HELENA ŠLESINGEROVÁ slesingerova@plzen.eu
Z některých setkání, pravda, zbyl už jen matný pocit nebo vybledlý zápis. Osobně jsem se zúčastnila většiny klubových akcí a ve skříni mám dodnes snad všechny zápisy včetně těch prvních, psaných v T602, když jsme ještě neměli ani e-mail. Zato jsme měli velkou chuť pracovat, něco (anebo rovnou všechno) změnit. Devadesátá léta spolkové činnosti přála. Naše skupina byla věkově různorodá – ze strany starších jsem cítila naprostou podporu a důvěru. Měli jsme úctu jeden k druhému, o práci s dětským čtenářem a práci v dětských knihovnách jsme přemýšleli společně.
Nevycházeli jsme ale úplně z bodu nula. Zlata Houšková mi pro inspiraci půjčila materiály zahraničních knihoven – pasování na krále čtenářů už bylo běžné na Slovensku i v Polsku. Vzpomínám, jak jsme seděli doma s manželem v kuchyni a do projektu Kde končí svět hledali to pravé pojmenování pro rytířský řád. Řád krásné knihy, to nebylo ono, teprve Řád krásného slova v sobě zahrnoval všechno…
Předsedkyní KDK jsem byla plénem zvolena na valné hromadě 2. 11. 2011 v Městské knihovně Louny. Moje funkční období do dubna 2022 bylo na jednom konci ohraničené relativně dobrými výkony českých knihoven (statistiky byly tehdy výjimečně vysoké, potom už jenom klesaly) a na druhém konci pandemií koronaviru, která vše na čas utlumila.
Po celých těch bezmála deset a půl roku jsme kontinuálně pokračovali v rozdělané práci, také složení „mozkového trustu“ bylo dlouho téměř stabilní. Opakované změny na pozici předsedkyně hlásila pouze klubka z jižních Čech a Karlových Varů. Některé kolegyně postupně odešly do zaslouženého důchodu. Zlata Houšková opustila Národní knihovnu (2012), a i když neopustila nás, přece jen to už nebylo stejné. Osobitou Stanislavu Benešovou, tajemnici klubu, potom ve funkci nahradila Kateřina Pechová a správa našich webových stránek se přesunula z Nové Paky do Městské knihovny Dobříš (2017). Nejméně dvě kolegyně musely k vlastní lítosti odejít od dětských čtenářů k jiné náplni práce. Do knihovnického nebe se bohužel odebrala Ivana Hutařová († 2013), autorka projektu Knížka pro prvňáčka, báječná žena s velkým přehledem o dětské literatuře a s širokou sítí vytvořených kontaktů. Na počátku jsme se ještě dokázali během roku sejít v Klementinu třikrát, dál už zbýval čas jen na dvě pravidelná setkání.
Za danou dobu postupně proběhlo osm valných hromad – v Karviné, Vsetíně, Praze, Dvoře Králové nad Labem, Hodoníně, Ostrově, Kroměříži a v Liberci. V některých knihovnách nás přišla přivítat ředitelka, někde navíc i místostarostka; v roce 2017 se v Ostrově akce konala dokonce pod záštitou hejtmanky, i když osobně nakonec nedorazila. Účast se přirozeně odvíjela od vzdálenosti místa a přitažlivosti obsahu navazujícího vzdělávacího programu. Až na jedinou výjimku ale nepřekročila čtyřicítku, později už ani třicítku, a tedy nedohnala např. Svitavy roku 2008, kde se nás sešlo 79. O tom, proč knihovníci z širokého pléna ztrácejí potřebu potkat se fyzicky a diskutovat, se lze jen dohadovat. Možná jsou ale naše aktivity už prostě zavedené, informace a zprávy o činnosti všem snadno dostupné on-line… Nepřítomní tak k vlastní škodě například neochutnali dort ve tvaru knihy se sladkým nápisem, který nám v roce 2015 ve Dvoře Králové nechala připravit Marta Staníková. (Cukrářce prý tehdy „valná hromada“ připadala tak nějak divná, proto si slova upravila na mnohem vznešenější „valné shromáždění“…)
Byli jsme hrdí, když autorky a hlavní organizátorky Noci s Andersenem, Hana Hanáčková a Mirka Čápová z Knihovny B. B. Buchlovana Uherské Hradiště, za svůj úžasný projekt převzaly 2. 4. 2013 od Hans Christian Andersen Award Committee v dánském Odensee prestižní Cenu Hanse Christiana Andersena. Noc přežila i pandemii a zůstala vlajkovou lodí činnosti KDK.
Střídavě ob rok se uskutečnilo také pět ročníků soutěže Kamarádka knihovna a projektu Kde končí svět. Při hodnocení knihoven pro děti bylo zajímavé navštívit některá místa opakovaně a sledovat, jak se zlepšují. Nebo jak třeba v Rožnově pod Radhoštěm opravdu táhnou všichni za jeden provaz, samozřejmě včetně pana ředitele. Zároveň jsme se přesvědčili, že neexistuje „nejlepší knihovna v republice“. A pokud si to o sobě některá myslí, nejspíše dál než za svými humny nebyla (jako v kraťásku Zbyňka Malinského Pane, kde je konec světa?). Ale že máme mnoho dobrých knihoven a v dětských odděleních mnoho knihovnic i knihovníků hodných úcty, kteří statečně bojují s nepřízní podmínek. Daniel Dedek (3M) a od roku 2017 pak Lukáš Pajer (Ceiba) byli mnohem víc než jen zástupci sponzorů, byli to spolehliví řidiči a platní členové naší komise. Všímali si technických detailů a bezpečnosti (jedna jinak skvělá knihovna tehdy nevyhrála, protože v dětském oddělení neměla kryté elektrické zásuvky). Jistá mladičká knihovnice mě jinde poučila, co je to ta Noc s Andersenem: To se spí s dětmi v knihovně… Osobně mi bylo líto, že soutěž skončila, že nenašla podporu u knihoven (na konci jen 18 přihlášených), a hlavně u nového vedení KDK. Dobře, že aspoň poslední zasloužené tituly Městské knihovně Slavoj ve Dvoře Králové nad Labem a Městské knihovně Rožnov pod Radhoštěm mohly být předány opravdu slavnostně – v rámci udílení Knihovny roku a dalších profesních ocenění v Zrcadlové kapli Klementina (2021).
Projekt Kde končí svět za mého předsednictví postupně nabídl společná témata Český rok, Nejmoudřejší je číslo, Jak je to s králem (k výročí Karla IV.), Já jsem tvůj člověk (o zvířatech) a Labyrint světa, Komenský a ráj knížek. To poslední jsme bohužel kvůli covidu s Evou Kordovou nemohly dotáhnout. K nejlepším celostátním vyvrcholením jistě patřilo jubilejní desáté pasování v konírně Nostického paláce s návaznou prohlídkou Chrámu sv. Víta, Baziliky sv. Jiří a Zlaté uličky (2016). Tomu ročníku udělila záštitu první dáma Ivana Zemanová, do vnitřních prostor Pražského hradu nás však nepustili a ani nevěřili, že jsme tam v roce 2001 s dětmi mohli zadarmo být… K celkové atmosféře tehdy přispěla i velmi upřímná vystoupení dospělých rytířek – spisovatelky Daniely Fischerové a herečky Taťjany Medvecké. Organizace akce je náročná, Praha daleko a knihovnicím se často s dětmi cestovat nechce. Nebo ano? Sem tehdy z Rokycan dorazila výprava dramatického kroužku předškoláků; ty pětileté děti byly výborně motivované a dlouhý ceremoniál nejenže vydržely, ale báječně si ho užily.
Novým projektem, který od první chvíle přitahoval zájem a energii, pak byla celostátní soutěžní přehlídka knihovnických pořadů s názvem OKnA (O KNihovnických Aktivitách). Dobrá duše Iveta Novotná († 2024) z Chrudimi tu zkušenost přivezla ze Slovenska a zároveň nás propojila se slovenskými kolegyněmi. Atmosféra na Oknech bývala vzrušená, protože vystoupit s cizí živou třídou před knihovníky vyžaduje velký kus odvahy. Okna inspirace jsme v různých městech až dosud úspěšně otevřeli dvanáctkrát, nepočítaje přehlídky mezinárodní – ve Vsetíně (2013) a v Popradu (2018). Potvrdilo se, že nám jdou vcelku dobře lekce pro děti prvního stupně ZŠ, hůře už ty pro starší žáky. Že někteří z nás mají mezery v literární teorii, tápou např. v definicích legendy nebo moderní pohádky. Že sami často neumíme definovat cíl pořadu… Divácká účastnice Oken v Lounech (2018), dlouholetá učitelka mateřské školy, která přešla do veřejné knihovny, byla po přehlídce velmi zklamaná. Čekala, že se tam naučí, jak s dětmi pracovat s knihou, ale viděla jenom aktivity, které se v mateřinkách dělají běžně… Soutěžící se nás i žáky přirozeně snažili zaujmout. Nikdo mě ale nikdy neohromil víc než Jitka Jílková z Mostu, jejímiž rekvizitami byly „jen“ laskavý hlas, úsměv a ohmataná knížka v ruce (2012).
Dál dvakrát ročně pokračovaly vzdělávací semináře pro knihovníky i aktivity a projekty, které nebyly tak úplně „naše“. Jejich pořadatelkami byly konkrétní knihovny, ale my jsme je přijali a vůbec neodlišovali: anketa SUK, Škola naruby, Cesty za knihou – čtenářské pasy, Knížka pro prvňáčka, knihovnická dílna Jičína – města pohádky, Den pro dětskou knihu, Lovci perel, S knížkou do života (Bookstart), Databanka pořadů, časopis Impulsy… Jenom Setkání s loutkou, která v rámci Loutkářské Chrudimi řadu let organizovala Iveta Novotná, po roce 2016 už nepokračovala, v termínu na počátku prázdnin se kapacitu účastníků nedařilo naplnit.
Laskavý čtenář promine… Laskavý čtenář rozumí, že ani trochu není možné popsat to všechno, všem poděkovat. Sice se jmenujeme Klub dětských knihoven, členy jsou ale jednotlivé knihovnice či knihovníci, tedy konkrétní lidé. Ti nejlepší byli a jsou nejskromnější. Činností KDK není to, co si děláme každý sám ve své knihovně, ale to, co děláme dohromady. Přeji všem, aby je nepřestávala těšit tahle společná, de facto dobrovolnická práce.
Dětské knihovny během třiceti let ožily. Svět se posunul technologicky, zároveň se ale i odcizil.
Už dlouho nejsem v dětském oddělení, ale jeho vedoucí mi v Plzni chodí vyprávět dětské knížky: To myška bydlí v domečku… Jiná kolegyně si chodí postěžovat, že jako babička předškolní vnučku už nedokáže ničím zaujmout; odmítá básničky a pohádky, chce jenom tablet s tupou hrou. Možná to nic neznamená. A možná se budeme muset vrátit zpět na začátek. Jako malý princ po setkání s obchodníkem se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň myslím, že kdybych měla padesát tři minuty nazbyt, šla bych docela pomaloučku ke studánce…
