Váš životopis (už před vydáním prvního románu v roce 2013) naznačuje pestrý život. Jak vzpomínáte na toto období? Muselo to být poměrně hektické.
Občas říkám, že v určité době by můj život zvládli žít tři, a i tak by s ním měli dost práce. Ale posledních 10 let se z mé životní plavby po rozbouřeném oceánu stala vyjížďka po Jadranu s jen občasnou vlnkou. Což už v pohodě zvládám v jednom provedení.
Nebyl začátek spisovatelské dráhy trochu únikem ze světa před tím?
Byly doby, kdy jsem nevěděla, jak odpovědět na otázku, kdo jsem a co vlastně dělám. A já si uvědomovala, že mám s tou definicí sebe sama vážně problém. Tři řídící funkce ve velké firmě, politika, Verda atd. A dodnes si pamatuji, jak jdu v Brně po Panské, přemýšlím nad nějakou kapitolou své první knihy, a najednou mi došlo, kdo vlastně jsem. Že jsem spisovatelka. To byla vážně úleva. Která mi dělá radost dodnes.
První kniha – Člověk Gabriel – vyšla v roce 2013, což je dnes 12 let. Jaké to pro Vás bylo? Osobně si myslím, že to musí být krásný pocit?
S psaním své první knihy jsem začala někdy v roce 2008. V době, která pro mě byla skutečně velmi náročná, a Gabriel byl jakýsi únik od reality, který mi pomáhal to všechno přežít. Dodnes jsem mu za to vděčná. Takže mě moc těší, že se z mé prvotiny stal longseller, který letos znovu vyjde už v jiném vydavatelství, a že si ji lidé stále doporučují. Ani se nedivím, právě v dnešní době asi všichni občas potřebujeme číst něco hladivého, co nám pomáhá aspoň na chvíli zapomenout na příliš rozbouřený svět.
Věděla jste, už když jste knihu psala, že na ni bude navazovat další román Dcery?
Asi jsem to tušila, i když Dcery jsem mohla psát až díky svému novému výhledu z pracovny v Bílých Karpatech. A díky zcela jinému rozpoložení, protože to rozhodně nebylo lehké psaní. Několikrát jsem Dcery odložila a byla přesvědčená, že se k nim už nevrátím. Protože jsem psala knihu o své rodině a o sobě, při jejím psaní si uvědomovala řadu souvislostí a o mnoha skutečných událostech jsem vlastně psát nedokázala. Takže jsem je raději obešla a čtenář si je musel domyslet sám. Doufám, že Dcery v nejbližších letech vyjdou znovu, protože jsem se rozhodla přepsat jejich konec. Za těch deset let, co jsou na knižním trhu, se stala řada dalších věcí a myslím, že to přepracování jim rozhodně prospěje.
Po těchto úspěšných knihách vyšly povídky Malé zázraky. Co Vás nejvíce ovlivnilo, nebo řekněme motivovalo, k napsání této knížky?
Moc ráda naslouchám příběhům jiných lidí, některé i zažívám jako jejich svědek. A úplně nejraději mám ty, které dobře dopadnou. Jenže o dobrý konec se hrdina musí zasloužit sám, tak to prostě v životě chodí. Takže jsem se občas toho skutečného hrdiny zeptala, jestli o něm můžu napsat, a když mi dal svolení, vznikla povídka do Malých zázraků. Brzy vyjde i audiokniha Malých zázraků, kterou načetla Dana Černá, a jelikož jsem dlouholetý fanda seriálu Sex ve městě, tak to, že jednou moje kniha promluví hlasem Charlotty, považuji za další osobní malý zázrak.
K literární podobě románu jste se vrátila s Hendrixovou kytarou a následovaly opět povídky: Z kopce do kopce. Byl to už víc záměr, že jste po románu napsala povídky? Přece jenom i pro autora je to asi o něco snazší. Nebo ne?
Ono je to naopak, nejdříve vyšlo z Kopce do kopce a pak teprve další román. Pravdou je, že třeba Malé zázraky jsem psala po Dcerách i proto, že mě ten náš rodinný thriller naprosto vyčerpal, takže jsem se potřebovala zabývat něčím pozitivním a krátkým. A logicky následovalo Z kopce do kopce, u kterého mi stačilo si jen vzpomenout na situace, které v reálu většinou až tak vtipné a zábavné nebyly, vlastně to byly dost nervy, ale s odstupem se jim dalo zasmát. Od té doby vím, že u skutečně vtipné knihy se musí bavit i její autor.
Mimochodem – zmíněná Hendrixova kytara je hodně o mužském charakteru. Jaké to je pro ženu psát z mužského pohledu? Navíc tady byl hlavní hrdina dost „na holky“.
Dva mé romány jsou psány z mužského pohledu. I Člověk Gabriel. Jen se jejich hrdinové nacházejí na zcela opačných koncích emoční škály. Prostě jsem pár let žila s rockovým kytaristou ze staré školy, takže ta sonda do rockerské duše byla dost zajímavá a místy zábavná. Ale jak by asi potvrdily mnohé partnerky starých rockerů, život s takovými muži je sice dost zajímavý, ale až tak zábavný ne. Nejen kvůli některým nenechavým fanynkám, které jim bohužel kazí celkový názor na ženy. A čím jsou ti pánové starší, tím sice méně zlobí, ale jisté postoje a názory jim už zůstanou. Pravdou je, že mužům se právě tato kniha velmi zamlouvá, ale mnohé čtenářky upřímně nesnášejí hlavního hrdinu a mají pocit, že v knize nebyl dostatečně potrestán.
Zatím poslední román Třicátý kilometr vybočil z řady tím, že vyšel u jiného nakladatele. Skončila tím definitivně Vaše spolupráce s nakladatelstvím Jota?
Nebylo to snadné rozhodnutí, ale doba asi nazrála. Já jsem Jotě samozřejmě vděčná, že mi vydala tolik knih a umožnila mi stát se skutečnou spisovatelkou, ale nějak jsme si přestali vzájemně rozumět, a někdy je lepší slušný rozchod. Takže pevně věřím, že ten můj druhý nakladatelský vztah se bude vyvíjet lépe.
Třicátý kilometr má ještě jednu zvláštnost, a tím je trochu alternativní konec. Ve smyslu „co by se stalo, kdyby se postavy na začátku příběhu zachovaly jinak“. Když jsem knihu četla, tak jsem si říkala, že si to vlastně Lukáš z prvního příběhu zasloužil, ale bylo mi ho líto. Na druhou stranu jsem ale byla zvědavá, jak by to mohlo být jinak… Jak Vás napadl takový konec? Bylo Vám ho taky líto?
No právě. Ony nám ty správně nastavené rodičovské mantinely mnohdy pomůžou projet životními křižovatkami bez odřeného blatníku a jiných logických karambolů. A pokud nám nastaveny nebyly, tak si nás život pak vychová sám a někdy opravdu tvrdě. Asi jsem chtěla dát Lukášovi nějakou jinou možnost a jeho rodičům taktéž.
Kateřina Dubská vystudovala Střední knihovnickou školu a FF Univerzity Palackého v Olomouci. Patří k zakladatelům nakladatelství a vydavatelství Computer Press a založila také vydavatelství ERA. To se specializovalo na odbornou literaturu z oblasti architektury a stavitelství. Iniciovala vznik časopisu ERA 21, který je uznávaným českým magazínem o architektuře. Založila Nadační fond Verda, který se zaměřuje na podporu nadaných romských studentů. V současné době žije v Bílých Karpatech a věnuje se psaní knih. V roce 2013 vyšel její první román Člověk Gabriel, v roce 2015 druhý román Dcery. V roce 2016 vydala povídkovou knihu Malé zázraky, později vydala humoristickou knihu Z kopce do kopce. V červnu 2021 vyšel její třetí román Hendrixova kytara, inspirovaný příběhem skutečné kytary Jimiho Hendrixe a osudy jejího současného majitele. Zatím poslední román s názvem Třicátý kilometr vyšel v nakladatelství Cosmopolis na podzim 2023. Kompletní informace o Kateřině Dubské a její tvorbě najdete na adrese https://www.katerinadubska.cz/
Jaký máte vztah jako autorka ke svým postavám?
Některé jsou mé neoblíbenější literární postavy vůbec, třeba Gabriel, některé mě štvou, protože si dělají, co chtějí, a některé mne samotnou překvapí, když se nečekaně objeví a vecpou se mi mezi řádky.
A jak to máte po dopsání knihy? Těšíte se už na další, nebo máte potom zasloužený odpočinek?
Záleží na tom, o jakou knihu jde. Třeba po Dcerách jsem nebyla schopná psát docela dlouho a byla jsem naprosto vyždímaná. A u těch dalších záleží na tom, jak rychle se mi prosadí v hlavě a donutí mě sednout k počítači. Také si dělají, co chtějí, i když mám třeba úplně jiné plány.
Nemůžu se ještě nezeptat na dvě věci. Ta první je, že jste původně vystudovala Střední knihovnickou školu. Vykonávala jste někdy klasickou knihovnickou práci?
To bohužel ne, jenom na praxi během studia. Já jenom kolegům knihovníkům několik desítek let pomáhám rozšiřovat nabídku pro čtenáře.
No a ta druhá otázka, určitě zásadní pro všechny, kteří mají rádi Vaše knihy. Nakoukla jsem na váš blog, kde jsem se dočetla o chystané knížce Místo v lese. Můžete o připravované knize prozradit víc a říct, kdy je plánováno její vydání?
Tak to je právě ta kniha, kterou nosím v hlavě už minimálně deset let a pořád jsem se těšila, až ji začnu psát. Jenže to nějak nešlo. Vždy se přihlásila nějaká jiná kniha. Prostě jsem se musela definitivně vrátit na svůj kopec, zase nasát atmosféru a domluvit se s hlavními postavami, jestli jim nevadí, že se z nich stanou postavy literární. A také jsem se musela hrdinsky odhodlat, protože mi bylo jasné, že to rozhodně nebude lehké psaní, jelikož její téma je opravdu těžké a kruté. Zejména když musím ubližovat mně sympatickým postavám, nechat vraždit chudáky vesničany a vypalovat města i vesnice. Ale takové to kolem našeho kopce po dlouhá staletí prostě bylo. Výhodou je, že se sice držím konkrétních historických událostí, ale jinak si můžu vymýšlet bez omezení a znovu si užívám mého oblíbeného „slováckého magického realismu“. Takto jsem se bavila naposledy právě u Gabriela, i když občas musím některé těžké pasáže pořádně rozchodit dlouhými procházkami po kopci.
Děkujeme za rozhovor!
Martina Hradilová vystudovala Střední knihovnickou školu informačních systémů a služeb v Luhačovicích. Pro Městskou knihovnu Kyjov pracuje od roku 2010. Nejdříve krátce pracovala v oddělení pro dospělé, většinu času pracovala jako knihovník v Oddělení pro děti a mládež. V průběhu času se začala více soustředit na práci se staršími dětmi (II. stupeň ZŠ, střední školy a učiliště), dnes se věnuje také práci se seniory, vedení kurzů s technologiemi, stará se o propagaci a web knihovny, působí jako Místopředsedkyně Klubu dětských knihoven pro region Velká Morava. Čtení je její celoživotní koníček (a pro české autory má slabost zejména) a považuje tak za čest se v rámci profese potkávat se zajímavými literárními osobnostmi. Od roku 2021 připravuje pro knihovnu občasník (PŘE)ČTI KNIHOVNU, což se sešlo se začátkem spolupráce s webem Klub knihomolů a tam začaly vznikat první rozhovory s autory. Některé vznikají přímo pro web, některé v návaznosti s tím, že autor je hostem knihovny, ale to není nutná podmínka. Zhruba od roku 2023/2024 besedy s autory v knihovně také moderuje a tento formát se jim osvědčil.
