko-českém slovníku. Sama říkáte, že český a íránský svět jsou v mnoha ohledech neporovnatelné. Jak se tato kulturní vzdálenost promítá do snahy překládat z jednoho jazyka do druhého?
Překládat přímo z perštiny do češtiny je nesmírně náročné, ty jazyky jsou si strukturou i kontextem velmi vzdálené. Když jsme na slovníku začínali pracovat, můj hlavní důraz od začátku směřoval na frazeologii, idiomy, rčení a metafory. Perština je nesmírně barevný, malebný a poetický jazyk. Každý národ používá metafory podle toho, jak žije a jak přemýšlí. Pokud nepochopíte tuto vnitřní mentalitu, nikdy nedokážete jazyk správně přeložit. Chtěla jsem v této oblasti najít jakousi společnou řeč. Nejde jen o mechanický překlad jednotlivých slov, ale o nalezení společného pohledu, třeba to, jak vyjádřit perský humor nebo metaforu v češtině a naopak.
Do Česka se perská literatura často dostává oklikou, přes překlady ze třetího jazyka. Neztrácí se podle vás na této dlouhé cestě duše knihy?
Určitě ano. Jelikož čeština není můj rodný jazyk, netroufám si hodnotit výsledný český překlad. Ale vidím to obráceně. Česká literatura je v Íránu velmi populární a překládá se tam skoro všechno. Když pak čtu perský překlad nějakého českého díla, který vznikl přes třetí jazyk, často vidím, že to původnímu textu vůbec neodpovídá. Při takovém dvojitém překladu se vytratí duch, atmosféra i energie originálu, protože překladatel nepracuje s původní verzí a nezná prostředí, ze kterého kniha vzešla. Pak ty emoce nedokáže předat dál. S mou kolegyní, která je Češka a umí skvěle persky, dokážeme na toto téma diskutovat celé hodiny.
Česká literatura je v Íránu velmi populární a překládá se tam skoro všechno.
Vnímáte práci na tomto slovníku jako vytváření jakéhosi kulturního mostu mezi Českem a Íránem?
Dříve bych řekla, že v to pevně doufám. Hledání společné řeči mě provází neustále. Když jsem v Česku zpracovávala svou bakalářskou práci, zaměřila jsem se právě na frazeologii a srovnávala perská a česká rčení, která využívají části těla. Například co v obou jazycích znamená mít v něčem prsty, mít volnou ruku nebo když někoho bolí srdce. Našla jsem tehdy zajímavé paralely a moc mě to bavilo. Mou ambicí bylo skrze idiomy ukázat, jak podobně dokážeme jako lidé přemýšlet. Dnes už jsem ale opatrnější a mám v sobě i kus skepse. V době extrémního rozmachu moderních technologií a umělé inteligence se občas bojím, aby se z naší práce nevytratil smysl a elán. AI dnes dokáže během vteřiny přeložit v podstatě cokoli. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry dokáže jít do hloubky a pochopit ty jemné kulturní nuance, ale ten pocit, zda neděláte zbytečnou práci, se občas dostaví. I proto se v poslední době stále více zaměřuji na akademickou půdu a moderní metody výuky jazyka.
Dotkněme se teď tématu, které je pro vás osobně velmi bolestné. Jak vaše bezprostřední okolí tady v Česku, případně vaši studující a kolegové, vnímají současné dění a situaci, která v Íránu nastala?
Studentky a studenti jsou úžasní. Jsou nesmírně empatičtí, zajímají se a snaží se mě podpořit, stejně jako moji kolegové. Je to pravděpodobně i tím, že se díky našemu společnému akademickému působení dozvěděli, jak to v Íránu opravdu funguje a jaká je tamní realita. Za to jsem velmi vděčná. Reakce širší veřejnosti mimo školní prostředí je ale bohužel úplně jiná. Česká společnost je v tomto ohledu rozdělená. Lidé, kteří v Íránu byli, studovali ho, cestovali tam nebo osobně znají nějaké Íránce, reagují vždy velmi vřele a mají o nás starost. Většina společnosti je však ovlivněna dezinformacemi, propagandou a jednostrannými mediálními narativy, které se v hlavních médiích opakují celé dekády. V takovém prostředí pak lidská solidarita citelně schází. V Česku žiju už šestnáct let na jednom místě. Můj dlouholetý soused mě celou tu dobu zná, ví, co dělám a jaká jsem. Když ale v Íránu vypukla krize, ukázalo se, že je natolik ovlivněný televizními zprávami a předsudky, že vůči mně neprojevil ani špetku empatie. To bylo hodně smutné. Musela jsem to ale přijmout jako realitu. Emigrace je zkrátka v některých ohledech bolestná.
Daří se vám v současné době být s rodinou v Íránu alespoň v nějakém kontaktu?
Spojení je téměř nemožné. Internet je v zemi vypnutý a blokovaný, často nefungují ani běžné telefonní linky. Člověk to musí zkoušet dva dny v kuse, aby se linka jednou spojila. Během prvních deseti týdnů konfliktu se mi podařilo s rodiči mluvit sotva minutu nebo dvě. Na kontakt s přáteli nebo širším příbuzenstvem mi nezbývá prostor, když už se linka na moment uvolní, chci slyšet jen své rodiče. Ostatní blízké musím nechat stranou, nemám od nich žádné zprávy. Všichni Íránci, ať už žijí doma, nebo kdekoli ve světě, prožívají temné a náročné časy. Člověk v sobě musí najít obrovskou vnitřní sílu, aby to všechno ustál a nepoložil se.
Jaké jsou v této situaci vaše největší obavy? A v co naopak – i přes všechen realismus – doufáte? Je nějaká možnost, jak lidem v Íránu reálně pomoci?
Jsem pesimistka. Moje největší obava pramení z toho, že tato válka je naprosto zbytečná, nemá jasný cíl ani strategický plán. Na začátku jsem možná byla naivní, když jsem si myslela, že to za dva týdny skončí. Dnes se paradoxně nejvíc bojím toho, že válka teď sice nějakým příměřím skončí, ale současný íránský režim udrží moc. Pokud režim přežije, bude se chovat jako zraněné zvíře. Bude sice oslabený navenek a nebude mít sílu bojovat s hlavními globálními soupeři, o to agresivněji se ale otočí proti vlastním občanům. Bojím se, že se z Íránu stane druhá Severní Korea. Státní aparát se už dokonale naučil, jak totálně zablokovat internet. Svět nebude mít žádné zprávy a v tomto informačním vakuu začne tamní lidi masakrovat. Pokud k tomu dojde, už nikdy neuvidím svou rodinu. Bojím se, že se z Íránu stane zničené území bez budoucnosti a já se nebudu mít kam vrátit. Místa, kde jsem vyrostla, na která mám vzpomínky a kde jsem chodila do školy, zkrátka přestanou existovat. Do Íránu teď nevede žádná schůdná cesta, skrze kterou by se dala reálná pomoc doručit. Přesto nezbývá než doufat a věřit.
Ptala se MICHAELA DOMBROVSKÁ. | michaela.dombrovska@slu.cz
