Klubu dětských knihoven je 30! 2. část

ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com

Naše skupina plus minus dvaceti lidí na sebe začala postupně nabalovat další nadšence. Tou dobou jsme byli takovou ukázkou základních marketingových pravidel, která jsme se začínali učit – oslov jednoho, ten osloví dalšího atd. Začali jsme spřádat síť, v jejímž středu už byly nejen „matky zakladatelky“, ale i zástupkyně, postupně i zástupci „děckařů“ v terénu. Z tohoto podhoubí vznikl „mozkový trust“, tj. vedení KDK, a regionální klubka. Přibližně po dvou letech od nápadu zabývat se dětským čtenářstvím hlouběji a strukturovaně nastal čas dát našemu Klubu oficiální podobu. Většina z nás byla v té době aktivními členy SKIP, a tak bylo zcela přirozené, že jsme požádali tehdejší výkonný výbor o status odborné sekce, který jsme získali v rámci knihovnického týdne v Sobotce při Dni SKIP – 7. 7. 1994.

Zkusila bys připomenout alespoň některá jména, která jsou se založením KDK spjata?

Po 30 letech se to již nezdá tak snadné; některá jména utkvěla v obecné paměti více a dodnes se s nimi setkáváme, jiná postupně zapadla, jejich nositelky se začaly věnovat jiné činnosti nebo dozrály do seniorského věku… Nerada bych na někoho zapomněla a předem se omlouvám, pokud se tak stane. Pro mne osobně byla základem východočeská buňka, především Eva Kordová, Alena Pospíšilová, já a další podporovatelé z regionu. Velice rychle nás doplnila Praha – Zuzka Ježková, Zlata Houšková, Marcela Macháčková a Ivana Hutařová. Aktivní byl i sever Moravy, který zastupovala především Dáša Vrchlabská, západ Čech prezentovala Helena Šlesingerová, jižní Čechy Jana Hladíková a jižní Moravu „buchlovanky“ – Mirka Čápová a Hanka Hanáčková. Středočeský region zastupovaly knihovny v Příbrami, Čelákovicích a Poděbradech. Bylo by skvělé, kdyby naše vzpomínání na začátky KDK doplnily právě ony, případně i další pamětnice… Ráda bych také připomněla spolupracovníky z řad spisovatelů a výtvarníků, kteří nám fandili a v začátcích i nezištně pomáhali. Za všechny chci jmenovat alespoň ty, kteří už nejsou mezi námi: Jindřišku Smetanovou, Ilonu Borskou, Marii Kubátovou, Zbyňka Malinského, Vladimíra Komárka a Josefa Vágnera; velkým podporovatelem našich aktivit byl i psycholog Zdeněk Matějček.

Co považuješ za největší úspěch či přínos KDK?

Za úspěch považuji, že se nám podařilo KDK prosadit jako odbornou knihovnickou sekci a vybudovat širokou členskou základnu. Práce v klubu byla (a věřím, že stále je) velkou příležitostí pro jednotlivce ze všech typů knihoven, a to včetně těch nejmenších. Do společné práce byly prostřednictvím klubek zapojeny jednotlivé regiony, ve kterých se kromě společných klubových aktivit odehrávala i celá řada akcí místního významu.

Společně se nám povedlo vzkřísit odkaz knihovnických týdnů. Sobotecké týdny byly jedenáct let naší základnou a inspirací. Dodnes děckaři stále vyhledávají jičínské knihovnické dílny. Vznikly také dvě skvělé a výjimečné akce, které dávají možnost účasti každé knihovně podle vlastních schopností a možností a zároveň umožňují mezioborovou a lokální/regionální spolupráci. Mám na mysli naprostou „topku“, kterou je stále bezpochyby Noc s Andersenem. Druhou je projekt s velkým dosahem a potenciálem: Kde končí svět. Dává knihovnám možnost uplatnit na společné téma vlastní kreativitu, aktivity, formy a metody práce. Někomu může být bližší vyjádření literární, někdo má mezi čtenáři výborné výtvarníky, někomu vyhovuje soutěž, jinému divadelní či publicistické vyjádření – prostě každá knihovna může dané téma uchopit a zpracovat podle svých potřeb, představ a možností. Hlavní garantka projektu Helenka Šlesingerová je zároveň autorkou motta (hlavní myšlenky) i literárně zpracovaného rámce pro každý ročník. A patří jí velký dík za spoustu námětů, které knihovnám během let nabídla. Celý projekt je zakončen velmi působivým a obvykle emotivním slavnostním pasováním rytířů Řádu krásného slova z řad dětí, knihovníků a autorů (spisovatelů, výtvarníků) i interpretů krásného slova (herců). O akci se zmiňuji podrobněji, protože možná nemá takovou publicitu jako Noc s Andersenem.

Vzpomínání jsem dnes začala úvahou o pomyslném předávání vesla nebo možná spíše kormidla. Před třiceti lety jsme hlavně „veslovali“, hledali nové příležitosti pro vzájemnou komunikaci knihovníků, učitelů a rodičů. Základem pro nás byla spolupráce, setkávání, sebevzdělávání. Současná realita má k době před 30 lety hodně daleko a zároveň s novými členy pochopitelně přicházejí nové nápady, náměty a názory. A je také jasné, že stálý kvantitativní růst činnosti a aktivit není možný. Proto si myslím, že je zapotřebí „k veslům přidat kormidlo“, tedy dát klubu nové vize. Pevné a široké základy jsou dány. Těším se na to, jak budou využity, modifikovány, zlepšeny – ku prospěchu dětí i knihoven.

Děkuji všem kolegyním i kolegům za jejich práci. Novému vedení klubu přeji, ať se aktivně chopí kormidla a co nejdříve ukáže svou vizi působení KDK SKIP v jednadvacátém století. Věřím, že při tom pečlivě zváží význam vybudovaných vztahů, struktur, vzájemné komunikace a kooperace, že využije nosné společné aktivity a nezapomene i nadále dávat prostor jednotlivcům i malým knihovnám.