Současná severská literatura

Stálicí je současný severský román, čím dál větší oblibě se těší literatura pro děti a mládež, novou popularitu získávají reportáže, literatura faktu a fantastika. Tu a tam se – zásluhou nadšených nakladatelů a překladatelů – objeví i zajímavý projekt zaměřený na méně vydávané literární druhy, žánry a útvary, jako jsou povídky, poezie nebo drama, čas od času se vyskytne u nás dosud neobjevená klasika. Vycházejí také knihy z geografických a jazykových oblastí, které máme za severskou exotiku, jako je Grónsko, Faerské ostrovy nebo Laponsko. Na pulty českých knihkupectví každoročně přibude mezi jedním a dvěma sty nově přeloženými severskými tituly, takže je jasné, že zájemci mají z čeho vybírat.

Současný severský román

Zdaleka nejpřekládanější jsou ze severské literatury poměrně nepřekvapivě romány. Ty jsou žánrově, tematicky a formálně nesmírně různorodé. Už dávno neplatí, že ze Severu se k nám dostává jen ponurá próza o těžkém živobytí v drsné krajině, psychických problémech a nefunkčních rodinných a partnerských vztazích, byť i tento proud má stále své pevné místo. Román má i v každé jednotlivé severské zemi tolik podob, že je prakticky nemožné charakterizovat jej jen v několika větách.

V Dánsku a Norsku je ze severských zemí asi nejsilnější tradice minimalistického psaní, útlých próz, které mnoho naznačují mezi řádky. Jejími zástupci jsou například dánské autorky Helle Helle (Tohle jsem měla napsat v přítomném čase; Ony; Na dně), Dorthe Nors (Spojka, dvojka, plyn) nebo Ida Jessen (Nový čas), z norských autorů pak Jon Fosse (Sny Olavovy; Melancholie; Ráno a večer), známý také jako dramatik. Protipólem minimalismu je vyprávění v barvitých, takřka barokních větách, které ovládá Dán Peter Høeg (Děti chovatelů slonů; Příběhy jedné noci; Tichá dívka); v posledních románech se od stylu svých dřívějších próz odchyluje a jeho knihy už zdaleka nedosahují takové čtenářské obliby. Enfent terrible dánské literární scény je Kaspar Colling Nielsen (Dánská občanská válka; Mount Kodaň; Evropské jaro), který své bizarní a často do extrému dovedené vize budoucnosti staví na břitké kritice dánské společnosti a politiky.

Z norských autorů se vedle Fosseho prosadilo v zahraničí hned několik autorů, od nichž máme v češtině vícero přeložených titulů. Jednou z hlavních hvězd je Karl Ove Knausgård, rozvíjející žánr autofikce, tedy beletrizovaného psaní o sobě samém. Jeho opus magnum, Můj boj 1–6, označovaný za literární reality show – ovšem s nespornými uměleckými kvalitami –, vzbudil mj. pro svou otevřenost širokou debatu nejen doma v Norsku, ale prakticky po celém světě. Erlend Loe (Doppler; Náklaďáky Volvo; Fakta o Finsku) je známý naivistickým způsobem psaní a řadou absurdních situací, které s nadsázkou a nezaměnitelným humorem rozvíjí kolem svých svérázných hrdinů. Čtenářsky velmi populární jsou romány vynikajících vypravěčů Larse Saabyeho Christensena (Beatles; Poloviční bratr; Stopy města), Ingvara Ambjørnsena (Bílí negři) a Toreho Renberga (Muž, který miloval Yngveho), koncipované často jako čtivé silné příběhy nesoucí v sobě generační výpověď. V knihovnách jsou hodně vyhledávané i útlé prózy Roye Jacobsena, zejména sága popisující osudy obyvatelů malého ostrova na severu Norska (Ostrov; Bílý oceán; Oči nemlčí; Jenom matka). Za pozornost stojí i několik jmen, od kterých máme v češtině zatím překladů pomálu: Agnes Ravatn (Ptačí tribunál; 53. týden), Pedro Carmona-Alvarez (A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál), Bjørg Vik (Malé klíče, velké pokoje), Matias Faldbakken (Restaurant the Hills) nebo Jan Kjærstad (Berge; Znamení k lásce).

Švédská próza paradoxně mírně doplácí na výsadní postavení švédské krimi a humoristické prózy, které zastiňují nežánrovou literaturu, současné romány, bohužel, stojí mírně stranou pozornosti nakladatelů i čtenářů. Když už se podaří nějaký titul v češtině vydat, nezřídka rezonuje méně, než by si zasloužil. Výjimkou je Mikael Niemi z oblasti Tornedalen na finsko-švédské hranici, jehož tvorba (Popmusic z Vittuly; Vařit medvěda) se vyznačuje podobnou svérázností jako jeho domovský region. Stejně tak jí je i autor historických románů Jan Guillou, který si v desetidílné sérii vytyčil ambiciózní cíl zmapovat osudy jednoho rodu a s nimi celé dvacáté století (Stavitelé mostů; Norský dandy a další). Steve Sem-Sandberg píše zase literaturu na pomezí fikce a dokumentární prózy, velký zájem vzbudil zejména jeho román o lodžském ghettu za druhé světové války Chudí v Lodži. U čtenářů si přes těžká témata, která zpracovává, získala oblibu Majgull Axelsson (Dubnová čarodějka; Nejmenuji se Miriam). Pozoruhodný proud ve Švédsku tvoří literatura přistěhovalecká (Andrzej Tichý, Jonas Hassen Khemiri, Golnaz Hashemzadeh Bonde). Pokusy o její vydání u nás ale přes vynikající literární kvality publikovaných titulů končí obvykle komerčním neúspěchem. Zcela jinou kapitolou jsou pak švédské humoristické romány, které i za podpory filmových adaptací doslova dobývají svět. Mezi přední představitele patří Jonas Jonasson (Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel) a Fredrik Backman (Muž jménem Ove; Medvědín).

Současná finská literatura se tematicky ani formálně nebojí překračovat hranice. Populární je historický román vracející se k bolavým místům vlastních i evropských dějin: Sofi Oksanen (Očista; Čas ztracených holubic), Katja Kettu (Porodní bába; Vlčí růže), Kjell Westö (Chiméra 38), ale i společenský román zpracovávající palčivá témata současnosti: Jussi Valtonen – Oni nevědí, co činí. Pro řadu knih je v současné době typické vykročení mimo realitu a žánrové přibližování magickému realismu nebo rovnou žánrům fantastiky, pro tento proud se vžilo souhrnné označení „finské podivno“. V románu Laury Lindstedt Oneiron se například setkává osm žen z celého světa v několika vteřinách po smrti, Johanna Sinisalo vykreslila v Jádru Slunce bezútěšnou dystopickou společnost, v níž jsou ženy „domestikovány“ na poslušné hospodyňky, a Lena Krohn rozvíjí filozofické a etické otázky ohledně lidského života v esejistické dystopii Šťastná smrt. Pasi Ilmari Jääskeläinen (Literární spolek Laury Sněžné; Magický průvodce městem pod pahorkem; Den falešné kočky) zasazuje své promyšlené prózy s nečekaným rozuzlením do zdánlivě běžného světa, ve kterém ale podivno záhy převáží nad realitou a čtenáře znepokojuje víc a víc. Pozornost zaslouží i formálně nápaditý román Antihrdina slovenské rodačky Alexandry Salmely nebo silná próza Pajtima Statovciho Moje kočka Jugoslávie, ve které je současné Finsko postaveno do kontrastu s nedávnou situací v Kosovu.

Stále populárnější je u nás literatura islandská, často charakteristická snovostí, meditativností a odvěkým soužitím a soubojem člověka s přírodními živly. Ať už to jsou filozofické romány Jóna Kalmana Stefánssona (Letní světlo, a pak přijde noc; Ráj a peklo; Smutek andělů), jazykově vybroušené miniatury Sjóna (Syn stínu; Měsíční kámen; Múza z lodi Argó), nebo kontemplativní rozjímání postav umělců z pera Gyrðira Elíassona (Kniha od řeky Sandá; Okno na jih). Čtenářsky velmi přístupné jsou prózy Auður Avy Ólafsdóttir (Výhonek osmilisté růže; Nad propastí byla tma), v nichž je fyzické putování hlavního hrdiny zároveň prostředkem introspekce. Velkým islandským románem je Ženská na 1000°, jejíž autor Hallgrímur Helgason je známý rozkošatělým jazykem i neotřelým pohledem na evropskou historii 20. století zprostředkovanou osobitým jedincem.

Severská krimi

Detektivní romány ze Švédska a Norska dlouhodobě dominují žebříčkům prodejů po celé Evropě. Čtenáři i odborníci u severské krimi oceňují výtečně odvedenou řemeslnou práci autorů, přesah ke společenské kritice, prokreslené charaktery vyšetřovatelů, jejichž barvitý osobní život hraje často stejně důležitou roli jako detektivní zápletka, a v neposlední řadě i exotické prostředí zasněžených plání a hlubokých lesů jako stvořených pro vraždu.

Nekorunovaným králem severské krimi je norský spisovatel Jo Nesbø, u nějž se netrpělivě čeká na každou novou knihu a od kterého vycházejí i tituly mimo hlavní sérii s vyšetřovatelem Harrym Holem. V Norsku mu zdařile sekunduje Samuel Bjørk, z jehož pera ale zatím vzešly pouze tři romány (V lese visí anděl; Sova; Clona). Jiní, na domácí scéně velmi populární norští autoři se u nás prosadili v daleko menším měřítku (Jørn Lier Horst, Marit Reiersgård, Jørgen Brekke). Nadšené ohlasy si mj. díky vynikajícímu zpracování Českým rozhlasem vysloužila prvotina Helene Flood Terapeutka, která má daleko blíže k psychologickému vztahovému románu než k pravověrné krimi.

Je obecně známo, že boom severské detektivky odstartovala série švédského novináře Stiega Larssona Milénium. Po autorově předčasné smrti se jejího pokračování ujal David Lagercrantz. K hojně vydávaným švédským autorům patří dále manželé Ahndorilovi, píšící pod pseudonymem Lars Kepler, dále pak Mons Kallentoft, Arne Dahl, Camilla Läckberg nebo již zesnulý autor detektivek klasičtějšího střihu o komisaři Wallanderovi Henning Mankell. Poté, co byly do češtiny přeloženy všechny jeho detektivní tituly, nakladatel se rozhodl vydat i překlady několika nežánrových románů (Švédské holínky; Italské boty). Pozoruhodný počin představují knihy Marie Adolfsson odehrávající se na fiktivním ostrově Doggerland v Severním moři s vlastními zákonitostmi, jazykem i historií. Z nových jmen české čtenáře poslední dobou asi nejvíce zaujal Niklas Natt och Dag, píšící drsné historické detektivky zasazené do pestrých kulis švédského království konce 18. století (1793; 1794).

Z dánských autorů krimi se výrazněji prosadil jen Jussi Adler Olsen, jehož sérii o Oddělení Q, zabývajícím se odloženými případy, se dostalo i zdařilých filmových adaptací. Knihy jeho krajanů (Thomas Rydahl, Steffen Jacobsen, Søren Sveistrup) se setkaly spíše s vlažnějšími ohlasy. Podobně je na tom i finská detektivka a thriller (Leena Lehtolainen, Antti Tuomainen, Kati Hiekkapelto, Max Seeck), jimž se u nás, navzdory velké oblibě například v sousedním Německu, výrazněji zakořenit dosud nepodařilo.

Islandskou krimi vyhledávají čtenáři se zájmem o exotiku i tajemno, pro literaturu tohoto ostrova tolik typické. Žánru zde vévodí Yrsa Sigurðardóttir a Arnaldur Indriðason, od každého z nich máme v češtině už přes desítku knih. Nešvarem je překlad přes třetí jazyk, nikoli přímo z islandštiny, což se na kvalitě výsledného českého textu bohužel nepříznivě projevuje. Zdá se ovšem, že minimálně v Yrsině případě začíná v tomto ohledu svítat na lepší časy. Fanouškům thrillerů s přídechem hororu lze doporučit romány Steinara Bragiho (Planina; Matka).

Literatura pro děti a young adult

Severská dětská literatura v mnohém navazuje na nepřekonatelné příběhy z pera Švédky Astrid Lindgren a finskošvédské autorky knih o mumincích Tove Jansson. Od obou v posledních letech vyšly jak u nás dosud neznámé knihy pro dospělé (např. Válečné deníky A. Lindgren, povídkové sbírky Fair Play, Dcera sochaře a Cestovat nalehko T. Jansson), tak i knihy pro děti či komiksové příběhy, které byly do češtiny převedeny vůbec poprvé.

Kromě literárních stálic se ale u nás hodně prostoru dostává i současným autorům a autorkám. Z těch dánských především Lene Kaaberbøl a jejím dvěma fantasy sériím pro mladší (Divočarka) a starší (Dcera čarodějky) děti. Norským žijícím klasikem je Jostein Gaarder, známý edukativním charakterem svých próz věnujících se filozofickým otázkám, náboženství či rovnou dějinám filozofie (Sofiin svět). I od něj vyšlo nedávno několik nových knih pro dospělé (Tak akorát; Loutkář). Populární jsou naopak i knihy pro děti, jejichž autory jsou spisovatelé píšící jinak spíš pro dospělé – Erlend Loe (série o Kurtovi) nebo Jo Nesbø (série o doktoru Proktorovi). Pro děti milující dobrodružství a luštění šifer je tu pak série Bobbieho Peerse začínající knihou Zloděj luridia.

Ze Švédska stojí za zmínku Barbro Lindgren, píšící krajně absurdní a nonsensové příběhy (Oranžáda, Mazarén a Dartaňan; Tajné bratrstvo), a dále pak Frida Nilsson (Gorila a já; Piráti z Ledového moře). Klasické dobrodružné putování po celém světě oživuje Jakob Wegelius v příbězích s gorilou v hlavní roli Legenda o Sally Jones a Sally Jones a dopis od mrtvého. Strašidelnou fantasy sérií Pax o dvou bratrech bojujících proti zlu v malém švédském městečku zaujala detektivkářka Åsa Larsson ve spolupráci s Ingelou Korsell.

Finská literatura pro děti bývala v Česku až na výše zmíněnou Tove Jansson dlouhou dobu opomíjena. O to většímu zájmu se ale těší v posledních zhruba pěti letech. Zatímco jinde obrovsky úspěšný Mauri Kunnas (Nejveselejší kniha o pirátech) nebo Aino Havukainen a Sami Toivonen (Tatu a Patu) u nás pravděpodobně kvůli laxní propagaci nakladatelů téměř zapadli, pravý opak platí o Timovi Parvelovi. Jeho série o Elle a další o jejím spolužákovi Patem si získaly už mnoho dětských čtenářů, stejně tak šestidílná sci-fi Kepler62, jejímž spoluautorem je Nor Bjørn Sortland a autorem moderní vizuální podoby ilustrátor Pasi Pitkänen.

Stále častěji k nám ze Severu pronikají také komiksy, nezřídka naučné. Takovými jsou například komiksová kniha o dějinách ženské emancipace Neohrožené ženy autorky Marty Breen nebo komiks Oleho Mathismoena o přírodě a ekologii Zelená (se) Země. Za oběma stojí také norská kreslířka Jenny Jordahl. Komiksy Liv Strömquist Ovoce poznání o ženském přirození a Nejrudější růže rozkvétá o lásce z různých odborných hledisek už jsou určeny spíše dospělým, ale zaujmou i věkovou skupinu young adult.

Z autorů fantastiky, která potěší young adult i dospělé, je určitě třeba uvést Norku Siri Pettersen a její promyšlenou sérii Havraní kruhy (Ódinovo dítě, Plíseň, Síla), na kterou nedávno volně navázala samostatná série Vardari (Železný vlk) ze stejného univerza. Z finských autorek zaujala čtenáře Emmi Itäranta a její lyrická dystopie Strážkyně pramene. Vyloženě náctiletým je pak určena islandská apokalypsa Krvavá zima od Hildur Knútsdóttir. Dobrého ohlasu se dostalo již starším, ale stále čteným nevšedním příběhům o upírech a zombiích Jona A. Lindqvista Ať vejde ten pravý (nedávno mimochodem adaptováno Švandovým divadlem) a Jak zacházet s nemrtvými. Pro dospívající vycházejí také moderní odborné publikace zaměřené na poznávání vlastního těla a sexuality – pro kluky je tu švédský Respekt od Intiho Chaveze Pereze, pro dívky pak Holčičí kniha autorského dua Nina Brochmann a Ellen Støkken Dahl.

Vzestup literatury faktu a reportáží

S pojmy jako hygge, lykke, lagom či sisu, spojenými s životním stylem či mýtem národní povahy, se setkal už asi každý. Však také o těchto konceptech vyšla v češtině už celá řada knih. Tyto návody na šťastný a spokojený život ale nelze brát příliš vážně, kvalitou textu i vyumělkovaným provedením ostatně připomínají spíše lifestylový magazín a jejich životnost bude podobně dlouhá.

Daleko zásadnější stopu zanechává opravdová literatura faktu, která k nám ze Severu proniká stále více. Populárním žánrem je cestopis či jiná forma osobních zápisků blízká eseji, s níž se prolíná vybrané téma z přírodních věd nebo odhalování tajemství některé historické události. Jmenujme například oceánografickou Knihu o moři (Morten A. Strøksnes), publikaci o horách Uhranuti výšinami (Henrik Svensen), bádání o balónové výpravě Salomona Andréeho na severní pól Expedice (Bea Uusma) nebo kombinaci ichtyologie a kulturních dějin Tajný život úhořů (Patrik Svensson). Řadu odborných publikací z oblastí psychologie, sociologie nebo etiky vydává nakladatelství Portál (Instamozek; Stůjte si za svým; Přecitlivělost není slabost aj.).

Vstupem nakladatelství Absynt na český trh k nám začala pronikat kvalitní a atraktivně prezentovaná reportážní literatura, a to pochopitelně i ze Severu. Zatím asi nejdiskutovanější knihou z edice Prokletí reportéři je Jeden z nás (Åsne Seierstand), mapující teroristický útok na norském ostrově Utøya. Za pozornost stojí ale i další tituly zabývající se méně známými případy a postavami posledních dekád – Dvě sestry, Laserový muž, Střelba v Kodani aj. Všechny představují důležité svědectví o událostech, které ovlivňují současný svět, a varují před extremismem a nesvobodou.

Perly severské klasiky

Nezanedbatelnou část severské literatury na českém trhu tvoří i klasika, ať už reedice starších překladů, či úplně nové překlady dosud nevydaných děl. Specifickou oblastí je literatura staroseverská, tedy zejména ságy a další literární útvary ze středověkého Islandu a Norska. Díky aktivnímu badatelskému týmu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se čeština může v poslední době pochlubit snad více překlady ze staroseverštiny než jakýkoli jiný jazyk. Vedle zcela nových překladů (Eddica Minora; Lživé ságy starého Severu; „A tehdy pronesl strofu…“) vycházejí i revidovaná a doplněná vydání již existujících (Staroislandské ságy; Sága o svatém Óláfovi). Ze starších literárních památek stojí bezesporu za zmínku také nové vydání finského eposu Kalevala, doplněné rozsáhlými komentáři a studiemi.

Řada význačných edičních počinů se zaměřuje na velké autory 20. století, a v češtině se tak objevují u nás dosud neznámá díla kanonických spisovatelů. Uveďme z Norska Tarjeie Vesaase (Bělidlo), ze Švédska Ingmara Bergmana (Hodina vlků; Úsměvy letní noci), z Finska Miku Waltariho (Vlak osamělého muže; Město smutku a radosti) či Penttiho Saarikoskiho (Dopis pro mou ženu; Čas v Praze) nebo z Islandu Halldóra Laxnesse (Křesťanství pod ledovcem).

Méně vydávané, ale důležité

Ve stínu románů stojí povídky, které je kvůli jejich nevalným prodejům obtížné prosadit k vydání v knižní podobě. Řada z nich se k nám dostane jen díky studentským univerzitním projektům. Za zmínku stojí antologie finského podivna Lesní lišky a jiné znepokojivé příběhy a povídek ze severního Finska Za letních nocí se tu nespí lehce. Dále pak máme k dispozici povídkové knihy dánských autorů Dorthe Nors (Na hraně) a Jørna Riela (Arktické safari), norských Bjarteho Breiteiga (Fantomové bolesti), Johana Harstada (Záchranka) a Merethe Lindstrøm (Hosté), svérázné Finky Rosy Liksom (Život je jen náhoda; BamaLama; též román Paní plukovníková) či Islanďana Gyrðira Elíassona (Mezi stromy). Velké množství povídek (a ukázek z románů) lze najít také v ediční řadě čítanek nakladatelství Labyrint; zatím vyšla Norská čítanka, Švédská čítanka a Finská čítanka, na letošní rok se chystá dánská. Významné jsou také texty v tematických číslech časopisu Plav.

   

Ještě menší zájem projevují čtenáři o poezii a drama, čemuž odpovídá i četnost jejich vydávání v překladu. Básně se tu a tam objevují na stránkách literárních časopisů (Plav, Tvar, H_aluze, Weles), knižní vydání jsou ojedinělá. K dispozici máme například výbor ze švédského nobelisty Tomase Tranströmera Přijde smrt a vezme ti míry, výbor básní norského jazzového básníka Jana Erika Volda Malý kruh a zcela novou antologii finské lyriky zahrnující texty od poloviny 16. století do 80. let 20. století Bílé přeludy na vlnách. Se současnými dramaty seznamuje Pět severských her – každá země je zastoupena jedním dramatem – nebo výbory Tři hry od Švédů Larse Noréna a Sary Stridsberg.

Na závěr zbývá ještě zmínit literaturu specifických geografických a jazykových oblastí evropského Severu, která k nám výrazněji začala pronikat až v posledních letech. Zatím jediným u nás vydaným grónským románem je otevřená generační výpověď Homo sapienne Niviaq Korneliussen o mladých lidech různé sexuální orientace. Vůbec prvním překladem přímo z faerštiny, jazyka ostrovů mezi Grónskem a Skandinávií, je antologie Álf ze Zlatého kamene. Pověsti a pohádky z Faerských ostrovů. Stejně pionýrským počinem je překlad mytologického románu Bengta Pohjanena Faravidova říše, jehož originál je v jazyce meänkieli, kterým se mluví na severní hranici Finska a Švédska.

Jak je z uvedeného nástinu patrné, severská literatura v českých překladech je v posledních letech natolik bohatá, že by si každá země či žánr zasloužily samostatný článek, ne-li hned několik. Díky pestrosti a hojnosti vydávaných titulů mohou inspirativní severské země čtenáři poznávat z mnoha úhlů pohledu, snad i daleko podrobněji než leckterý jiný evropský region.