Letošním motem soutěže inspirované tvorbou a životem Karla Čapka, k jehož odkazu se hlásí, bylo „Opravdovým zdrojem poznání je omyl“. Bylo z čeho vybírat, protože se o palmu vítězství ucházelo celkem téměř 600 literárních prací z celého Česka, ve výše zmiňované kategorii zhruba 400. Myslím si, že literatura má i zásluhou veřejných knihoven stále své místo v kulturních zájmech mladé generace.
–JaC–
| 1. místo Nesuď knihu podle obalu MARTINA PEXOVÁ,Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora |
Městská knihovna nebyla pro Celestýnu jen pracovištěm. Vlastně o ní přemýšlela spíše jako o skrýši před tím velkým hlučným světem tam venku. V knihovně vždy vládl klid a pořádek. Bez ohledu na to, co zrovna probíhalo ve zbytku města, knihovna zůstávala stejná.
Ostrov míru v moři chaosu.
Za ty roky, co tu Celestýna dělala knihovnici, poznala spoustu lidí a jejich osudů. Spoustu čtenářů znala od jejich dětství, od chvíle, kdy si s rodiči přišli půjčit svou první pohádkovou knížku. Většina z nich se sem i po těch letech ráda vracela a Celestýna byla hrdá na to, že knihovna tak krásně prospívá.
Jenže před světem se nikdo nemůže schovávat věčně a Celestýna měla brzy zjistit, že před změnami ji neochrání ani mohutné zdi knihovny. Jednoho dne se ve dveřích objevil neznámý muž. Na sobě měl oblek, na očích černé sluneční brýle. Celestýně připadalo, že právě přifrčel z Hollywoodu.
Přistoupil k Celestýnině stolu a s protivnou sebejistotou se opřel o jeho desku.
„Co si přejete?“ zeptala se Celestýna. Usilovně se snažila, aby jí do hlasu nepronikla její averze vůči němu.
„Já? Nic,“ odvětil muž, zalovil v kapse saka a vytáhl nějaký papír. „Ale tohle by mohlo zajímat vás.“
Vzala si od něj papír a prohlédla si, co je na něm napsáno. Nemohla tomu uvěřit. „Knihovna se bude rušit?“ vydechla, jako kdyby tím, že to vysloví nahlas, dokázala sdělení zrušit.
„Přesně tak,“ potvrdil muž. „Kupuji tuto budovu pro svou firmu. Ale myslím, že v dnešní době už nějaké knihovny škoda nebude. Existují přece filmy. A e-knihy.“
Celestýna na něj zůstala němě zírat. Chtěla tomu namyšlenci říct, že i dnes se najdou lidé, kteří nadevše milují vůni stránek knih, lidé, kteří rádi knihy drží v rukou a cítí na kůži jejich obal. Chtěla ho vyhodit z knihovny, ale selhal jí hlas.
Muž se jen uchechtl, vytrhl jí papír z rukou a vydal se k východu. „Však já vím, že sem už moc lidí nechodí a knihovna se topí v problémech,“ zavolal přes rameno.
To Celestýnou trhlo. Měl pravdu, knihovna na tom v poslední době nebyla finančně moc dobře, ale takové informace nikomu cizímu nesdělovala. Někdo odsud musel informace vynášet.
Obezřetně se rozhlédla po knihovně. Všude viděla jen známé tváře, u nichž nevěřila, že by byly něčeho podobného schopny. Zrak jí padl na osamělého muže v oddělení beletrie. Přišel do knihovny teprve před pár dny, nikdo ho neznal a většinou jen tiše seděl v křesle u okna a četl.
Nebo odposlouchával, pomyslela si Celestýna znechuceně. Kolikrát před ním mluvila se svými pomocníky, kteří tu byli na brigádě. Byla tak neopatrná. A teď za to knihovna zaplatí. Ne, to nedovolím, slíbila si Celestýna, budu toho muže sledovat.
V dalších dnech opravdu muže ostražitě hlídala. Nedělal však nic podezřelého, choval se jako dřív, a tak si začala připadat trochu jako blázen. Pak se však v knihovně začaly ztrácet knihy. Někdo je naprosto nesystematicky přemisťoval do oddělení, kam nepatřily. Celestýna pak nacházela pohádky mezi historickými romány, fantasy mezi brakovou literaturou. Byla si jistá, že se ten podivín dohodl s tím mizerným byznysmenem a začali jí ztrpčovat život.
Dny běžely a ona s hrůzou očekávala úřední dopis, v němž jí bude město přikazovat, aby knihovnu vystěhovala. A tak jednou, když už v knihovně skoro nikdo nebyl, se rozhodla si to s tím mužem vyříkat. Zahlédla ho vcházet do oddělení dětské beletrie a vydala se za ním. Jaké bylo její překvapení, když našla muže sedět na židli před skupinou dětí. Na klíně měl knihu, zřejmě dětem předčítal. Celestýna se tedy trochu rozpačitě posadila vedle něj. Muž ji vzal na vědomí pouze pokývnutím hlavy. Pokračoval v předčítání. Celestýna se na něj pozorněji zadívala. Mohl být tak o několik let starší než ona, vlasy mu už pomalu šedivěly. To, co ale doopravdy vyvrátilo Celestýnino podezření, byla radost, která mu plápolala v očích, když četl. Vážně jsem si mohla myslet, že by takový člověk mohl chtít knihovnu potopit?
Pohádka spěla ke zdárnému konci. Pro děti si přišly jejich maminky, hlasitě muži děkovaly a odcházely s dětmi pryč. Muž se otočil k Celestýně. Ta náhle nevěděla, kam s očima.
„Vy jste si myslela, že chci tuhle knihovnu zničit,“ řekl vyčítavě.
„Jak to…“ začala překvapeně Celestýna.
„Vaše pohledy hovořily za vše,“ odvětil, „a už několik dní se městem šíří zvěsti, že knihovna bude končit. Tak jsem chtěl pomoct.“ Mávl rukou kolem sebe jako by chtěl jedním gestem obsáhnout celou knihovnu. „Mohli bychom tu pořádat akce pro děti. Měli bychom kasu na příspěvky pro knihovnu. Vsadím se, že rodiče by to uvítali.“
„Ale proč?“ pozastavila se Celestýna. „Proč byste mé knihovně pomáhal? Navíc já vás jen podezírala, protože jste vypadal a choval se zvláštně…“
„Knihu nesoudíte podle obalu,“ prohlásil. „Stejné je to u lidí. Kdybyste to takhle brala, zjistila byste, že se vám jedna z těch brigádnic vrtá ve vašem počítači, vždy když tam nejste.“
Celestýně poklesla dolní čelist. Tak moc se mýlila. Celé dny strávila sledováním nevinného, přitom měla nepřítele tak blízko.
„Ještě není pozdě,“ řekl ten pán. „Ještě můžeme knihovnu zachránit.“
Celestýna přikývla. Otevřela ústa k omluvě, ale on ji předešel. „Přátelé?“ zeptal se.
„Přátelé,“ souhlasila.
Uvědomila si, že k něčemu byl její trapný omyl přece jen dobrý. Poznala dalšího dobrého člověka, přestože vyhlížel podivínsky. A získala nedocenitelného spojence ve svém boji za knihovnu.
