Státní cena za literaturu a Cena Ministerstva kultury za překlad za rok 2024

Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo navazují na tradici stejnojmenného ocenění z doby první republiky založeného v roce 1920 a přerušeného rokem 1948. U obnovení ocenění stál v roce 1995 tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid. Od roku 2003 se spolu s těmito Státními cenami udělují Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Od roku 2009 se uděluje také ocenění za kinematografii a audiovizi. Udělovány jsou tedy dvě Státní ceny a šest Cen Ministerstva kultury, a to k 28. říjnu. Přestože jsou jednotlivá ocenění pojmenována různě, všechna mají stejnou váhu. Odlišné názvy souvisejí s výše popsaným historickým vývojem. Slavnostní předávání letošních cen se konalo 3. 11. na Nové scéně Národního divadla v přímém přenosu České televize.

Jednou ze změn, k nimž se ministerstvo rozhodlo od letošního roku přistoupit, je pravidelné střídání zacílení nominací na literární cenu. Pro rok 2024 je Státní cena udělena za významný literární počin (dílo vydané v roce 2022, 2023), v roce 2025 bude cena udělena za celoživotní dílo. Ostatní ceny ministerstva kultury, tj. cena za překladatelské dílo, za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize, se budou udílet beze změn.

Každé zveřejnění jakýchkoli cen zpravidla otevírá diskusi o výběru, podmínkách, roli i významu v širších kulturních souvislostech apod. Jedním z hlavních témat diskusí porot předchozího a letošního ročníku Státní ceny za literaturu byla role kvalitních nominací. Výběr laureáta totiž vychází pouze z nominací, které ministerstvo kultury od veřejnosti obdrží. Dostatečné množství relevantních nominací vymezuje prostor pro práci odborné poroty, která následně vybírá nejvhodnějšího laureáta.

Vladimír Trojánek, předseda poroty pro hodnocení nominací v oblasti literatury, k tomu poznamenává: „Státní cena za literaturu má mezi jinými oceněními vzhledem ke svému statutu mimořádné postavení a vnímáme ji jako nenahraditelnou, především pro její novodobou specifickou tradici, která navázala na udělování státních cen v předválečné Československé republice. I tehdy udělování cen vyvolávalo někdy až dramatické debaty, které byly v lecčem podobné současným debatám (ale nejen jim).

Tyto debaty jsou podle nás vyvolány především vnitřní hybriditou kritérií, v nichž se mísí dvě hlediska: z jednoho se díváme na literaturu v dlouhodobém časovém horizontu a státní cena se uděluje mimořádné osobnosti české literatury za její celoživotní dílo, za specifickou dlouhodobou službu české literatuře a kultuře. Z druhého hlediska oceňujeme hlavně živou literaturu a osobnost, která ji výrazně v daném roce zasáhla svým mimořádným počinem; v takto zacíleném hodnocení pak nerozhodují věk a zásluhy, ale jen kvalita a aktuální význam díla (rozhodnutí je samozřejmě velice nesnadné, náročné a někdy velice problematické).“

Důležité je zmínit, že jednu či více nominací může podat každý, a to na samostatném formuláři. Musí se jednat o díla krásné literatury (tedy ne odborné či populárně naučné). V případě nominací za literární počin, tedy pro rok 2026, musí jít o první vydání knihy v období, za něž se bude tato státní cena udělovat. Oficiální formulář s dalšími pokyny k odeslání jsou k dispozici na webových stránkách ministerstva kultury.

Státní cena za překladatelské dílo 2024

Odborná porota se po dlouhé a nelehké diskusi rozhodla v letošním roce doporučit udělení Státní ceny za překladatelské dílo paní Dagmar Hartlové, a to za celoživotní přínos ke zprostředkování švédské a norské literatury českému čtenáři a za významné pedagogické působení.

Dagmar Hartlová vystudovala angličtinu a švédštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Českým čtenářům systematicky zpřístupňuje pečlivě vybraná nejhodnotnější díla švédské literatury, např. z tvorby Kerstin Ekmanové, Steva Sem-Sandberga, Petera Englunda, ale i klasiků, jako jsou Torgny Lindgren, Astrid Lindgrenová či August Strindberg. Zároveň přeložila také několik kanonických knih z norštiny – Jens Bjørneboe: Žraloci, Kåre Holt: Král, Knut Faldbakken: Bídné roky.

Porota ocenila nejen její překlady tematicky i formálně náročných děl, ale také zprostředkování specifické poetiky. Vedle překladů je také důležité připomenout, že se jí podařilo pro severskou literaturu nadchnout česká nakladatelství v době dávno před rozmachem severské krimi. Dagmar Hartlová se kromě překladů beletrie, dětské literatury či poezie věnuje i jazykovým redakcím a audiovizuálním překladům ze švédštiny, norštiny, dánštiny a angličtiny a velmi významná je její pedagogická činnost, během níž vychovala další generace uznávaných překladatelů.

Za překlad dětské knihy Selmy Lagerlöfové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem získala v roce 2005 ocenění Zlatá stuha a následně byla zapsána na Čestnou listinu IBBY. V roce 2014 byla za svou činnost odměněna švédským Řádem polární hvězdy. Za překlad románu Vyvolení Steva Sem-Sandberga obdržela v roce 2015 tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna. „Každá přítomnost Dagmar Hartlové na jakémkoliv publikačním počinu, ať v roli překladatelky, či redaktorky, vždy představuje záruku vynikající práce a vysoké kvality výsledku,“ shodla se jednomyslně odborná porota.

Státní cena za překladatelské dílo se uděluje od roku 1995. Je určena k ohodnocení buď významného literárního překladu z cizího jazyka do češtiny, nebo za dosavadní činnost v oblasti překladu literárních děl. Cena za překladatelské dílo se uděluje na návrh poroty jmenované ministrem kultury.

Státní cena za literaturu 2024 – za literární počin

Za román Canto ostinato: listopad, prožitky blízké zimy (Triáda, 2023) byla Státní cena za literaturu 2024 udělena Pavlu Kolmačkovi.

Próza Canto ostinato je mimo jiné románem o smrti a „prožitcích blízké zimy“, skrze něž je možné nahlédnout život z jiné perspektivy. V šestnácti kapitolách autor rozvíjí metaforu podobnosti života a hudby v jejich repetitivních motivech. „Canto ostinato“, stejnojmenná minimalistická skladba Simeona ten Holta, kterou napsal pro čtyři hudební nástroje, je postavena na opakujících se figurách, jež interpreti poměrně volně kombinují a rozvíjejí. „Román-síť“, jak bývá tato Kolmačkova próza označována, rozkrývá vzorce nepřetržitého opakování – jakéhosi genetického kódu či jakýchsi rodinných konstelací, které v sobě zahrnují to, co si neseme z dědictví předchozích generací, i to, co předáváme dalším pokolením.

Básník, prozaik, redaktor a překladatel Pavel Kolmačka absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze a religionistiku (náboženství archaických kultur přírodních národů) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Publikoval například v časopisech Vokno, Souvislosti, Revolver Revue, Literární noviny, Host, Weles. V roce 1989 debutoval společně s B. Chlíbcem, M. Salavou a E. Murrerem ve sborníku Básně.

Vydal sbírky básní Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998; cena Nadace Českého literárního fondu), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014) a Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018). Napsal také román Stopy za obzor (2006) a deníkovou prózu Jedna věta (2012), kterou Michal Rataj upravil jako literárně-hudební pásmo pro rozhlas. Řada Kolmačkových básní byla zhudebněna a přeložena do několika
evropských jazyků.

Cena se uděluje od roku 1995 v návaznosti na tradici první republiky (ustavena 1920). Je určena k ohodnocení buď významného původního díla české literatury, nebo dosavadní literární tvorby. Státní cena za literaturu se uděluje na návrh poroty jmenované ministrem kultury.