„Já vás celé dopoledne pozorně poslouchala, ale až se mě večer manžel zeptá, co to je to PR, stejně nebudu vědět, co mu říct.“ Propagace? Komunikace? Vztahy s veřejností?
Co to tedy vlastně je?
„Já vás celé dopoledne pozorně poslouchala, ale až se mě večer manžel zeptá, co to je to PR, stejně nebudu vědět, co mu říct.“ Propagace? Komunikace? Vztahy s veřejností?
Když se někomu narodíme nebo někdo se nám narodí, je mezi námi vztah. Je dán rodinným poutem, ale rozvíjí se každodenním kontaktem, denní péči, jistotou, s jakou je o nás pečováno, roztomilostí nebo oddaností, kterou vidíme v očích druhého člověka.
My lidé máme ale vztahy i s lidmi, s kterými nás neváže příbuzenství. Můžeme se zamilovat, můžeme se s někým spřátelit… Ze začátku mezi námi žádná vazba není, ale postupem doby vznikne nitka. Nitka postupně sílí. Čím sílí? Tím, co spolu prožijeme. Tím, že se podržíme při problémech. Tím, že se posloucháme. Tím, že se víc a víc známe. Milionem věcí se postupem doby může stát, že z nitky je tlustý provaz, a nakonec možná drátem vyztužené lano. Přátelství roste a roste a my neuvažujeme, co pro druhého člověka ještě udělat, aby bylo lano tlustější a pevnější. Děláme to intuitivně – cit uvnitř nám velí druhého poslouchat, usmát se, i když máme špatnou náladu, zavolat.
Krom rodiny a přátel je na světě ještě množství dalších lidí. Třeba moje nová paní sousedka. Je jí jistě k osmdesáti, má invalidní dceru, syna v Bejrútu, ohromnou zahradu. A taky vlastní pozemek pod mým oknem, který já bych výhledově ráda odkoupila – a nebo aspoň měla možnost tu a tam využívat, třeba až budu rekonstruovat svůj dům. Právě jsem se přistěhovala, není mezi námi ani nitka vztahu. Ale já bych ráda, aby mezi námi bylo aspoň nějaké vlákno. Abych – až bude potřeba – k ní nešla jako cizí ženská, ale jako důvěryhodná dáma ze sousedství. A tak přemýšlím, co pro paní sousedku mohu udělat hezkého. Trošku mi to jde samo – my lidé vlastně rádi děláme drobné laskavosti pro druhé a slušnost i cit nám velí laskavosti druhých oplácet. A trošku to dělám záměrně, protože mi dává smysl mít dobré vztahy i na základě náhodného sousedství.
Co mohu udělat pro to, abych pro ni byla důvěryhodná, milá osoba?
Jít se představit, později nabídnout pomoc, nabídnout přebytky z úrody, svézt do města autem, povídat si, zajímat se, nabídnout vyjednocené sazeničky…
Když budu pozorovat a poslouchat, přijdu na leccos, co paní sousedka řeší za problémy či co by jí mohlo udělat radost. A protože mám touhu, aby nitka našeho vztahu sílila, všímám si, nabízím, činím.
A to je PR.
Rozvíjím vztahy s nějakým záměrem (být v očích sousedky milá a důvěryhodná) a podle nějakého plánu (nabídnout, svézt, popovídat si).
Řeším-li PR v organizaci, v knihovně, dělám prakticky to samé – uvědomuji si, s kým chci vztahy rozvíjet, zkoumám, jaké zájmy a potřeby má, přemýšlím, proč a jak vztah navázat a čím rozvíjet. A pak to dělám. Komplikuje mi to pouze fakt, že na žádné straně toho vztahu není jediná osoba, ale různě velké až ohromné množství lidí. Co s tím? To se dozvíte příště…
Mgr. Věra Ondřichová pracovala jako PR specialistka a tisková mluvčí v Junáku, zakládala a vedla oddělení vnějších vztahů v Městské knihovně v Praze. Zajišťuje a konzultuje PR pro neziskovky, vede semináře o PR v knihovnách a připravuje obsah blogu pr.knihovna.cz. Ráda by uspořádala Akademii PR pro knihovníky – sérii odborných seminářů pro PR profesionály v knihovnách. Pořádá školení v oblasti zákaznické komunikace a prezentačních dovedností.
