Menu
Košík0

Košík

Článek

Naučme se pracovat s tím, že stáří je krásné 

S Mayssou Joni z Openbare Bibliotheek Amsterdam (OBA) o tom, jak se z pozvání na kávu stal propracovaný seniorský program s přínosem pro celé město, o důležitosti pravidel a plánování a potřebě neustále přinášet něco nového.

Foto: archiv OBA Amsterdam 

Stojíte za úspěšným projektem OBA Ouderen in de Wijk (Senioři v sousedství), ale původně jste se věnovala práci s mládeží. Kudy vedla vaše cesta k seniorům?  

To je pravda, začínala jsem kariéru jako produkční a projektová manažerka v komunikačních agenturách, zaměřovala jsem se na mladé lidi a stejně jako pro mnoho mladých lidí pro mě senioři byli vzdálenou skupinou. To se ale změnilo, když se mi narodila dcera. Jednou mi řekla: „Mami, chci, abys žila do nejdéle. Jak to uděláš?“ A já si uvědomila, že už tu nejsem sama. A že se chci dožít co nejvyššího věku. 

Tehdy jsem pracovala v OBA a objevila se příležitost připravit díky podpoře z evropských fondů projekt pro seniory. Jenže když mi ho ředitel představoval, zdůrazňoval, že musí být jen pro nízkopříjmové seniory nebo pro ty, kdo jsou osamělí. Oponovala jsem: „Chcete propojit ty nejdepresivnější lidi, přivést je na jedno místo a pak budeme čekat, co se stane?” Měla jsem pochybnosti, jestli to může fungovat, a tak jsem navrhla jiný postup: dejme dohromady nízkopříjmové a osamělé seniory s dalšími skupinami. Třeba se seniory, kteří nejsou osamělí. S mladými a aktivními seniory. S lidmi v seniorském věku, kteří ještě chodí do práce. A uvidíme, jak se to bude prolínat a jaký proces to nastartuje. 

Zdá se, že to zafungovalo… 

Z mého pohledu byl důležitý okamžik, kdy jsme si v síti knihoven OBA řekli, že se nebudeme zaměřovat jen na negativní jevy spojené se seniorským věkem. Že se chceme zaměřit na to krásné, co stáří přináší, na možnosti a příležitosti, které nabízí. 

Na webu píšete, že jste začínali pozváním na kávu. 

Ano. Dobré věci totiž vždycky začínají povídáním u kávy. Zkrátka jsme seniory sezvali do knihovny s tím, že máme záměr pro ně připravit nějaké aktivity a že budeme rádi, když s námi proberou, co by potřebovali nebo co by je bavilo. Začali jsme s malou skupinkou asi deseti lidí a asi jen na třech našich pobočkách. Přišli, dali si kávu – a opravdu hodně jsme si povídali. Když dáte lidem šanci zapojit se do vaší vize, poskytnou vám cenné informace a vhledy. Vy lépe poznáte je a oni lépe poznají vás. 

Na tomhle základě jsme vytvořili koncept našeho programu. Ze začátku byl úplně jednoduchý: v podstatě šlo o to, že se každý týden ve stejnou dobu na stejném místě odehrávala aktivita pro seniory. První rok, kdy chodilo kolem desítky lidí, jsme se zaměřili na komunikaci a informování, postupně jsme vše budovali, škálovali, zpřesňovali. Dnes programem Senioři v sousedství prošly už tisíce lidí a odehrává se na 15 pobočkách po celém Amsterdamu, přičemž se už brzy plánujeme rozšířit na 20 poboček.  

Dnes už ale program není jen o akcích. Akce jsou jednotlivé výstupy naší práce, je ale potřeba dívat se na celek, na význam, který má naše práce pro společnost. Vize OBA se posunula směrem k budování komunit, bez ohledu na věk nebo společenské postavení. Daleko víc se tak bavíme o tom, jak jednotlivé skupiny lidí promíchat, jak se seniory propojit děti a mládež, tedy generaci jejich vnoučat. Neustále experimentujeme a hledáme, kde mohou být knihovny společnosti nejvíc užitečné. 

Než se k tomu dostaneme ve větším detailu, mohla byste popsat, jak Senioři v sousedství fungují dnes? Jak vypadá koncept programu, jaké aktivity se v něm odehrávají? 

Pojali jsme to zpočátku opravdu jako prostor pro experimentování – s tím, že po dvou až třech letech uvidíme, co dál. Po téhle době jsme se rozhodli víc profilovat zaměření programu, aby to nebylo tak bezbřehé.  

Dnes program stojí na třech hlavních pilířích – vzdělávání, kultuře a společenských setkáních. V rámci vzdělávání se zaměřujeme na digitální oblast, učíme pracovat s technologiemi, ukazujeme rizika a přínosy digitálního světa. Na učení nejste nikdy staří! V oblasti kultury jsme například chtěli využít toho, že Amsterdam má spoustu skvělých muzeí. Na základě toho vytváříme ve spolupráci s Rijksmuseum a Van Gogh Museum speciální programy, abychom co nejvíc využili jejich potenciál. Společenská linie zůstává velmi pestrá, od odpoledního posezení po tanec. 

Takto je to dnes postavené. V konkrétní knihovně je to vždy ve stejný den, ve stejný čas, každý týden. Jeden týden kulturní téma, další týden společenská akce, další vzdělávání. A na poslední setkání v měsíci dáváme účastníkům prostor, aby si téma a zaměření určili sami podle svých potřeb nebo zájmů. Tím se stávají aktivní součástí našich programů. 

Síla spolupráce 

Co vnímáte při práci knihoven se seniorskou cílovou skupinou jako klíčové? Určitě nestačí jenom pozvání na kávu. 

To ne, ale je to jedna z cest k navázání vztahu. Pro mě je tím klíčovým slovem „zájem“. Musíte se zajímat o lidi, o jejich vidění světa, o jejich život – protože mají obrovské množství zkušeností, o které se ale podělí jen za určitých podmínek. Musíte si umět vybudovat dobrý vztah.  

To zároveň znamená, že na to máte správné lidi. Naši lidé v terénu nebo naši dobrovolníci jsou opravdu dobře proškolení. Se staršími generacemi rádi pracují a v průběhu času si osvojili řadu měkkých dovedností, jak s nimi komunikovat. Nestačí jen říct: „Dnes pro vás máme tohle: můžete si přijít zahrát bingo a pak jít domů.“ Tak to neděláme, snažíme se seniory – a nejen seniory – oslovovat jako naše partnery, a tak jim říkáme: „Pojďme se rozvíjet společně.“ Je nutné, aby můj partner cítil, že mu naslouchám a že jeho postřehy převádím do reality našich programů. To je duch amsterdamských knihoven. 

Zmiňujete dobrovolníky. Jak moc na nich vaše práce stojí? 

Bez dobrovolníků by to nešlo – ne v rozsahu a intenzitě, ve které to děláme. Když si představíte, že máme 15 poboček a plánujeme růst, to nejde personálně utáhnout. Rosteme moc rychle, rychleji než možnosti rozpočtu. Navíc knihovny nemají tolik peněz na platy, tak si musíme umět poradit jinak. Jádro týmu tak dnes tvoří tři lidé, kteří se zaměřují hlavně na rozvoj programu, pak máme desítku lektorek a lektorů, kteří odpovídají za realizaci na konkrétních pobočkách. A pak máme dobrovolníky, které přímo řídí lidé z poboček. 

Požádali jsme před časem o finance na rozvoj našeho dobrovolnického programu a průběžně pracujeme na tom, abychom měli dobrovolníky schopné zajistit organizaci akcí a třeba i předat jejich vlastní zkušenosti. Hlásí se nám lidi, kteří ve svých profesních kariérách nebo životech hledají nějakou změnu – a my jim nabízíme možnost seberealizace dobrovolničením v knihovnách.  

To jen ukazuje, že naší prací není půjčování knih. V Nizozemí jsou knihovny komunitou lidí. To je to, co chceme – aby se lidé aktivizovali a převzali část zodpovědnosti. Síť našich knihoven je sítí míst, prostor, kde se může něco odehrávat. Otázka pak zní: Co můžeme společně dokázat? A protože peněz nikdy nebude dost, potřebujeme navazovat partnerství. Naším úkolem je propojit knihovny, cílovou skupinu, dobrovolníky a případně i další organizace.  

Vychází mi z toho, že druhým klíčovým slovem nebo spíš spojením slov je „schopnost propojovat“.  

Přesně díky tomu jsou programy jako ten náš opravdu úspěšné. Kdyby měla všechny aktivity dělat knihovna, nedoplatila by se. Místo toho představujeme knihovnu jako platformu: máme stoly, projekční techniku, prostory, občerstvení, dobrovolníky a cílovou skupinu. Co můžete přidat vy? Musíte samozřejmě dobře hledat a dobře argumentovat, aby partneři chtěli být součástí. Máme tu třeba organizaci Het Danspaleis (Taneční palác), která se specializuje na diskotéky a taneční večery, včetně těch pro seniory. Poskytují nám dýdžeje a společně se spoustou dobrovolníků vyzdobí celou knihovnu. Díky tomu pořádáme spoustu diskotékových odpolední, mezi všemi těmi knihami lidé tančí s dobrovolníky. To bychom bez spolupráce nedokázali. Hodně věcí pro nás zajišťují lidé z univerzity, chodí přednášet o historii nebo umění, často mají i různé granty, z nichž aktivity platí. Těmto partnerům nabízíme naše prostory a cílové skupiny – což je ideální win-win situace. 

Nesetkáváte se se stížnostmi jiných organizací zaměřených na seniory, že… 

Já vím, co chcete říct. Proč taneční odpoledne pro seniory v knihovně? Vždyť knihovny mají být o knihách! Samozřejmě to padlo. Některé sociální organizace se nechaly slyšet, že jim bereme peníze, že to je jejich práce, že pro seniory už toho dělají dost. Já se na věci dívám jinak. Jde mi o dosahování cílů a cílem je aktivizovat a zapojit co nejvíc seniorů. A to je společný cíl. Není potřeba soupeřit, když můžeme spolupracovat. Tak jsem si se zástupci sociálních organizací sjednala schůzku, kde jsme si to vyjasnili. Ukázalo se, že oni osloví jen zlomek seniorů bydlících v dané čtvrti. A co ten zbytek? Můj argument byl: „Když si budu chtít koupit šaty, nechci si je vybrat v jednom jediném obchodě. Chci si projít co nejvíc obchodů a zjistit, co mi vyhovuje. Pojďme společně vytvořit co nejvíc míst a příležitostí, kde jsou senioři vítaní. A jedno z nich ať jsou knihovny.“ A musím říct, že se to postupně daří. Společně se snažíme, aby senioři byli vnímaní jako zajímavá, sexy cílová skupina, se kterou chce pracovat každý. 

Podobný nesouhlas se ale může objevit i mezi knihovníky. Jak si získáváte podporu uvnitř týmu OBA? 

Zaprvé nespěcháme. Máme svůj proces, máme své ambice a cíle, ale rozšiřujeme se jen tak rychle, abychom vše zvládli zajistit. Což znamená, že potřebujete dost času na práci s lidmi, na vysvětlování.  

No a pak si myslím, že musíte mít dobrý příběh. Dovednosti a plánování nestačí, lidé chtějí slyšet vaši vizi – kam se chcete dostat za čtyři roky. Potřebujete jim předat vášeň pro vaši práci a zápal pro práci s danou cílovou skupinou. 

Příběh, který říkám já, zní asi tahle: Holandsko stárne – to máte v Česku asi stejně. Už brzy bude každému čtvrtému člověku v naší zemi víc než 65 let. Naši společnost to zásadně změní a my na to nejsme připravení. Co budou všichni ti lidé dělat? Jsou už odepsaní? Tak to přece není. Když přestanete pracovat, celá čtvrtina života je ještě před vámi. A otázka zní: co můžeme v knihovnách udělat pro to, aby život v tomhle věku byl nádherný? Pojďme se zaměřit na to pozitivní, co vyšší věk přináší! 

Jaké jsou reakce? 

Dnes už jsme ušli kus cesty, pozitivní přístup k výzvám se stává součástí naší DNA. V začátcích byly reakce velmi různorodé. Nepotřebujete jen souhlasné reakce, důležitý je dialog a schopnost spolupracovníkům naslouchat a brát jejich připomínky vážně. Neexistuje univerzální přístup. Někdy ani dostatek slunečního svitu nestačí pro to, aby vyrostla velká rostlina. Musíte dodat živiny půdě nebo rostlinu přesadit. 

Když přestanete pracovat, celá čtvrtina života je ještě před vámi. Co můžeme v knihovnách udělat pro to, aby život v tomhle věku byl nádherný? 

Účastníci programu Senioři v sousedství v družném hovoru | Foto: archiv Mayssy Joni 

Umění naslouchat 

Jak pracujete s tím, aby se ze skupiny, která se zformuje kolem konkrétní pobočky, nestal exkluzivní klub? Protože to je přirozené, oslovíte nějaký okruh lidí, který se po čase už zná, a nejde jim dost dobře po nějakém čase říct, že si mají najít jiný typ volnočasové náplně a přenechat místo dalším zájemcům… 

Každý rok tvoříme plány, kolik nových seniorů chceme oslovit. Díváme se přitom na demografická data Amsterdamu – kde přibývá nejvíc obyvatel, kolik je kde přistěhovalců, které čtvrti stárnou nejrychleji. To se samozřejmě musí do našich plánů promítnout. Ze zkušeností víme, že senioři, kteří se zapojují, chtějí zůstat, proto zároveň plánujeme, kolik dobrovolníků a pro jaké činnosti máme najít. Každý rok potřebujeme oslovit nové lidi, nebudujeme soukromý klub, ale veřejnou službu. A přestože se už o programu hodně ví, je oslovování nových zájemců stále skoro stejně náročné. Když chcete dostat lidi do knihovny, musíte nejdřív přijít s knihovnou za nimi. Chodíme na místa, kde se senioři potkávají, mluvíme s nimi, zpočátku jsme i část aktivit dělali mimo knihovny, ale to bylo finančně náročné a dlouhodobě neudržitelné. A každý rok vyhodnocuji, jak se nám oslovování nových lidí daří.  

Spolupracujete nějak také s veřejnou správou? Třeba s vedením města nebo dalšími úřady? 

Ano. Amsterdam už má konečně definovanou strategii pro stárnutí populace. Dřív jsme nic takového neměli, měli jsme strategii pro sport a řadu dalších oblastí, ale ve vztahu k seniorům nic. No a když už jsme konečně schválili dokument o tom, jak v Amsterdamu šťastně zestárnout, obrátilo se město na knihovnu s otázkou, jak můžeme s prosazováním té strategie pomoct. 

Se stárnutím souvisí spousta témat – poruchy paměti, osamělost, problémy s bydlením. Společně s místní amsterdamskou televizí a naší komunitou seniorů jsme natočili sitcom právě o hlavních tématech místní strategie, protože starší lidé sledují televizi, ne YouTube.  

A po každém díle sitcomu jsme v knihovnách pořádali kulaté stoly s partnery a organizacemi, kteří se tématu věnují, a přišli i místní politici. To je ukázka dobře odvedené práce knihovny, protože vytváří prostor pro všechny a poskytuje důležité informace. A skutečně to je tak, že si vedení města uvědomilo důležitost knihovny. Všichni stárneme a knihovna je to místo, kde s tím společně můžeme začít něco dělat. 

Zmínila jste sledování demografických údajů. Zaujalo mě, že se cíleně zaměřujete i na seniory z migrantských komunit. 

Ano, protože asi 40 nebo 50 procent obyvatel Amsterdamu nemá kulturní původ v Nizozemsku, přišli sem z Turecka, z Maroka, ze Surinamu, hodně lidí přichází z Afriky. A mají samozřejmě jiné potřeby. Ne každý umí dobře jazyk, některé muslimské ženy se chtějí účastnit akcí jen se ženami a podobně. A samozřejmě přinášejí nová témata, třeba lidé ze Surinamu, který byl holandskou kolonií, řeší otázky spojené s otroctvím, vyrovnáváním se s minulostí. Proto například v knihovnách 1. července slavíme svátek Ketikoti jako připomínku dne, kdy bylo v Surinamu zrušeno otroctví. Během ramadánu zase nabízíme společné slavnostní večere iftar, na které chodí i řada politiků, ale slavíme také Vánoce. Přibližujeme různé kultury, protože v knihovně je každý vítán. Tento aspekt budeme dál intenzivně rozvíjet. Zpočátku náš seniorský projekt oslovoval hlavně bílé, rozhodně neodrážel národnostní složení Amsterdamu. Dnes je to mnohem pestřejší a věřím, že za pár let budeme tam, kde bychom z hlediska reprezentace společnosti měli být. 

Bavili jsme se o základních principech: otevřenosti, inkluzi, naslouchání potřebám. Dovedu si ale představit, že někdy se mohou objevit, tím spíš v multikulturní komunitě, okamžiky nebo témata, která jsou na hraně. Máte je nějak ošetřené? 

Z pohledu většinové společnosti mohou být na hraně témata spojená s umíráním, pohřbem nebo obecně s koncem života. Jenže pro seniory to je přirozené téma – navíc téma, o němž si nemají s kým promluvit, protože pro jejich rodiny je to zpravidla tabu. Tady je právě unikátní pozice knihovny jako bezpečného prostoru, kde lze podobné otázky otevřít. Členové našich komunit se znají tak dobře, že když náhodou někdo nedorazí na setkání, ostatní mu volají a zjišťují, zda je vše v pořádku. V případě tématu umírání a neduhů stáří jsme si pomohli filmy. Spolupracovali jsme s jednou organizací, která nám nabídla výběr filmů o různých aspektech stáří. Účastníci si vybrali film, mluvili jsme s nimi před promítáním, rozebírali jsme ho po skončení – a hodně to pomohlo sdílet různé otázky či obavy. 

Měli jsme ale třeba i hodně lidí, kterým zemřeli životní partneři, najednou byli sami, nezřídka řešili problémy s alkoholem. Nejsme samozřejmě psychologové, ale vytváříme prostor, kde je možné se svěřit. A pak třeba společně pomáháme hledat, kdo nebo co by mohlo pomoct.  

Máte oporu v etickém kodexu nebo nějakém podobném předpisu? 

Ano. Samozřejmě řešíme spoustu problémů – stane se, že je někdo opravdu hrubý, že hrozně páchne nebo že je agresivní vůči lidem s Alzheimerovou chorobou. Také pracujeme se staršími lidmi a ti zkrátka někdy umírají. Zpočátku jsme žádná pravidla neměli, program nebyl tak bohatý a také jsme si úplně nedovedli představit, co vše nás v praxi potká. Postupně jsme si vypracovali interní postupy a pravidla. Je jich nakonec vlastně poměrně dost, práce na nich je dlouhodobý a nikdy nekončící proces. Vycházíme hlavně ze zkušeností kolegů v terénu, ale jednotlivá pravidla diskutujeme i přímo s našimi komunitami, protože na ně dopadají a chceme mít jistotu, že jsou pro ně přijatelná. A máme i kontakty na odborníky, když potřebujeme s něčím poradit. Dnes to vnímám tak, že pravidla potřebujeme, abychom se měli o co opřít. Když je někdo agresivní, můžeme se odvolat na to, že nerespektuje domluvená pravidla hry. A v krajním případě ho vyloučit, to je legitimní. Důležité ale je, aby pravidla nebyla kusem papíru zavřeným v šuplíku. Musíte o nich mluvit, vysvětlovat je – a pokud se něco stane, tak se jimi řídit. 

Co je pro práci se seniory nejdůležitější? Co by měl člověk mít nebo umět, aby to dělal dobře? 

Musíte mít rád lidi. Možná to zní banálně, ale vůbec to není samozřejmé a vůbec to není snadné. Je to kombinace umění naslouchat, schopnosti empatie a určité odolnosti. A to i třeba ve vztahu ke kolegům ve vaší knihovně. Je důležité se s nimi bavit, vysvětlovat jim, co děláte a proč to děláte. Všichni si samozřejmě myslíme, že naše práce v knihovně je ta nejdůležitější. Když pracujete se seniory, je dobré, aby kolegové v knihovně byli vašimi spojenci. 

Je něco, co vás při práci se seniory překvapilo? Nebo dodnes překvapuje? 

Dodnes mě dokáže překvapit jejich moudrost, jejich zkušenosti. Ráda poslouchám jejich životní příběhy, každý je něčím jedinečný. Někdo ztratil manžela po 40 letech společného života, někdo přišel třeba z Indonésie… V jejich životech se toho hodně stalo. A to vás každý den překvapí, když se otevřete a nasloucháte jim. Jednou za mnou třeba přišla žena, která se chtěla naučit číst a psát. Čerstvě jí zemřel manžel a ona číst a psát nesměla a neuměla. Bylo jí 76. A místo aby řekla: „Zemřel mi manžel, budu už do konce života truchlit,“ viděla příležitosti a chtěla se začít učit číst. Nasměrovala jsem ji na lidi, kteří jí pomohli, a stále je to jedna z účastnic našich programů. To jsou přesně ty příběhy, pro které stojí za to dělat naši práci. Malé věci, které mohou způsobit velké změny. 

Jak byste povzbudila knihovnice a knihovníky v tom, aby se do práce se seniory pustili? 

Asi bych jim řekla tohle: Taky jednou budete staří. Jak byste chtěli, aby váš život vypadal, až vám bude sedmdesát? V knihovně máte možnost tuhle vizi vašeho ideálního stáří naplnit už dneska. Prací pro ty, kterým už sedmdesát je.

MAYSSA JONI pracuje v Openbare Bibliotheek Amsterdam (OBA) jako projektová koordinátorka a konzultantka pro oblast fundraisingu a strategických partnerství. V roce 2015 stála u zrodu projektu „Ouderen in de Wijk“ (Senioři v sousedství). Má bohaté zkušenosti z různých oblastí vládního i soukromého sektoru, pracovala například v centru na podporu bydlení nebo v komunikační agentuře zaměřené na oslovování mladých lidí a dětí.  

Foto: Milan Římský, archiv SDRUK 


Ptal se ROMAN HÁJEK | roman.hajek@stredoceskaknihovna.cz 

Reklama

Buďte v obraze

Výběr ze Čtenáře každý měsíc do vaší e-mailové schránky.

Podcasty

Mladá generace knihovníků. Sledujte nejnovější podcasty Mladého SKIPu.

K nahlédnutí

Nové knihovny: podívejte se na fotogalerie.

Secret Link