V ušlechtilé společnosti (rekonstrukce interiéru knihovny v historické budově)

Architekt tvořící v historickém prostředí se musí chovat jako dobře vychovaný host v ušlechtilé společnosti. Pavel Janák               

Vila je neoklasicistní s neobarokními prvky – ve třicátých letech minulého století, která již patřila funkcionalismu (viz výstavy bydlení Weissenhof ve Stuttgartu 1927, Nový dům v Brně 1928, pražská Baba 1932 aj.), šlo o slohový anachronismus. Objekt je ale kulturní památkou a požívá památkové ochrany, protože navzdory zmíněnému anachronismu i dekádám pozdější devastace se v něm dochovala značná část původních interiérů. Po stránce řemeslné tu najdeme perfektně provedené dřevěné stropy a obklady i část vestavěného interiéru, dvoukřídlé i posuvné dveře, krb i výrazné dekorativní sokly…

Pokud je architekt postaven před úkol pracovat v takovém prostředí, těžko nevzpomenout na slova klasika české moderní architektury, kterými jsem tento článek uvedl. Zde se architekt musí, ve smyslu Janákovy metafory, „dobře chovat“: respektovat charakter historických prostorů i za cenu potlačení vlastního rozmachu a při návrhu úprav i vybavení pokorně hrát druhé housle, hrát je dobře a kultivovat svou invenci. V minulém roce jsem si mohl vyzkoušet, jaké to je.

Řešená část zabírá většinu přízemí, celou reprezentativní část domu. Ze vstupní haly vcházíte do monumentálního přijímacího salónu (80 m²), z něj je pak přístupno dalších šest společenských místností adekvátních ambicím a postavení majitele: pracovna pána domu, hudební pokoj a hudební salonek, kuřácký pokoj s krbem, slavnostní jídelna a zimní zahrada. Místnosti jsou řazeny za sebou v palácové dispozici, dveře umístěné na společné ose (tzv. enfiláda, užívaná především v baroku) poskytují dlouhé průhledy celým podlažím.

Pro úvahy o řešení interiéru byly v pozitivním smyslu podstatné krásné dřevěné stropy, obklady a další dochované prvky, i přes vytržení z nedochovaného kontextu stále dýchající útulností; v negativním smyslu pak bílé stěny, v historizujících interiérech neústrojné, jak ostatně prokazují i dochované archivní snímky. Pochopil jsem, že řešení stěn je důležitým, skoro určujícím krokem řešení interiéru. Možnosti omezené rozumnou cenou nejsou široké, tapety se nakonec ukázaly jako jediné schůdné řešení. Nabídka vzorů je široká, není nutno se držet bezduchých replik historických vzorů na pomezí kýče a nutno hledat vzory evidentně nové, k dochovanému interiéru přiměřené a přitom přiznávající svou dobu. Památkáři tento přístup akceptovali a k mé radosti podpořili i „odvážnější“ vzory, o nichž jsem myslel, že tzv. narazí. Tapety mj. vyřešily i problém umakartových příček ze sedmdesátých let, které milosrdně skryly a vizuálně sjednotily prostor s ostatními povrchy stěn.

Při realizaci se ovšem ukázalo, že stěny jsou natolik nerovné, že je potřeba pod tapetami provést podkladní vrstvu a že takovou práci dokáže provést jen velmi málo tapetářů. Takové nakonec našel tehdejší náměstek ředitelky knihovny a výsledek práce tapetářů je zcela přesvědčivý. Dochovaným prvkům původního interiéru jsem přizpůsobil materiál a barvy vybavení, zejména regálů, které se stěnami bezprostředně souvisejí. Při návrhu rozmístění nábytkového vybavení jsem respektoval „klasický“ půdorys i s enfiládou. Ve velké vstupní místnosti je výpůjční pult, v dalších místnostech pak ve vazbě na okna či krb různé druhy čtenářského sezení. Původní hudební pokoj a salonek jsou vybaveny jako víceúčelový prostor sloužící pro kulturní akce, variabilně se stolovým nábytkem či řadami sedadel. Ač je variabilita knihovního půdorysu vždy žádoucí, v případě sestavy jednotlivých místností o ní těžko hovořit. Alespoň jsem se o usnadnění případných (budoucích) změn snažil takřka stoprocentním podílem nábytku volného před zabudovaným.

Z hlediska organizace fondu by ideální stav byl, kdyby každá z místností mohla být věnována jedné ucelené části (beletrie, naučná, audioknihy atd.). U půdorysů, jako je tento, to je ale prakticky nemožné. Velikost jednotlivých částí fondu by musela odpovídat ploše (tj. kapacitě regálů) jednotlivých místností, což je samozřejmě velmi nepravděpodobné.  

Po technické stránce představuje nový interiér v historických prostorech očekávatelné problémy s elektroinstalacemi, jejichž trasám stojí v cestě dřevěné obklady a stropy, štuková výzdoba, masivní dřevěné sokly a další historické části stavby. Značný problém představuje i umělé osvětlení, které se v rámci této akce neměnilo a které rekonstrukce teprve čeká. V místnostech jsou krásné ověsové („křišťálové“) lustry, které nechal osvícený investor důkladně vyčistit a které – ač samy na osvětlení nestačí – alespoň svou září odvádějí pozornost od stávajícího osvětlení zářivkami na ocelových lankách. Tento systém bude v daných podmínkách asi jediný možný i v novém osvětlení, jen design svítidel bude přiměřenější prostředí a jejich korpusy budou výrazně subtilnější.

Práce na interiéru knihovny ve Weinmannově vile byla zajímavá, ale také obtížná a pro všechny zúčastněné náročná. Snažil jsem se o to, aby byl interiér veřejné knihovny v historické vile nejen funkční, ale i adekvátní objektu i v dochovaných částech původního interiéru. Na rozdíl od nových objektů, kterých můžeme postavit kolik chceme, těch historických je konečný počet a respekt si zasluhují.     

Knihovna Ústeckého kraje – lidová půjčovna, ul. W. Churchilla 3, Ústí nad Labem

TOMÁŠ HOŘAVA horava@horava-arch.cz