Knihovnice forever

Když jsem před 17 lety poprvé přišla do knihovny v obci, kde žiju, byla to zanedbaná chudinka, byť v prostorách na zámku. Oslovilo mě vedení obce na základě mé zkušenosti s vedením jiné malé obecní knihovny, kde pracovala moje babička a kde jsem od dětství nasávala atmosféru tohoto výjimečného místa, potkávala lidi, kteří se něčím neviditelným odlišují od těch, které čtení nebaví, a kde se ve mně zrodila láska ke knihám, knihovnám a všemu s tím souvisejícímu.

A tak jsem přijala nabídku a začala tu chudinku oprašovat, pořizovat knihy, které lákají, pořádat akce, které přivedou návštěvníky. Dělala jsem toho spoustu nad rámec své pracovní doby a finanční odměny, učila jsem rodinu toleranci, že se musím na mateřské nějak realizovat a odreagovat. A když mi mateřská skončila, byla jsem ráda, že můžu do knihovny nastoupit na plný pracovní úvazek, ačkoli původně jsem zde pracovala pouze tři hodiny týdně. Tolik se činnost knihovny rozrostla a počet čtenářů a návštěvníků zmnohonásobil. Moje vize se postupně naplňovala, až jsem dosáhla toho, že se o naší knihovně začalo mluvit i za hranicemi obce… okresu… kraje… republiky… tak to zase pr.

Tak se i v obci nějak rozkřiklo, že jsem pracovitá a schopná, milá a komunikativní a v posledních komunálních volbách mi lidé dali najevo, že bych zvládla i funkci starostky. Při té představě se mi stahoval žaludek, jsem přece soudná a vím, kde je moje místo, ale dobře, udělám kompromis, snížím si v knihovně úvazek a budu neuvolněná místostarostka. Tak to fungovalo dva roky, na úřadě jsem se zaučovala, práce přibývala, v knihovně honička, dosavadní práci jsem musela stihnout za polovinu času, najednou přišlo vyčerpání, únava. Takhle to dál nejde! A tak jsem se rozhodla, že budu uvolněná místostarostka a najdeme novou knihovnici.

Pohovory s uchazeči. Od většiny slyším, kolik je to práce, za tak málo peněz, vůbec nechápou, že je to nejlepší práce na světě!? A pak taky – kdo by to chtěl dělat po tobě? Nikdo nebude lepší. To mi sice čechrá ego, ale někoho najít musíme.

Mezitím na obci – úřednice s pevně semknutými rty, frustrovaní lidé, samé stížnosti – zavřený most, musí přívozem, tma a zima, deprese, tlak zastupitelů, předlož náplň práce, co tu vlastně pořád děláš. Děláš vůbec něco? Začínám na sobě pociťovat psychické změny, přestávám se usmívat, před Vánocemi mě skolí viróza, ale jsem za ni ráda, přes svátky jenom ležím v posteli, nic se mi nechce, i když už jsem zdravá.

Po Novém roce nás čeká další kolo hledání knihovnice, mezitím úřad. Zase to studeno, co je dobře, jako by nebylo, pořád se jen mluví o tom, co je špatně. Ještěže tam nejsem každý den, střídám obden úřad s knihovnou. Knihovna je jako dobíjecí stanice, všechno zlé odplaví, lidé se usmívají, vypráví veselé historky, i o nemocech mluví s nadhledem. Už jste četli povídky od Tomeše? To jsme se ale pobavili! A už máte novou knihovnici?

Nemáte? Zatím zůstáváte? To jsme ale rádi! A v tom mi to dojde.

Knihovna je můj osud, moje životní potřeba, můj zdroj energie. Najdu si posilu, ale zůstanu. Jednou knihovnice – navždy knihovnice!

LUCIE HAŠKOVÁ pracuje od roku 2007 jako vedoucí Obecní knihovny Hradištko. Od roku 2014 je členkou obecního zastupitelstva.