Editorial 03/2025

Jak nám jednotlivé články do redakce přicházely, bylo zřejmé, že kdyby byl rozsah časopisu dvojnásobný nebo kdybychom ve stejném tématu pokračovali i příště, pořád by bylo o čem psát a nad čím uvažovat. Najdete tu příspěvky informující o situaci „shora“ a odkazující na koncepční materiály, dále zamyšlení více či méně filozofická i příklady konkrétního naplňování demokratických principů v knihovnách v Česku i zahraničí. V článcích se skloňují pojmy jako důvěryhodnost, otevřenost, inkluze, nestrannost, přístupnost, komunitní role, platforma pro setkávání, diskuse… Vyzdvihují se hodnoty knihoven spjaté s kulturou, vzděláváním i životem místních komunit, píše se o jejich pružnosti a potenciálu do budoucna. Je toho tolik… A zajímavého! Ráda bych upozornila alespoň na popsané zkušenosti ze zahraničí – ze Slovenska, Německa, Francie, Norska a dokonce Kolumbie. Poslední jmenovaný příspěvek mě velmi překvapil a potěšil zároveň. Jeho autor Jan Kamenický v něm popisuje téměř neuvěřitelnou proměnu kolumbijského města Medellín z města plného nebezpečí a sociálních nerovností na město přátelské ke svým obyvatelům, přičemž knihovny hrají při této transformaci důležitou roli.

Dovolte mi tentokrát pominout ostatní konkrétní články a být osobní. Část svého profesního života jsem věnovala práci v neziskové organizaci a rodinám sociálně znevýhodněným s dětmi předškolního a mladšího školního věku. Měla jsem možnost pravidelně tyto rodiny navštěvovat a věnovat se jejich vzdělávání. Ve chvílích, kdy jsem zpozorovala zájem, chuť a motivaci se vzdělávat, první, co mě napadlo udělat, bylo zajít s rodinou do dětského oddělení místní knihovny. Knihovnu totiž vnímám jako šanci pro všechny. I pro ty, kteří doma třeba nemají nejlepší podmínky pro vzdělávání. Kulturní prostředí, barevné, voňavé knížky, usměvavá, laskavá knihovnice, zajímavé, hravé aktivity…

Osobní tón neopustím ani v následujícím odstavci. Je to už dekáda, co jsem vyměnila dynamiku terénní práce za teplo redakční kanceláře. A tuto kancelář už dekádu sdílím s šéfredaktorem Čtenáře Jaroslavem Císařem. Až budete číst tenhle úvodník, bude už správnější psát „sdílela“. Je namístě poděkovat šéfovi a kolegovi za těch deset let, kdy měsíc co měsíc vycházel časopis pod jeho vedením a směrem ke mně velkoryse laskavým velením. Takže za sebe, za celou redakční radu i knihovnickou čtenářskou obec jedno velké DĚKUJEME, které platí i odcházející člence redakční rady, neúnavné, obětavé a srdečné Zlatě Houškové.

Ať je ve vašich knihovnách i domácnostech vždycky vůle k otevřenosti a dialogu, vám za redakci přeje

PAVLA VLKOVÁ