V rámci vašeho rozhovoru pro karlovarský rozhlas jste zmínila, že vás ke knihovnictví přivedla v podstatě náhoda. Čím si vás tento obor získal? Jak si mohou knihovny udržet mladé, nadšené knihovníky, jako jste vy?
Děkuji za mladého a nadšeného knihovníka (smích). Občas žertuji o tom, že mě tam zavál krušnohorský vítr. Po škole jsem se vrátila do Karlových Varů a pár let pracovala jako regionální novinář. A pak mě ten zmíněný krušnohorský vítr zavál právě do chodovské knihovny.
Miluju knihy jako médium. To, jak voní, staré i nové, je mi to jedno. Ale musí to být papírová knížka, nejsem fanoušek e-knih. I když mám slabost pro audioknihy, které poslouchám při vaření nebo při uklízení. Ale ty papírové jsou za mě nejlepší. Zároveň se mi líbí, jak pozitivní vliv mají na náš mozek. Listování, zvuk šustění papíru, jich vůně a všeobecně to, jak funguje samotné čtení. Když totiž čtete nahlas, váš mozek se rozsvítí jako vánoční stromeček, zapojí se vám hned několik center naráz.
Práci v knihovně mám ráda. Máloco je totiž tak krásné jako plné police knih zalité sluncem. Je to opravdu velmi příjemné prostředí. A také je hezké, když lidem doporučujete knížky, které se jim líbí. Zároveň do knihoven nechodí úplní prudiči, vždy se tedy nějaký najde, ale většinou jsou to pohodoví lidé, co si chtějí číst, povídat si o knihách a sdílet své zážitky. Což je na práci knihovnice to hezké, ten lidský přístup, i když je někdy vyčerpávající.
Jak si udržet mladého knihovníka? Sama nevím. U mě je to několik různých faktorů, letos v říjnu budu v naší knihovně šestým rokem a za tu dobu jsem si vybudovala vztahy ke čtenářům, silné vazby a přátelství. Navíc pracovat s knihami je nádhera.
Věnujete se hendikepovaným čtenářům i žákům ve speciálních školách – co je vaší inspirací při přípravě programů pro tyto skupiny? Jakým výzvám v dnešní době čelíte a jaké radosti vám tato práce přináší?
Inspirace je různá. Když dělám besedy, je klíčové, aby mě téma bavilo. Ve chvíli, kdy mě zajímá, tak se mi rozlétne fantazie a začnu vymýšlet růžné vylomeniny. Za ty roky mám základní kostru a na každou besedu vytvářím vlastní pracovní listy. Pro klienty stacionáře a speciální třídy připravuju pracovní listy, kde se hledají různé předměty, něco jako „Najdi Valda“. Občas v listech nechám nějaké fígle a fórky. Když jsme měli zvířata za polárním kruhem, tak jsem dala na sáňky tučňáka a tomu tučňákovi na hlavu zimní čepici. A když klienti nemohli najít toho šestého, tak jsem jim řekla, že je dole v rohu – no jasně. A najednou ho našli. Občas stačí jen lehce postrčit a poradit. Nebo loni na kurzu trénování paměti, kdy každá lekce končila pracovními listy, které měly podněcovat různé části mozku a druhy paměti. Kroužkovaly se předměty v koláži, kam jsem schovala „easter eggy“ a různé fórky a vždy jsem čekala, kdy si toho lidé všimnou. Například měli najít bublinu, která byla kolem hlavy mimozemšťana.
Ve chvíli, kdy dělám tyto pracovní listy, tak kreativně pracuju, ale zároveň u toho odpočívám. Nemusím přemýšlet nad tím, jaké informace chci předat. Ráda besedy dělám tak, že vypichuju zajímavosti z daného tématu. Nesnáším suchopárná vyprávění, i když se tomu někdy nevyhnete, některé věci musíte uvést do kontextu, ale když vypíchnete ty zajímavosti, je větší šance, že téma bude bavit i lidi.
Nejvíc mě na tom baví, když je rozesměju. Nejhezčí pocit je, když něco plácnu a oni se začnou smát. Já ze sebe občas dělám naivku cíleně. Mám ráda všechny klienty, ale vždy se ve skupině najde váš oblíbenec, tomu se nedá ubránit, ačkoli jsem si vždy myslela opak. Chodí mi tam jeden klient na vozíku a je hrozně hezké, když ho rozesměju. Má neuvěřitelný smysl pro humor, jsme na sebe naladění a když ho nahlas rozesmějete, co víc si přát? Pak už je mi jedno, jak beseda dopadne. To je asi to, co mě baví a žene dopředu. Chci, aby to byla hlavně legrace. Klienti stacionáře přichází do knihovny, aby změnili prostředí a něco se dozvěděli, ale já chci, aby to byla zábava.
Největší výzvou je čelit sám sobě. Občas přijde „impostor syndrom“. Nejsilnější byl, když jsem měla deset lekcí trénování paměti. Přestože už s tím mám nějaké zkušenosti, vím, jak vše funguje a jsem schopná mnemotechniky předat, měla jsem pocit podvodníka. Občas to nesedne ani u některých besed, třeba nemám den, ale v takovém případě se dost často chytnu klientů – a když mají dobrý den, chytím se toho proudu. Ale když všichni nemáme den, není na čem stavět. Největší výzva je nevzdat se na začátku, když už víte, že ten den to prostě nebude fungovat. Zároveň si pořád rozšiřuju obzory, dozvídám se nové věci a občas z toho mám hlavu jako pátrací balon.
Jste certifikovanou trenérkou paměti 1. stupně, také se účastníte akcí typu Týden mozku – co vás na těchto aktivitách nejvíce baví a zapojujete je i do připravovaných programů v knihovně? Pokud ano, jak?
Důležité je si říct, že trénování paměti pro seniory je věc, která je dost děsí. Často jsem se setkala s tím, že se lekli, že se budou učit periodickou tabulku prvků. Ano, je možné se pomocí mnemotechnik něco naučit, ale já jim vždy říkám, že trénování paměti je hlavně hraní pro dospělé a všichni si chceme hrát. Já si rozhodně chci hrát, tak doufám že i oni. A většinou, když mě vidí, je jasné, že moc seriózní to nebude, i když se snažím, aby to mělo nějakou štábní kulturu. Pro mě je důležité, aby je trénování bavilo a ztratili ostych. Řešili jsme třeba to, že mozek miluje „hanbárny“ a blbosti a když to spojíte, je to super. Máte zaručený recept, jak si něco efektivně, a hlavně dlouhodobě zapamatovat. Akorát s těmi „hanbárnami“ to nemůžete ventilovat úplně všem. Musíte přemýšlet, co komu a jak řeknete. V knihovně mám svou komunitu, kde je vše velmi otevřené a uvolněné. Ale také to byl proces. Nebylo to ze dne na den. Museli jsme se poznat. Teď v březnu budu mít v rámci Týdne mozku týden trénování paměti v naší knihovně, kdy budeme mít mimo jiné i pochod pro mozek, kam mi přijdou různí lidé, takže tam určité věci nemůžu propálit, protože tu skupinu neznám a oni neznají mě. Takže ano, řeknu jim, že mozek má rád „hanbárny“ a kraviny, ale budeme se držet jen těch kravin v mezích slušnosti.
Když jsem řešila loňský ročník, chtěla jsem jednu hodinu pracovat s dlouhodobou pamětí a přemýšlela, co použít, protože cílová skupina tréninku paměti prožila svoje mládí za socialismu. Potřebovala jsem něco, co nebylo zakázané. Nakonec jsem vycházela z Pětiškových Řeckých bájí a pověstí. Jako dítě jsem je milovala a tak nějak jsem přesvědčená, že patří mezi základní všeobecný přehled. Ukázalo se, že to bylo tak 50:50. Ten den jsme měli ještě večer akci v knihovně, ti senioři tam přišli a najednou mi řekli, že si doma u kafe vzpomněli. Výborně, oprášili jsme šuplíček dlouhodobé paměti a on vyjel, sice ne v knihovně, ale doma. Ale zadařilo se. Doma se uklidnili, nebyli pod oním pomyslným tlakem a najednou jim jejich mozek sázel všechny věci, které jsem jim vyprávěla. Účastníci musí odbourat stres, oprostit se od strachu, že se na něco ptám, a uvolnit se. Říct blbost je lepší než mlčet, z té blbosti se odpíchnete, ale z ticha ne.
Je hezké, když ukážete lidem, jak mnemotechniky fungují. Například jsem je naučila zapamatovat si 15 až 20 předmětů v rámci příběhu. Vybrala jsem si galimatyáš věcí a udělala z toho příběh, který vařím na místě, nikdy to nemám připravené dopředu, vyprávím, co mi slina přinese. Učím se to s nimi v ten daný okamžik. A po měsíci si ten příběh stále pamatují, protože to byla taková blbost. Důležité je soustředění a vizualizace, musíte vše vidět v hlavě jako film. Ale účastníci hlavně musí chtít, když nechtějí, tak s nimi nehnu, je to kruciální. Ač to říkám velmi nerada, když si chci něco pamatovat, musím si to opakovat, což je přesně to, co nesnášíme. Ale odměnou je pro nás ten egobooster, že jsme to dokázali. Účastnice mi často řeknou „ježiši, já jsem blbá“ – tak na to odpovídám ne, říká se roztržitá. Pak se soustředí a vysolí vám těch 25 obrázků, ani neví jak, a vy vidíte, jak jim sebevědomí pomalu roste. Akorát se musí najít mnemotechnika, která jim vyhovuje, pak můžete cokoliv.
Moje dámy se občas lekly a i po letech spolupráce tam pořád byl moment zděšení. Ale já na to vždy říkám, že to půjde. Když mám před sebou nějaké věci, úkoly, povinnosti a hrne se to na mě jako lavina, tak si řeknu že ten most přejdu, až k němu dojdu. Občas si taky řeknu, že až k tomu mostu dojdu, otočím se půjdu zpátky. Důležité je si najít něco, co vás povzbudí ve chvíli, kdy myslíte, že to nepůjde a všechno se hroutí. A někdy je to kolega, který vám v daný okamžik foukne do plachet a dodá druhý dech.
V rámci Akademie volného času pracujete také se seniory – jaká témata podle vás mezi seniory nejvíce rezonují?
Přiznám se, že moje komunita jsou holky, které se daly dohromady, jsou schopné mezi sebe přijmout nové členy a společně pak jezdí na výlety, chodí na kafe a dortíček. Úplně neřešíme to, co nějak rezonuje, ale spíš se snažím fungovat jako jejich rozptýlení. Občas s něčím přijdou a já jim řeknu prosím tě, jsi ještě mladá holka a začnu s tím, že jsem stará a ony, že být ve tvém věku… (smích) Je hrozně vtipné, jak si říkáme, že jsme všechny mladé, že si foukáme do plachet a děláme si život hezčí. Snažím se je rozptýlit, ukázat jim, že věk není překážkou. Moc ráda s nimi trávím čas. Je příjemné pak poslouchat jejich historky, zážitky, životní zkušenosti a nemuset lektorovat.
V rámci Akademie jsem zavedla výlety. Třeba jsme se sešly ve Varech v čajovně a pro toto setkání jsem si pro holky připravila literární bingo. Loni jsme byly i mimo Akademii v botanické zahradě. Ideální trasa je, že vás tam přiveze vlak a vy jdete pořád po rovince. Je pravda, že dámy lítaly do svahu jako kamzíci i s hůlkami a všechny to zvládly. Něžně jsme tak pokračovali v tématu druhého ročníku, což byla Cesta kolem světa za deset dní.
První ročník Akademie byl na téma Dějiny umění, takže jsme loni jely na výlet do Chebu, cílem bylo podívat se na jeden obraz Opuštěné doupě od Toyen z roku 1937. Já tedy miluju meziválečnou avantgardu, takže jsem do nich hustila Toyen a surrealisty. Zároveň je v Chebu jedno bistro, kam chodí mladí lidé. Je to takový „insta friendly“, zkrátka krásný prostor. Holky by tam normálně nešly, ale když máte jako průvodce a hlavního zařizovatele jednu šílenou knihovnici, jde veškerý ostych stranou. Daly jsme si kafe i jídlo a teď jsem viděla, jak mají něco nového, chutná jim to a ony vidí, že můžou jít do podniku, kam chodí mladí – vždyť to je jedno! Ať vnoučata vidí, že mají hustou a světáckou babičku.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, kam chcete v knihovně a ve své práci směřovat?
To je asi nejtěžší otázka, jakou jste mi mohla položit. Pořád nevím, co budu, až vyrostu (smích). Bude mi 36 a pořád to nevím. V knihovně bych chtěla dál rozvíjet ty aktivity, které dělám, a když dostanu nějaký šílený nápad, tak ho zrealizovat. Ráda bych, aby to zůstalo tak, jak to je, protože teď je to skvělé. Ráda bych, abychom měli stále dobré vztahy mezi kolegy, protože dobré vztahy na pracovišti jsou nesmírně důležité. Samozřejmě jsme spolu dost často, takže ponorka tam občas je, ale jsme na sebe hodní a vycházíme si vstříc. Je moc hezké být v kolektivu, který dobře funguje. Nevím, co bude za rok, takže pro mě je budoucnost velmi abstraktní pojem. Chtěla bych dál trénovat, pracovat se seniory i se stacionářem, s dětmi ze speciálních tříd a samozřejmě bych se chtěla dál rochnit v knižním fondu, ačkoli zrovna na tohle nemám teď tolik prostoru, většinou totiž sedím u počítače a připravuju besedy.
