Recenze: Barvitý příběh vzniku a vývoje Náprstkova muzea a jeho knihovny

JAROSLAV CÍSAŘ ctenar@svkkl.cz

Dvousté výročí založení Národního muzea v roce 2018 se stalo impulzem i ke zpracování první ucelené monografie o dějinách Náprstkova muzea a jeho knihovny, která dosud chyběla. První svazek o jeho institucionálních dějinách se objevil letos, druhý, zaměřený na dějiny sbírek, by měl vyjít do konce roku 2024. První svazek přináší neobyčejně barvitý příběh českého i světového muzejnictví pro všechny zájemce o kulturní dějiny, tj. vlastního muzea a jeho knihovny. Doplňme, že ve velmi uměřené a důstojné grafické úpravě s bohatým obrazovým doprovodem, který tvoří dobová fota a reprodukce dokumentů zejména z fondu Národního muzea a Náprstkova muzea, většinou dosud nepublikovaná.

Zakladatel muzea Vojtěch Náprstek (1826–1894; narozený jako Adalbert Fingerhut, ale roku 1878 si vymínil, aby už byl oslovován pouze počeštěnou podobou svého jména) a jeho následníci považovali muzeum a knihovnu za víceméně svébytné jednotky.

Muzeum, založené roku 1873 původně jako České průmyslové muzeum, bylo za činorodého Náprstkova působení, jeho matky Anny a manželky Josefy původně určeno hlavně k podpoře podnikání. První idea na jeho zřízení se objevila už v roce 1862. Inspiraci V. Náprstek hledal i v zámoří během svého pobytu ve Spojených státech. Jednalo se o soukromé muzeum provozované po dlouhá desetiletí bez jakékoli podpory státu či úřadů. Jako svébytná muzejní instituce působilo nejprve po boku Národního muzea, až po sbližování s ním – zvláště ve druhé polovině 30. let minulého století – organicky vplynulo do jeho organizační struktury. Všechny tyto peripetie jeho vývoje jsou v publikaci pečlivě popsány. Velkým přínosem dané práce je rovněž zacelení informační mezery ve fungování muzea v období od roku 1907 (po smrti Náprstkovy manželky) až do 30. let 20. století. Veškeré prameny z tohoto období existence se dlouho považovaly za ztracené.

Nejrozsáhlejší a svým způsobem autonomní kapitolou knihy je ta, která popisuje vývoj knihovny Náprstkova muzea a kterou zpracovala její současná vedoucí Michaela Tydlitátová. Knihovna se může pyšnit již více než stošedesátiletou historií. K jejímu „otevření veřejnosti“ totiž došlo již v roce 1862. Knihovna i muzeum se za dobu své existence musely vyrovnávat s autoritativními a totalitními režimy a do jisté míry tomu i přizpůsobovat svou činnost a její opodstatnění. Jen díky nezměrnému úsilí jejich pracovníků se je podařilo zachovat až do současnosti, i když mnohdy vše viselo doslova na vlásku. V roce 1949 došlo k zestátnění a zapojení do struktury Národního muzea.

Autorský kolektiv si vytkl nesnadný cíl instituci představit celistvě, a tak před námi defiluje popis její existence v době hospodářské krize, pod nacistickou svastikou i po nasazení svazujících komunistických okovů, při očekávání v době společenského tání i normalizace a nástupu modernity. Dočtete se rovněž o snahách o dostavbu a přestavbu ústřední budovy U Halánků a jejích poboček. To vše je prokládáno zasvěcenými medailony osob, které se zasloužily o to, aby Náprstkovo muzeum a jeho knihovna nezmizely z kulturní mapy naší země. Publikace obsahuje podrobný soupis všech zaměstnanců těchto institucí. Jen jsem zalitoval, když jsem se chtěl vrátit k popisu některých skutečností a dějů z textu, že v knize chybí rejstřík…