VÁCLAV KŘÍČEK kricek@kvkli.cz
120 let od vzniku Lidové české knihovny
Od 80. let 19. století došlo k rozvoji a posílení českého živlu v Liberci. Jedním z důvodů tohoto rozvoje bylo zřízení pětitřídní české školy Ústřední maticí školskou, což do města přivedlo české učitelstvo. Vedle učitelů přibylo do Liberce i mnoho státních úředníků, železničářů, dělníků a řemeslníků hlásících se k české národnosti. Příliv těchto lidí obohatil spolkový život, a tak na konci 19. století působila ve městě řada českých spolků a jednot, z nichž osm mělo vlastní knihovnu. Výběr knih byl ve všech knihovnách skoro týž, do mnohých se dostaly bezcenné spisy, ba i otravné krváky…, píše v roce 1930 řídící učitel Ladislav Číla ve sborníku Prvních deset let, 1920–19301. Tento stav přivedl některé liberecké Čechy na myšlenku sloučení spolkových knihoven v jednu velkou veřejnou, v níž by došlo ke kvalitnímu doplňování fondů.
Dne 26. 4. 1904 svolali členové místního Sokola veřejnou schůzi k problému sloučení knihoven. Úvodní přednášku s názvem „Co máme čísti a kterak se můžeme vzdělávati“ přednesl učitel Ladislav Číla, který vyzval ke sloučení všech českých knihoven v jednu. Přednáška sklidila obrovský úspěch, takže na závěr schůze byla odhlasována rezoluce vyzývající ke sloučení knihoven a vytvoření jedné velké české veřejné knihovny s čítárnou a společnou akvizicí. Jeden z bodů se obracel přímo na Českou besedu s požadavkem na poskytnutí knihovních místností v prostorách nově dostavěného Národního domu.
Návrh se setkal se souhlasem většiny spolků. Již v červnu 1904 začalo svážení knihoven do místnosti v prvním patře Národního domu. Česká beseda věnovala 946 svazků, Národní jednota severočeská 524, Sokol 415 a Barák 186 svazků. Prvního února 1906 se připojily knihovny spolků Dobročin se 406 svazky a Slovan se 100 svazky. Jako poslední se 3. 2. 1921 připojily knihovny spolků Mírumil s 325 svazky a Spolek vysloužilců se 135 svazky. Nová sloučená knihovna dostala název Lidová česká knihovna. Pro její správu bylo vytvořeno knihovní kuratorium, v němž každý spolek zastupovali tři členové. Na první schůzi kuratoria byl předsedou zvolen Ladislav Číla, jednatelem Karel Drbohlav a pokladníkem Jindřich Havlíček. Funkci knihovníka zastával Ferdinand Příhoda. Kuratorium se rovněž usneslo na výši finančních příspěvků jednotlivých spolků.
Před otevřením knihovny pro veřejnost byl proveden soupis knih, při němž …byly nevhodné spisy vyloučeny, ostatní dle autorů srovnány, duplikáty vyměněny s jinými vzdálenými knihovnami a zřízeny… tištěné seznamy pro čtenáře…2 Vedle vlastní půjčovny knih vznikla také čítárna, která odebírala na šedesát různých časopisů a novin. Financování odběru periodik se dělo za přispění pražské městské rady, která zasílala 26 časopisů za pouhé poštovné, a několika redakcí, které zasílaly své časopisy se slevou.
Knihovna se těšila mezi libereckými Čechy velké oblibě, což se odrazilo v hojné návštěvnosti. Brzy ale nastaly potíže s umístěním knihovny v Národním domě. Jak píše Ladislav Číla, … návštěva knihovny byla tak četná, že ruch v 1. posch. byl nepříjemný pro vykonávání hotelové živnosti… Kuratorium se proto rozhodlo přestěhovat knihovnu do suterénu Národního domu. Zde ji však sužovala vlhkost. Kuratorium proto začalo uvažovat o novém umístění knihovny.
Po skončení první světové války byl roku 1919 přijat knihovnický zákon, který ukládal obcím zřídit obecní knihovny. V obcích s národnost-ní menšinou zákon ukládal zřízení menšinové knihovny. Následné vládní nařízení určilo minimální finanční příspěvek obce, povinnost obce zajistit odpovídající prostory pro knihovnu a stanovilo kvalifikační předpoklady pro knihovníka. Zákon s nařízením pamatovaly také na menšinové knihovny. Ty byly obce povinny zřídit při počtu 400 příslušníků menšin, nebo jestliže příslušníci menšiny tvořili 10 procent obyvatel obce. Menšinová knihovna měla mít stejné podmínky jako knihovna většinová.
V Liberci byla česká knihovna knihovnou menšinovou. Od počátku platnosti zákona zápasila s libereckou městskou radou o jeho naplnění. Rada města odmítla poskytnout knihovně odpovídající prostory s odůvodněním, že město Liberec žádné vhodné nemá. Výši příspěvku stanovila rada na 50 haléřů na příslušníka menšiny, ač nařízení ukládalo 70 haléřů. Po delších tahanicích v případě příspěvku musela městská rada v roce 1922 ustoupit, ale i potom byl poměr mezi městem vynakládanými prostředky na německé knihovny ve velkém nepoměru k množství peněz poskytovaných české knihovně. V případě prostor pro knihovnu nedošlo až do konce první republiky k žádnému uspokojivému řešení.
Od července 1920 až do května 1921 byla knihovna mimo provoz. Během uzavření byla provedena revize knihovního fondu a vydány nové katalogy knih. V této době se knihovna přestěhovala do nových prostor, které poskytlo liberecké policejní ředitelství. Změnil se též její název na Českou knihovnu obecní. Dosavadní kuratorium se v souladu se zákonem přeměnilo na knihovní radu s Ladislavem Čílou v čele. Knihovníkem zůstal i nadále Ferdinand Příhoda, i když neměl kvalifikační předpoklady požadované vládním nařízením. Knihovní rada přihlédla k jeho obětavosti a zásluhám v dosavadní péči o knihovnu. Ferdinand Příhoda zemřel 5. 3. 1925 a na jeho místo nastoupil učitel Jindřich Stojánek.
Knihovna ukončila svou činnost v roce 1938 v souvislosti s připojením Liberce k nacistickému Německu. Knižní fond byl zčásti převezen do Turnova a část zůstala v Liberci. Během války byla však značná část fondu zničena nevhodným uložením ve vlhku, část tak skončila ve stoupě a zbytek byl po válce rozdělen mezi okresní archiv a městskou knihovnu.
100 let od otevření Bücherei der Deutschen in der Tschechoslowakischen Republik
Po skončení první světové války a vzniku Československa se stal Liberec centrem českých Němců. Jejich představitelé v této době uvažovali o přesunutí německé univerzity z Prahy do Liberce. Prvním krokem k přesunu mělo být zřízení univerzitní knihovny, která by plnila i funkci národní (centrální) německé knihovny v Československu. Univerzita nakonec přesunuta nebyla, ale knihovna vznikla.
Před samotným vznikem knihovny byl 26. 5. 1923 za předsednictví Karla Kirchhofa, prezidenta liberecké Obchodní a živnostenské komory, založen knihovní spolek, který nesl název „Verein Bücherei der Deutschen“. Jeho vznik byl ministerstvem vnitra povolen již 10. 6. 1922. Vedením spolku byl pověřen univerzitní profesor Erich Gierach. Mezi jmény zakládajících členů můžeme číst jména libereckého průmyslníka Theodora Liebiega, majitele frýdlantského panství Franze Clam-Gallase, poslance a pozdějšího libereckého starosty Karla Kostky, rektora německé univerzity v Praze prof. Karla Kreibicha, rektora německé techniky v Praze prof. Wenzela, rektora německé techniky v Brně prof. Ulricha, libereckého starosty Franze Bayera, spisovatele Friedricha Jaksche, nakladatele Franze Krause a mnoha jiných.
Stanovy spolku ukládaly členům placení ročních příspěvků ve výši 10 Kč pro řadového člena a 1000 Kč pro člena zakládajícího. Současně byl zaveden příspěvek na založení knihovny ve výši 100 Kč pro řadového člena a 5000 Kč pro zakládajícího člena.
Prostory pro novou knihovnu poskytlo na návrh starosty Franze Bayera město Liberec. Místnosti se nacházely na Novoměstském náměstí (dnes Sokolovském) v domě stojícím na rohu náměstí a Mistrovského vrchu. Theodor Liebieg nechal sklady vybavit regály. Knihy a časopisy pro knihovní fond se shromažďovaly z různých darů a pozůstalostí. Němečtí nakladatelé a vydavatelé se na popud Franze Krause dohodli na zasílání jednoho výtisku své produkce zdarma.
Dne 30. 6. 1924 byla Bücherei der Deutschen in der Tschechoslowakischen Republik slavnostně otevřena. Otevření se zúčastnili čelní představitelé Němců v Československu. Prvním ředitelem knihovny se stal spisovatel Friedrich Jaksch. Jmění knihovny, které při otevření dosáhlo 28 000 Kč, spravoval knihovní spolek, který také rozhodoval o větších nákupech. Ve dvacátých letech se podařilo zakoupit knihovny z pozůstalosti bývalého poslance Ernsta von Plenera a profesora Ottokara Webera. Plenerova knihovna obsahovala 1000 svazků a Weberova 6000 svazků. Ve 30. letech knihovna získala sbírku starých tisků z pozůstalosti univerzitního profesora Rudolfa Wolkana a knihovnu univerzitního profesora Adolfa Hauffena.
Knihovna byla od samých počátků budována na vědeckých základech. Úzce spolupracovala s lipskou knihovnou (Deutsche Bücherei zu Leipzig), která byla ústřední metodickou knihovnou pro německé knihovny. Odborná pomoc se odrazila i v katalogizaci knihovny, která budovala dva základní katalogy. Jmenný katalog byl řazen podle pruské instrukce. Předmětový katalog se řadil podle potřeb čtenářů a zkušeností jiných knihoven. Systematický katalog se nebudoval. Vedle těchto základních katalogů vytvářeli pracovníci knihovny několik speciálních katalogů. Mezi ně patřil katalog českoněmeckých spisovatelů, vědců, umělců a dalších osobností, v němž bylo možno najít nacionále jednotlivých osobností, jejich bydliště a přehled díla. Ve studovně se nacházel katalog příruční knihovny, která v roce 1926 obsahovala na 4000 svazků. Katalog časopisů byl řazen tematicky.
Fond knihovny a služby pro čtenáře se během existence této instituce rozvíjely úspěšně. Při otevření měla knihovna 20 000 svazků knih a 300 titulů časopisů. V roce 1937 již bylo ve fondu 130 000 svazků a 1200 titulů časopisů. Knihovna zhotovovala rešerše a poskytovala meziknihovní výpůjční službu. Ostatním knihovnám poskytovala odbornou metodickou pomoc pro zakládání a provoz knihoven. Ve 30. letech vznikla také myšlenka na vytvoření centrálního katalogu všech německých odborných knihoven v Československu.
Knihovna během svého působení v letech 1924–1945 změnila celkem třikrát výpůjční řád, ale základní princip čtenářských poplatků byl zachován. Čtenář platil roční příspěvek, jehož zaplacení se vyznačilo na čtenářské legitimaci. Studenti platili nižší poplatky. Platilo se ale za pozdní vrácení knih. Členové knihovního spolku mohli služeb knihovny využívat bezplatně.
V roce 1925 se součástí knihovny stal Ústav pro sudetoněmeckou vlastivědu (Anstalt für sudetendeutsche Heimatforschung), který založil Erich Gierach. Ústav si kladl za cíl národopisné zmapování území obývaných sudetskými Němci. Vedle pražské univerzity byl považován za druhé centrum německé vědy v Československu.
Na začátku 30. let přestávaly prostory vyhrazené pro knihovní sklady stačit. Knihovna požádala městskou radu o přidělení dalších prostor. Ta jí vyhověla a přidělila jí několik místností v Zámecké ulici č. 6. Přesto se knihovna potýkala s nedostatkem místa až do 4. 11. 1935, kdy se přestěhovala do budovy bývalé textilní továrny v ulici U věže č. 9. Po roce 1938 vedení knihovny uvažovalo o vybudování nových skladovacích prostor. Byly na to i zpracovány plány. Lipská knihovna zase vypracovala doporučení pro stavbu. K realizaci vzhledem k následujícím událostem však nedošlo.
Knihovna každý měsíc vydávala tištěné zprávy o dění v knihovně (Mitteilungen der Bücherei der Deutschen). V roce 1928 začala vydávat časopis Anzeiger für die deutschen Bibliotheken in der Tschechoslowakei, který uveřejňoval výtahy z katalogů liberecké knihovny a byl určen ostatním německým knihovnám v Českoslo-vensku pro lepší orientaci při žádostech o meziknihovní výpůjční službu. U příležitosti pátého výročí svého trvání vydala knihovna spis Die Bücherei der Deutschen in ihrem fünfjährigen Bestande.
Roku 1936 došlo ke změně ve vedení knihovního spolku. Dosavadní předseda Erich Gierach odstoupil, neboť se stal profesorem univerzity v Mnichově, a na jeho místo byl zvolen Karl Gessner, zástupce Národní banky československé v Liberci.
V roce 1938 se knihovna stala ústřední župní knihovnou s názvem Bücherei des Reichsgaues Sudetenland. Následující rok z funkce ředitele knihovny odstoupil Friedrich Jaksch, který odešel pracovat na ministerstvo propagandy Josepha Goebelse. Novým ředitelem se stal dlouholetý funkcionář SdP Ernst Tscherne. Během války se však knihovna potýkala s nedostatkem financí a problémy, které přinášela válečná léta. Fungovala až do posledních dnů třetí říše. V roce 1945 byla převzata československým státem a na její místo nastoupila Státní studijní knihovna v Liberci se specializací na literaturu českých Němců.
70 let od požáru budovy Státní studijní knihovny v Liberci
Německá vědecká knihovna Bücherei der Deutschen byla v roce 1945 převzata do české správy. Na jejím bohatém fondu začala vyrůstat česká vědecká knihovna, Státní studijní knihovna, zřízená ministerstvem školství. Dostala za úkol pokračovat v budování fondu německé literatury z českých zemí, respektive Československa.
Těsně po válce čítal její fond cca 185 000 zpracovaných knižních jednotek. Dále zde byly soustřeďovány konfiskované knihy z německých veřejných a soukromých knihoven na severu Čech. Byly tříděny a postupně zpracovávány. Při třídění vypomáhalo několik německých občanů, kteří byli pro tento účel uvolněni z tábora, kde čekali na odsun do Německa.
V roce 1947 bylo knihovně přiznáno právo povinného výtisku, který jí zajistil pravidelný přísun české a slovenské knižní produkce. Po roce 1948 byl knihovní fond obohacen o knihovní fondy ze zrušené Obchodní a živnostenské komory v Liberci, které byly velmi cenné, neboť mapovaly hospodářské poměry v severních Čechách 19. a první poloviny 20. století.
Významný vliv na profilaci odborného fondu měla rovněž struktura průmyslu v Libereckém kraji. Vedle tradičního textilního a sklářského průmyslu přibyl průmysl strojírenský, chemický, potravinářský a dřevozpracující. Význam knihovny vzrostl také v souvislosti se založením Vysoké školy strojní v roce 1953 a působením Pedagogické školy, která navázala na tradici Učitelského ústavu, působícího v Liberci před rokem 1945. Díky výše zmíněným institucím a průmyslovým odvětvím získala knihovna řadu finančních subvencí na doplňování svých fondů.
Rok 1954 představoval pro zdárný vývoj knihovny tragédii. Sídlo měla v ulici U věže č. 9 v budově sice prostorné, ale pro účely knihovny zcela nevhodné. Její interiéry byly totiž ze dřeva, a navíc zanedbané. Tak došlo 2. 2. k rozsáhlému požáru, který zachvátil celou budovu a zničil většinu zpracovaných svazků (cca 250 000). Zvláštní je, že se o této události veřejně nemluvilo a krátká informace o požáru vyšla až na konci února v novinách Cesta míru.
Pro knihovnu to však znamenalo ztráty nevyčíslitelné, i když se fondy podařilo obnovit jednak z vlastních rezerv, které byly umístěny mimo hlavní budovu, jednak z darů knihoven, institucí i jednotlivců nebo nákupem v antikvariátech. Mnoho publikací a periodik ale již nebylo možné nahradit.
Po požáru byla knihovna (resp. její fond) přemístěna do suterénu Severočeského muzea, kde si pobyla celé dva roky, než se pro ni získala budova jiná. Stala se jí ta na náměstí Dr. E. Beneše (dříve nám. Bojovníků za mír) č. 23, kde v současnosti sídlí nový magistrát. Zpočátku bylo knihovně přiděleno jen přízemí a první patro. Proběhly rozsáhlé adaptace, aby se mohla co nejdříve přestěhovat do prostor, kde by fondy tolik netrpěly a kde by se čtenáři i knihovníci mohli cítit důstojně a pohodlně. Současné moderní sídlo knihovny je však jinou kapitolou její historie.
Foto: archiv KVK Liberec
1 Prvních deset let, 1920–1930. Liberec: Okresní osvětový sbor, 1930, s. 60.
2 tamtéž
