Dotaz: Objevují se ve Švédsku nové tendence v oblasti řízení knihoven?
Knihovna v Nacka uvádí na svých webových stránkách různé průzkumy, které ovšem zase jejich odpůrci odmítají. Ve srovnání s městskými a obecními knihovnami mluví statistika ve prospěch sdružení zaměstnanců či akciových společností. Od roku 2005 se stále zvyšuje počet návštěvníků a knihovna má delší a delší otevírací dobu, podle některých měření dokonce o více než sto procent. Také dostupnost knih vzrostla a zaměstnanci vnímají sami sebe jako svobodnější a jejich přístup ke knihovnické práci i kultuře se také změnil. Politici tedy tento model a také všechny statistiky, které takový vývoj podporují, vítají.
Podstatná čast knihovnického Švédska, které léta stále vzrůstalo a kvetlo, se ovšem bouří a uvádí mnoho argumentů proti. Protože i u nás se v posledních letech racionalizuje jak počet zaměstnanců v knihovnách, tak dotace na knihovní fondy, vidí mnoho knihovníků tento vývoj jako velice nebezpečný a nevěří příliš na statistiky, které považuje za jednostranné. Řekla bych, že odpůrci jsou většinou knihovníci, kteří zažili „staré dobré časy“, a nebezpečí vidí v komercializaci knihoven, což není jistě zanedbatelné. Objevují se obavy z obchodního přístupu k zaměstnancům, že řídit knihovnu nebo v ní pracovat může kdokoliv.
Odpůrci myšlenky privatizace knihoven tvrdí, že knihovny si musí hlídat své poslání ve smyslu shromažďování, uchovávání a zpřístupňování tištěné literatury i digitálních médií a vykonávání informační, kulturní a vzdělávací činnosti. Je ovšem těžké fungovat jako místo spontánního setkávání členů určité komunity, jako místo pro příslušníky všech generací s různou úrovní vzdělání či sociálního postavení, lidí s odlišnými potřebami, očekáváním a záměry, pokud je správa knihovny motivována jen komerčními zájmy. Například příslušníci různých kultur nebo lidé s nejrůznějšími handicapy by měli najít v knihovně možnost rozvíjet své schopnosti bez komerčních aspektů.
Při tom všem máme ale ekonomická omezení, která je nutné dodržovat, a myslím, že „staré dobré časy“ s vysokými rozpočty, dotacemi a granty v podstatě na cokoli se už nikdy nevrátí. Já tedy možnost určité spolupráce s komerčními aktéry vidím, a zároveň i možnosti efektivního měření naší hodnoty, a nevidím rozpor v používání ekonomických vzorců a teorií – ovšem přizpůsobených k naší činnosti. Například využívání výpočtu o návratnosti investic, o kterém jsem psala v listopadu minulého roku. Knihovna je pro město, univerzitu nebo podnik samozřejmě investice. Myslím si proto také, že neškodí dívat se na naši činnost i očima našich vlastníků a zřizovatelů, sice ne vše naprosto slepě přizpůsobovat, ale vzít na zřetel jejich pohledy a přání, a podle toho vyvíjet činnost knihovny. To nejtěžší, myslím, je zjistit, co přesně od nás zřizovatelé chtějí a očekávají. Dobrý nápad měla například knihovna Chalmerské univerzity v Göteborgu, která uzavřela se svými zřizovateli konkrétní smlouvu o jejich potřebách, s možností ji společně revidovat a doplňovat.
Nemůžeme se tedy distancovat od ekonomického myšlení, ale je nutno udržet a hlídat si naše hodnoty, být však vždy zároveň připraveni na ospravedlňování vlastní existence a mít k tomu po ruce dobré a pádné, a proč ne i komerční, argumenty.
