Gratulujeme k ocenění MARK 2025. Co pro vás tato cena znamená – profesně i osobně?
Děkuji za gratulaci! Z profesního hlediska mě to utvrdilo v tom, že všechno, co dělám, má opravdu smysl a velký přínos, který jsem si nikdy neuvědomovala. Beru to jako samozřejmost, přece když něco chci změnit nebo udělat, tak jdu a udělám to. Knihovnice se mě ptají, jak to dělám, jak to všechno můžu stíhat. Chodí mi stále gratulace a pozvánky do knihoven, abych přijela přednášet nebo vymyslela spolupráci. Lidé se ke mně hlásí a chtějí se mnou dobrovolně pracovat (smích). Ale to bych se musela už naklonovat. Nebo mít lepší time management. Také se mi líbí, že mě každý chválí a gratuluje. To mi dodává sebevědomí. Nedávno mi jedna paní knihovnice říkala, jak moc mě obdivuje a že jsem její velkou inspirací. Já neumím moc přijímat komplimenty, ale tohle mě dostalo. Cizí žena k vám přijde a tohle řekne. Zalil mě pocit vděčnosti a byla jsem dojatá. Po té osobní stránce je to už složitější. Až teď, s odstupem času si uvědomuji, že můj osobní život jde již několik let úplně mimo mě. Při krajském vyhlášení četl pan Radovan Jančář (ředitel Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana, pozn. red.) text, který psala moje paní ředitelka Šárka Kašpárková spolu s kolegyněmi Kamilou Brablíkovou a Kamilou Zikmundovou a já se v ten moment zastavila a položila otázku: Tohle vážně všechno dělám já? Jak to stíhám?
Když se ohlédnete, co myslíte, že porotu nejvíce zaujalo na vaší práci?
Myslím, že to bylo otevření klubu Ma(n)goři a počin dětí v tom, že budou dělat svůj vlastní MangaCon v Kroměříži. O mangách a anime toho totiž vědí neuvěřitelně moc. A já skoro nic. Založila jsem ten klub, protože zájem o mangy se zvyšoval a většinou si je děcka chodila půjčovat jednotlivě. Tak jsem je chtěla nějakým způsobem propojit. Cokoliv jsem si pro ně přichystala, tak mě většinou ještě opravovali, že to mám špatně (smích). V tu chvíli jsem si položila otázku: co pro ně můžu udělat teda já a v čem jim můžu být užitečná? Uvědomila jsem si, že to, co umím nejlépe, je organizace akcí. Na dalším setkání jsem jim proto řekla: „Tak děcka, festival si uspořádáte vy a já vám budu krýt záda, hlídat vás a pomáhat.“ Společně jsme jeli na Animefest do Brna, uspořádali přespávačku v knihovně a dlouhé hodiny plánovali, tvořili a ladili detaily. A z nápadu se postupně stal skutečný MangaCon. Letos se nám navíc podařilo navázat spolupráci s kinem Nadsklepí v Kroměříži, kde se celý festival odehraje. Děti si samy připravují přednášky, workshopy, soutěže i přehlídku cosplayů a celý den zakončí promítání anime filmů. MangaCon proběhne v říjnu – a pokud vás to zajímá, sledujte naše sociální sítě.
Do knihovnictví jste nepřišla přes klasické knihovnické studium. Jaká byla vaše cesta ke knihovně?
Hledala jsem stabilní práci a na facebooku byl inzerát, že hledají někoho do dospělého oddělení, tak jsem se přihlásila a odpoledne už mi paní ředitelka volala, že mě berou. Myslím, že rozhodující pro ni bylo to, že jsem se vrátila ze stáže z Londýna, kde jsem pracovala v organizaci Momentum World a pořádala neformální vzdělávání pro pracovníky s mládeží.
V čem vám vaše původní vzdělání nebo zkušenosti pomáhají v každodenní knihovnické praxi?
Vystudovala jsem obor fotograf v Brně. Jediné, co mě napadá, je, že umím pracovat v grafických programech. I když už pět let využívám jen Canvu.
Knihovna už dávno není jen o půjčování knih. Jakou roli má podle vás dnes hrát v životě města či obce?
Knihovna představuje prostor pro setkávání a vzdělávání. Má důležitou roli jako komunitní centrum, které propojuje různé skupiny obyvatel. Je to bezpečné a otevřené místo, kde se mohou lidé potkávat, popovídat si, něco nového se naučit nebo si jen na chvíli odpočinout. Díky tomu není jen institucí, ale přirozenou součástí obce nebo města, která přispívá k tomu, aby se tu lidem dobře žilo.
Na jaký projekt nebo aktivitu, která propojuje knihovnu s komunitou, jste nejvíce pyšná?
Jednoznačně musím zmínit spolupráci se spolkem kultiK, se kterým pořádám Mezinárodní filmový festival o lidských právech Jeden svět. Fotografii jsem původně šla studovat s představou, že budu jezdit po světě a fotit, jak se jinde žije a co se ve světě děje – a také si díky tomu víc uvědomovat, jak dobře se máme my. Tenhle sen se sice nenaplnil přesně tak, jak jsem si tehdy představovala, ale svůj „malý sen“ si dnes plním právě díky festivalu. Zároveň musím zmínit i to, že jsem zakladatelkou Mini Design Marketu, který podporuje lokální tvůrce. MDM vznikl velmi spontánně, prakticky během čtrnácti dnů, v rámci akce Týden pro klima. Prvního ročníku se zúčastnilo devět tvůrců, ale akce měla hned od začátku velký ohlas a postupně se rozrůstá. Pořádáme ho dvakrát ročně, počet tvůrců stále roste a někteří z nich během dne nabízejí také workshopy pro veřejnost. Podzimní ročník navštívilo více než 200 lidí, což nám potvrdilo, že to má smysl.
Jak se vám daří oslovovat lidi, kteří by do knihovny běžně nezavítali?
Jednoduše. Řeknu jim, co všechno děláme a že je to zadarmo. Nebo za velice symbolický roční poplatek. Začnu jmenovat, co všechno mohou zažít a vyzkoušet. Hned je další čtenář na světě. Pán Bůh mi nadělil schopnost nadchnout lidi pro cokoliv. To je moje velká výhoda.
Co pro vás osobně znamená „inovativní knihovna“? Musí jít vždy o technologie, nebo spíš o přístup k lidem?
Oboje. Knihovna musí jít s dobou a reagovat na změny ve společnosti i potřeby uživatelů, ale zároveň to nemůže být jen technicky vybavený prostor bez atmosféry. Důležitý je lidský rozměr. Prostor knihovny by měl být přívětivý, útulný a otevřený, aby se v něm návštěvníci cítili dobře a rádi se do něj vraceli.
Je nějaký nápad nebo změna, která se zpočátku zdála riskantní, ale nakonec se osvědčila?
Snad vše, co dělám. Skáču do všeho po hlavě. Objevím něco nového a v hlavě už mi lítá jeden nápad za druhým a jak to natáhnout na knihovnické prostředí. Teď na konferenci Do černého jsem zjistila, že nemám moc pomalé myšlení, což někdy vede k tomu, že se něco nevydaří, ale naštěstí mám kolem sebe lidi, co vědí, jak mě zabrzdit. Někdy je teda poslechnu.
Nečtenáře se vždy snažím nalákat na komiksy, protože jsou za chvilku přečtené a často u nich dochází k aha momentu, že to nebyla taková nuda.
Jak dnes pracujete s podporou čtenářství – zejména u dětí a mladých lidí?
Důležitým prvkem jsou vzdělávací lekce. Spolupráce školky, školy. Reagovat pomocí knih a lekcí na momentální témata. Nejvíc děti potěší, když řeknu: Počkej a tohle jako přečteš za týden? To já jsem nepřečetla takovou bichlu za celý svůj život. Hned jsou víc motivovaní. Mají takový ten pocit „jsem lepší než moje knihovnice“. Taky mám teď velké zalíbení v grafických románech a komiksech s lidským přesahem. Nečtenáře se vždy snažím nalákat na komiksy, protože jsou za chvilku přečtené a často u nich dochází k aha momentu, že přečetli první komiksy, nebyla to taková nuda, trvalo to chvilku, a přijdou si pro další. Na školní rok 2025/2026 jsem vytvořila knižní výzvu Pročti se k prázdninám. Každý měsíc vystavujeme knihy na dané měsíční téma. Děti si vyberou knihu, zapíší si název, autora a ohodnotí, jak se jim to líbilo. Na konci školního roku dostanou malou odměnu a poukázku do knihkupectví. Také máme spoustu volnočasových aktivit, tematické výstavy knih, čtenářské kluby, ale to vedou kolegyně.
Myslíte si, že se vztah ke čtení mění? A jak na to může knihovna reagovat?
Ano, vztah ke čtení se určitě mění. Pořád se něco mění. Lidé dnes čtou jinak a často v kratších formách. Vidím to i u sebe. Momentálně jsem ponořená do knih pro nejmenší, které nesou krásná poselství. Například knihy Petra Horáčka, Kobi Yadama, Julii Donaldson… Čtenáři mají blízko i k audioknihám, e-knihám nebo právě ke komiksům. Už i děti se začaly více pídit po e-knihách. Knihovny mohou hledat způsoby, jak čtení přiblížit tak, aby to pro uživatele bylo blízké.
Do knihoven přichází nová generace knihovníků. Co podle vás může profesi přinést?
Přece spoustu nových nápadů a vylepšení. Novou energii a chuť něco dělat. Nový úhel pohledu na věci. Nabourat stereotypy a zkostnatělé systémy.
Nejsem jen knihovnice, ale i psycholožka, grafička, kamarádka, učitelka, uklízečka, stěhovák…
Setkáváte se s představou, že práce knihovníka je „klidná a neměnná“? Jak byste tuto představu vyvrátila?
Každý, když se mě zeptá, kde pracuji, a odpovím, že v knihovně, tak všichni reagují na to, jak je to klidné a tiché místo. Jak si sedím v teple, čtu si a půjčuju knihy. Dřív jsem se jim to snažila vyvrátit, popisovala jsem jim, co všechno dělám, ptala jsem se, kolik si myslí, že za den navštíví dětí knihovnu, jak nejsem jen knihovnice, ale i psycholožka, grafička, kamarádka, učitelka, uklízečka, stěhovák… Teď už jen kývám hlavou a říkám jojo. Tak si to pojďme na týden vyměnit. Musím přiznat, že někdy toho mám plné zuby.
Kde hledáte inspiraci pro svou práci – v jiných knihovnách, v kultuře, nebo třeba úplně jinde?
Všude, co jste vyjmenovala. Ale je to tak nějak ve mně. Jdu a něco mě z čista jasna napadne a začnu si o tom vyhledávat informace, jestli už tu akci někdo někde dělá, nebo ne. Je to i o tom, že si položím otázku: Co mi v mém městě chybí? Co můžu udělat jinak? A s kterou organizací té změny můžu dosáhnout?
Mělo by se začít i více myslet na děti, které mají znevýhodnění, a vytvářet pro ně prostor, kde se mohou lépe soustředit.
Jak by podle vás měla knihovna vypadat za deset let, aby zůstala pro lidi důležitá?
Podobně, jako dnes vypadají mnohé knihovny v zahraničí. Máme v tomto směru stále co dohánět, a to jak po architektonické stránce, tak v oblasti interiérového vybavení. Inspirací mohou být například skandinávské knihovny, které kladou důraz na světlo, vzdušnost, kvalitní materiály a pohodlí. Nabízejí různorodé zóny – místa pro klidné čtení, studium, práci i neformální setkávání. Mělo by se začít i více myslet na děti, které mají znevýhodnění, a pro ně vytvářet prostor, kde se mohou lépe soustředit a budou se cítit dobře.
Jaká kniha vám v poslední době udělala radost a doporučila byste ji čtenářům časopisu Čtenář?
Klub smutných duší, grafický román od Lizze Meddings. Příběh je o hledání spřízněných duší, smutku, úzkosti, pocitu, že nikam nepatříte. Takové knihy miluju. A v dnešní době je děti potřebují snad víc než sůl. Nebo lépe řečeno cukr a energy drinky (smích). Na konci najdete i mnoho důležitých odkazů, které mohou jak vám, tak dětem pomoci při potížích. To knihu v mých očích povýšilo ještě víc.
Co byste vzkázala mladým lidem, kteří uvažují o práci v knihovně, ale ještě váhají?
Práce v knihovně dnes rozhodně není jen o tichu a rovnání knih do regálů. Je to smysluplná a pestrá práce, která nabízí prostor pro kreativitu, kontakt s lidmi i možnost podílet se na věcech, které mají skutečný dopad na komunitu. A hlavně – můžete měnit okolí k lepšímu a třeba i někomu změnit život.
Ptala se LENKA MAIXNEROVÁ
