Ukrajinské knihovny v Evropě aneb I to je domov

„Knihy – i to je domov,“ říká Tosja. Tato jednoduchá myšlenka se stává odpovědí na mnoho mých otázek.

Když jsem se v roce 2023 vracela domů z nucené emigrace, vzala jsem si s sebou knihy, které jsem získala v Polsku. Stejně tak to dělají i mí přátelé. V době, kdy Rusko ničí naše knihovny a knihy, jsme jako šneci – taháme své knihy s sebou. A pokud najdeme nějaké dočasné přístřeší, staráme se o to, aby bylo co nejdříve zaplněno knihami v rodném jazyce. Jakmile naplníme poličky doma, vytváříme taková místa pro naše „krajany“ na různých místech Evropy.

Být mezi svými

Srpen 2024. Já a moje dcera hostujeme na stipendijním pobytu v Národním domě v Přemyšli. O místní knihovně jsem toho hodně slyšela, ale onoho léta byla zrovna v rekonstrukci. Před odjezdem se nakonec setkávám s Romanou Zolotnyk, která se o knihovnu stará. Před dvěma lety se sto dvacet let stará stavba stala útočištěm pro tisíce Ukrajinců, kteří utíkali před válkou do bezpečných zemí Evropy. Na konci roku 2022 se zrodil nápad vytvořit knihovnu, kde by bylo možné vystavit vědecké publikace, které jsou uloženy v Národním domě, a také dát možnost uprchlíkům – obzvláště dětem – půjčovat si knihy.

„Knihy jsou jenom knihy, mě především zajímají lidé, kteří je čtou,“ povídá paní Romana a vypráví o postarším muži, který přišel o svůj dům na Mykolajivsku. Zničila ho ruská raketa. Do Polska přijel společně se snachou a vnukem. „Začal mluvit o svém sadu, o své zahradě, o včelách… Viděla jsem v jeho očích slzy,“ vypráví knihovnice. „Zpočátku si knížky vybíral sám. Každý týden přečetl tři nebo čtyři. Poradila jsem mu Amadoku Sofije Andruchovyč s myšlenkou, že ji bude číst dlouho. Ale on to zvládl za týden!“

Ukrajinská kniha v emigraci se mnohdy stává možností, jak se alespoň trochu cítit jako doma. Mezi návštěvníky knihovny je jeden Polák, který si vzal do péče ukrajinského chlapečka s autismem. „Chlapce uklidňuje, když se dívá na knihy s mapami nebo letadly,“ vypráví paní Romana. „Ale dítě nechce polské knihy, jsou mu cizí. A tak mu hledáme vhodné ukrajinské knížky.“

Ukrajinskou knihovnu v Brně spravuje Ukrajinské centrum. V současnosti je v ní přibližně 1000 knih – ukrajinsky psaná beletrie, vědecká i naučná literatura. Návštěvníci si mohou vzít knihu domů a zanechat zálohu.

„Opustit domov pro mě především znamenalo opustit i svou knihovnu,“ sdílí svou zkušenost Natalija Jakubčak, která bydlí v Brně se svými dětmi déle než dva roky, „takže jsem tam chodila pobýt mezi knihami, pomáhala jsem je uspořádat. A děti měly radost, že se opět setkaly se známými knížkami: Dívej! Tuhle knížku máme! A tuhle taky! Pojďme si tuhle přečíst.“ Ukrajinské centrum v Brně je místo, kde se aktivně setkávají Ukrajinci v Česku. Konají se tu prezentace, působí tu jeden z čtenářských klubů, pořádají se zde trhy ukrajinských výrobků, kde je vždy stánek s knihami, a také tu probíhají knižní swapy.

Knihovna se neustále obnovuje. „Něco poskytuje velvyslanectví, partnerské organizace, ale hodně toho kupujeme my sami,“ říká Iryna Zabijaka, koordinátorka vzdělávacích aktivit v Ukrajinském centru. „Chybí nám systematičnost, jedna osoba, která by se touto otázkou zabývala. Zároveň my jako zahraniční organizace Ukrajinců nespadáme do knihovnických programů pro knihovny na Ukrajině. Měli bychom zájem o nějakou systematickou spolupráci s vydavateli, obchody, s promotéry, protože tento směr bude zjevně poptáván ještě dlouhou dobu.“

„Hnizdo“ pro Ukrajince

Ukrajinská knihovna Hnizdo.Innsbruck v rakouském městě Innsbruck dnes čítá přibližně 1600 knih. Digitální katalog umožňuje půjčovat knihy čtenářům z celého Rakouska. Před necelými třemi roky nemělo Hnizdo ani prostory, ale v létě 2024 společně s festivalem Frontera a projektem Knihy z domova, spadajícím pod knihovnu Sens (https://sens.in.ua/), získali grant od Culture Helps a společně uspořádali dvoudenní literárně-kulturně-sportovní festival Ukrajinsko-tyrolská vesnice (Українсько-тирольське село) v Innsbrucku. Během dvou dnů tu přivítali přes dvě stě hostů, mezi nimiž nebyli jen Ukrajinci, ale i rakouské rodiny.

„Nápad vytvořit knihovnu vznikl krátce poté, co jsem se odstěhovala do Innsbrucku a zjistila, že tu není žádná nabídka literatury pro ukrajinskou komunitu,“ vypráví Oleksandra Terentěva, politička, dobrovolnice, zakladatelka Hnizdo.Innsbruck. „Někteří aktivisté rozvíjeli projekt knižního regálu a já jsem původně chtěla jen darovat několik desítek knih. Jenže tento regál se nacházel v prostorách Osteuropa Zentrum, které bylo financováno z fondu Ruskij Mir a do roku 2022 fungovalo jako Centrum pro studium Ruska. S kolegy jsme se rozhodli, že je nepřijatelné vytvořit knihovnu právě tam.“

Podle Oleksandry uběhlo od nápadu po samotnou realizaci asi sedm měsíců, přičemž většina času padla na hledání vhodného prostoru. „V Rakousku je krize s nemovitostmi – je tu velká poptávka, ale malá nabídka. V Tyrolsku, kde je hodně studentů a lázeňských resortů, jsou nemovitosti nejdražší ze všech rakouských regionů, takže najít místo pro nekomerční projekt bylo nesmírně obtížné. Existující projekty přistupují k nelokálním iniciativám často s opatrností a navíc státní integrační politika není zaměřena na rozvoj jednotlivých komunit, ale na jejich propojení s rakouskou kulturou. Proto jsou různá kulturní centra národních komunit strategicky nevýhodná,“ sdílí svou zkušenost Oleksandra. „Nakonec jsme prostory našli a vlastními silami je opravili a vybavili nábytkem.“

Hnizdo nemá stálé zaměstnance. Dobrovolnickou práci si mezi sebe rozděluje Oleksandra, její partner Andrij Petryšak, který do té doby žil třináct let ve Vídni a který má odtamtud bohaté zkušenosti s dobrovolnictvím, a Egypťanka Nada, kolegyně z univerzity, která je jednoduše z projektu nadšená, přestože k Ukrajině nemá žádný vztah. „Lidé přicházejí do knihovny, radují se, že existujeme a že mohou držet v rukách ukrajinskou knihu, avšak stabilní každodenní pomoc téměř nenabízejí,“ říká Oleksandra. „Taková centra jsou důležitá pro spotřebitele obsahu, kteří chtějí mít přehled o vývoji ukrajinského kulturního trhu, seznamovat děti s ukrajinskými texty, kteří se potřebují socializovat, avšak zatím nejsme ještě dostatečně populární, abychom mohli plně realizovat své poslání v ukrajinské komunitě.“

Zastavit kulturní hlad

Častokrát se v zahraničí okolo knihoven a regálů s ukrajinskými knihami konají tematické kulturní akce. Julija Cidylo, která žije mnoho let v Bratislavě, se snaží navštěvovat všechny ukrajinské umělecké akce ve městě i v okolí. Mezi její oblíbené aktivity patří knižní kluby – v hlavním městě Slovenska je jich hned několik. „Ukrajinci za hranicemi mají určitý kulturní hlad, takže když k nám přijíždějí ukrajinští spisovatelé a spisovatelky, vždy mi to dělá radost,“ říká Julija. „A jestliže naši literaturu někdo překládá do slovenštiny, vždy kupuji knihy jako dárky pro své slovenské přátele.“

Anna Sedych je manažerkou trnavského kulturního centra Malý Berlín. Základem místního ukrajinského regálu se staly publikace z projektu Knihy bez hranic, který inicioval Ukrajinský institut knihy pod záštitou první dámy Oleny Zelenské společně s Ministerstvem kultury a informační politiky a Ministerstvem zahraničních věcí Ukrajiny. Největší zájem je o Stephena Kinga, čtenáři si často půjčují i ukrajinské autory.

„Máme tady paní Ljudmylu, která přečetla všechny knihy v Trnavě a půjčuje si je už potřetí, počtvrté,“ říká Anna.

„Knihovna v Trnavě je malou součástí slovenského kulturního centra,“ říká Sedych. „Probíhají u nás filmové projekce, diskuse, workshopy, koncerty a výstavy. Důležitou součástí je ukrajinský program – náš každoroční literární festival Ypsalon, kam pravidelně zveme ukrajinské autory a autorky. Zároveň tu pořádáme ukrajinské kluby pro naši komunitu – jedná se o sérii setkání, která je plná workshopů na různá témata pro děti a dospělé.“

Síť ukrajinských knižních koutků: Belgie, Slovensko, Německo

Vytvořit pro dítě ukrajinské jazykové prostředí v jazykovém prostředí naprosto jiném je nelehký úkol. Ve větších městech jsou tyto procesy již dávno nastavené, podle potřeby v nich můžeme najít ukrajinské kroužky anebo školy. V menších komunitách vytvářejí aktivní emigrantky pro své děti knižní kluby.

Knižní prostor pro Ukrajince v belgickém městečku Balen vytvořila návrhářka Olena Marčyšyna. V roce 2022 odešla se svými dvěma dětmi z Kyjeva a už v listopadu založila knihovnu a vdechla jí specifický styl. Zpočátku měla 65 knih, dnes už jich má 380. „Zatím je knihovna lokální, pro knihy si musíte přijít osobně. Někdy se najdou lidé, kteří jezdí pro knihy i více než 100 kilometrů daleko,“ vypráví Olena. „Nyní se integrujeme do celkového belgického systému, takže si zanedlouho budou moci Ukrajinci z celého Vlámského regionu půjčovat knihy poštou.“ Podle Oleniných slov je knihovna nesmírně důležitá pro seniory: „Je pro ně těžké naučit se nový jazyk, jsou osamělí, někteří žijí v Belgii bez příbuzných. Takže doslova hltají jednu knihu za druhou.“ Kromě toho Olena založila knižní klub, kam pozvala Belgičanky. Ukrajinky i Belgičanky čtou stejnou knihu, ale každá ve svém jazyce. Potom o přečtené literatuře diskutují a u toho si procvičují nizozemštinu. Podobný čtenářský a konverzační klub si přeje Marčyšyna otevřít i pro děti.

V Balenu tento projekt obdržel ocenění za kulturní počin. Ukrajinská iniciativa porazila devět belgických konkurentů. Za finanční odměnu Olena zakoupila učební materiály pro děti. V knihovně v Balenu pracuje učitelka, která vyučuje ukrajinštinu děti různého věku a z různých koutů Ukrajiny. Pro některé z nich je to jediná možnost, jak se pohybovat v ukrajinském jazykovém prostředí.

Podnikatelka Lesja Didkovska se nechala inspirovat zkušeností Oleny Marčyšyny a založila dětskou knihovnu ve slovenském městě Poprad. „Od synova narození každý večer čteme,“ vypráví Didkovska. „Od čtyř let začal syn číst sám a teď může strávit i celé víkendy s knihou.“ Již po půl roce pobytu v nucené emigraci si knihy vyměnila se všemi známými, později si dovezla svou sbírku knih z Ukrajiny. Nicméně knihy chyběly. A tak Didkovska zorganizovala sbírku na sociálních sítích. Spojila se s centry pomoci Ukrajincům v Popradu a Kežmarku a s knihovnou ve Spišské Nové Vsi – to se stalo základem pro Ukrajinské knižní koutky na Slovensku.

Ukrajinské knižní koutky představují síť, která propojuje čtyři ukrajinské knihovny z různých zemí Evropy. V Německu existují dvě: v Rheinbergu a Essenu. Rheinbergskou knihovnu založila průvodkyně z Kyjeva Iryna Žarkova. Do Německa emigrovala se svými dvěma dcerami po začátku invaze. „Mladší dceři byly tři roky a já jsem si všimla, že do našich rozhovorů v ukrajinštině vkládá německá slova. Buď zapomněla ukrajinské ekvivalenty, anebo se seznamovala s novými pojmy rovnou v němčině ve školce,“ vypráví Iryna. „Starší dcera tou dobou četla o Harrym Potterovi, takže jsem hned v první zásilce objednala jeden z velkých ilustrovaných svazků. Pomyslela jsem si, že i ostatním rodinám můžou chybět ukrajinské knihy.“

Iryna se obrátila na Úřad sociálního zabezpečení (Sozialamt), který mimo jiné podporuje kulturně-sociální iniciativy týkající se jazyků národnostních menšin. Žena se dotázala na prostory a byla jí přidělena místnost, kde jednou týdně rozkládá ukrajinské knihy a během dvou hodin přijímá návštěvníky. Poté knihy ukládá do skříní, aby mohly místnost využít další iniciativy. V současnosti knihovna v Rheinbergu čítá 350 knih, z nichž více než třetinu zabírají knihy, které Iryna nakoupila za vlastní peníze. „Povídám si s návštěvníky o přečtených knihách, o životě. Mluvíme spolu ukrajinsky, i když 95 % Ukrajinců, kteří jsou tady, jsou ruskojazyční. Dospělí i děti přecházejí na ukrajinštinu, snaží se mluvit správně,“ říká žena. Obzvláště důležité je podle Iryny zapojit místní ukrajinské děti: „I kdyby už v Německu zůstaly napořád, je důležité, aby věděly, kdo jsou a odkud pocházejí.“

Od roku 2022 se část lidí vrátila domů, část se integrovala do místních komunit. Co bude dál s ukrajinskými knižními koutky? Dobrou zprávou je, že malé knihovny po celé Evropě se spojují a dělí se o své zkušenosti. Okolo knihoven vznikají iniciativy, které podporují ukrajinskou kulturu, pracují s rodinami a pěstují originální tradice. Metafora hnízda zde rezonuje zvláštním způsobem: je to domov, který dříve nebo později opustíš, ale ve kterém na tebe vždy čekají.

Text byl napsán jako součást stipendia Kosciuszko Foundation a Rozstaje.art s podporou následujících partnerů: Stichting Global Voices, Bázis – Maďarský literárny a umelecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége, Česká asociace ukrajinistů, Kolegium Europy Wschodniej a Sensor.ua.

OLHA KUPRIJAN je spisovatelka, odbornice na čtenářskou gramotnost dětí, členka ukrajinského PEN klubu. Více než deset let pracuje v oblasti literární kritiky a popularizace čtení. Sama je autorkou několika knih pro děti a mládež.

Překlad: Romana Stasiv