Z nominace na cenu se dozvíte, že: „Mgr. Vanda Vaníčková, Ph.D., je nejen lektorkou programů pro školy, ale i pro knihovny a širokou veřejnost, od dětí po seniory, s celorepublikovým rozptylem. Zajímavá je její práce pro ČT edu, zaměřuje se především na mediální a čtenářskou gramotnost, připravuje metodické materiály se společenskovědními tématy, je členkou redakční rady krajského knihovnického zpravodaje U nás. První webináře pro knihovníky na Hradecku organizovala vizionářsky dávno před dobou, kdy pandemie ukázala jejich nezbytnou potřebu.
Vanda Vaníčková je nejen výborná a inovativní lektorka se širokým záběrem, jejíž práce na poli vzdělávání jak dětí, tak dospělých si ocenění určitě zaslouží, ale je také vstřícnou, ochotnou a milou osobou, se kterou je radost spolupracovat.“
Ona sama na svém webu říká, že je „učitelka na volné noze, lektorka a optimistická realistka“ a charakterizuje se jako „Veselá, Aktivní, Nesportovní, Dochvilná, Ambiciózní, Vzdělaná, Asertivní, Nezaměstnaná, Ironická, Činorodá, Kamarádská, Originální, Vtipná, Arogantní“. Řadu těchto charakteristik bych plně potvrdila, s některými bych lehce polemizovala; například arogance jsem v našem povídání nezaznamenala ani špetku. Nejen získání titulu MARK, ale především její aktivity mě vedly k tomu, abych ji oslovila a požádala o rozhovor.
Cenu MARK Královéhradeckého kraje jste získala za lektorování kurzů na podporu čtenářství i své další aktivity pro knihovnickou komunitu (nejen) v kraji. Jste absolventkou knihovnického oboru, nebo jste vystudovala něco zcela jiného?
Odmala jsem chtěla být učitelkou, tak jsem si to i vystudovala, konkrétně Učitelství pro SŠ – český jazyk a společenské vědy. Možná i díky tématům, která do oborů patří, mi přišlo přirozené pustit si knihovnický svět profesně tak blízko k tělu. Samozřejmě s důvěrou nejprve kolegyň z SVK HK, pak i dalších, co věří, že i neknihovnice má knihovníkům co nabídnout.
Pustit si knihovnický svět profesně blízko k tělu… hezky řečeno. Co je pro vás osobně „knihovnický svět“, čím pro vás jsou knihovny? A čím si myslíte, že jsou, případně mohou či měly by být pro veřejnost?
Knihovnický svět, a hlavně knihovníci, jsou pro mě spojením vřelého přístupu a profesionality. Až po čase v redakci U nás (SVK HK) jsem pochopila, že dnešní knihovník už nesedí jen za stolkem a neeviduje výpůjčky. Zmíněná vřelost se týká zkušeností ze vzdělávání knihovníků. Drtivá většina z nich naslouchá, chce se inspirovat, zkoušet věci, často si hrát. To mi třeba u školení učitelů často schází.
Co se týče veřejnosti, knihovny jsou, myslím, tradičním místem poznání a setkávání, měly by být místem jdoucím s dobou a mohou být „intelektuální samoobsluhou“, kde si každý vybere, co potřebuje.
Intelektuální samoobsluha je pěkný pojem. Jak často ji potřebujete využít vy? A potřebujete ji vůbec? Proč? Myslíte, že knihovnu dnes lidé obecně potřebují, nebo se „přežila“? A co by měla dělat, aby se to eventuálně nestalo?
Mé využití „intelektuální samoobsluhy“: méně často, než se sluší napsat do knihovnického časopisu. Během studia bych si to bez knihovny a odborné literatury nedovedla představit.
Teď, když pracuji na nějakém projektu a potřebuji k němu něco načíst, to zvládnu jednorázovou návštěvou. Nepovažuji to ale za chybu knihovny a její malé nabídky. Spíš se věnuji společenskovědnímu kontextu, věcem kolem nás, které, spíš než bych načetla, radši nakoukám v terénu.
Jestli lidé potřebují knihovnu? Potřebují. Jak hodně záleží na tom, kdo a kde konkrétně ti lidé jsou. Knihy, akce, setkávání, vesnice, menší města, univerzity… Kombinací a potřeb je nekonečně mnoho. Třeba já, jak je vidno z řádků výše, nejsem extra čtenář, ale i tak do knihovny cestu najdu. Navíc – na odlehčenou a s trochou nadsázky – bych bez knihoven neměla kde lektorovat. 🙂
Co dělat, aby se knihovna „nepřežila“? Dělat to, co umí nejlépe (práce se čtenářem, zdroji, informační rozvoj, kultivace ducha) v duchu moderní doby. Zapojit nové tituly, digitální nástroje, témata, formáty akcí, ale být primárně knihovnou. Ne školou, kulturákem, výdejnou balíčků, družinou pro děti nebo služkou toho, kdo jde náhodou okolo.
Čím jste byla dříve – členkou redakční rady zpravodaje U nás, nebo lektorkou knihovnických kurzů/webinářů? A jak jste se do knihovnické enklávy dostala?
Jak to tak bývá, úplnou náhodou. Kamarád spolupracoval s SVK HK a byl osloven, aby o svém projektu napsal do U nás článek. Mě psaní vždycky bavilo, tak si na mě vzpomněl, já článek v roce 2010 napsala a už jsem zůstala. To už ale samozřejmě náhoda nebyla, velký dík patřil a stále patří tehdejší šéfredaktorce Boženě (Bobině) Blažkové a později i dalším šéfredaktorkám, kterým dávalo smysl, že jsem součástí redakční rady i jako neknihovnice. Nicméně působení v redakční radě a moje odvaha zkusit místo žáků ve škole vzdělávat knihovníky mi otevřely cestu k lektorování v knihovnách. Moc ráda vzpomínám na první pokusné webináře, které jsem vedla pro SVK HK a Knihovnu města Hradce Králové v době, kdy webináře tolik nefrčely a vzbuzovaly spíš obavy.
Chcete s knihovníky spolupracovat i nadále? Proč?
Moc ráda. V roce 2024 jsem rozjela větší spolupráci se Středočeskou vědeckou knihovnou v Kladně, vyšly i kurzy Pedagogického minima pro knihovníky v Hradci Králové a Olomouci a ve skrytu duše doufám, že se ozvou i další knihovny. Vzdělávání knihovníků mi opravdu dává smysl a baví mě. A samozřejmě psát do U nás, to už je srdcovka.
Myslíte, že školy využívají dostatečně knihovny jako partnerské instituce? Jaká je podle vás vzájemná spolupráce knihovnic/knihovníků a učitelek/učitelů?
Někdy žasnu nad vyprávěním knihovníků z různých seminářů. Jsou knihovny, v nichž jsou školy jako doma v tom nejlepším slova smyslu. Spolupráce funguje a obě strany jsou vážně partnery. Pak zazní i příběhy, kde učitelé diktují knihovnám, na jaký program by chtěli přijít, aby tyto kapitoly už pak nemuseli ve škole probírat. A ještě to vyšponuji, znám i vyprávění, kde učitelé – a genderově promiňte, dělají to hlavně učitelky – přivedou žáky, nechají si uvařit kávu a svým povídáním nebo „moudrými“ glosami lekci narušují.
Řekla bych, že obecně propojené školy a knihovny jsou, dále však záleží na konkrétních lidech. Ať ale nehaním jen učitele, já bych svou třídu také nevzala na zastaralou a nezáživnou lekci s nerudným knihovníkem.
Nepřemýšlela jste o vytvoření nějakého obecně platného konceptu (návodu) takové spolupráce?
Před lety jsem měla poptávku z knihovny v Jičíně na revizi jejich programů pro školy. Podívat se, co nabízí, a pomoci jim to uchopit tak, aby školy a učitelé viděli, že knihovna taky umí vzdělávat. V případě Jičína stačilo bezvadné programy „převléknout“ do terminologie rámcových vzdělávacích programů (kurikulárních dokumentů státní úrovně), správně pojmenovat rozvíjené klíčové kompetence, průřezová témata apod. Jak jsem se pak dozvěděla, na učitelskou veřejnost to zafungovalo pozitivně.
Takže jít spolupráci škol a knihoven naproti třeba i obecným návodem je dobrý nápad. Mnohdy by opravdu stačilo sladit pojmy, napasovat vzdělávací programy knihoven do těch správných terminologických škatulek a s knihovníky zopakovat pár didaktických zásad.
Kdybyste měla knihovnické obci něco obecně vzkázat jako pedagog, co by to bylo?
Vzdělávejte hlavně z radosti něco druhým předávat, ne protože to někdo ve vaší knihovně dělat musí. To to radši nedělejte.
Nadšení je v lekcích, kdy máte převážně jeden pokus žáky (návštěvníky) zaujmout, klíčové. Rozšiřujte si obzory, navštěvujte školení a zkoušejte nové věci. A nebojte se ukázat, že jste dobří v tom, co děláte.
Jaké máte další pracovní plány v nejbližší budoucnosti?
Vedu si profesní deníček s tím, co chci, aby mi práce přinášela. Opakuje se tam, aby mě bavila, dávala mi smysl a samozřejmě mě taky uživila. Když rozmýšlím nějakou novou spolupráci, protože jako OSVČ vlastně pořád s někým spolupracuji, musím tam vidět právě tyhle aspekty.
Všechno se to ale točí kolem vzdělávání – školení pro učitele a knihovníky s tipy na lekce, semináře mediálního vzdělávání pro žáky nebo třeba organizace škol v přírodě. Žádný projekt s velkým P v plánu nemám, já se takhle zaměřit vyloženě jen na jednu věc asi neumím. 🙂
Takže předpokládám, že pokud se některá knihovna či region ozve se žádostí o radu a spolupráci, o školení, workshop či webinář, mohou se na vás těšit?
Určitě.
Děkuji už teď za ně a také za rozhovor.
