Na půdě: dětské oddělení Regionální knihovny Teplice

Knihovna 

První česká knihovna v Teplicích vznikla v r. 1900 sloučením spolkových knihoven Sokola, České besedy a Národní jednoty severočeské. Dnešní Regionální knihovna Teplice (RKT) má čtyři pobočky, z toho pouze v ústřední budově je dětské oddělení.  

Dům 

Od roku 1946 sídlí knihovna v novorenesanční školní budově z r.1875, o dvacet let později zakoupené a přestavěné továrníkem M. Grohmannem na rodinné sídlo. Z doby této přestavby pochází bohatá neobarokní výzdoba interiérů: obklady z řezbovaného dubu či umělého mramoru, štukatura na stropech. Na rozdíl od zdobných interiérů zůstal půdní prostor hrubý a nevyužitý, jak bylo dříve obvyklé, jen prázdný prostor a trámy krovu. Nabízel se tudíž jako jasná volba při úvahách, kam umístit dětské oddělení, které potřebovalo více místa, moderní řešení i zvýšení atraktivity pro malé uživatele.   

Fenomén půda     

Děti mají půdy rády, snad kvůli kouzlu velkého a trochu tajemného prostoru, kde se dají najít dávno odložené či zapomenuté předměty a kde to voní dobrodružstvím. Já jsem takto prožíval půdu v domě u babičky, s tichem, štosy starých časopisů, bubnováním deště a občasnou návštěvou mourovaté kočky. Půda je tedy myslím vhodným místem pro dětskou knihovnu, jen je důležité zachovat její charakter. Ponechat prostor otevřený až k vrcholové vaznici, ponechat dřevo viditelné a neukrývat trámy do sádrokartonové kapotáže. Stavební úpravou sice kus půdní romantiky vždycky zmizí, ale dost jí obvykle zůstává. Půdní prostory lákají, dětské zážitky v podvědomí žijí, rádi se na půdy vracíme.               

Knihovna na půdě 

Umístění knihovny do podkroví je co do návrhu i realizace náročnější než umístění do běžného podlaží. Návrh se musí vypořádat s „nehnutelnými“ prvky krovové konstrukce, s neúprosně klesajícím šikmým podhledem i statickými limity, ale výsledek stojí za námahu.  

Svérázné dětské oddělení 

Stejně jako v jiných knihovnách jsem se i na teplické půdě snažil vytvořit prostředí rozmanité, vybavené různorodými prvky atraktivními nejen vizuálně, ale především funkčně; vytvořit prostor působící hravě, hru podněcující a lákající k setrvání.  

A kudy tam? Výtah návštěvníka dopraví do spojitého prostoru volného výběru, z kterého je dostupná edukativní dílna i provozní a hygienické zázemí. Zatímco edukativní dílna je prostor „vážnější“, sloužící pro řemeslné činnosti, kurzy atp., koncepce prostoru volného výběru je volnější, je to prostor největší a samozřejmě nejdůležitější.  

Z výtahu návštěvník vstupuje do těžiště prostoru, „náměstíčka“ s pobytovými stupni pro posedávání, besedy a pro práci se školními skupinami; vpravo návštěvník míjí dominantu „věže“ (viz dále), mobilní prezentační stoly a skončí u výpůjčního pultu, uzavírajícího pohledovou osu. Pult je osvědčeného segmentového tvaru, který umožňuje dobrý kontakt s více návštěvníky při prakticky stejné pozici knihovníkovy židle. Podlaha před výpůjčním pultem je zvýrazněna pásem žluté podlahoviny, která tvoří i čelo pultu.  

Nad pobytovými stupni je deska s věšáky na barevné podsedáky, takže malí návštěvníci při odchodu zavěšením podsedáků vytvářejí stále nová a nová bezděčná výtvarná dílka. (Deska měla původně dosahovat až k podhledu, ale stavba tam osadila klimatizační jednotku, deska je tedy o jednu řadu nižší. Tak to chodí.) 

Celému prostoru vévodí již zmíněná „věž“ v dominantní červené barvě. Tvarem připomíná věže hradní i obranné věže lemující středomořská pobřeží. Dole má „bunkr“ – doupě, nahoře vyhlídkovou plošinu s pozorovatelnami. S bunkrem spojuje plošinu hlásná trouba, dole najdeme i úpravu pro oblíbenou hru – „prodávací“ okénko (na snímku je právě na prodej chobotnice).  

Za věží je prostor pro nejmenší čtenáře, s měkkou herní podložkou, pohovkou pro matky, dále s vozíky (hrabátka na leporela) i s nízkým kreslicím stolkem s deskou v podobě knoflíku, kde dírky tvoří zapuštěné barevné kelímky na tužky a fixy. Prostorem se tu toulají kožené taburety-krávy; už jsem je sice použil jinde a nerad se opakuji, ale ony se ty krávy velice osvědčily…    

Na druhém konci podélné osy prostoru je místo pro čtenáře odrostlejší. Nepřehlédnutelná je kabina původního historického výtahu, kterou nechala emeritní ředitelka paní Slunéčková už v předstihu zrenovovat. To jsem velmi uvítal a kabině přiřkl funkci šatníku – po doplnění zrcadlem a krejčovskou pannou slouží zájmům mladistvých návštěvnic. Tato část knihovny dále nabízí neformální posezení na divanu, čtení v zavěšeném houpacím křesle z ratanu a zvýšený stůl „homework office“ s eliptickou pracovní deskou. Volně jsou v prostoru od sloupku krovu k druhému uvázané padákové šňůry na zavěšování dětských maleb a kreseb.   

Pan PhDr. L. Kurka ve své Architektuře knihoven (2014) uvádí jako jeden z požadavků na knihovny doslova: Svérázné dětské oddělení. To je výstižně řečeno, já se vždy pokouším takové dětské oddělení vytvořit a Teplice nejsou výjimkou. Jestli se to podařilo, to rozhodují vždy až návštěvníci. Komentář ředitelky RKT paní Martiny Doležalové napovídá, že snaha snad marná nebyla: „Nové dětské oddělení v půdních prostorách se od začátku zaplnilo energií a smíchem. Děti si rychle osvojily nové prostředí – láká je nejen pestrý knižní fond, ale i útulná zákoutí k odpočinku, hrám nebo tvoření. Největší radost máme z toho, že se do knihovny vracejí i rodiny, které dříve nechodily – prostor je motivuje k opakovaným návštěvám. 

Děti jsou nadšené, že si mohou hrát ve věži, houpat se v závěsném křesle nebo polehávat na žíněnce. Každé si najde svůj koutek, kde si může v klidu číst. Prostor se osvědčil jako bezpečné a přívětivé prostředí nejen pro děti, ale i pro jejich doprovod. Babičky, dědečkové nebo rodiče si často sednou poblíž a sami si v klidu čtou. Je to místo, kde se potkávají generace. 

Dopoledne patří schody a sedací polštáře školkám a školám – děti poslouchají, co pro ně knihovnice připravila. A odpoledne už přicházejí s rodiči, aby se staly novými čtenáři. Knihovna na půdě žije.“  

---

TOMÁŠ HOŘAVA se svým ateliérem Hořava architekti se specializují především na návrhy veřejných knihoven.