Rok u nás zahajuje Tříkrálová sbírka. Díky maminkám a dětem, které obcházejí dům od domu, se na charitativní sbírku vybere nemalý obnos. V únoru následuje průvod masek a ostatky. Jaro je pak ve znamení Velikonoc. Na Zelený čtvrtek utichají zvony a nahrazují je hrkačky dětí, s kterými několikrát za den obcházejí vesnici. Velikonoce jsou i dobou konání jarmarku pod rozhlednou a v pondělí pak jdou chlapci na pomlázku. Květen se nese ve znamení stavění májky a pálení čarodějnic. V červnu, na sv. Antonína, je víkend věnován pouťovému veselí a zábavě. Následují pak i další zvyky a akce, i ty nově zavedené. K těm „moderním“ patří třeba strašidelný pohádkový les, obecní vycházka do přírody, zájezd za památkami naší vlasti a další. Potřeba setkávat se s ostatními lidmi, vytvořit komunitu, zorganizovat kulturní či sportovní dění je u nás stále silná a vytváří v obci hezké vztahy.
Zapojení knihovny
Jakou roli v tomto dění hraje knihovna? Naše obec je živé společenství, propojené vztahy – přátelskými, sousedskými, spolkovými… Jednou z předností života na venkově je těsná pospolitost lidí. V obci s 280 obyvateli to ani jinak nejde. Je třeba si pomáhat a hlavně spolupracovat. Knihovnice je tak i členkou spolků, zapojuje se do dění v obci a pomáhá, kde je třeba. I vlastní prostor knihovny je zapojený do tohoto dění: tu se v něm převlékají masky, koná se schůze Osadního výboru, nacvičuje se vystoupení k vánočnímu stromečku nebo slouží jako volební místnost. Takže i ta se stává živým komunitním prostorem.
Zpět však k tématu udržování tradic. Vybrala jsem dvě. Pro pestrost – jednu tradiční a druhou, která je ta „nová“, možná pro některé neznámá a třeba i překvapivá.
Ostatky
Tou tradiční akcí jsou ostatky. V jiných regionech masopust nebo také fašank. Proč se u nás říká ostatky? Jako jedno se nabízí, že název vznikl od toho, že je zapotřebí všechny „ostatky“ jídla a pití zkonzumovat před začátkem velikonočního půstu. A jak toho dosáhnout, než že se chasa vydala po vesnici, ostatky posbírala a večer společně snědla a vypila na zábavě?
Jak se tedy slaví ostatky u nás? Po obědě se dospělí i děti v maskách sejdou na návsi a vycházejí na cestu vesnicí. U každého domu průvod zastaví a koleduje. Jeden účastník nese tzv. právo (krojovanou panenku), které je symbolem toho, že představení obce souhlasí s tím, že si chasa může „dělat co chce“. Další člen nese v košíku dobrou pálenku a za to, že dostane společenství masek peněžní dar, nalije dárcům štamprličku. Maskám je dovoleno udělat i nějakou tu taškařici a pobavit tak kolemjdoucí i chalupníky. S průvodem jde hudba, zpívá se a tancuje. Zejména děti rády ochutnávají koblížky, které na ostatky nemohou chybět v žádném domě a na které má každá hospodyně ten svůj, zaručeně nejlepší recept. Ty, co se hned nesní, putují do košíku spolu s další výslužkou (vajíčky a klobásami) a jsou pak základem pro hodování na večerní veselici.
Obejít dům od domu je náročná „šichta“, hlavně pro dospělé osazenstvo. Věřte, že odmítnout přípitek sousedům, kamarádům, známým je téměř nemožné a pít u každého domu opravdu nejde. Náš dům je zhruba v půlce tohoto dění, a když už mluvíme o tradici, tak i já jednu zavedla. Pro koledníky navařím velký hrnec silné masové polévky. Ta přijde vhod a posílí účastníky na další náročné cestě. Navečer pak průvod masek zdárně doputuje do sálu kulturního domu a může začít veselice. Jídla a pití je dost, dospělí i děti se baví, tancují a zpívají. Věřte, že zejména děti je těžké dostat domů.
Keltský telegraf
Druhou tradicí, která u nás probíhá od roku 2014, je Keltský telegraf. Jak došlo k zapojení do této akce? Při poslouchání rozhlasu jsem vyslechla rozhovor s panem Vlastimilem Helou (spoluzakladatelem). Vyprávění mě natolik zaujalo, že jsem navštívila webové stránky www.keltskytelegraf.cz, vše si o tom zjistila a řekla si, proč by se do něčeho tak zajímavého nemohla zapojit i naše knihovna?

A co je Keltský telegraf? Jeho smyslem je propojit místa v krajině a ty, kteří se zúčastní, pomocí světelného signálu. Navazuje se tak na starou pradávnou techniku zažíhání ohňů k přenosu zpráv z kopce na kopec. Využívala se ještě ve středověku, kdy na vrcholcích kopců vyrostly strážní hrady a tvrze. Keltové, k nimž se symbolicky tato akce vrací samotným názvem Keltský telegraf, žili v hlubokém souladu s matkou přírodou, kterou uctívali a respektovali. Světlo je i symbolem osvícení potemnělé krajiny v každém z nás. Jde o návrat k přírodě, ve které se s přicházejícím jarem rodí nový život. Pro účastníky je to příležitost zažít neopakovatelný večer v noční jarní krajině. V sobotu nejbližší prvnímu jarnímu dnu se na mnoha kopcích rozsvěcují světla a jejich paprsky propojují tisíce lidí, kteří se vydají do noční tmy a do stále ještě zimního chladu.
Nedaleko naší knihovny, na kopci zvaném Podvrší, je rozhledna, kterou provozuje obec. Nebylo tedy těžké požádat pana starostu o svolení a zapůjčení klíčů. První jarní sobotu ve večerních hodinách tak můžeme vystoupat na rozhlednu a poslat světlo dál do krajiny. Podle rozpisu zaslaném organizátory akce čekáme v určenou hodinu na světlo. To nejdříve zahlédneme na obzoru od Vyškova, poté z nedaleké Helišovy skály nad vesnicí Šošůvka, pak je již řada na nás a světlo putuje dál a dál krajinou. Pokud je pěkná viditelnost, zahlédneme i další světelné zprávy zaslané na Brněnsku. Je to vždy velkým zážitkem.
Každý ročník Keltského telegrafu byl jiný. Ten první byl v nevídaně teplém počasí, nikdo nespěchal do tepla domova a došlo i na posezení u ohně a opékání párků. Další byl ve znamení světlonošů. To když místní sportovní spolek doběhl se světlem (loučí) a zažehl tak pomyslnou světelnou štafetu, kterou jsme pak poslali dál krajinou. V tom roce jsme zorganizovali pro děti i bojovou hru v setmělém lese. Jindy nám počasí nepřálo, sněžilo a chladné zimní počasí nás donutilo se co nejrychleji přesunout do hospůdky pod rozhlednou na něco teplého pro zahřátí. Když v době konání Keltského telegrafu pršelo, vystoupali na rozhlednu jen „skalní příznivci“, a světelný tok tak nebyl přerušen. Těžké roky nastaly v době „covidové“, kdy se pro širokou veřejnost nemohl Keltský telegraf konat. To jsme jen v komorní sestavě vystoupali na rozhlednu a poslali do krajiny prosbu, ať už je vše dobré a svět se vrátí k normálu. Také v roce následujícím, kdy začala válka na Ukrajině, se zdálo nepatřičné pouštět z rozhledny světlice a petardy. Určitě šťastnější rok pro Keltský telegraf byl ten loňský, který patřil zejména dětem. V rámci Noci s Andersenem se totiž do posílání světelných zpráv zapojily a byl to pro ně velký a nečekaný zážitek. Určitě i proto, že je pod rozhlednu dopravilo hasičské auto. Věřím, že třeba právě některé z dětí ponese v dospělosti pomyslnou štafetu dál a bude Keltský telegraf dále pořádat.
V našem regionu se do Keltského telegrafu zapojuje i Obecní knihovna Obora. Potkala jsem její knihovnici a svou kamarádku paní Janu Trubákovou, a jak se říká, slovo dalo slovo. Povídaly jsme si o dění v našich knihovnách a já povyprávěla o Keltském telegrafu. Paní Trubákovou, aktivní a nadšenou knihovnici, hned mé informace natolik zaujaly, že doslova „zbláznila“ pro konání této akce místní spolky v obci. Co vím, tato akce je na Oboře velice oblíbená a hojně navštěvovaná. Zažehnuté světlo putující jarní krajinou tak pomyslně propojuje nejen zúčastněné, ale i Místní knihovnu Veselice a Obecní knihovnu Obora. Řekněte, není to krásné?
OLGA HÁJKOVÁ je od roku 2007 neprofesionální knihovnicí v Místní knihovně ve Veselicích. Knihovna obdržela v roce 2011 titul Knihovna roku.
Rubriku řídí ZLATA HOUŠKOVÁ