MICHAELA MRÁZOVÁ vystudovala knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě, na Ostravské univerzitě pokračuje v doktorském studiu oboru informační a komunikační technologie ve vzdělávání. Pracovala jako lektorka, akademická pracovnice, v letech 2019–2023 působila jako koordinátorka vzdělávání v Moravskoslezské vědecké knihovně v Ostravě, od roku 2024 do října 2025 působila jako metodička a koordinátorka interního vzdělávání v Národní knihovně. Je členkou předsednictva výkonného výboru Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR, spoluzaložila a vede sekci Mladý SKIP. Působí také v Education and Training Section IFLA a v redakční radě časopisu Čtenář.
Součástí podkladů pro výběrové řízení na ředitelku Knihovnického institutu bylo zhodnocení současného stavu. V čem vidíte jeho silné stránky, a v čem naopak rezervy?
Knihovnický institut je i díky osobnosti dosavadního ředitele Víta Richtera důvěryhodnou institucí, má přirozenou autoritu, a to nejen v rámci Národní knihovny, ale v českém knihovnictví obecně. Má za sebou spoustu kvalitní práce při přípravě metodických dokumentů, příruček a dalších výstupů, které tvoří solidní základ pro metodickou práci. Stejně tak si Institut vybudoval respektované postavení při vyjednáváních s kolektivními správci autorských děl nebo při zastupování knihoven směrem k ministerstvu kultury a dalším řídicím orgánům. Je tedy řada věcí, na které lze navázat, je možné se opřít o dobré jméno instituce, což je na jednu stranu příjemné, ale také zavazující.
Přece jen by mě zajímalo i to, kde z vašeho pohledu vidíte oblasti, kterým byste chtěla věnovat větší pozornost.
V tento moment vnímám jako nejpodstatnější výzvy uvnitř Institutu. Jednou je personální situace, kterou je třeba stabilizovat. Asi nemá smysl zabíhat do přílišných detailů, nicméně z mého pohledu si rozložení jednotlivých agend mezi různé součásti Institutu zaslouží revizi. Druhou oblastí, kde vidím výraznější rezervy, je komunikace a struktura komunikačních kanálů, které Knihovnický institut používá. Tím myslím zejména portál Informace pro knihovny, který úplně neodpovídá požadavkům na přehledný web, kde by zejména noví lidé v oboru mohli získat potřebné informace. A pojí se s tím i poměrně roztříštěná komunikace, kdy máme velké množství e-mailových konferencí, které se zčásti vzájemně překrývají.
To někdy vede k zahlcení e-maily a k tomu, že i podstatné informace někdy zapadnou.
Jakou cestou byste se tedy chtěla v oblasti komunikace ubírat?
Vidím příležitost v tom, naše komunikační kanály lépe strukturovat, dávkovat a filtrovat informace podle typu knihoven, protože pro malou obecní knihovnu je relevantní něco jiného než pro knihovnu s pověřenou funkcí nebo knihovnu krajskou. Jak přesně to uchopíme, je ještě na diskusi, je to nicméně jedna z věcí, na které bych chtěla začít pracovat co nejdřív.
Tím se lehce dotýkáme obecnější problematiky toho, jakou roli má vlastně Knihovnický institut v českém knihovnictví hrát. Kde ho vidíte?
Především by měl mít schopnost formulovat vize budoucího vývoje knihovnictví, iniciovat odbornou diskusi a otvírat nová témata. Měl by umět spojovat různé aktéry v rámci knihovnictví a pomáhat koordinaci toho, abychom dosahovali společných cílů. Já si to pro sebe definuji tak, že by Institut měl být zároveň mapovatelem trendů i katalyzátorem změn. Měl by knihovny podporovat v adaptaci na potřeby současné společnosti, být jim oporou a průvodcem například v digitální transformaci.
V té souvislosti považuji za důležité, aby se více zapojoval na mezinárodní úrovni. A také aby uměl ten světový pohyb oboru lépe přenášet do české praxe.
To samé se v podstatě dá říct i o metodické práci. Metodický standard také potřebuje svůj výklad, jak s ním v daném kontextu pracovat…
Určitě. I to je jedna z výzev, kde právě můžeme navázat na to, že standardy už máme a že jsou poměrně funkční. Teď jde o to pomoct knihovnám je co nejlépe naplňovat. Dobré knihovny určitě neuděláme jen tím, že budeme hlídat číselné indikátory. V rámci metodického působení musíme umět předat i to, co se čísly podchytit nedá, řekněme smysl a hodnoty, na kterých práce knihoven stojí. Tvoříme standardy, publikujeme příručky pro knihovníky i starosty. A k tomu bychom měli tvořit něco jako kuchařky, které na konkrétních příkladech ukážou, jak obecné ideje přetavit do praxe.
Neměli bychom zapomínat na to, že Knihovnický institut slouží i jako servisní vzdělávací instituce pro interní potřeby Národní knihovny. Chystáte nějaké změny také v téhle oblasti?
Oddělení vzdělávání Knihovnického institutu má v tuto chvíli dvě role a výhledově by mělo mít ještě roli třetí. Tou první úlohou je právě působení dovnitř Národní knihovny, kde se oddělení vzdělávání stará o interní vzdělávání i související servis.
Druhou úlohou je organizace vzdělávání směrem ke knihovníkům, což je role v minulosti velmi silně propojená se Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR. Tady myslím, že bychom se za Institut měli víc zaměřit na aktuální potřeby knihovníků, na měkké dovednosti a věci, které aktuálně v knihovnách řeší. A také víc využít znalostí a práce odborníků z Národní knihovny a posílit tím metodickou roli Národní knihovny ve všech aspektech práce knihoven.
A tou zamýšlenou třetí rolí je vzdělávání uživatelů Národní knihovny ve spolupráci s odborem služeb, kde bychom chtěli zájemcům nabídnout vhled například do elektronických zdrojů a dalších moderních knihovnických služeb.
Naznačila jste historickou spolupráci se SKIPem, stejně tak Knihovnický institut intenzivně spolupracuje i se Sdružením knihoven. Jak vidíte budoucnost vztahu s knihovnickými spolky?
Jak SKIP, tak SDRUK odvádějí pro české knihovnictví množství potřebné práce. Pro mě je klíčové, abychom spolu hledali synergie a uměli se dohodnout na rozdělení našich rolí tak, aby to co nejlépe sloužilo celému oboru. V případě SKIPu to možná bude o něco náročnější, protože vzájemné napojení Knihovnického institutu a SKIPu bylo historicky dost výrazné. Já chápu, proč k tomu došlo, ale myslím si, že i s ohledem na změny, které se udály ve SKIPu, je právě teď čas na nové nastavení spolupráce. Třeba proto, že řada vzdělávacích aktivit, které zajišťuje SKIP, by vlastně měla vycházet spíš z Knihovnického institutu. Pro SKIP i SDRUK vidím smysl v rozvoji aktivit, které podporují jejich členy, pomáhají inspirovat a přinášet něco navíc.
Máte stanoveny nějaké mety, na jejichž základě budete posuzovat úspěch své práce v Knihovnickém institutu?
Stanovila jsem si takové čtyři hlavní cíle. Interně je to personální stabilizace, což se týká zejména oddělení vzdělávání, a posílení pozice oddělení vzdělávání jak dovnitř Národní knihovny, tak navenek v rámci metodické práce. A směrem ven jsou to dva cíle. Jednak už zmíněné zlepšení komunikační infrastruktury. A také bych chtěla posílit práci Institutu s daty, zejména je aktivně využívat pro advokaci. Sbíráme množství dat, ale neumíme s nimi úplně dobře pracovat, využít je pro argumentaci, ať už na úrovni ministerstva, nebo jednotlivých samospráv.
Jaké první kroky ve funkci chystáte?
Nejprve mě čeká postupné převzetí agendy, mapování pracovních procesů, zapojení do již běžících činností a s tím související řešení personálních otázek. Kromě toho bych chtěla podniknout, s nadsázkou řečeno, inaugurační tour po krajských knihovnách, kde se chci potkat s řediteli, krajskými metodiky a ideálně i metodiky z pověřených knihoven, abychom si řekli, jak vnímáme potřeby v regionech a kam by měly v budoucnu směřovat aktivity Knihovnického institutu.
Ptal se ROMAN HÁJEK
