Poznej Evropu v knihovně

Dokumentární černobílé fotografie Štěpána Hona, hravé ilustrace Kláry Honové a dobrodružné cestovatelské příběhy celé rodiny ve hře ožívají a vytvářejí poutavý, interaktivní zážitek. Návštěvníci Evropu nepoznávají memorováním faktů, ale osobním prožitkem prostřednictvím autentických příběhů, náhodných setkání i nečekaných zážitků. Hra je určena především rodinám a školním kolektivům. Jedním z partnerů projektu je Středočeská knihovna a na jeho vzdělávací části se podílí autorka rozhovoru. Se Štěpánem se znají a tykají si.

První cesty, ze kterých vznikly tvé knihy, jste podnikali se třemi malými dětmi. Jak se dá takový dobrodružný styl cestování skloubit s rodinou?

Myslím, že poměrně dobře. Naše rodina je na určitou míru nepohodlí zvyklá i z běžného života. S prvorozeným jsme se odstěhovali na venkov, za pochodu rekonstruovali dům, řešili problémy s nedostatkem vody, žili blízko přírodě… Dobře zabydlená dodávka, která nám umožnila poznat Evropu na vlastní kůži, se o prázdninách jen stala naším druhým, poněkud sevřenějším domovem. A také jsme často měli prostě štěstí. První velká cesta směřovala do Skandinávie, za půlnočním sluncem. V roce 2014 zažívalo západní pobřeží Norska snad nejteplejší červenec ve svých dějinách. Děti trávily spoustu času v moři a slunce nám svítilo na cestu 24 hodin. Všude nekonečný prostor. To stojí za trochu nepohodlí. Hodiny strávené v autě nám zpříjemnily audioknihy. Především příběhy o Harrym Potterovi a Letopisy Narnie pomohly spolu s míhající se krajinou proměnit v dobrodružství i nekonečnou jízdu autem.

Které místo v Evropě v tobě zanechalo nejsilnější stopu a proč?

Určitě to byly spíš ty liduprázdnější, vzdálenější a trochu zapadlé kouty. Ať už se jednalo o albánsko-řecké pohraničí, estonské ostrovy Hiiumaa a Saareema, nebo prakticky celou Skandinávii, vždycky nám vyhovovalo objevovat alespoň zdánlivě neobjevená území, případně místa, která dosud patří jen „domorodcům“ a o turisty tam nezavadíš. V Evropě je to samozřejmě jen iluze, protože jeden den (třeba na pláži Sanna Beach v severozápadním Skotsku) zažíváme ten pocit my a zítra nás vystřídá jiný cestovatel, ale pocit je to krásný.

Procestovali jste mnoho zemí, je nějaký společný moment, který se opakoval napříč Evropou?

Řekl bych, že jsme to byli my, to naše vstupování do krajiny Evropy. Vlastně jsme si postupem času tak nějak zvykli, že Evropa je náš rozšířený domov, že obývák a kuchyně jsou tam, kde zaparkujeme své auto. Zvykli jsme si ke všem místům přistupovat s jakousi bazální pokorou, abychom nenaštvali místní nevhodným chováním. A ty země se nám za to odvděčily velmi přátelským přijetím. Společný moment byl možná ten pocit domova na mnoha rozdílných a vzdálených místech. Ne všude samozřejmě, ale vnímali jsme to často.

Co bylo tím prvním impulzem, který tě přiměl začít své cestovní zážitky nejen dokumentovat, ale i literárně a výtvarně zpracovávat do podoby deníků?

Když jsme se vrátili ze Skandinávie na konci léta 2014, byl jsem ještě zapálený, aktivní fotograf, který obesílá soutěže, a tak jsem výběr z našeho rodinného dobrodružství poslal spolu s dalšími cykly na Czech Press Photo. Tenkrát to byla moje nejúspěšnější účast – dostal jsem tři ceny a jedna z nich byla v kategorii Příroda a životní prostředí za fotky z Norska. Vydal jsem si pak kalendář a udělal první výstavu nazvanou „Norge, min kjærlighet aneb Cesta za půlnočním sluncem“. Ještě jsem si nepsal pravidelné deníkové zápisky, ale věděl jsem, že chci podobnou cestu zopakovat a ještě důsledněji ji dokumentovat. Vyrazili jsme pak do Rumunska a následovala Velká Británie. Každoročně jsem pak pro kamarády vydával kalendář a psané deníky končily v šuplíku a čekaly na příležitost. Ta přišla s covidovou paralýzou mé fotografické praxe. Sedl jsem si ke stolu a poskládal tři cesty na jih do podoby prvního dílu Našeho evropského deníku.

Fotografie a ilustrace jsou podstatnou součástí deníků i hry Poznej Evropu, která vychází z vašich rodinných zážitků. Jak se jejich úloha proměňuje ve hře, která je určena širšímu publiku?

Fotografie a ilustrace hrají v knihách stejně jako ve hře roli zcela zásadní. Jsou plnohodnotnou součástí vyprávění a nositelkami sdělení srovnatelného s textovou složkou. Fotografie tu byly dokonce první a doufám, že umí vyprávět i samy. Pak se přidal text a nakonec ilustrace, které přinášené informace zjemňují, obohacují o vtip a vyprávění přibližují dětskému divákovi.

Jak silná je provázanost deníků a interaktivní hry? Má hra význam i pro ty, kteří cestopisy nečetli? A co přinese těm, jež deníky už znají?

Ve hře jsme všechny naše cesty Evropou spojili do jediné, která vede kolem dokola celého kontinentu. Z různorodých příhod, setkání a malých i velkých dobrodružství jsme vytvořili čtyřiadvacet zastavení na téhle cestě. Kryštof Hádek u každého z nich přečte více či méně dramatický úryvek z cestovního deníku a na něj navazuje animovaná otázka. Poté přijde na řadu úkol, jenž musí hráči vyřešit, aby získali krátkou bonusovou animaci a mohli pokračovat dál.

Poetika i množství informací v úkolech a animacích původní deníky výrazně přesahují, i když struktura hry jejich formát částečně odráží. Už v knihách jsou na textových stranách rozmístěné barevné terčíky, které propojují příběh s velkou vyklápěcí kreslenou mapou na začátku každé kapitoly. Hra z deníků přirozeně vyrůstá a kdo ji objeví, toho pravděpodobně osloví i samotné, mnohem obsáhlejší deníky. Zároveň však funguje plnohodnotně i samostatně — a deníky zase bez hry…

Bylo těžké najít rovnováhu mezi vzděláváním a zážitkem? Převažují fakta, nebo jde především o vtažení do příběhu?

Rozhodně jsme chtěli hře ponechat velkou míru autenticity, neplánovaného dobrodružství, náhodných setkání, aby spíš než s pocitem nabytých znalostí odcházel účastník s radostí z cestování jako takového a s chutí vyrazit na vlastní cestu.

Znalosti si návštěvník odnáší jaksi mimochodem, protože je získal ponořením do hry a spoluprožíváním našich cest Evropou.

Jedná se o čistě „zeměpisnou“ hru? Co může návštěvníkům a návštěvnicím přinést?

Naopak. Je to hra, která se dotýká mnoha oborů. A i tím, že jsme se ji rozhodli vybudovat ve třech obtížnostech pro žáky a žákyně od čtvrtých tříd až po středoškolačky a středoškoláky, logicky se proměňuje i s ohledem na tyto věkové kategorie. Věnuje se jak geografii, tak fauně a floře, ale také lidem, architektuře, historii, umění… Navíc jsem přesvědčen, že na stejné úrovni jako zprostředkování poznání přináší radost ze hry samotné i z dramatických úryvků z deníku, vtipných a nápaditých animací, fotografií i kreseb. Informacím jsme se pokusili dát kultivovanou audiovizuální nadstavbu, která by měla obohatit žactvo a studentstvo i sama o sobě.

Jak hra funguje? Můžeš popsat základní princip, mechanismy nebo herní prostředí?

Možná už jsem to trochu naznačil. Galerií, knihovnou nebo jinak členitým prostorem vede linka cesty, tenká oranžová podlahová samolepka. Kde je přerušena terčíkem, zvedne hráč oči a najde na zdi nebo v regálu knihovny fotografie, kresby a QR kód. Na QR kód namíří tablet, jenž na začátku cesty nafasoval, a z tabletu se ozve hlas Kryštofa Hádka, který do projekce několika fotografií přečte úryvek z deníku. Na úryvek navazuje animovaná otázka, úkol a po jeho vyřešení krátká bonusová animace. Po úspěšném vyřešení se původně černobílá mapa v tabletu v okolí místa zastavení vybarví. Jak účastníci a účastnice hry postupují prostorem a pokračují v řešení úloh, mapa se probarvuje a po čtyřiadvacátém zastavení je barevná celá.

V čem se Poznej Evropu liší od běžných vzdělávacích aktivit?

Je dobrodružná, hravá, autentická, tvůrci zažitá, multioborová. To si musíte vyzkoušet.

A jak se zrodil nápad přenést hru do prostředí knihoven?

Pomohlo tomu setkání s ředitelem Středočeské knihovny Romanem Hájkem na vyhlašování Cestopisu roku a předávání Ceny Hanzelky a Zikmunda brzy na jaře roku 2023. Přešlapovali jsme tehdy na místě, chtěli hru vytvořit, ale měli jsme obavu, že se nám ji nepodaří protlačit do výstavních síní. Právě tento impuls v podobně získání Středočeské knihovny jako partnera, jehož důvěra v kvalitu našeho záměru a zároveň příslib tento záměr korigovat a následně nám pomoci najít cestu do dalších knihoven a výstavních prostorů byl pro další osud projektu rozhodující.

Kdy se mohou návštěvníci a návštěvnice na hru těšit a kde ji najdou?

Interaktivní výstava Poznej Evropu začala svou pouť 19. ledna 2026 právě v prostorách Středočeské knihovny v Kladně a pak bude putovat po dalších knihovnách, muzeích a galeriích. Zatím jsou domluveny Pardubice, Hradec Králové, Olomouc, Slaný a doufejme, že míst bude přibývat. Navíc teď vzniká kopie výstavy určená přímo pro školy – Poznej Evropu ve škole. Její putování po českých základních a středních školách vypadá slibně, takže šance ji někde potkat by měla být poměrně vysoká. Konkrétní pouť bude možné sledovat na našich sociálních sítích a webu projektu poznejevropu.cz.

Jaké jsou prostorové nároky a co bys knihovnám doporučil, aby z projektu získaly maximum?

Hra je prostorově extrémně flexibilní, panely se dají vetknout do knihovnických regálů stejně jako na chodby či do ohybu schodiště. Má ráda členité prostory a knihovny by mohly její instalaci spojit právě s představením všech svých zákoutí širší veřejnosti. Snad by mohla prostory knihoven po dobu instalace zatraktivnit a přitáhnout značný počet žáků a žákyň, kteří by bez toho hledali cestu do knihovny jen obtížně.

Máš už zpětnou vazbu z pilotních prezentací nebo zkoušení hry? Překvapilo tě něco?

Vlastně mě překvapilo, jak bezproblémově byla přijata, s jakým nadšením přitáhla pozornost téměř každého, kdo s ní přišel do kontaktu. Snad se setká s podobným ohlasem i její definitivní podoba, která křest ohněm zažívá právě v době vydání tohoto rozhovoru.

Kam se chystáte příště? A budou mít deníky pokračování?

Já myslím, že tohle naše cestování je už uzavřená kapitola. Samozřejmě budou další cesty, ale už v jiném duchu. Děti nám vyrostly a kouzlo jejich dětského poznávání velkého světa vyprchalo. Ještě máme v šuplíku materiál tak na dvě knihy. Procestovali jsme Česko a Slovensko, dobyli Sardinii i nejzápadnější kout Evropy – Azorské ostrovy. Když bude čas, třeba se mi podaří je připravit k vydání, ale etapa společného rodinného poznávání Evropy je určitě už uzavřena.

---

Ptala se VENDULA HUMLOVÁ